Kapitola sedmá: KRAJINA STRACHU

    Obří důl byl kolem dokola uzavřen stěnou hladkých skal: jen na západní straně se otvírala úzká puklina, temná šachta, jejíž dno bylo zavaleno zříceným kamením. Do mezer v závalu vsakovala odtékající voda z Mrtvého pramene a mizela opět v hlubinách, ze kterých vzešla.   Jan už měl plné zuby temných chodeb čpících vlhkostí a sirným zápachem a velice se mu ulevilo, když se po půl hodině vynořili v borovém lesíku, kde se slunce laskalo s rezavou kůrou stromů a sytilo vlahý vzduch pryskyřnou vůní. Za krajními borovicemi se rozvíral výhled do širého kraje, do mírně zvlněné pahorkatiny sametově zelených kopečků, přiklopených shora průzračnou modří čistého nebe. Po jejich oblých vrcholcích běžely stíny bělostných, načechraných mraků.
   Jan byl zvyklý na uzavřený prostor rodného Údolí a tahle nekonečně rozlehlá krajina ho ohromila a rozjařila. Pohledem sledoval kroutící se linie cest a vznosná stromořadí, koryta potůčků obrostlá olšemi a vrbami, v duchu objal ten kraj od jednoho obzoru k druhému. Najednou cítil, jak v něm něco bobtná a roste, byl toho plný, bezděky si začal pobrukovat Gnómovu písničku „ přes myší díry, kde vítr nefouká…,“ ale vzápětí měl pocit, že myší díry jsou špatným přirovnáním k téhle oslnivé jarní rozlehlosti, a tak z ničeho nic začal hlasitě prozpěvovat vlastní slova:
 
          „Já letím k cíli        
          na křídlech závrati,        
          všechno co míjím,         
          nikdy už neztratím.        
         Vznesu se do mraků,          
         pak spadnu do trávy:           
         v tom světě zázraků          
         mocný a neznámý!“

    „Myší díry by pro nás byly vhodnější,“ přerušil ho Gnóm, „ale jak se říká: Kdo se přejedl medu, vyschne na slunci! Co s tebou, když jsi tak zbytečně veliký?“  
    „Mrzoute!“ Jan se znechuceně vrátil z výšin na zem, „copak se ti tahle  krásná krajina ani trochu nelíbí?“
    „Zatím ji vidíš jen z dálky. Abys za chvíli nad jejími krásami nenaříkal!“
    „Bojíš se Moiřina varování?“
    „Jak tě napadlo, že se bojím?!“ ohradil se trpaslík. „Už starý Kručinka přece říkával: tenhle Gnóm se ničeho na světě nebojí. Samozřejmě, že Moira se nezjevuje jen tak pro nic za nic. Musíme být zatraceně opatrní.“
    „Tak co? Budeme sedět mezi posledními stromy, vykukovat do kraje a počítat na knoflících: mám, nemám… Když tou travnatou plání polezu po břiše, budu směšný a podezřelý. Myslím, že nejlepší bude normálně jít a tvářit se, jako že sem patříme, že bydlíme někde za rohem.“
     „Asi máš pravdu,“ připustil trpaslík,  „své sudbě se stejně nevyhneme. A možná, že tu opravdu nikdo nehlídá. Čím později se nepřátelé dozvědí o nás a našem záměru, tím lépe, ale odložit se to nedá.“ Pátravě se rozhlédl vpravo i vlevo, zhluboka nasál vzduch nosem. „Myslím, že není nic nablízku. Sejdi se svahu ve stínu lesa a pak to vezmi tamhle kolem té řady houštin. Kdyby tě někdo zahlédl, neměl by poznat, že jsi vyšel z Obřího dolu. Tak pojďme!“   
   Jan seběhl šikmo travnatým svahem. Když se ohlédl, spatřil za sebou, jak na pozadí temného lesního hřebene vystupují nad koruny borovic kamenné hlavy obrů. Stáli tam, zachmuření, zlostní a neschopní opustit svůj důl. Jejich osudem bude postupné zmenšování: nakonec z nich vzniknou písečná zrnka, tisíckrát menší než nejmenší trpaslík.
    Tady už jaro pokročilo mnohem víc, než v Údolí za lesem. Tráva se svěže zelenala, všemi stružkami a rýhami v zemi zurčela voda, na větvích se z hnědých slupek nesměle klubaly stříbřité kožíšky kočiček. Dlouhé šištice jehněd šířily kolem sebe zlatavá oblaka pylu. A přesto si Jan po několika hodinách chůze uvědomil, že je tu něco divného. Napřed nebyl schopen určitv čem to vězí: pátravě se rozhlížel po přívětivě modrém nebi, po kvetoucích loukách, po křovinách lemujících skrytý potok…
    „Také se ti nelíbí to ticho?“ zeptal se trpaslík.
  Ano, ticho to bylo! Neskutečné ticho! Nezabzučela ani včelka, nad polem chyběl trylkující skřivan, ba i ten potok bublal jaksi nesměle a občasné žblunknutí zaznělo spíš znepokojivě. A nikde stopy lidí: jen dávné zbytky mezníků a obrysy políček, která už několik jar nikdo neoral a z jejichž slehlých brázd rašilo mladé bodláčí. Také cesty se ztratily pod bujícím drnem.
    K večeru dorazili ke zbytkům vesnice. Za zplanělým sadem pár rozpadlých zdí a hnijících trámů. Rumiště ovládly mladé kopřivy - a jak se Jan bezděky přesvědčil, už velice bojovně naladěné a žahavé jako čert. V prázdných oknech něco harašilo: snad ještěrky, ale nedaly se spatřit. Když zahlédl později motýla, přikrčeného se složenými křídly na spodní straně trámu, napadlo Janovi, že život tu je, ale úzkostlivě se skrývá.
     Nad tímhle krajem ležel strach. Možná tudy hrůza prošla kdysi dávno, zůstala však v živé paměti všeho žijícího. Žádný tvor tady zřejmě nevěří, že se otvírá skutečné jaro.
     Jan raději opustil smutné trosky. Ulehl na noc v hustém porostu, lemujícím široký potok.   Trpaslík bděl, zatímco Jan spal neklidným spánkem. Zdálo se mu, že bublání potoka k němu naléhavě promlouvá, že mu voda chce něco říct, ale on nedokázal porozumět jejímu hlasu.  
   Občas zvedl hlavu a spatřil na větvi nad vodou temnou siluetu postavičky se špičatou čepičkou, jejíž očka žhnula do noci jako dva uhlíky.
    „Spi,“ ozval se trpaslík ze tmy,  „jsem ve střehu. Něco je nablízku, ale ještě ne u nás. Zatím klidně spi.“
     Jan se otočil na druhou stranu, přetáhl si plášť přes hlavu a snažil se dechem vyhřát ten malý prostor. Noci byly ještě velice chladné. Ve snu měl pocit, že ho někdo objímá a předává mu úlevné teplo. Byla to matka? Modroočka?
     „Probuď se,“ syklo mu u ucha. Polekaně sebou trhl.
    „Klid,“ šeptal dál trpaslík, „ nehýbej se. Něco se blíží po vodě. Vypadá to hrozivě, ale přitom necítím nebezpečí. Podivná věc!“
    Jan otevřel oči, pomalu otočil hlavu a zadíval se na hladinu potoka. Právě svítalo, v šedavé předjitřní hodině se nad vodou vznášela lehká mlha. Z tunelu křovin přinášel proud cosi svítícího. Teď už Jan rozeznával třaslavou záři ohně. Blížil se k nim podivný předmět: velká figurína ze slámy a proutí, oblečená do starých ženských šatů a krajkového čepce. Hrdlo ji několika smyčkami obtáčel podivný náhrdelník z vyfouklých vajec a slepičích pařátků. Oči měla z krvavě rudých šípků a naznačené rty jí kdosi probodl rezavou jehlicí, jako by chtěl navždy zavřít nakreslená ústa. A navíc celá ta velká loutka hořela. Tiše plula a tiše hořela, minula je a ztrácela se opět v mlžném tunelu pod starými vrbami.  
   „Morana,“ vydechl Jan, „u nás ve vsi ji holky vždycky z jara zdobily a kluci ji pak nesli k potoku... Starý zvyk na zapuzení zimy. Ale to znamená, že tu někde ještě pořád žijí lidé. Stejní lidé jako u nás v Údolí! Kde se mohou skrývat?“
    „Morana,“ opakoval zamyšleně trpaslík. „Viděl jsi jehlici v jejích ústech? To není starý zvyk, to je snaha seslat na někoho kletbu! Určitě figurínu poslali lidé jako obranu proti někomu, koho se bojí. Proti někomu, kdo vládne čarovnou mocí.“
    „Měli bychom vesničany vyhledat,“ řekl Jan. „Když půjdeme proti proudu, najdeme místo, kde figurínu hodili do vody. A tam budou jistě nějaké stopy.“
     „Ne,“ zavrtěl hlavou trpaslík, „ne, ne, ne… kdyby se mezi lidmi rozkřiklo, že se v kraji objevil podivný cizinec, nebylo by to pro nás dobré. Nepřítel má všude plno zvědů. A navíc nevíš, jaké je smýšlení zdejších lidí. Mohou být zlí a nebezpeční.“
    „Sám jsi říkal, že mají strach…“
    „Právě proto. Přišlápnutá vosa nejhůř bodá!“  
    Jan se nehodlal s trpaslíkem přít: patří k přirozenosti jeho rodu, že se před lidmi raději skrývá. Ovšem Janovi se už přece jen po lidech trochu stýskalo. Když vytáhl z ruksaku poslední placku, uvědomil si, že jim brzy nezbude nic jiného, než pátrat po jídle. Jak tohle chce Gnóm zařídit?
    „Poslední placka,“ podotkl Jan významně, když podával trpaslíkovi jeho polovinu.
    „Výborná,“ podotkl Gnóm plnými ústy, „babiččiny placky patří k jejím nejlepším kouzlům. Nikdy neztvrdnou!“
    „Ale je poslední!“ zdůraznil Jan.
    „Už jsi to říkal.“
    „Co budeme jíst večer?“
    „Něco seženu. Žil jsem šedesát let v lese a taky jsem hladem neumřel.“
    „Já se těžko nasytím bukvicemi a lískovými oříšky.“
    „Třeba budeš muset. Můj děda, když chodil na oříšky, říkával: Z hladu přeperu i veverku!“      
    Za půl hodiny vyrazili po proudu potoka, ale hned za zátočinou odbočili táhlým svahem vzhůru. Nechtěli dál sledovat potok, po kterém plula hořící figurína. Zřejmě nesla svou kletbu do míst velice zlých a nebezpečných.
    Trmáceli se mnoho nekonečných hodin klikatými údolíčky mezi pahorky, kde byli alespoň trochu chráněni před nepovolanými pohledy z dálky. Slunce se do závětrných svahů opíralo teplými paprsky a Jan brzy odložil plášť i prošívaný kabátek: sroloval obojí a připnul nad ruksak.
    „Definitivně ukládám Zimu!“ prohlásil s úsměvem.
    „Neukvapuj se,“ zabručel varovně trpaslík, „ jednou bylo tak parné léto, že se mi voda z mističky vypařila dřív, než jsem se stačil napít. Řekl jsem si, když se tak potím, co bych nesundal čepičku? Udělal jsem to, v tu chvíli foukl větřík a já dostal tak strašnou rýmu, že jsem z toho málem měl smrt!“
    „Jsi škarohlíd,“ řekl Jan. „Když je mlha, bezhvězdná noc nebo šedavě pochmurná hodina před svítáním, vypadá svět nebezpečně. Ale když jásá slunce na modrém nebi, ničeho se nebojím! A teď budu kutálet sudy tamhle po té stráni plné sedmikrásek!“
    Odhodil ruksak i s trpaslíkem, mušketu i sekeru a rozběhl se do stráně.
    „Nemáš rozum!“ křičel za ním rozčileně Gnóm, „ dočista jsi se zbláznil! Moc sis zvykl na ticho nad krajem! Přestal jsi vnímat strach! Ale ptáci jsou moudří, moudřejší než vy, hloupí lidé! Oni moc dobře vědí, proč nezpívají!“
    „Když nezpívají, budu zpívat já! Mé sedmikrásky, chudobky lásky s tisíci hlásky…“   Vnořil se do zelené louky poseté spoustou drobných kvítků, ale najednou zmlkl v půli slova a strnul na místě. Ve svěží jarní trávě se bělaly lidské kosti. Pokrývaly celý svah: spousta koster v těch nejbizarnějších pozicích, všelijak zkroucené, navršené přes sebe, s údy bezmocně rozhozenými, s lebkami, které civěly prázdnými očními důlky na plynoucí oblaka. Mezi zuby jim rašily křehké lístečky, mezi žebry profukoval vlahý vánek.  Jan ohromeně hleděl na to pohřebiště, které bylo krásné a zároveň strašlivé. Příroda jako by se snažila zahladit stopy hrůzy.
    Pak si Jan všiml zpuchřelé násady kopí, trčící mezi lopatkami jedné kostry, zlomeného meče, bambitky, která se už obalila jakousi koulí rzi: uvědomil si, že mezi pozůstatky lidí jsou sem tam i koňské kostry. Uprostřed louky na žerdi zaražené šikmo do země povíval cár praporce s vybledlou podobou zlatého draka.  Jan pozadu ustupoval z pochmurného místa.
   „ Tak co,“ zeptal se s úsměškem Gnóm, který zatím došel až k němu, „přešla tě chuť dělat kotrmelce?“
   „Co se tu stalo,“ špitl Jan, jako by se bál, aby ty mrtvé nevzbudil,  „nějaká bitva? Kdo proti komu?“
    Gnóm pokrčil rameny.
   „Myslíš,“ zaváhal Jan, „že se někdo pokusil… vrátit Staré říši spravedlnost?“
   „Pochybuji o tom. Perou se mezi sebou: každý kraj a každý šlechtic si myslí, že je oprávněným pánem nade všemi… a takhle to dopadá. Řekl bych, že tuhle bitvu nepřežila ani jedna strana… a že vyhrál někdo třetí… někdo skrytý…“
Trpaslík se nejistě ohlédl.
    Nad hřebenem kopce letělo několik černých krkavců, jejichž skřek se ponuře rozlehl strnulým krajem.
   „Moira nás nadarmo nevarovala. Čím dál zlověstnější stopy.“ Zatahal Jana za nohavici,
 „ pojď, nezdržuj se. Do večera bych chtěl být na nějakém lepším místě… A najít cestu! Musíme najít cestu, která by nás vedla. Obávám se, že chodíme v kruhu, ve velikém kruhu, který daleko překonává všechny Bludné kořeny - a proti kterému jsem i já bezmocný...“
    Jan zvedl trpaslíka a takřka něžně ho usadil zpátky do ruksaku.
  „Máš pravdu,“ řekl tiše, „pojďme najít cestu.“                  
                                              o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o     
     Poledne už dávno minulo a ještě pořád bloudili mezi pahorky.
    „ Zastav!“ ozval se občas trpaslík, zkoumavě se rozhlížel, pozoroval, jak postupuje slunce, odkud vane vítr, zaposlouchal se do ševelu osikového listí. „Moment,“ řekl, slezl po Janově nohavici dolů a po čtyřech se plazil mezi stébly trávy, čenichal jak pes, nadzvedával kamínky a díval se, kam ukazují kopinaté lístky jitrocele.
 „Musíme doprava,“ řekl pak.
    Splaven potem vyšplhal se Jan do příkré stráně, aby na jejím hřebeni spatřil, že protější svah opět spadá do další, velmi podobné rokle. Tázavě se podíval na trpaslíka a viděl, že Gnóm se mračí.
    „Tak kudy?“
     Trpaslík nadzvedl čepičku a rozpačitě se škrábal na lesklé hlavě podobné žlutému jablku.   
   „Měli jsme se přece jenom držet potoka,“ podotkl Jan, „ten by nás určitě někam dovedl...„
   Gnóm po něm hněvivě blýskl okem. „Je vidět, že neznáš Kručinkovu teorii bludného kruhu,“ prohlásil sarkasticky, „jinak bys nepronášel tak naivní výroky. Kdysi jsem ovšem s Kručinkou vedl velice odbornou polemiku a nakonec zvítězil můj názor, všeobecně známý pod názvem ' Gnómův systém bezcestí'.“
    „No, dobře, dobře,“  chlácholil Jan jeho rozhořčení, „a co z toho vyplývá? Kudy máme jít?“
   Trpaslík hodnou chvíli zadumaně mlčel. „Základních možností je deset,“ pronesl pak jaksi nesměle, „ale obávám se, že nám nezbývá dost času, abychom prověřili jednu po druhé…“
   Najednou zpozorněl a začichal tak horlivě, až se Janovi zdálo, že trpaslíkův nos zdvojnásobil svůj objem. „Koně!“vykřikl.  „Cítím nablízku koně! Tam, za dalším hřebenem! Ale opatrně, neukazuj se!“
     „ Já vím,“ odsekl Jan a rozběhl se dolů do rokle a potom zase nahoru do protějšího svahu. Popoháněla ho naděje na konečné setkání s lidmi. Jak vypadají zdejší obyvatelé? Jsou stejní jako vesničané z Údolí? Nebo dočista jiní?
    Přesto dbal na trpaslíkovu radu, ulehl před vrcholem a opatrně vysunul hlavu mezi suchými trsy loňské trávy. Pod sebou spatřil mísovité údolí, zcela zarostlé neproniknutelnou změtí hloží a šípkového trní. Uprostřed těch houštin trčelo zlomené torzo nějakého velmi starého stromu. Přímo na úpatí svahu se však hnědala hluboko rozježděná cesta, v jejíchž kolejích vytlačených koly vozů se třpytila řádka kaluží. Modře se v nich zrcadlilo nebe. Cesta byla liduprázdná.
    „Vidíš,“ řekl Jan, „naše hledaná cesta. Jdu se na ni podívat.“
    „Opatrně „ varoval trpaslík. „Cítím koně a železo!“
    „Vesničané tudy často jezdí s vozy. Ale teď není nikdo v doslechu.“
    Jan seběhl na cestu. Jaký požitek, cítit pod nohama její bláto a vědět, že další kroky už nepovedou nazdařbůh!
    „Podívej, tohle jsi cítil,“ ukázal trpaslíkovi několik zaschlých koňských koblížků.
    „Možná,“ pokrčil Gnóm nosem, „ale jsou ze včerejška. Ten první závan pachu mi připadal mnohem ostřejší.“  
    „Zdá se, že cesta vede přímo ke starému stromu uprostřed houštin. Podíváme se na něj, ne? Takové stromy hodně pamatují.“
    „To máš pravdu,“ mručel trpaslík, ale nepřestával být podrážděný a neklidný.
   Vstoupili do uličky v houštinách, cesta se podivně klikatila, ale neustále směřovala k šedohnědému kmeni, který se zdvíhal jak maják nad zvlněnou hladinou keřů a doširoka roztahoval spáry suchých větví, mezi nimiž se ještě sem tam zelenalo několik nově pučících ratolestí. Celý vrcholek byl zřejmě před řadou let sražen bleskem, ale stařík přesto vzdoroval a znovu vyhnal postranní větve, tlusté teď jako kmen průměrného stromu. Jak přicházeli blíž, Jan poznal, že je to dub.
   Ale největší překvapení ho čekalo, když došel až k samé patě stromu.   Z udupaného kruhového prostoru se rozbíhaly do různých stran ještě další dvě cesty. Každá z nich se ubírala někam za vzdáleným cílem, který v sobě chovala jako své nejhlubší tajemství. Jan teď stál na trojcestí, na křižovatce tří cest. Křižovatce zřejmě velice významné, soudě podle zvláštní výzdoby stromu. Na drsné, rozpraskané kůře visely věnce povadlých bylin, řetízky z ptačích spárků pospojovaných nití, vybělené psí lebky a kostřičky netopýrů. Rezavé hlavice mohutných hřebů zatlučených do kmene vytvářely podobu kříže ve slunečním kole.
     Trpaslík se otřásl, jako by na něj někdo sáhl ledovou rukou.
    „Ošklivé místo,“ řekl. „Vidíš, tam mezi kořeny stromu je popel z ohniště. Někdo tu pálil oběti. Ty černé skvrny na kůře jsou od krve. A tady…  Pozor, nešlapej do něj!… magický kruh z bílých oblázků… Někdo tu vzýval strašlivou Vládkyni křižovatek!“
    V tu chvíli se někde vzadu mezi keři ozval dusot koní a rychle se přibližoval. Jan ustrnul úlekem, rozhlédl se po nějakém úkrytu, ale vzápětí zjistil, že propletené trnité větve křovin vypadají zcela nepřístupně. Také si všiml, že dub je na zadní straně puklý, s naději k němu přiskočil, ale hned poznal, že dutina je příliš malá na to, aby se do ní vešel.
    Kopyta už tepala za nejbližším zákrutem, vypadalo to na skupinu jezdců pobízejících svá zvířata do divokého trysku. Jan se snažil rozeznat, po které z cest se jezdci blíží, protože pochopil, že jeho jediná spása může být v rychlém útěku. Nebyl však schopen směr lokalizovat, dusot zněl ze všech stran a tříštil se ozvěnou v úzkém kotli údolíčka.  
   „Co mlčíš?“ osopil se na trpaslíka,“ odkud jedou?“
   „Ze všech tří stran, „ prohlásil trpaslík chmurně, „ mají asi na křižovatce sraz. Tušil jsem, že koně nebudou daleko!“
   „ Pak jsme tedy v pasti!“
   „Co se lekáš? Toužil jsi po přátelském rozhovoru s lidmi,“ ušklíbl se Gnóm.
   „Ano,“ řekl Jan a zhluboka se nadechl, aby uklidnil své zběsile bušící srdce, „promluvím s nimi. Nejsem přece nepřítel! A své zbraně schovám, abych zbytečně neprovokoval.“
    Do dutiny dubu vhodil mušketu, sekeru i tesák, po kratším přemýšlení tam přidal i ruksak. Stihl to na poslední chvíli, protože vzápětí se na třech stranách vynořili jezdci, překvapeně vykřikli a prudce zarazili zpěněné koně.
    Jan viděl jen zvířené bláto odletující od kopyt, lesklá těla černých a hnědých hřebců tyčící se nad ním na všech stranách, blyštící se ostruhy na vysokých botách v kovaných třmenech... Ohlušilo ho řinčení železa, ržaní zvířat a chechtot chlapů, jejichž žluté zuby svítily z houštin bujných vousů a oči pod špičatými přilbicemi plály divokým leskem. Černé pláště jim vlály z ramen a odhalovaly na hrudích matný lesk kovových pancířů, za tepanými opasky si povšiml rukojetí bambitek: o stehna jim pleskaly krátké, zahnuté šavle. Jan couvl a opřel se zády o drsný kmen dubu. Jak zvrátil hlavu výš, spatřil nad hlavami zbrojnošů praporec se znakem hvězdy v poháru nad dvěma zkříženými meči a vzpomněl si, že už tenhle erb jednou viděl na bráně teplých pramenů. Rod krále Arnulfa tedy dosud vládne. Je v tom nějaká naděje?
    Do Janova zorného pole se nachýlil zrzavý chlapík, jehož přilba i pancíř byly zdobeny zlatem. Chraplavě se zasmál: „Zase nějaký tulák, co neplatí řádnou daň! Mladý a možná i silný!“ S významným pohledem se obrátil ke svým spolujezdcům: „ Mohl by z něj být dobrý voják, nemyslíte? Chybí mu jen trochu drezúry!“
    Zbrojnoši se pobaveně zachechtali.  
   Velitel se sklonil ze sedla a napřáhl ruku v kožené rukavici, aby Jana chytil za límec a přitáhl ho k sobě. V témž okamžiku však jeho kůň zděšeně zaržal, vzepjal se a překvapený jezdec se s těžkým žuchnutím zřítil do bláta. Také ostatní koně najednou zdivočeli, řičeli, vyhazovali, vzpínali se a bili kopyty kolem sebe. Marně se je klející vojáci snažili zadržet a přinutit k poslušnosti. V oddílu vypukla vřava a zmatek.
     Jan se brzy vzpamatoval z úleku a pochopil, že tohle je jeho velká příležitost. Proskočil mezi koňskými těly, ucítil bolestivý úder do boku, odletěl stranou, před očima se mu mihlo okované kopyto, instinktivně se odklonil, padl, překulil se a po čtyřech prolezl pod neklidně tančícíma nohama dalšího koně.
     Vztyčil se - a před sebou měl volný prostor!   Dal se do běhu po jedné z cest. Za sebou zaslechl vzteklé výkřiky: „Utíká! Je to vlkodlak, koně se ho děsí! Zabte ho!“
  Prásklo několik ran, něco Janovi hvízdlo kolem uší a servalo z keřů nad cestou mladé listí. Jsem jak lovený zajíc, pomyslel si Jan, měl bych kličkovat… ne, měl bych rychle vyšplhat do svahu, protože jakmile zvládnou koně, snadno mě na cestě doženou!  
    „Tamhle tou strží!“ houklo mu hlasitě do ucha, až se lekl. Trpaslík mu klečel na rameni a křečovitě se držel límce. „ Doleva! Přidej!“ vykřikoval.
    Teď už i Jan zahlédl strž, vymletou zřejmě jarními vodami ve skalnatém svahu nad cestou. Stačilo proniknout mezi krajními trnitými keři a už se dral vzhůru. Drobné kamení a písek mu ujížděly pod nohama, smekal se, zuřivě chňapal po trsech ostřice, která mu do krve rozřezávala dlaně, ale nedbal, se zaťatými zuby šplhal metr po metru vzhůru, dal do toho všechnu svou vůli a sílu.
     Kulky z bambitek začaly vířit všude kolem bílé obláčky vápencového prachu, úlomky kamenů ho udeřily do tváře, ale žádná střela ho naštěstí nezasáhla. Věděl, že po téhle salvě bude chvíli trvat, než vojáci znovu nabijí a tak zdvojnásobil úsilí. Vrchol už byl blízko.
   Ještě pár kroků a přehoupl se přes něj. Jen letmo se ohlédl a spatřil, jak jezdci dole na cestě otáčejí koně a řítí se někam podél svahu. Dva nebo tři sesedli a začínají pěšky šplhat strží za ním. Na nic víc nečekal a rozběhl se na opačnou stranu kopce.
   Naděje na záchranu v něm začínala vzrůstat.
    „Ještě, že se jim splašili koně," vydechl v běhu ke Gnómovi na svém rameni.
    „Plašení koní a dobytka je stará trpasličí finta,“ ušklíbl se poťouchle Gnóm, „můj děda se takhle mstil hospodáři, který mu odmítal pravidelný příděl kaše s medem. Chce to hlavně rychlost: během minuty jsem musel přeskákat ze hřbetu na hřbet všem dvanácti koním a každému houknout pěkně do ouška jedno děsivé zaklínadlo.“
    „Vůbec jsem si nevšiml, že by ses ode mne vzdálil.“
    „To je dobře. Zíral jsi jinam a odváděl tak ode mne pozornost. Ale přiznám se ti, bál jsem se, že při svém věku už nebudu tak rychlý. Ale jak říkal starý Kručinka: Neznám mrštnějšího trpaslíka, než je tenhle Gnóm! Na tebe jsem naskočil z posledního koně, zrovna když jsi pod ním podlézal.“
   „ Jsi zkrátka skvělý!“
   „ Sice mi neříkáš žádnou novinku, ale přesto mě to těší.“