Kapitola sedmnáctá: NOC SLAMĚNÉHO KRÁLE

 Tohle je nejbláznivější ze všech snů, pomyslel si Jan, když byl unášen vzrušeným davem, podáván z jedněch rukou do druhých, objímán, líbán, popleskáván, dekorován věnci z klasů a polního kvítí, opentlen pestrými stuhami, oblečen do bílé vyšívané kazajky a korunován slaměným širákem. Desítky nohou vířily žlutý prach na cestě. Poplašená drůbež se s krákoráním rozlétávala na všechny strany, vyzáblé kravky vystrkovaly rohaté hlavy přes plůtky z vrbového proutí a zamyšleně přežvykovaly. Za nimi se zdvíhaly špičaté slaměné střechy na nízkých domcích z nepálených vepřovic. Lidé vybíhali na zápraží a užasle hleděli na nezvyklý dožínkový průvod.
   „Neseme vám krále,“ prozpěvovali ženci táhlými hlasy, „na poli jsme ho našli, hlavu jsme mu sťali, zlatými klasy obrostl, živý se mezi nás vrátil, aby nám nový život dal!“
   Došli na náves, jejíž střed tvořil zelený husí rybníček. Nějaký chlapec tam právě rozhoupával veliký kravský zvonec, umístěný ve vidlici z ořezaného stromového kmene. Jeho křaplavé cinkání přehlušovalo vřavu: takhle se vyzvánělo na poplach v době požárů, povodní a nepřátelských vpádů.
   Vesničané postavili Jana na zem a utvořili kolem něj kruh. Ženy začaly tleskat do rytmu a podupávat, najednou se tu objevily i hudební nástroje: píšťaly, drnkačky, tykvová chřestítka a bručoun ze starého džbánu uzavřeného měchuřinou, skrze níž byla protažena žíně. Ženci řinčeli kosami, bušili do nich brousky a pak začali pantomimicky předvádět, jak Jana chytli a usekli mu hlavu, ale z rány mu místo krve vypučelo žito a z jeho dlaně se narodil malinkatý děd hospodáříček a odvedl pryč polednici, chystající se zardousit dítě.
   A vzápětí skupinka dětí přinášela posvátné předměty od studánky: mušketu a ruksak a dokonce Gnóma, kterého našly až nahoře pod lesem, a kterého nesly nad hlavami na opentleném snopu: seděl tam obkročmo jako na koni a mračil se.
   „ Co se kaboníš!“ houkl na něj Jan, „není tohle překvapivý a veselý konec žitného dobrodružství?“
   „ Hm,“ odpověděl Gnóm.
   „ Neuhranula tě polednice?“
   „ Nebaví mě mluvit,“ zavrčel Gnóm.
   „ To se jistě stalo poprvé za tři sta let!“ zasmál se Jan, „Vymluvil ses až do dna, co? Vsadím se, že polednice se bude poli u studánky dalších tři sta let zdaleka vyhýbat!“
   „ Možná,“ zamumlal Gnóm nepřítomně a zavřel očka.
   „ Je unavený,“ řekl Jan vesničanům, „uložte ho někam do chládku, ať se vyspí. A dobře ho hlídejte, aby na něj nedostala zálusk hladová kočka!“
   Děti trpaslíka odnesly a pak opět zpustila hudba, ženy se před Janem nakrucovaly s rukama v bok a pleskaly bosýma nohama do prachu, nakonec ho chytily a roztočily ho v kole, až se mu zamotala hlava. Potácel se z náruče do náruče, provázen smíchem plným vášnivého vzrušení.
   Najednou ho zvedly a vysadily na vůz tažený dvěma bílými volky, se kterým sem přijížděl nejstarší z ženců. Rohy volů a Janova sekera dostaly také výzdobu z červených, zelených a žlutých pentlí, vedle Jana posadili do žebřiňáku onu mladičkou, soucitnou cívku, která ho u studánky obdarovala chrpou. Také jí dali na hlavu věneček z klasů a kvítí a prohlásily ji za královnu. Červenala se jak vlčí mák, upírala na Jana veliké oči plné obdivu a v jednu chvíli se dokonce nesměle dotkla jeho ruky. Jan si vzpomněl na Modroočku: něčím mu ji připomínala, až na to, že byla taková bleďoučká a bezbarvá, zrovna jako ta sláma vybělená sluncem.
   Průvod za hudby a jásotu postupoval vsí, až se zastavil před vysokou kamennou zdí, ve které byla bytelná, dobře zamčená vrata. Pár chlapů k nim spěchalo s beranidlem, rozhoupali těžkou kládu a buch… buch… až z vrat létaly třísky a železné závěsy praštěly…
   Netrvalo dlouho a brána se rozlétla dokořán. Sedláci s vítězným křikem vběhli dovnitř.
   Prvnímu z nich však skočil na hlavu velikánský kohout, jehož peří bylo černé a fialové a jehož zuřivá očka se podobala dvěma krvavým rubínům. Se zlobnými skřeky začal nebožáka klovat do hlavy a tlouct ho křídly. Muž křičel bolestí a loktem si chránil oči. Ale vtom už druhý sedlák srazil kohouta cepem do prachu a jeho krákorání zaniklo pod dusotem běžících nohou. Jen pár vyškubaných per ještě zavířilo v povětří…
   „ Správcův dům,“ řekl stařík s úsměškem i trochou závistivého obdivu, vzal voly za jho a táhl Janův vůz do rozlehlého dvora. „Teď jsi tu pánem ty, Žitný králi!“
   Sedláci už mezitím vyrazili dveře sýpky. S prskáním po nich z hořejšího patra skočil naježený černý kocour a začal je vztekle drápat, ale ztloukli ho a zahnali zpátky na střechu. Pak užasli, co je v sýpce obilí. Obrovská zlatá hromada, poklad nedozírné ceny!
   „ Rozdělte si ho mezi sebe!“ volal Jan.
   „ Král je spravedlivý! Ať žije král!“ křičeli sedláci, vrhli se na hromadu, brodili se v té tekoucí a šustící záplavě, smáli se a horečně ji nabírali do nádob, pytlů, košů, čepic, džberů a věrtelů.
   Na druhé straně nádvoří zařinčela rozbíjená okna správcova bytu, proletěla jimi vyhozená okovaná truhla a těžce dopadla mezi lidi, kteří jen taktak stačili uskočit.
   „ Nemůžeme ji otevřít!“ volali ti zevnitř na ty venku, „Má moc pevný zámek!“
   Ale ani nejpevnější zámek dlouho neodolal soustředěnému náporu. Sotva ho urazili a zvedli víko, se zlobným sykotem se proti nim z nitra truhly vymrštil dlouhý zelený had. Srazili ho na zem a bili po něm cepy a holemi, dokud se neukryl v nějaké škvíře. Pak zvrhli obsah truhlice na zem. Zajiskřilo to, až oči přecházely. Jan ještě nikdy neviděl tolik zlaťáků a stříbrňáků pohromadě.
   „ Rozdělte si je mezi sebou!“ křičel Jan v bláznivé euforii. Zmocňoval se ho závratný pocit, že celý svět se s ním točí, že je zdvíhán vysoko nad zem na oblouku zářivé duhy…
   Také sedláci řvali nadšením, vyhazovali peníze do vzduchu, posypávali se jimi navzájem, váleli se v nich…
   Další skupina vypáčila dveře sklepa. Se zuřivým vrčením proti nim zdola vyskočilo rezaté psisko s krvavýma očima, cvakalo zuby a chňapalo jim po nohavicích, ale někdo ho nakopl do čenichu a jiný přetáhl bičem. Kňučící pes zmizel a vzápětí sedláci vyvalili ze sklepů několik soudků.
   „Správcovo sladké pivo!“ zajásal dav, vyrazil zátky a pěnivý proud zlatavého moku zkropil nádvoří. Nastavovali mu ústa, chytali ho do dlaní, čepic, klobouků a nádob. Zanedlouho se už všichni potáceli, výskali, navzájem se překřikovali a pak začali rozbíjet všechno, co jim přišlo pod ruku…
   „ Červený kohout!“ vykřikl vtom stařík zděšeně a ukázal na střechu.
   Seděl tam obrovský, krvavě rudý kohout, vítězně kokrhal a mával dlouhými křídly, jejichž rozevláté konce se proměňovaly v syčící plameny. Vzlétal a dosedal, dlouhými skoky se v chomáči jisker přenášel po hřebeni z místa na místo. Krov se pod dotekem jeho pařátů s ohlušujícím praskotem hroutil…
   Ječící dav se dral ven z nádvoří, Janův vůz byl unášen přívalem těl jak dravou řekou, ustrašená královna se chytila Jana pevně za ruku.
   „ Neboj se,“ řekl jí Jan, „neboj se… jen ať to všechno shoří… stejně bych ve správcově domě nechtěl spát… všechno je tam určitě nasáklé zlem.“

                          

     Gnóm seděl na trámu a zápolil s poněkud tuhou chlebovou kůrkou. Jeho hryzání se hlasitě rozléhalo potemnělou světnicí. Dívka, která v očazeném kuchyňském výklenku cosi kuchtila v kotli nad ohništěm, k němu co chvíli vrhala bázlivé pohledy: přece jen ji naplňovalo nejistotou, že je tu sama s podivnou bytostí.
   Tahle chalupa patřila rodičům dítěte zachráněného před polednicí: dali ji Žitnému králi k dispozici a sami odešli přespat k příbuzným, aby měl klid.
   Podivný klid teď padl na celou vesnici. Opojení bláznivého odpoledne vyprchalo, vyhaslo jak doutnající zbytky správcova sídla. Všech se zmocnila tíseň a podivné předtuchy. Co bude zítra? Pozítří? Co, až se král Arnulf dozví o smrti svého správce a pošle vojáky?
   O těchto obavách se zmínil i starý sedlák, který přišel navečer Jana navštívit a ukázat mu rodové kroniky, kde bylo zapsáno i proroctví o muži se sekerou.
   „ Zítra musíme odvézt do města Tanteru povinnou daň v obilí,“ řekl stařec, „v královském městě je svátek a veliký trh… Kdybychom nepřijeli, vzbudilo by to podezření.“
   V tu chvíli jako blesk osvítil Jana velkolepý nápad: ano, kam jinam by vedla Královská cesta než do Královského města? Je to moje cesta! Že jsem na to nepřišel dřív!
   „ Pojďte, vyprovodím vás,“ řekl starci a vyšel s ním na ztichlou náves.
   Kdesi zabučela kravka a zaštěkal pes, neúnavný cvrkot kobylek zněl z polí a ovocných sadů. Nebe oslnivě jiskřilo hvězdami: některé se občas utrhly ze svých míst a padaly napříč sametem nočního nebe, zasršely a zhasly navždy. Jen Zelená hvězda byla pořád na svém místě.
   Jan se cítil silný: ano, všechno je tak, jak má být.
   Otočil se zpátky ke starci: „ Teď vám řeknu, co všechno připravíme na zítřek…“


    „ Kde se touláš, vystydne ti kaše!“ přivítal ho Gnóm od kouřící mísy, když se asi za půl hodiny vracel zpátky do jizby. Jan s úsměvem usedl naproti trpaslíkovi a vybalil cosi z šátku:
„ Přinesl jsem ještě jednoho strávníka.“
   Na stůl vypadlo načepýřené kuřátko, zimomřivě se otřáslo, začalo žádostivě pípat a na vratkých nožičkách se sunulo k vábně vonící míse.
   „ Našel jsem ho pod verandou, vypadalo tak žalostně a opuštěně, přišlo mi ho líto. Asi se zatoulalo od kvočny a netrefí zpátky domů…“
   Trpaslík se zamračil. Okamžitě vyskočil na stůl a postavil se mezi kuře a mísu. „ U všech vousů starýho Kručinky, cos nám to přines!“ vykřikl rozčileně. „ Okamžitě ho vezmi a pozpátku dojdi na místo, kde jsi ho sebral. Nemluv při tom, nemysli na nic důležitého a neohlížej se!“
   „ Na tvoje rady není nikdo zvědav, Gnóme!“ zasyčelo kuře vztekle a oči mu červeně zasvítily, „Zatím vedeš svého pána od nehody k nehodě, kdežto já ho do týdne zahrnu bohatstvím a štěstím, když mne vezme pod svou střechu!“
   „ Všiml jsem si, jak dobře ses postaral o správce.“
  „ A nepostaral? Všechno to obilí jsem mu nanosil zrníčko po zrníčku z cizích sýpek, všechny ty peníze zlaťáček po zlaťáčku z cizích pokladen, všechno to pivo kapičku po kapičce ze sousedních hospod! Nikdo nic nepoznal - a když poznal, nevěděl, kam se mu to ztrácí!“ Kuře se krákoravě rozchechtalo a radostně třepotalo křídly:
   „ Byl bohatý, byl bohatý, byl bohatý!“
     A to nemluvím o šunkách v jeho spíži!
    O slanině v komoře!
    A klobásách v komíně!“
   „ Okamžitě odnes toho plivníka,“ rozčílil se Gnóm, „nebo se ho nikdy nezbavíme. Obklopí tě ve všech svých podobách: jako zlý kocour, zelený had, ryšavé psisko a nakonec bude triumfovat jako červený kohout!“
  „ Třeba bychom ho zvládli…“
  „ Plivníka nikdo nezvládne, je to lotr, ačkoliv starý Kručinka tvrdí, že se vyvinul z domácího trpaslíka žijícího u zlých lidí. A svého pána nakonec uvrhne do nepříjemností, malérů a zkázy, protože kradené štěstí se vždycky obrací v neštěstí!“
   „ No, dobrá,“ povzdechl Jan a rychle chňapl po kuřeti, které kličkovalo mezi talíři.
   Zasyčelo jako had a začalo vztekle štípat do svírající ho ruky. „Pusť mě!“ vyhrožovalo. „Pusť mě! Budeš litovat!“
   „Neodpovídej mu, nemysli na něj a couvej pozadu,“ připomínal trpaslík.
   Jan mlčky přikývl a s kuřetem v hrsti vycouval z místnosti.
  „ Můžu já se někdy v klidu najíst?“ postěžoval si Gnóm dívce, ale ta se jen bázlivě pousmála a pokrčila rameny.
   Jan byl za chvíli zpátky. „Tak už se nezlob, bručoune,“ naklonil se k trpaslíkovi a zatahal ho za čepičku, “eď ti řeknu plán, který jsem vymyslel. To ti zaručeně zvedne náladu!“
   „ Nepočkalo by to až po jídle?“ zeptal se Gnóm. „Nerad bych si kazil chuť.“
   „ Jen neměj obavy a poslouchej: dozvěděl jsem se, že lidé jsou nespokojeni s vládou Arnulfa Třetího, nenávidí panovníka a jeho kruté správce a vojáky. Stačí jen, aby se jim někdo postavil do čela, pomohl jim překonat jejich strach a strhl je za sebou. Je to jak proschlá otep - stačí vykřesat jedinou jiskru! Totéž, co se stalo dnes na poli, provést ve velkém, v celé říši…“
   Gnóm znechuceně odložil dřevěnou lžíci, ale Jan si toho ve svém zápalu nepovšiml a nadšeně pokračoval: „ Místní legenda o sekeře mi pomůže. Možná, že právě tohle je čtvrtá cesta, o které mluvila Hekáta! Zítra jedou vesničané do hlavního města s povinnými dodávkami obilí. To je nejlepší způsob jak nenápadně proniknout dovnitř a ujít pozornosti stráží. Počkám si, až bude král Arnulf zahajovat Velký svátek na tržišti plném lidu - vystoupím proti němu a připomenu mu přísahu Velkých Strážců! Uvidíš, že lid se postaví za mě a začnou se dít velké věci!“
   „ Zalíbilo se ti, jak tě dnes odpoledne uctívali?“ ušklíbl se Gnóm. „Zatoužil jsi mít moc nad lidmi?“
   „ To není pravda!“ ohradil se Jan. „ No, co se tak na mě koukáš? Dobře, přiznávám, že je to docela příjemné, ale vůbec mi o to nejde, věř mi. Chci pomoct těm ubohým lidem, dát jim možnost žít tak, jako se žije u nás v Údolí. Být moudrým a spravedlivým králem: copak je to tak těžké, když má člověk dobrou vůli?“
   „ Dobrá vůle nestačí.  Já od začátku pochybuji, že právě Královská cesta byla ta pravá...“
   „ Tak si pochybuj, ale pomoz mi!“
   „ Nesu za tebe odpovědnost!“
   „ Najednou? A jindy pro změnu krčíš rameny: já nic, já jenom poradce! Zkrátka, jak se ti to kdy hodí!“
   „ Přece se nebudeme hádat. I kdyby se ti ten záměr podařil, strašně nás to zdrží. Léto se přehoupne jako nic, máme podzim - a zimu na krku! Co s Gidžichem, který celý rok sbíral síly? Chceš zradit svou přísahu?“
   „ Naopak, chci ji naplnit. Jestli tady, přímo pod Gidžichovým nosem vybudujeme silnou říši, nebude už mít zájem zabývat se nějakým vzdáleným údolíčkem. Bude se muset soustředit na nás! Tady se svede rozhodný boj, ve kterém zachráním nejen naše Údolí, ale udělám ze Staré Říše zase to, čím kdysi bývala za krále Arnulfa Prvního!“
   „ Nezapomněl jsi na Modroočku?“
   „ Ne! Tentokrát opravdu ne! Já vím, připomínáš mi ta záludná pokušení… Duběnu a Lucii… Ale tentokrát mám vůči Modroočce svědomí čisté. Nevidím žádný důvod, pro který by mohla plakat… snad jenom… kdybych v tom boji padl… ale tomu nebezpečí by se vyhýbal jen zbabělec!“
   „ Dělej, jak chceš,“ řekl Gnóm rozzlobeně, skutečně opustil nedojedenou vystydlou kaši a rázoval ke svému pelíšku za trámem, „jsi dubová palice po otci: někdy je to k dobru a někdy ke zlému. Chci ti jen připomenout jedno trpasličí přísloví, které říká: Nelouskej ořechy pod ořešákem, nebo ti na hlavě narostou boule! Přemýšlej o tom. Dobrou noc, slaměný králi!“
   Jan se za ním díval a hořce se pousmál. Pak si všiml dívenky, která tiše a pokorně naslouchala jejich hádce, ačkoliv vůbec nechápala, o čem je řeč.
   „ Ustel mi lůžko, „ řekl jí. „Zítra mě čeká těžký den.“
   „ Chceš,“ řekla a opět zrudla jak vlčí mák, „abych ležela vedle tebe?“
   „ Ne,“ zavrtěl Jan hlavou, „ já mám jinou královnu. Daleko odtud… v jedné Chalupě pod lesem… dostala ode mne jablko o Velké noci…“
   A najednou si uvědomil, jak ta žitná královnička vypadá zplihle pod vadnoucím věnečkem lučních květů a pohladil ji po vlasech: „ Nebuď smutná. Mám tě rád… mysli si… mysli si, že jsi moje sestřička. Mladší sestřička, která se o mě dobře stará.“
   Dívenka se vděčně usmála.