Kapitola šestá: NÁVRAT KRÁLE

    Janovi připadalo, že se pohybuje v podivném snu, který začal ve chvíli, kdy se bezmocně řítil do hlubin obklopen smrští roztříštěného ledu... strašný a zdánlivě nekonečný pád!
  Cosi ho posléze pohltilo: tma, vlhko a mrazivý chlad, bolest, jako by mu kdosi trhal tělo na tisíce kousků... Pak vše pominulo a zůstalo jen pálení v duši. Zmatený sen mu přinášel divoké obrazy: Viděl zemi, třesoucí se jak v horečce a pukající: z jejích rozevřených pórů tryskaly nové a nové prameny. Zmatené rusalky se rozpouštěly v pláči a zelený mužík prchal mezi vršícími se valy ledových ker s červeným ranečkem na vrbové holi a vztekle si mumlal: „ Hlou... hloupý nápad lech... lechtat Gidžicha!“
  Jan viděl, jak lesy hoří a nad nimi tančí nestvůrně veliké ohnivé lišky, jak na zdupaných polích zápolí přízračné armády živých i mrtvých: pluky kostlivých bojovníků si rezavými šavlemi navzájem srážejí vybělené lebky z krků. Skalní obři s dunivým rachotem sestupují k vesnicím a drtí chaloupky svými kamennými patami, z nebe prší kusy ledu velké jako žebřiňáky  a mezi nimi kličkují čarodějnice na modře planoucích košťatech...
  Konec světa, uvědomil si Jan, konec světa a já jsem ho způsobil svou neopatrností!
  Pak zaslechl dunivý hlas Hekáty: „ Už na tebe čekám na temných cestách noci! Pamatuj, Jene z rodu Strážců! Do roka a do dne!“
  A zahlédl Moiru, jak vzala do ruky plnou hrst oblázků. Chystá se je odhodit... Ale ještě váhá... Proč? Proč nechce zkrátit mé utrpení?
  Najednou se vše rozplynulo ve vlahé mlze, cítil, jak mu někdo omývá tvář. Otevřel oči.
  Nad ním se vznášela opona narezlých vlasů a podmanivě hluboké oči vroubené dlouhými řasami se radostně rozzářily.
   „ Konečně!“ vydechla Lucie, “už jsem měla strach, že se nikdy neprobereš!“
   „ Kde to jsem?“
   „ U pastýřů...“
   „ Jak jsme se sem dostali?“
   Lucie se pousmála. „ Nějakým kouzlem... Sama to dost dobře nechápu. Vzpomínám si jen, jak jsem skoro zmrzla v zavěji nad Dračím údolím. Gnóm mi pak vysvětlil, že jste mě schovali do skrýše pod zapomenutými kořeny, ale nechce prozradit, co se dělo na Ledové hoře... Boj s Gidžichem byl asi hrozný, viď? Málem jsi ho zaplatil životem. Ale zvítězil jsi a to je hlavní!“
  „ Zvítězil jsem?“
  „ Samozřejmě. Poslal jsi Gidžicha, aby zničil Tanter a krále Arnulfa a pak aby se vrátil na oblohu. Tři dny hory duněly a třásly se jako v křeči. Ty jsi spadl nějakou puklinou dolů spolu se spoustou ledu, která zadusila prameny říčky. Slyšela jsem, jak v podzemí někdo úpí a těžce vzdychá, ale nemohla jsem blíž. Naštěstí si voda sama prohrabala cestu nakupeným ledem a vyplavila tě ven... Byl jsi promodralý a studený, lekla jsem se, že jsi mrtvý... sekeru jsi svíral tak pevně, že jsem ti ji nedokázala vykroutit z ruky. Ještě že trpaslík si věděl rady, uvařil různé lektvary z bylin... A pak najednou začaly kořeny pučet a rozrůstat se na všechny strany, za chvíli nás obalily a omotaly, byly lepkavé a chtivé, plné vášně, až jsem dostala strach... Ale Gnóm se radoval. Shora k nám dolehlo cinkání mnoha zvonečků, taková veselá hudba...
  Ledový příkrov se otevřel a já jsem vyšla z úkrytu, abych se podívala, co se na světě děje. Ocitla jsem se uprostřed ovčího stáda! Údolí se zelenalo, jazyky sněhu se už držely jen vysoko na hřebenech. Pastýři přede mnou padli tváří k zemi, zmocnila se jich bázeň, když mě viděli, jak vystupuji zahalena párou z díry mezi kořeny břízy. Řekla jsem jim, aby se nebáli, že jsem jejich královna a že je žádám o pomoc. Vyzvedli tě a odnesli do koliby na odvrácené straně hor. Myslím, že poznali sekeru a jejich úcta tím ještě vzrostla. Zprávu o tom jako by roznášel vítr, tak rychle se rozšířila! Po celé zemi se už vypráví, že Žitný král spoutal Gidžicha, zabil krále Arnulfa a očistil město Tanter od Příšer i zlých lidí...“

   V horském zátiší zatím panoval klid. Jan sedával na lavičce před kolibou, zamyšleně hladil huňaté ovčácké psy, hřál se ve slunci, naslouchal pobekávání oveček a cinkání zvonců... Zvolna se zotavoval a síly se mu vracely. Jen jeho duše zůstávala zmatená a napůl uvězněná ve snu.
  Gnóm mlčel nebo si něco nesrozumitelného mumlal. Mračil se, jako by ho přicházející jaro pranic netěšilo. Možná to bylo tím, že ho nepřestávala trápit úporná trpasličí rýma.
  Jednoho slunného dopoledne se však stádo poděšeně rozprchlo a psi se zuřivým štěkotem zaútočili proti skupině jezdců, ženoucí se strmou cestou nahoru ke kolibě. Nad hlavami se jim třepotala korouhev s pohárem a hvězdou.
   Jan se v první chvíli ulekl: pomyslel si, že královští vypátrali jeho úkryt a jedou si pro něj, aby ho vrátili do okovů! Rychle ustoupil pod přístřešek a vytrhl sekeru, kterou tam měl zaseklou v trámu.
  Naplnilo ho však úžasem, když vůdce ozbrojenců ve zlacené přilbě a nachovém plášti seskočil s koně a poklekl před vchodem na jedno koleno.
  „ Jsem Leon z Červeného Hrádku,“ řekl,“ a byl jsem vyslán, abych tě, Jene z rodu Strážců, slavný vítězi nad Gidžichem, přivedl spolu se vznešenou princeznou Lucií, dědičkou trůnu, do sídelního města Tanteru. Král Arnulf Třetí je mrtev. Lid žádá, abyste se ujali osiřelého království. Očekávám další rozkazy.“
  „ Vítám tě, Leone z Červeného Hrádku,“ ozval se za rozpačitým Janem Luciin hlas a princezna vyšla z přítmí koliby do slunečního svitu. Vypadala, jako by po celou dobu čekala jen na tuto chvíli. Byla krásná a majestátně vznešená. Rty jí zvlnil mírně škodolibý úsměv: „ Otec tě neměl příliš v oblibě, pane Leone. Zdá se, že jsi teď ucítil svou příležitost.“
  „ Nikdo jiný se před vás neodvážil předstoupit, Výsosti,“ sklonil rytíř hluboko hlavu,“ šlechta se obává vaší pomsty.“
  „ A má proč se obávat,“ řekla Lucie mrazivě. „ Teď mi sežeňte v okolních vesnicích nějaký pohodlný vozík. Jan byl v boji zraněn a není ještě natolik zotaven, aby se udržel v sedle.“
  Projížděli probouzejícím se krajem a sen jako by stále ještě dozníval.  Jan zhluboka vdechl zemitou vůni rašení, tu první vlhkou předzvěst jara. Mhouřil oči proti ostrému slunci, které dosud putovalo nízko nad obzorem, ale jehož paprsky už byly plné žhoucích jehliček. Pod zledovatělou, zrnitou slupkou závějí se chvěla živá, stříbřitá rtuť. Všude to klokotalo a bublalo.
   Rozbředlým sněhem putovaly ode vsi ke vsi zástupy maškar: vyzáblá kobyla klapala dřevěnou hubou, medvěd obalený hrachovinou kolébavě tančil za zvuků dud, nezbední kozlové honili pištící děvčata a švihali je přes vlající sukně vrbovými pruty...
    „ Starý král umřel, nový se vrací,
      zlatý kohout se klube z modrého vejce,
      dejte nám, hospodáři, maso a slaninu
      na velkou pohřební hostinu!“
 Najednou obklopily jejich vůz ze všech stran, nehnuté, rozšklebené tváře ze slámy, dřeva a barevných pentlí.
  Lucie mezi ně se smíchem rozhodila hrst zlaťáků.
 „ Stačí vám tohle výkupné?“ zeptala se.
 Masky je však stáhly z vozu a pustily se s nimi do tance uprostřed cesty. Lucie se naoko bránila, protestovala, ale nemohla se udržet smíchy: jak se zatočila, narezlé vlasy jí zavlály kolem hlavy a připomínaly sršící plamen. Obklopily ji křepčící lišky s dlouhými čenichy...
  Řádící maškary a rozjásaní vesničané. Někteří je obdarovávali kytičkami sněženek a jiní prosili, jestli by se „pro štěstí“ mohli dotknout sekery.
   Město Tanter se před nimi vynořilo mezi pučícími vinicemi. Vyhlíželo dosud pochmurně a zuboženě, ale do křivolakých uliček už pronikalo slunce a měšťané se pouštěli do oprav poškozených domů. Na kladkostrojích stoupaly čerstvě oloupané trámy, vonící dosud pryskyřicí. Ta omamná vůně Janovi cosi připomněla, něco dávného... Les, hraniční hvozd, babiččina Chalupa... a ještě něco... něco... později o tom bude přemýšlet, až splní všechno, co se od něj očekává...
   Projeli bránou v červené zdi do hradního nádvoří. První, co tu upoutalo Janovu pozornost byla změť zříceného kamene a zpřeráženého trámoví v místech, kde stávala kaple.
   „ U všech Kručinkových vousů,“ vykřikl trpaslík, nadzvedl čepičku a rozčileně se podrbal na holé hlavě, „vypadá to, jako by se Studna Zapomnění uzavřela! Ano, už je to tak! Stíny se nestačily vrátit a sluneční světlo je rozprášilo na bezmocné molekuly zla. Podle mínění starého Kručinky se něco takového může stát jen tehdy, jestliže je přemožen Pán Nicoty. Začínám chápat, proč Gidžich musel chtěj nechtěj na staré místo, na svou misku na vahách světa...“ Prudce se obrátil k Janovi, aby mu něco řekl - - ale najednou ztuhl s pootevřenými ústy.
   Z chumlu tančících maškar, které se za nimi hrnuly vyvrácenou bránou do hradu, se vynořila vysoká postava v dřevěné kozlí masce a vztyčila ruku. Obrátila ji dlaní k nim. Kupodivu ta dlaň byla porostlá dlouhými chlupy. Na krátký okamžik se na ní mihl zelený hádek, propletl se v několika složitých kličkách a smyčkách, vytvořil podobu tajemného znaku, třetího znaku z čepele sekery...
 A pak dřevěný kozel opět zmizel v kruhu tanečníků, jako by se rozplynul.
  Gnóm však od té chvíle mlčel a nepromluvil ani slovo.  
   
            

 
   Jakási bledá dívka se slámovými vlasy ozdobenými věnečkem z loňských klasů, v bílém oděvu družiček a provázená koněm, býkem, medvědem a kozlem, kteří chřestili řetězy a klapačkami, chodila tajícím sněhem kolem vesnických plotů a hlasitě vyvolávala: „ Žitný král vám vzkazuje pozdravení a zprávu, že jeho sekera visí nad královským trůnem v městě Tanteru. Vznešená princezna Lucka vám vzkazuje pozdravení a zprávu, že do prvního jarního úplňku se stane ženou Žitného krále. Svatba bude veliká, tam kde najdete věnec na dveře přibitý! Jídla a pití bude dost, také zlata a stříbra hojnost! Víno poteče jako voda, nechat ho uplynout byla by škoda, proto vypíti se musí, jak je dobré ať každý zkusí. Koláčů šest pecí pečeme, všechny hojně cukrem sypeme. Zabijeme husy, kuřata, prase i všechno, co se v zahradě pase. Ploty tam budou z jitrnic, trámy z šunky dobře vyuzený a jelítkovýma sloupama podepřený. Každý z této země je zván, aby s námi oslavil královskou svatbu!“
   „ Slyšíš to?“ zatřásla Myška podřimující Modroočkou. Vyhřívaly se na sluníčku za humny, kde už slezl všechen sníh a pod ploty vyrážely zelené lístečky rosičky a husí mochny.
  „ Slyšíš to, Lesní panno? Půjdeme tam, ne?“
  Modroočka zhluboka povzdechla. „ Vím, že bych měla Janovi popřát k jeho štěstí... ale nedokážu to... nemůžu se s ním setkat... Ještě si chvilku odpočineme a pak se vydáme domů, do Údolí, do Chalupy pod lesem. Tam je moc krásně, Myško... louky už budou jistě plné květů a babička vyrazila na bylinky. Ty první, podběl, jaterník a fiala jsou nejmocnější... tam se ti bude líbit, Myško, tam nám spolu bude dobře...“
   „ Tak jo,“ souhlasila Myška,“ ale napřed se zastavíme na té svatbě a vezmeme si na cestu pár povidlových koláčů.“
   „ Jsi umíněná a chceš, abych se rozzlobila!“ zamračila se Modroočka. Nedokázala však udržet dlouho vážnou tvář, rty jí zacukaly a prozradily se úsměvem. Proč nedopřát děvčátku trochu radosti, pomyslela si. Stejně si mě tam nikdo nevšimne a Jan mě v tomhle zuboženém stavu nepozná, ani kdybych stála přímo proti němu. Zůstanu tiše někde v koutě a pak tiše odejdu. Možná to tak má být, abych si všechno protrpěla až do konce.
   Vzala Myšku za ruku a šly.
   Svatba se konala podle pradávného zvyku v jedné vesnici poblíž Tanteru, v největší stodole, na jejíž vrata byl přibit nevěstin věnec. Po svatební noci prý sám od sebe spadne a bude slavnostně pohřben pod mateřídouškovou strání.
   Dlouhé stoly pokryté bělostnými ubrusy stály na vymeteném humně, ale z pater všude kolem visela loňská sláma. Vonělo to tam moukou a prachem, slunce vrhalo zlaté šípy škvírami v doškové střeše a jiskřilo v pohárech a jídelním náčiní, rozloženém na stole. Jan seděl v čele tabule a tvářil se roztržitě, nepřítomně, jako by byl duchem někde docela jinde. Nevěsta se snažila rozdávat úsměvy na všechny strany, ale přesto jí tvář ztuhla, když mezi talíři proběhla myš a vzápětí se z trámu zřítila vřeštící kočka a v loveckém skoku zporážela poháry s vínem. Rudé kaluže potřísnily ubrus jak čerstvě prolitá krev...
  V zástupech sedláků, tísnících se kolem stěn, zašuměl smích.
  Šlechtici, stojící za trůnem s tasenými meči, se ani nesnažili zamaskovat své znechucené a pohoršené výrazy. Bylo na nich vidět, že jen s krajním sebezapřením hodlají přetrpět tento obřad, povinný ústupek vůli lidu, a že už se těší, jak se večer na hradě pobaví po svém.
   Jakýsi zbrojnoš určený k udržování pořádku si povšiml Modroočky s Myškou a chvatně k nim zamířil, vykázal jim místo na podlaze v koutě, aby nebyly „ pro ostudu všem na očích“ a pokývl na jednoho z kuchtíků, aby jim hodil do misky pár kostí se zbytky šunky a něco připálených koláčů.
   Hostina nebyla tak skvělá, jak podle tradičních formulí vyvolávali hlasatelé: Gidžichem sežehnutá země se probouzela do jara slibujícího velkou bídu a hlad. Svatební stůl byl zásoben ze sbírek uspořádaných po celém království.
   „ Vylomím si zub,“ reptala Myška, zápolící s tuhým soustem, „ ten koláč by potřeboval namočit na dva dny do vody, aby se dal kousat! Pozor, Lesní panno, nějaké psisko se ti snaží ukrást kost!“
  „ Jen ho nech,“ řekla Modroočka, „určitě si na ní pochutná víc než já... Pojď, půjdeme, už tady nemáme co pohledávat.“
   Myška zklamaně protáhla obličej. „ Tak brzy? Chtěla bych vidět tanec a maškary!“
   „ Není o co stát. Pojď!“
   „ Tak si aspoň pohladím princeznin závoj. Pro štěstí. Třeba si mě všimne, usměje se a dá mi marcipánovou hvězdu. Už pár dětí to takhle udělalo. Moc dobře je sleduju!“
   „ Ale ať jsi hned zpátky! A pusu si dej na zámek, rozumíš? Žádné zbytečné řeči!“
   „ Já vím.“
   Myška se dychtivě prodírala mezi lidmi ke svatební tabuli. Měla svůj tajný plán. Docela úmyslně se po celou dobu vyhýbala jakékoliv zmínce o trpaslíčcích. Pamatovala si, jak Modroočka kdysi vyprávěla, že s Janem chodí opravdický trpaslík. Zatím ho Myška nezahlédla, i když si mohla oči vykoukat. Ale utěšovala se tím, že trpaslík se nechá vidět, jen když sám chce. Určitě bude někde poblíž budoucího krále. Jedině trpaslík může znát kouzlo, jak odčarovat zakleté maminčiny oči, protože je malý a rozumí drobným věcem. A dostal už tolik dárků! Skoro by se dalo říct, že je nevděčník, vždyť mu Myška zanechala desítky jeřabinových náhrdelníků, kaštanových ptáčků, ořechových lodiček, prstýnků z trávy a věnečků z pampelišek na všech zastávkách své bludné pouti. Přišel čas, aby splatil svůj dluh!
   Proklouzla za zády nějakých rozprávějících mužů, po čtyřech podlezla pod stolem a vysunula hlavu na opačné straně. Přímo nad ní trůnila obrovská kameninová mísa s poklicí pomalovanou modrými kvítky. Dokonalá a nenápadná skrýš pro trpaslíka! Myška se vytáhla na špičky a hmatala po ubrusu, až se její prstíky dotkly chladivého držadla. Opatrně, velice opatrně ho začala nadzvedávat...
   Vtom jí něčí mohutná ruka pevně sevřela zápěstí.
   „ A mám tě, zlodějko!“
   „ Nic jsem neukradla!“ ohradila se rozhořčeně.
   Zbrojnoš se nad ní tyčil jako hora a jeho převislé kníry se zlověstně pohybovaly. „ Ukaž, co máš v kapsách!“
  A když se k tomu neměla, pevně ji sevřel a sám zalovil v nitru jejích kapes. Na světlo vynesl pár koláčků olepených smetím a jehličím, což ho zřejmě neuspokojilo: pak si však všiml, jak křečovitě tiskne děvče dlaň k hrudi. To se mu zazdálo podezřelé, násilím ji ruku odtrhl a objevil pytlíček, který měla zavěšený na kožené šňůrce u krku.
  Skrývaly se v něm dvě temně modré kuličky, trochu zavadlé a svraskalé, ale přesto vyzařující cosi tajemného...
   „ Jed!“ vykřikl strážný zděšeně, „ta holka chtěla našeho krále otrávit! Chtěla mu vhodit do polévky nějaké bobule!“
  Kolem stolu se strhla vřava, lidé se tlačili, překřikovali, cloumali Myškou sem a tam...
   „ Ticho! Klid!“ zazněl nade všemi Luciin velitelský hlas, „ ukažte mi, co jste u ní našli!“
  Dvě modrá zrnka putovala z ruky do ruky, až se dostala k princezně. Vzápětí se Lucie hlasitě rozesmála: „ Hlupáci! Vyděsí vás i obyčejné trnky!“
 „ Vraťte mi je,“ vzlykala Myška, „jsou to oči mojí maminky. Jezinky je schovávají na zimu v trní. Zakletý sad je plný modrých očí, ale tyhle jsem vzala pro maminku a potřebuju trpaslíčka, aby je odčaroval...“
  „ Cože?“ řekl Jan a prudce se k Myšce otočil. Slova modré oči a trpaslíček ho probudila z letargie, rozezněla v jeho duši nějakou zapomenutou strunu. „Ukažte!“
  Dvojice trnek se mu skutálela do dlaně. Modře se na Jana dívaly, modře a vlhce, jak z hlubin dávného jezera... z hlubin vzpomínky...
  „ U všech vousů starýho Kručinky,“ zamumlal nablízku nějaký pisklavý hlásek, „jazyk mě svrbí, rád bych něco řekl a nesmím... Nesmím! To jsou muka! To je horší, než stát příliš dlouho na vlhkém místě a zakořenit!“
  Myška se překvapeně rozhlížela na všechny strany. Kdo to promluvil? Nikoho neviděla. Hlas jako by zněl z míst, kde Janovi vykukoval z kapsy nějaký přeložený červený šátek...
  Žitný král najednou rázně zvedl pohled od své dlaně a zadíval se na Myšku tak pronikavě, až se zachvěla.
  „ Tvoje maminka je tu s tebou?“ zeptal se.
   Zmohla se jen na oněmělé pokývnutí.
   Jan vzal z mísy velké červené jablko. „ Dones jí ho a vyřiď mé pozvání ke stolu.“
   Lucie po něm vrhla podezíravý pohled. „Stařec přišel, aby pronesl posvátné formule a svázal naše ruce povříslem,“ řekla tiše.
  „ Ať počká.“
  „ Čeká už dlouho. Lidé začínají být netrpěliví!“
  „ Brzy se dočkají... „
  Modroočka se rozechvěle, nevěřícně dotýkala jablka, cítila hladkost jeho slupky, jeho vůni... Přežilo zimu... Posílá mi ho... tedy nezapomněl... jenže má před očima dávno ztracený obraz... jeho zklamání, až uvidí skutečnost, bude hrozné... Neměla jsem sem chodit, tušení mě varovalo... Ještě bych mohla utéct...
  A přitom se bezděčně nechala vést Myškou ke stolu. Najednou vycítila, jak všechno kolem ztichlo a pochopila, že je pozdě.
Stála a třásla se po celém těle a jenom doufala, že neomdlí, že dokáže hrdě odejít, až bude po všem...
   Jan se na ni ztrnule díval, snažil se v zubožené a strhané tváři té předčasně zestárlé ženy objevit známé rysy, najít alespoň zbytek modrého záblesku v jejích prázdných očních důlcích... Proč tak pozdě, říkal si v duchu, proč jsme museli zaplatit takovou cenu...? Myšlenka na její oči mě provázela a dávala mi sílu...
  „ Modroočko,“ zašeptal, ale v hrobovém tichu, které panovalo kolem stolu, to zaznělo jako výkřik.
  „ Přeju ti hodně štěstí, Jane,“ řekla třesoucím se hlasem, „a... a sbohem!“ Prudce se odvrátila, ramena se jí roztřásla nezadržitelnými vzlyky, místo slz cítila jen hořkou bolest...
  Rychle k ní přistoupil a uchopil ji za ramena, aby ji utěšil... a aniž věděl jak se to stalo, najednou ji prudce přitiskl k sobě a sevřel v náručí, líbal ji do prošedivělých vlasů, na skráně, na tváře a nakonec se dotkl jejích rtů...
Nevnímal pohoršené mumlání a vzmáhající se hluk mezi svatebčany, zavřel oči a najednou cítil, že je to pořád ono rozpačité a přesto kurážné děvče s tělem jak vrbový proutek a očima jako trnky...
  „ Pojď, starče, a svaž naše ruce,“ řekl, „ tohle je moje pravá nevěsta!“  
  Lucie chytila mísu se svatební polévkou a třískla s ní o podlahu, roztrhla svůj závoj a pak s chvějícími se rty vyběhla špalírem ustrnulých vesničanů ze stodoly.
  „ Výsosti!“ vykřikl Leon z Červeného Hrádku a chvátal za ní.
  Stařec mumlal pradávná zaklínadla a ovinoval spojené ruce Jana a Modroočky provazem z kroucené slámy, v němž byly propleteny zelené stuhy.
  Myška na ně zírala s otevřenou pusou a to nejen kvůli tomu nečekanému zvratu, kdy se její Lesní panna stává královnou, ale také proto, že z Janovy kapsy se vynořila hlava vousatého mužíčka s červenou špičatou čepičkou a čtverácky na ni zamrkala...
  Ve všeobecné vřavě se k novomanželům naklonil jeden z předních rytířů a řekl: „ Mohu-li vám radit, zmizte odtud co nejdál, než na vás dopadne princeznin hněv!“