Kapitola šestá: ZAČAROVANÝ MOST

   Zem poprášená čerstvým sněhem vyzařovala zvláštní šedavé světlo, ale nebe nad ní bylo zlověstně temné. Jen občas probleskly trhlinami mraků rohy rudého půlměsíce. Myška se úzkostně tiskla k Modrooččinu boku: děsilo ji vzdálené vytí vlků a podivné stíny tančící na kopcích. Jednu chvíli jí připadalo, že jsou to lidské postavy s liščími hlavami. Hluboko dole se válela mlha a skrývala před jejich pohledem Velké močály. Obcházely je po kupecké cestě, která se zařezávala do svahů vrchoviny. Kaluže v hluboce vyježděných kolejích už pokrýval tenký ledový škraloup.
   V tu chvíli k nim dolehl podivný zvuk: mrazivý předjitřní vzduch se rozechvěl dunivým rachotem, jako by se v ozvěně mezi kopci převalovalo zapomenuté letní hromobití. Hřmot zvolna dozníval a pak se opět rozhostilo stísněné ticho.
   „ Co to bylo?“ zastavila se Modroočka.
   „ Jako by nějaký obr vysypal putnu kamení,“ podotkla Myška.
   „ Vidíš něco, Myško?“
   „ Ne. Jenom slunce, jak leze nad kopce. Už je ráno.“
   „ Dávej dobrý pozor, Myško! Cítím něco podivného. Je to blízko! Přicházíme k zlému místu.“
  Cesta klesala úbočím kopce dolů a nořila se do mlhy jak do bílého mléka. Zprava i zleva k nim začaly doléhat zvláštní zvuky. Zvonivé údery, jako by někdo mlátil těžkou palicí do kamene, řinčení řetězů, vzdechy a ostré hrdelní výkřiky.  
   Pak se v beztvarém prázdnu zhmotnily jakési pohybující se obrysy. Ukázalo se, že je to dlouhá řada otrhaných mužů, kteří se vzpírali zbytkem svých chabých sil do kožených postrojů. Po mokré trávě vlekli zvláštní sáně a na nich vezli veliký kamenný kvádr. Kovové řinčení vycházelo od řetězu, který propojoval železné kruhy, navlečené na levou nohu každého z nich. Žalostnými hlasy sborově prozpěvovali:
               „ Táhni ten kámen,
                 ohni svůj hřbet,
                 táhni ten kámen,
                 těžkej jako svět. „
   A práskání dozorcova karabáče jim udávalo rytmus.
   „ Rychle pryč,“ špitla Myška, „ti, co mají na pláštích pohár a hvězdu jsou zlí. Určitě by nám natloukli!“
   Jenže Modroočka na ni nedbala. Po paměti zamířila směrem, odkud k ní doléhala píseň.
   „ Ať vás brzy slunce potěší,“ řekla mužům v čele řady.
   Přestali zpívat a překvapeně k ní vzhlédli.
   „ Odkud jsi sem zabloudila, nešťastnice,“ řekl jí potichu jeden z nich, „ uteč, dokud tě kryje mlha. Královští proklínají čarodějnice, že jim svými kouzly maří práci. Stavíme tady most přes řeku. Ale co jeden den postavíme, to do rána příštího dne spadne. Nám je to jedno. My po tom mostě nikdy chodit nebudeme. Nás vykoupí z otroctví jen návrat Žitného krále.“
   „ Žitný král? To jméno už jsem slyšela!“ Modroočka popoběhla, pořád se s Myškou držely v čele řady. Muži se jednotvárně kývali, ramena měli od popruhů rozedřená do krve. Nevšímali si jí a se sklopenými hlavami zpívali další a další sloky své tesklivé písně.
   „ Povězte mi, kde ho najdu?“
   „ Žitný král nás zradil,“ zavrčel vztekle další trestanec a opovržlivě si odplivl.
   „ To není pravda,“ oponoval ten první, „jenom se ukryl se svou mocnou sekerou a chytrým šotkem do nitra hory! A ven vyjde, až bude v zemi nejhůř.“
   „ Copak může být hůř, než je teď?“
   „ Ještě pořád není nejhůř. Všechno bude horší, mnohem horší!“
   „ A já tvrdím, že už teď je to nejhorší! Žitný král nás opustil! Věřili jsme mu, nabrousili jsme kosy a okovali cepy, nasadili jsme životy a bili jsme se jako lvi - a co z toho? Královští nás přemohli a koho nezabili na místě, toho uvrhli do okovů, aby stavěl prokleté mosty, které spadnou, sotva kohout příští ráno zakokrhá!“
   „ Co je to tam vpředu?“ ozval se výkřik dozorce.
   „ Utíkejte,“ sykl trestanec, „utíkejte, je-li vám život milý!“
  Myška už vší silou táhla svou Lesní pannu pryč do mlhy, ale ta ještě vyřkla naléhavou otázku: „ Kde vás ten se sekerou opustil? Kde?!“
  „ V městě Tanteru!“
  Z mlhy se vynořil mohutný chlap s brunátnou tváří a ojíněnými licousy. Byl oděn do vojenského pláště s královským znakem a nad hlavou práskal karabáčem. Na okamžik ztuhl překvapením, když uviděl ženu rozprávějící s vězni, ale pak zaryčel jak poraněný býk.
  „ Áááá! Čarodějnice! Rychle sem! Musíme ji zabít a pokropit most její krví! Jedině tak se zbavíme toho zatraceného kouzla!“
   Vytrhl z opasku pistoli s hlavní širokou jak trombón a v běhu zamířil na Modroočku. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby v tu chvíli řada přikovaných trestanců prudce nezatočila a nepřekřížila mu cestu. Dozorce zakopl o jejich řetězy a svalil se do bláta s pekelným proklínáním.
   „ Utíkejte! Držte se vpravo!“ křičeli bývalí sedláci na Modroočku.
   Myška ji táhla za ruku a společně se vrhly do mlhy, propadaly se do bílého prázdna, pádily šustícím rákosím, kolem nějakých vrb. Výkřiky stráží doléhaly z nejrůznějších stran a byly stále blíž: zdálo se, že je obkličují. Z boku zazněl dusot a na vyvýšené hrázi se objevily temné siluety pádících jezdců. Jízdní hlídka se jim zřejmě snažila odříznout cestu k řece.
   Kde vůbec je řeka? A jak se přes ni dostanou?
   Najednou jim pod nohama zaduněla prkna, ocitly se na jakési visuté lávce.
   A pak se mlha roztrhla. Příčinou byl zřejmě ostrý vítr, vanoucí údolím nad říční hladinou. Mezi cáry par Myška spatřila, že jsou na lešení, které obklopovalo nedokončený mostní oblouk. Trčel do prázdna a končil zubatým okrajem. Hluboko pod jejich nohama se říční proud tříštil a pěnil mezi zřícenými kamennými kvádry.
   Myška se tam podívala a zatočila se jí hlava, najednou měla pocit, že jí k sobě ta burácející voda neodolatelně přitahuje.
   „ Ne!“ vyjekla a prudce se chytila Modroočky,  „spadnu, maminko, spadnu do řeky... já se bojím... zachraň mě!“
  „ Nedívej se dolů,“ řekla Modroočka, „nedívej se.“
  „ Tobě se to lehko řekne, když nemáš oči!“
  Modroočka ji k sobě přitiskla, pevně sevřela její ručku a krok za krokem postupovaly po vratké lávce, která se pod nimi zlověstně rozhoupávala.
   Několik trestanců zavěšených mezi trámy opravovalo poškozené lešení: dubovými palicemi zatloukali klíny na upevnění žlabu, po kterém se budou otesané kvádry vytahovat až na vrchol mostu. Právě dokončovali propojení mezi zbytkem oblouku a poškozeným pilířem na protější straně.
   „ Přerušte jim cestu!“ křičely stráže, vbíhající za Modroočkou na lávku,  „Shoďte to prkno do řeky!“
   Trestanci se tvářili, že neslyší a nevidí.
   Modroočka s Myškou přeběhly nad jejich hlavami a už se blížily k protilehlému břehu.
  Prásk! Prásk! Jako by jim kolem uší proletěl roj podrážděných sršňů. Myška jen vyjekla, když z trámoví před nimi začaly vyletovat bílé třísky. Naštěstí houpání lávky nedovolovalo strážným pořádně mířit. Pojednou však třesk výstřelů začal zanikat ve stále sílícím hukotu.
  „ Zpátky!“ zařval vzadu někdo z královských, „Zpátky! Už se to zase žene!“
  Ale dřív, než se ozbrojenci stačili na úzké lávce otočit, bylo pozdě. Myška se podívala proti proudu a uviděla něco hrůzně nádherného. Po řece se k rozestavěnému mostu řítil splašený houf bílých koní, mohutní hřebci se vzpínali a hrabali ve vzduchu kopyty, tvořenými z jemného krajkoví převalující se pěny. Vodní stádo řvalo a ječelo, na vysoko vzedmuté vlně udeřilo do mostního pilíře. Pod jeho náporem se naklonil, pukl a pak se začal rozpadat, mohutné balvany se pomalu a majestátně řítily do vířícího chřtánu řeky, který si s nimi pohazoval a koulel, jako by to byly míčky na hraní. Část vlny se odrazila zpátky a zavadila dlouhým jazykem o dřevěnou konstrukci lešení, a to stačilo k tomu, aby se celé s pronikavým praskotem zhroutilo.
   Myška jen zaječela a sjela po naklánějící se lávce jak po skluzavce. Modroočka se za ní vrhla po hlase, hmátla do prázdna a podařilo se jí sevřít v hrsti cíp její vlající košilky. Jestli teď je ta chvíle, kdy si ji chceš odvést, Moiro, pomyslela si, půjdu s ní! Půjdu i do tvého bledého království stínů a ještě dál… Půjdu a nic mě nezastaví. Ani smrt ne! Závratné padání do temné prázdnoty… Jako bych létala… Jako v nějakém dávném snu…
  Narazila do něčeho pružného a měkkého, odmrštilo ji to a otočilo, kutálela se, bořila a propadala hlouběji a hlouběji, neviditelně ruce si ji podávaly z patra do patra, až ji kdesi v úplném přízemí jemně uložily do mokrého písku.
  Děvčátko ještě pořád pevně svírala.
  „ Myško! Co mlčíš? Jsi celá?“
  „ Nejsem!“
  „ Proboha! Co ti chybí?“
  „ Rukáv!“
  Modroočka ulehčeně vydechla. „ Kde zůstaly královské hlídky?“
   „ Na mostě. Jenže most už není. Voda ho vzala i s nimi. Nás chytly do náruče staré vrby. Jsou hodné.“
   „ Co je? Proč jsi najednou tak zmlkla?“
   Modroočka se zaposlouchala. Ano, do hukotu rozvášněné řeky pronikal zvláštní, kvákavý smích. Zamrazilo ji, rychle hmatala po Myščině ruce.
   „ Pojď radši dál od vody, Myško, pojď!“
   Myška klopýtala vymletým břehem vzhůru, táhla Modroočku za ruku, ale nedalo jí to, aby se pořád neohlížela do míst, kde na převislé větvi jedné z vrb spatřila drobného mužíka v zeleném kabátě a špičatém rákosovém klobouku. Seděl tam, houpal se, klátil ve vzduchu nohama a radostně tleskal. Obrovskou žabí hubu otvíral od ucha v uchu v bouřlivém záchvatu smíchu. Vzápětí se odrazil, střemhlav skočil do proudu, až voda vysoko vystříkla - a už se nevynořil.
  „ Pojď, Myško, pojď, nezdržuj se,“ pobízela ji Modroočka, „máme čím dál míň času. Musíme se někde zeptat na nejkratší cestu do města Tanteru.“

             o-o-o-o-  konec druhé knihy -o-o-o-o