Kapitola šestnáctá: SEKERA V ŽITNÉM POLI

   Jan se nechtěl příliš dlouho zdržovat na kupecké silnici, aby ho nepřekvapila projíždějící královská hlídka. Kromě toho však měl skrytou obavu, o níž se trpaslíkovi nezmínil: bál se setkání s kupeckými vozy, které by je mohly vbrzku předjet a Lucie by ho uviděla, jak se pěšky plahočí blátem stejným směrem, ačkoliv tvrdil, že jde jinam… Proto se mu rázem zlepšila nálada, když po několika mílích odbočovala lesem úzká pěšina sestupující strmě dolů z lesnatých kopců. Na konci prozářeného průseku stál kámen, jehož tvar nepřipouštěl pochyby: Královská cesta vede tudy!
  Den pokročil a slunce naplňovalo vznosnou klenbu staré bučiny zeleným světlem. Kmeny buků se sametově leskly jak sloupy z šedého, hladkého kovu a byly plné očí. Moudří a tiší duchové stromů na Jana hleděli ze všech stran: pobízeli ho a současně nad čímsi trnuli. Když Jan přišel blíž, viděl, že to, co se zdálo být očima, jsou jen suky po odpadlých větvích: přesto ho neopouštěl pocit, že je zvídavě pozorován. Zaposlouchal se do cvrlikání skrytého ptáčka. 
  „ Jsme na dobré cestě, „ řekl, „ a krajina je čím dál příjemnější…“
  „ Vypadá to tak, „ přisvědčil trpaslík váhavě,“ ale něco… něco se mi tu nelíbí… Les je přátelský, i když zapomenutý ve své osamělosti: mluví podivnými hlasy, které neznám a to je na pováženou, protože už starý Kručinka tvrdil…“
  „ Opravdu netušíš, co les říká?“
  Gnóm se zamračil. „ Nepřerušuj mě, když rozvíjím myšlenku, pokud chceš, abych se dobral k jejímu konci. Bučina nás lituje. Skoro bych řekl, že nad námi pláče, protože mi zrovna před chvílí spadla za krk teplá kapka.“
  „ Co zlého by nás mohlo potkat za tak krásným lesem?“
  Gnóm jenom pokrčil rameny.
  Tiše a v hlubokém mlčení pak prošli zeleným přítmím až tam, kde bučina náhle končila, a chlapcovy oči oslepil prudký jas. Slunce už stálo dost vysoko nad obzorem a šikmo ozařovalo hnědavou žluť obilných lánů. Pěšinka se měnila v zelenou mez, táhnoucí se napříč zvlněným mořem klasů. Vlahý vítr po něm hnal vlnu za vlnou, takže plocha polí chvílemi tmavla a pak opět vybledala, jak zázračně proměnlivý koberec, jako kdyby mezi stébly probíhal nějaký skrytý pohyb, vracející se v obrovských kruzích.
  „ Vidíš?“ vydechl Jan, „ obilné kozy se honí v žitě! Když jsem byl malý, říkávala mi babička: Nelez do zrajícího pole, leží tam žitná koza a sežere tě! A já se doopravdy bával… A pak, když bylo všechno posečeno, hnali jsme na pole skutečnou, ověnčenou kozu - a když sežrala poslední klas, hospodář ji zabil a byly dožínkové hody. Koláče a kozí maso…“  
  „ Koza,“ ušklíbl se trpaslík.“ Tvoje babička žertovala, ale vesničané jí berou vážně. Zapomněli, že to není nic jiného, než vzpomínka na Pána lesa, kterého museli zahnat, aby jim uvolnil místo pro pole. Ustoupil sice, ale občas se vrací, aby si vybral svou daň z obilí.“ „ Mám dojem, že tvoje chmurné předpovědi tentokrát selhaly,“  usmál se Jan. „Jen se podívej na tu krásu! Šli jsme naproti létu a potkali jsme ho mnohem dřív, než kdybychom na něj čekali u nás v Údolí. Tahle krajina před námi je mírná jako beránek a jedinou nepříjemností bude asi úmorné vedro. Už teď to začíná pěkně připalovat!“
   „ A poledne v letních polích bývá nebezpečné,“ mračil se trpaslík, „máš velké štěstí, že mě rýma opustila a že z daleka cítím dobré věci! Tamhle uprostřed pole pod tou košatou lípou určitě najdeme studánku. Studánka ve stínu! Neznám lepší místo, kde by se dal prospat horký den!“
   Jan se vnořil do žita, šel mezi obilnými stěnami po uzoučké mezi a cítil zvláštní opojení z té přemíry zašlého zlata dole a šmolkové modři nahoře. Nebeský oheň sálal jak roztopená pec a chtivě se svými žhavými prsty dotýkal klasů. Všude kolem to znělo neklidným praskotem zrání, vznášela se tu těžká, moučná vůně. Jednotvárně vrzavá píseň kobylek, cvrčků, smaragdových mušek, brouků, včel a čmeláků byla plná napětí, skřivan se chvěl na jediném místě nebe rozvibrován vášnivými trylky, koroptví rodina s varovným křikem zaháněla do bezpečí hejno dovádivých kuřátek, zmatená křepelka shledávala pět peněz, přičinlivý křeček nafukoval tváře plné zrní a rychle se hnal k noře pod mezí, aby ho nikdo nepřipravil o jeho zlatý poklad.
  „ Připomíná mi bratrance permoníky!“ zasmál se Gnóm. Zřejmě i on podlehl kouzlu žitného pole, protože se vzápětí přidal ke všeobecnému koncertu a svým mečivým hláskem zanotoval:
            „ Já mezi klásky
             poztrácím vrásky:
            zrajou tu brčka    
            k lechtání cvrčka!“
    Jan se neudržel smíchy, utrhl jeden vousatý klas a zalechtal jím trpaslíka za krkem.
    „ Zrádče!“ vykvikl Gnóm a dobře mířeným zrnkem zasáhl špičku Janova nosu.
    Stín lípy na ně padl jako chladivá ruka. Ocitli se na malém zeleném ostrůvku uprostřed vlnícího se zlatého moře. Mezi vystouplými kořeny stromu se chvělo měňavým leskem okrouhlé zrcadélko: když se nad ním Jan sklonil, spatřil druhou lípu, visící korunou dolů do nedozírné modré propasti. Co může být hlubšího než studánka za letního dne? Snad oči Modroočky… Jan se naklonil víc a spatřil mladého muže s pohublou tváří, pokrytou tvrdým strništěm vousů. Trhl sebou.
   „ Lekáš se sám sebe?“ usmál se Gnóm. „ Už nejsi ten chlapec, který na jaře vyšel z Chalupy. Na takové cestě, jako je naše, se rychleji stárne.“
    „ Máš pravdu,“ povzdechl Jan, „ někdy mám pocit, že jsme na cestě desítky let. Můj svět se mění…“
   „ Tvé oči se mění,“ řekl Gnóm. Seskočil na hebkou trávu a labužnicky se protáhl.
   Jan odložil ruksak, sekeru i mušketu, stáhl přes hlavu propocenou košili a poklekl nad studánkou. Dlaněmi rozbil svůj obraz na tisíc střípků, nabral tekutý křišťál a ponořil do něj rozpálenou tvář: až mu zatrnulo, jak byla voda ledová. První doušek ve vyprahlých ústech chutnal sladce.
   „ Namoč mi jí,“ vykoukl Gnóm za kořenem a podával mu čepičku,“ nechci se naklánět, abych nepřepadl. Ale ať ti nevyklouzne z prstů! Ať se neutopí! To by byla strašná tragédie, to bych musel skočit za ní! Trpaslík bez červené čepičky přestává být trpaslíkem!“
   „ Neboj se, dávám pozor.“
   Trpaslík přesto ostražitě sledoval, jak Jan jeho převzácnou pokrývku hlavy namáčí a se zjevnou úlevou ji přijal zpátky. Pak si ji vyždímal nad svojí hlavou.  
  „ Soukromý deštíček dnes zcela výjimečně přijde vhod,“ liboval si. „Jsem zalitý a můžu se v klidu vyspat. Hlídej. Až bude slunce na poledni, vzbuď mě, vystřídám tě na hlídce. V cestě budeme pokračovat až za podvečerního chládku. Když budu spát, nenech se ničím zmást a nevzdaluj se z blízkosti studánky. Hlavně sleduj hranici stínu, abychom se neocitli na slunci. Mám pocit, že polednice nebude daleko. Ale ke studánce se neodváží.“
  Zalezl do škvíry mezi kořeny, zívl, stočil se do klubíčka, přikryl se vlhkou čepičkou - a zmizel.
   Jan se opřel zády o drsnou kůru stromu, při ruce si položil sekeru i mušketu. Gnómova zmínka o polednici ho zneklidňovala, neustále klouzal pohledem po hraniční linii, kde travnatý dolík kolem lípy přecházel v souvislé řady žitných klasů: stály tam jak vojáci čekající v pozoru na nějaký povel. Nic se nehnulo. I ranní vánek někde usnul zmožen horkem. Dusno stoupalo. Postupně utichly všechny zvuky: jen kobylky skřípěly stále divočeji na dvou strunách svých rozvrzaných housliček.
   „ Opusť královskou cestu, dokud je čas!“ zazvonil nečekaně vedle Jana naléhavý a něžný hlas. Pohlédl ke studánce a spatřil, jak se nad ní vznáší mlžná postava krásné dívky. Byla nahá, či spíše oblečená do tekoucích vlasů, vlnila se a špičkami bosých nohou se lehce dotýkala hladiny. Zřetelně vnímal vanutí jejího chladivého dechu. „… dokud je čas… je čas… je čas…“ doznívala dlouze ozvěna, jako zvuk vzbuzený ve studni pádem kapky.
   „ Počkej!“ Jan k ní vztáhl ruku, ale hmátl do prázdna. Prchavá postava se rozplynula a najednou měl pocit, že mezi stébly žita k němu vzhlíží spousta modrých očí.
  „ Modroočko!“ zašeptal a pak se ulekl, neboť polední ticho proťal syčivý zvuk, stoupající a klesající v pravidelných intervalech. Zněl ze všech stran, sílil a blížil se. Občas do něj proniklo kovové zazvonění. Pole se zachvělo a začaly z něj prýštit krůpěje krve…
   Jan si usilovně protíral zmámené oči. „ Nesmím usnout,“ opakoval, „ nesmím usnout…“ Podařilo se mu zaostřit pohled a ulehčeně se usmál: to, co připomínalo modré oči a krvavé krůpěje byly jen chrpy a vlčí máky.
   Jenže zvuk nebyl klam. Trval dál a dokonce ještě zesílil. Jan se zvedl a vyšplhal se přes okraj dolíku, aby viděl, co se to na poli děje.
   To, co spatřil, ho uklidnilo. Takřka malebný obrázek mu připomněl vzdálený domov. Širokým půlkruhem postupovali k lípě ženci. Pod svištivými rozmachy jejich kos padalo žito. Řada za řadou. V patách ženců šly ženy zahalené do bílých šátků s dlouhými třásněmi a také několik starších dětí. Sbíraly pokosené obilí a vázaly ho do snopů. Další pak ze snopů stavěly panáky: strniště se postupně zaplňovalo slaměným vojskem.
   Pak si Jan povšiml, že pluk žitných panáků má přece jen řádného důstojníka. Procházel se tam chlapík v plášti královské armády se zlatě vyšívaným znakem: místo ocelové přilby měl však na hlavě selský slamák zdobený vlčími máky. Byl malý, obtloustlý a jeho vychytralá očka rozčileně mžikala. Počítal snopy, ukazoval si na každý prstem a dělal si olůvkem čárku na břidlicovou tabulku: ta práce ho zřejmě velice vyčerpávala, protože si každou chvíli otíral šátkem zpocenou tvář nebo si přihýbal ze džbánu, ukrytého za jedním z panáků.
  Jan usoudil, že bude nejlepší tiše zmizet, protože královský úředník by mu jistě kladl nepříjemné otázky. Jeho rozhodnutí však přišlo pozdě!
   Překvapené vyjeknutí za zády ho přinutilo k rychlému ohlédnutí. Nad studánkou stála vesničanka, která tam přišla s velkým hliněným džbánem pro vodu, a teď na Jana vytřeštěně zírala.
  Jan se na ni usmál. „ Přeju vám krásný den, „ pozdravil.
   „ Cizinec!“ zavřeštěla žena místo odpovědi.“ Je tu cizinec!“
   Než se Jan stačil vzpamatovat, rozšumělo se na všech stranách obilí pod množstvím spěchajících nohou a vzápětí ho obklopil kruh zarudlých, rozvášněných tváří, nad nimiž ve slunci zlověstně blýskaly vztyčené kosy. Jan se pokusil couvnout k lípě, ale nějaký svalnatý chlap mu rychle zastoupil cestu a výhrůžně se rozmáchl kosou. „ Stůj!“ vykřikl. „Co hledáš, cizinče, na našem poli?“
   „ Jdu jenom náhodou kolem.“
   Ženci si vyměnili významné pohledy.
   „ Náhodou!“ uchechtl se jeden. „ A zrovna v době žní!“
   „ Chce naše děti připravit o chleba!“ zanaříkaly ženy.
   „ Co blázníte,“ namítal Jan „ vy si mě asi s někým pletete…“
   „ No, vida,“ ozval se správce, který sem právě dorazil zalitý potem a teď se prodral skrze řady ženců do popředí, „ kdopak tě poslal, lotře? Leon z Červeného Hrádku? Nebo Stařec z Bílé Hory? Čaroval jsi na našem poli, co? Chceš našeho pána a vládce a jeho poddané připravit o úrodu!“
   „Všechno, co tu říkáte, je naprostý nesmysl! Copak nikdo nemůže jít jen tak náhodou okolo?“
   „ Nejsme tak hloupí, jak si myslíš,“ uchechtl se správce. „ Prohledejte ho!“
   Muži se na Jana vrhli a obrátili jeho kapsy naruby. Naštěstí sekera, mušketa i ruksak zůstaly ukryty ve vysoké trávě a nikdo si jich zatím nevšiml: zbraně by pro ně mohly být zaručeným důkazem, že tu Jan není náhodou. Vždyť i jeho lovecký tesák vzbudil značnou nevoli a okamžitě mu ho sebrali. Vtom však jeden z ženců zlobně vykřikl a ukazoval všem, co našel v Janově rukávu: tři žitná zrnka!
   V davu vesničanů propukla bouře vášní: Jan si kryl rukama hlavu a mhouřil oči před blýskáním divoce máchajících kos, hrábí i pěstí.  
  „ Odnášel nám Žitnou matku!“ křičeli jedni.
  „ Všechno by nám ve stodolách shnilo!“ volali druzí.
  „ Semeno by zjara nevzešlo!“ přidali se další.
   Marně se Jan snažil překřičet vřavu a dokázat, že zrnka mu v šatech musela uvíznout náhodou, jak šel po mezi kolem zrajících klasů.  
  Několik chlapů ho chytilo za ruce, za košili, za opasek, cloumali s ním sem tam a vlekli ho nahoru na pole. Jak jím prudce smýkli dopředu, Jan upadl na kolena, ostré strniště mu sedřelo dlaně a na pahýlech stébel utkvěla jeho krev.
  Zahlcovala ho bezmocná zuřivost: copak s nimi nelze mluvit lidskými slovy, copak všichni zahodili svůj rozum? Když vzhlédl, zavadil o soucitný pohled mladičké dívky, který se však vzápětí ztratil za kruhem rozšklebených, brunátných tváří.
   Pár silných paží ho neurvale zvedlo ze země a táhlo ho dál. Dráždivý prach vířil ve vzduchu jak žlutá mlha. Kyselý pach potu, řinčení železa a všeprostupující žár: začínal být ohlušen a zmáhala ho nevolnost… Proboha, co dělá Gnóm? Nestačil jsem ho upozornit, ale ten rámus ho určitě probudil… a určitě něco vymyslí… určitě…
   Zavedli ho na místo, kde zůstal neposečený trojúhelník posledních klasů. Dav napjatě ztichl. Jeden ze sekáčů odložil kosu a opatrně se přiblížil k žitnému ostrůvku, levou rukou udělal ve vzduchu znamení slunečního kříže a pravou hodil tři zrnka nalezená u Jana co nejdál do obilí. Než dopadla, rychle se odvrátil, také všichni ostatní si zakryli oči.
   „ Žitná matko, jsi doma?“ zvolal nejstarší ze sekáčů.
   Nedělo se nic.
   V davu se vzmáhal šum.
   „ Žitná matko, jsi s námi?“ volal stařec naléhavě a hlas se mu třásl.
   Odpovědí mu bylo ticho.
   „ Zabil jsi ji,“ syčely ženy na Jana, „ tys nám ji, lotře, zabil!“
   „ Žitná matko!“ vykřikl stařík plačtivě. „ Jsi na svém poli? Ukaž se! Prosíme tě!“
   V tu chvíli to mezi stébly zachrastilo a ven vyrazil vyplašený zajíc, prokličkoval mezi lidmi a zběsile pádil do dáli.
    Jeho útěk byl provázen radostným křikem: „ Žitná matka! Žitná matka! Vtělila se do zajíce! Zůstává na našem poli!“
   „ Ale bude mít zaječí skok,“ řekl zachmuřeně královský správce. „ Takže obilí bude v příštím roce řídké. To on jí vzal sílu,“ ukázal na Jana, „ a abychom sílu Matce vrátili, musíme pole zavlažit jeho krví!“
   „ Správně!“ volali rozvášnění ženci. „Pokosíme ho! Vždycky se to tak dělávalo! Nechali jsme Žitnou matku příliš dlouho hladovět!“
  „ Tak, tak,“ přisvědčoval správce a lišácky přitom mhouřil svá malá očka, „ mohla by si vybírat daň na vašich dětech. Zabíjení kozy nebo kohouta je příliš chabá náhražka. Když se za starých dobrých časů na polích zabíjeli lidé, bývaly mnohem větší úrody než dnes!“  
  Jan využil okamžiku jejich nepozornosti, prudce se vyškubl ze sevření a dal se na útěk. Rozčilení vesničané se za ním pustili s křikem a halekáním. Nadběhli mu, uskočil zpátky, zakličkoval a připadal si jako ten zajíc před chvílí. Vyhnul se jednomu, který se mu vrhl s rozpaženýma rukama do cesty, ale další mu podrazil nohu, Jan upadl a to už se na něj sesypali, přirazili ho pevně k zemi, naházeli na něj žitné snopy, kutáleli ho v nich sem a tam, obalili ho jimi, oblékli ho do nich a pevně převázali povřísly. Stala se z něj bezvládně ležící kupka, skutečný obilný panák.
   Marně se Jan zmítal, marně se pokoušel uvolnit své tělo z těsného a pichlavého sevření. Vydával jen vzteklé kňučení, protože mu ústa ucpali hrstí žitné slámy: ta suchá, dusivá pachuť mu zvedala žaludek. Už dávno neměl takový pocit křivdy a bezmoci. Čtyři silní muži ho popadli a nesli ho zpátky: postavili ho jako žitného panáka nad nedotčený trojúhelník stojících stébel, posledních hrdinů na poli padlých klasů. Všichni o pár kroků ustoupili.
   Mladý sekáč sáhl do pouzdra u pasu pro pískovcový brousek, plivl na něj a rychlými tahy počal objíždět zahnutou čepel. Zvonivé skřípění broušeného železa se zvučně rozléhalo ve stísněném tichu. Konečně muž zkusil palcem kvalitu ostří, spokojeně se pousmál a zvedl kosu.    
   „ Napij se krve, zlatovlasá Žitná matičko,“ řekl stařík rozechvěle, „a s příštím jarem se k nám vrať v podobě zeleňoučkého děťátka!“
    Sekáč pozvedl kosu do výše Janovy hlavy a pomalu ji rozhoupával, aby dostal do rukou náležitý švih… Ocel se ve slunci zablýskla… Jan s mrazivým trnutím přimhouřil oči…
   Žhavý vzduch byl náhle proťat pronikavým ženským ječením: „ Proboha, Květuška! Moje Květuška!“  
    Jiná žena na tom vzdáleném konci pole volala: „ Zmiz, babo! Zmiz!“
    A zase ta první, teď už zoufale: „ Pomóóóc! Je tu polednice! Bere mi dítě!“
   Kosa v sekáčových rukou poklesla, nerozhodně se ohlédl, ale všichni už pádili dolů táhlým svahem mezi žitnými panáky k zelené mezi, kde dvě ženské postavy zmateně pobíhaly a lomily rukama.
   Jenom správce zůstal na místě. „ Na co čekáš?“ řekl vztekle. „ Sraž mu hlavu!“
   „ Nemůžu bez dědečka, bez jeho zaklínání…“
   „Vykašli se na zaklínání! Je to cizinec - a každý cizinec je lotr! Koho náš pán a král nepozval, ten vnáší zlo mezi dobré poddané…“
   Přestal v půli věty, protože ztratil svého posluchače. Mladík se i s kosou rozběhl dolů za ostatními.
  „Zatraceně,“ zamumlal správce, „ co si ta holota o sobě myslí?“
 Vydal se za ženci, cestou vytáhl z holínky kožený býkovec a zapráskal jím nad hlavou. „Zpátky!“ rozkřikl se. „Zpátky, tady se bude dělat, co já řeknu. A jestli nehodláte poslouchat, tak pozvu jízdní hlídku, aby vám srazila hřebínek!“   
  Jan zůstal sám v palčivém slunci: žitný panák, čekající až bude sťat kosou a ubit cepy, rozmělněn na bílý prach, spojen s vodou a ohněm, aby svým tělem nasytil hladové… To šílené vedro… k zalknutí… a celé tělo plné pichlavých osin… kdyby mi alespoň dali šanci bojovat, ale takhle podle a zrádně…
    Najednou ucítil na svých zádech nějaký pohyb. Cosi malého po něm lezlo a intenzivně se prohryzávalo vrstvami slámy k jeho tělu. Co je to? Myši? Nebo tajemná Žitná matička, která už ztratila trpělivost a rozhodla se sama napojit cizincovou krví? Už mám nesmyslné nápady, ale to je z toho hrozného pocitu, že se nemohu otočit, nemohu ani pohnout hlavou…   Jan se celý zuřivě rozkolébal ve snaze upadnout na záda a vlastní vahou rozdrtit neviděného tvora.
    „ Nech těch hloupostí,“ ozval se povědomý hlásek, „ jako by nestačilo, že musím překusovat hnusná povřísla! Copak jsem potkan? Vydrž, už chybí jenom tři uzly… U všech vousů starýho Kručinky, to nejsi schopen normálně držet hlídku? Jenom si chvilku zdřímnu a už stačíš natropit tolik malérů, co jiní za celý život!“
   Pouta povolila a Jan s úlevou rozhodil svůj žitný obal.
  „Díky, Gnóme,“ vydechl a třel si ztuhlé údy, „přišel jsi v nejvyšší čas!“
   „ Jako vždycky,“  ušklíbl se trpaslík, „ ale teď konečně vezmi rozum do hrsti. Máš vteřinu na rozmyšlenou a tři možnosti, jak odtud zmizet.“
   Jan se zadíval k mezi, kde ženci obezřele šťourali kosami do vysoké trávy a do šípkových keřů, zatímco ženy běžely ve zmateném houfu napříč celým polem. Bylo zřejmé, že směřují ke studánce pod lipou. Ta v jejich čele nesla v náručí malé tělíčko zabalené do šátku.
  „ Zahnali polednici?“ zeptal se s obavou.
   Gnóm k němu překvapeně vzhlédl. „ Hloupá ženská,“ zavrčel po chvíli, „to je nápad, nechávat roční batole na mezi ve stínu šípku! Kdyby tě nehonili, nestalo by se to. Zapomněla, že už je poledne, stín mizí a nastává chvíle, na kterou každá polednice netrpělivě čeká. Chtěli tě zabít a než se k tomu dostali, už je tu trest!“
   „ Příliš krutý trest.“
   „ Chtěli ti useknout hlavu!“
   „ Ale z hlouposti. Určitě nejsou zlí.“
   „ Ještě před chvíli jsi bezmocně zuřil!“
   „ Zuřil… ale teď už jsem venku… a to dítě je nevinné, to ani z jejich hloupostí nemá nic společného…“
   „ Jenže kdoví co se stane, když zůstaneš. Příležitost k útěku se už nebude opakovat.“   
   „ Tak ať!“
   Gnóm uznale pokýval. „Našel jsi se. Jsi pánem sebe a této chvíle. A to je dobře, ať už to dopadne jakkoliv.“  
   Vylezl na Janovo rameno, zadíval se k mezi a zaclonil si oči proti slunci. „ Ach jo,“ povzdechl, „ lidé se svou omezenou inteligencí na polednici nestačí. Pravda, kdyby se matka dostala včas ke studánce, mohla by dítě ještě ochladit a zachránit. Jenže na koho se polednice zaměří, toho jen tak nepustí… Už ji vidím! Číhá u vstupu ke studánce!“  
  „ Kde? Nic tam není.“
   „ Neumíš se dívat. Právě tak jako oni! Opravdu nevidíš, jak tam leží napříč pěšinky pruh oslnivého světla a neklidně se chvěje? Tetelí se napětím a vzrušením, protože za malou chvíli jí vběhnou i s dítětem rovnou do spárů. Tahle vypadá na rdousivku… Starý Kručinka rozeznává tři druhy polednic, ale já tvrdím, že je jich šest: dusivá, rdousivá, zahlcující…“
   „ Nechme teorii na jindy,“ přerušil ho netrpělivě Jan, „ musíme jí to dítě vyrvat!“
   „ Zkusit to můžeme. Možná, že i pro ty zabedněné selské hlavy to bude příležitost, aby něco pochopily. Vezmi to zadem kolem studánky, budeme tam dřív!“  
   Jan seběhl strništěm, seskočil do zelené prohlubně u lípy, minul studánku a ocitl se před ozářeným pruhem pěšiny.
   Z protější strany právě dobíhala vyděšená matka: děcko v jejím náručí mělo obličejíček rudý až do modra a těžce lapalo po dechu.
    „ Stůjte!“ vykřikl Jan. „Polednice je před vámi!“   
    Ženy zděšeně vyjekly a zastavily se. Na hranici světla a stínu to zuřivě zasyčelo, něco šedavého se tam pohnulo: připomínalo to zapomenutý lidský stín, kterému chybí postava, aby ho vrhala. Měl podobu pitvorné, hrbaté stařeny. Chvíli se ta stínová baba plazila po trávě, ale najednou zesvětlela do oslnivé bělosti, vztyčila se a vyrostla až nad lípu, jejíž větve se rozkomíhaly v divokém, horkém větru.  
   „ Co mám dělat?“ vydechl Jan.
   „ Ty?“ řekl Gnóm tónem, jako by se divil. „ Ty nic. Polednice se dá jedině umluvit, umluvit do zblbnutí. Protože se zrodila z větrného víru, zajímá ji každé povídání, které se točí v kruhu. Když chceš upoutat a spoutat polednici, musíš mluvit kolem dokola, aby se točila za tvými slovy, tak jako hodinová ručička, která se pořád vrací ke dvanáctce. V tom je celý vtip zaklínání polednic. Když dokážu udržet její pozornost po celou hodinu, mám vyhráno. Pak už ztrácí svou moc.“
    „ Souhlasím se starým Kručinkou, že není na světě ukecanější trpaslík než ty,“ usmál se Jan, „ takže jsi ten pravý pro takový úkol!“
   „ No, dovol,“ ohradil se Gnóm,“ tohle byla opravdu nemístná poznámka. Škoda, že nemám dost času na to, abych se urazil.“  
   Seskočil na zem a směle se vydal na hranici světla.
  „ Hej!“ vykřikl. „ Volám tě, Stařeno Horkého Kruhu!“
  „ Kdo si troufá!“ zahučelo to z vrcholu lípy.
  „ Ten, na kterého nemůžeš!“
  „ Chachá, nějaký červ! Nevidím tě!“
  „ Když se zmenšíš, vyrostu, když se zvětšíš, ztratím se ti!“ prohlásil Gnóm a vykročil na pole. Kolem něj s hukotem zavířil prach a úlomky stébel. Jan o něj dostal strach, ale Gnóm srdnatě kráčel dál obletován polednicí a bez přestání mluvil:
   „… ty máš kruh v sobě, ale já chodím kolem něj, ty jsi velká a prázdná, já jsem malý a plný, ty spolykáš díl světa a jsi hladová, já sním jediný drobeček a jsem sytý…“ jeho hlas slábnul a zanikal, jak se vzdaloval po mezi zpátky k bukovému lesu, ke kopcům, které se teď temně modraly na obzoru. Už byl tak daleko, že ho Jan přestával vidět, ale obrysy kopců se náhle začaly bortit. Vypadalo to, jako by se nad polem chvěla zrcadlově stříbrná hladina - ale i to byla polednice, která se rozprostřela do plochy kolem nepatrného bodu v trávě a dychtivě ho sledovala. Gnóm ji poutal silou svých slov a odváděl tam, kde už pro dnešek nebude nebezpečná.
   „ To byl správcův plivník,“ řekl někdo za Janem.
   Ženci tam stáli v hloučku opřeni o kosy a užasle zírali na tetelící se modře zamžený obzor: nic už tam nemohli vidět, a přesto nedokázali odtrhnout oči od míst, kde se udála tak fascinující věc.
  „ Žádný plivník,“ odporoval jiný sedlák, „ přece poznám šotka!“
  „ Máte všichni vlčí mhu před očima,“ rozzlobil se ten starý, „ copak si můžete splést červenou čepičku s kohoutím hřebenem? Mně už oči neslouží, ale vy jste dočista slepí! Byl to ochranný domácí skřítek, jaký dřív bydlíval v každé slušné chalupě za trámem nebo za pecí. Jenže skřítci nás opustili a proto se žije tak těžko. Ochranný skřítek! Zahnal polednici a jeho…“ pokývl nenápadně k Janovi, „ jeho vysvobodil z žitného panáka!“
  „ Ba, pravda,“ zamumlali ostatní, „ přišel skřítek… potkalo nás štěstí…“
 Ale když se k nim Jan otočil čelem, rozpačitě uhnuli pohledy a předstírali, že ho nevidí.   
  „ Snad abychom… dosekli ten zbytek žita…“ začal jeden a ostatní se toho hned chopili.
 „ Pojďte… tady už není co…“  
 Rychle se vzdalovali přes strniště, na ramennou jim plály kosy slunečním ohněm.
 Stařík šel poslední a pořád se po Janovi ohlížel, něco si mumlal a potřásal hlavou.
   Jan usoudil, že právě teď nastala nejvhodnější příležitost vzít své věci a nenápadně zmizet za Gnómem: raději dříve, než se sedláci probudí z ustrnutí a vzpomenou si na krev, slíbenou Žitné matičce. Sestoupil do travnatého dolíku pod lípu, kde se kolem studánky kupily ženy, halasily, hartusily, překřikovaly se, podávaly si namočené šátky a džbánky s vodou. Jan chtěl kolem nich nenápadně projít do míst, kde ukryl sekeru a mušketu, jenže to mu nevyšlo. Jedna z žen si ho všimla, něco řekla a všechny se k němu naráz otočily.
   Nastalo rozpačité ticho.
  V očích žen mohl číst nejistotu, strach i stud: když se na ně zadíval, sklopily pohledy k zemi. Pak se však dopředu prodrala ona mladičká dívka, jejíž soucitnou tvář zahlédl prve, když ho hnali polem, a s plachým úsměvem mu podala kvítek chrpy. Vzápětí rychle couvla mezi ostatní, ale její čin jako by jim dodal odvahy.  
  „ Studánka už z ní vyhnala horkost,“ řekla tiše matka dítěte, „bude v pořádku…“
  „ To je dobře,“ usmál se Jan, „ mám s sebou nějaké léčivé byliny, možná by se dal namíchat posilující čaj...“
  „ No, vida, daleko neutekl!“ zahřměl vtom nad úvalem správcův hlas. Stál tam na okraji strniště bojovně rozkročen a býkovcem rozčileně pošvihával o své vysoké boty. Sekáči se tísnili v hloučku za ním, ale tvářili se trochu nejistě.
  „ Už tady zase kuje nějaké pikle! Chopte se ho a do panáka s ním! Nenechte Žitnou matku dlouho žíznit, nebo její strašný hněv padne na vaše hlavy!“
   Sekáči rozpačitě přešlápli, dívali se po sobě, ale neměli se k činu.  
  „ Tak co je?“ rozčiloval se správce. „Snad vás neomámil svým kouzlem? Ano, je to nebezpečný čaroděj! Tak pevně jste ho svázali, a přesto unikl! Jestli mu hned neuseknete hlavu, vyvede vám další nepříjemné kousky, odnese Žitnou matku z vašich polí a v příštím roce váš král a pán zemře hlady a vy spolu s ním!“  
  Mladík váhavě pozvedl kosu a vykročil kupředu, ale vtom ho mohutný svalnatý sekáč chytil za rameno a prudce strhl zpátky. „ Zachránil moje dítě,“ řekl chraptivě, „ a proto je mým hostem. Dnes večer bude se mnou pod mojí střechou jíst chléb a polévku.“  
  „ Hlupáku!“ propukl správce v křečovitý smích. „Je to cizinec, čaroděj, zlý démon, plíživá smrt! Dobré skutky dělá jen proto, aby se vetřel do vaší přízně a tím snáze vás zničil!“
   Sekáči znejistěli: zřejmě je napadlo, že na správcových slovech může něco být. Nenápadně začali Jana obkličovat.
   Jan ustoupil o pár kroků a rychlým pohledem změřil vzdálenost k místu, kde v trávě ležela skrytá sekera. Tentokrát byl rozhodnut nedat svůj život lacino. Ale dřív, než vůbec mohlo k něčemu dojít, vrhla se před něj matka dítěte a zakryla ho vlastním tělem, rozpřáhla ruce proti postupujícím mužům a vykřikla jim do tváře: „ Zachránil mi dcerušku! Chtěli jste ho zabít, a přesto mi zachránil moji jedinou dcerušku! Udělal by tohle někdo z vás?“
  Muži strnuli, jako by je v tu chvíli někdo polil ledovou vodou. Ruce s kosami jim poklesly.
  „ Má pravdu,“ ozval se hlas z jejich hloučku.
   Správcova tvář se zkřivila nepříčetným vztekem. Skočil dopředu a švihl ženu býkovcem.   Zachvěla se bolestí, krůpěj krve jí vytryskla z rozseklého rtu, ale neustoupila ani o krok.
  „ Uhni, mrcho!“ zařval správce a rozpřáhl se podruhé.
   Vtom ho svalnatá sekáčova ruka pevně chytila za zápěstí.  
   Správce zbrunátněl. „To je… to je vzpoura! To vám přijde draho! Pozvu královskou jízdu, aby vám vypálila vesnici a ustlala vám pod drnem! A zavedu sem jiné… stovky takových jako vy čekají, až jim nejmilostivější král přidělí kousek pole!“
  Ženci vykřikli.
  Jan okamžitě skočil dozadu, sáhl do trávy, po paměti nahmátl topůrko sekery a prudce ji zvedl nad hlavu. Slunce se odrazilo od široké čepele a vyryté magické znaky jako by se vznášely ve světelném kuželu. Chtěl se postavit na obranu statečného otce holčičky, ale zjistil, že už to není zapotřebí. Správce zmizel pod chumlem rozvášněných těl, který se zmítal a koulel jak obrovské lidské klubko vzhůru po strništi.
  „ Do panáka s ním!“ ječely ženy.
  „ Počkejte!“ volal Jan a rozběhl se za nimi.
   Dohnal je až u poslední hrstky neposečených stébel.
   Potrhaného, potlučeného a zkrvaveného správce právě balili do žitných snopů a pevně omotávali povřísly. „ Jsi tučný,“ smáli se škodolibě, „ s tebou bude Žitná matička obzvlášť spokojena!“
   „ Zadržte!“ snažil se Jan prosadit ve vášnivé změti hlasů, „ Nechte toho! Žádná krev žitu nepomůže, rozumíte? Žádná! Je to všechno nesmysl!“
   Nikdo ho v tu chvíli nevnímal. Vztyčili žitnou kopu ve tvaru člověka a odskočili do stran. Mladík se rozmáchl kosou… Mezi slámou prosvítala správcova temně rudá tvář s ucpanými ústy a nepříčetně vyvalenýma očima…
   Kosa se zablýskla - ale nedopadla.
    Ze všech úst se vydral překvapený výkřik.
   Ze snopů vyšlehly plameny, žitný správce v jediném okamžiku vzplál jak modravá pochodeň. Ženci couvali, zakrývali si tváře před sálajícím žárem a úzkostně šeptali: „ Žitná matka si ho vzala… sama si ho vzala…“
   Během několika minut zůstal na místě správce jen kruh černé, hluboko vypálené země. Ani stopa po nějakém popelu.
   Sedláci se teď začali postupně otáčet k Janovi. V jeho rukou dosud zářila sekera a vrhala úzký kužel odražených paprsků na vypálené místo: byl to planoucí světelný snop ze slunečního zlata a drobný prach v něm vířil jako jiskřící obilná zrna.
   „ Sekera,“ ozýval se ze všech stran šepot plný bázně a úžasu, „sekera… sekera…“
   Jan rozpačitě spustil sekeru ke svým nohám, díval se, jak zvolna pohasíná a její magické znaky blednou. Síla slunečních paprsků se zřejmě mnohokrát znásobila v tajemném permonickém kovu ze Železných hor a on ji bezděky vrhl na toho zbabělého lotra… Nebo snad něco vedlo Janovu ruku?
  „ Nikdy jste nevěřili dávné věštbě,“ obrátil se stařec vyčítavě k ustrašenému hloučku sekáčů a jejich žen a hlas se mu zachvěl, „ i já jsem pochyboval, ale teď pláču radostí, že je pravdivá!“   
  „ Koho by to napadlo,“ podotkl někdo.
   „ Dvě stě padesát let jsme čekali na tuto ohlášenou chvíli,“ pozvedl stařec slavnostně hlas,“ dvě stě padesát let vyprávěli otcové synům, že bude v zemi zase dobře, až se v době žní objeví na žitném poli muž se sekerou. A dočkali jsme se! Přišel nepoznán a zkoušel nás, nechal se od nás zabít, aby vstal z mrtvých jako klas ze semene. Smetl královského správce, spálil ho jak špinavou plevu, protože je to pravý král. Náš král! Žitný král, syn Žitné matky!“
   „ Ať žije král!“ vykřikli sedláci, odhodili kosy a s jásotem se vrhli na Jana: než se stačil vzpamatovat, vyzvedli ho na ramena a v triumfálním průvodu ho odnášeli do nedaleké vesnice.