Kapitola třetí: DUCHOVÉ CHMELNIC

   Nastalo takové ticho, že bylo slyšet červotoče vrzajícího v trámu. Znělo to, jako by jim nad hlavami cvakaly neviditelné hodiny. Pak zvenku dolehlo kejhání divokých husí a mohutný šum mnohých křídel.

   Odlétají, uvědomila si Modroočka, odlétají na jih za sluncem. Blíží se zima a strašlivý Gidžich co nevidět sestoupí z hor. A my jsme pořád tak daleko… tak strašně daleko!

   „ Pojedeme ženichovi naproti,“ řekl nevěstin družba, zamířil ke dveřím a několik mládenců ho následovalo. Za chvíli dolehl ze dvora cvakot podkov, řinčení postrojů, zaržání koně - a pak rychle se vzdalující dusot. Opět nastalo ticho.

   „ Maminko,“ ozvala se najednou nevěsta, „snad bychom měli… raději…"

   Všechny oči se k ní obrátily - a svatebčané ustrnuli nad tím, jak je ve tváři bílá a jak podivně se jí lesknou oči. Oběma rukama křečovitě svírala opěradlo židle.

  „ Co je s tebou,“ přiskočila k ní matka, „je ti špatně?“

  „ Raději,“ pokračovala nevěsta s námahou. Jazyk jako by jí dřevěněl, „… raději… tu svatbu… odložit…“ a najednou se zhroutila a její tělo těžce žuchlo na podlahu.

   Zvedli ji a vynesli z místnosti.

   Modroočka vykročila po paměti směrem za nevěstou, Myška ji doběhla a ujala se její ruky.

   Vtom jim však cestu zastoupila ona hrbatá baba.

   „ Uhranula jsi ji,“ zasyčela na Modroočku nenávistně, „varovala jsem před tebou hospodáře, ale nedbal a tady to má! Muří nohy, znamení čarodějnic! Že mě to hned nenapadlo! Jsi čarodějnice! Kolik ti rybářka zaplatila za uhranutí nevěsty, jen se přiznej!“

   Křik stařeny přilákal ostatní ženy. Sápaly se na Modroočku, strkaly do ní a škubaly jí za vlasy.

   „ Nemáte důkazy,“ namítl hospodář nejistě, „vzala přece chleba…“

   „Čarodějnice se umí přetvařovat!“ ječely ženské. „Jen se na ní podívejte! Nemá oči, protože by ji prozradily! Oči jsou okno do duše a ona to okno schválně před lidmi schovala!“

   Tahle slova se Modroočky dotkla nejbolestněji. Prudce se obrátila a drala se mezi lidmi ven.

   „ Pojď pryč,“ šeptala Myšce a hlas se jí chvěl potlačovaným pláčem, „pojď, Myško. Jsou zlí a nevděční.“

   „ Měli jsme si vzít na cestu aspoň koláč,“ namítala Myška.

  „ Nech jim jejich koláče! Hořkly by nám v ústech!“

   Vzdalovaly se od prokletého statku, chvátaly úvozovou cestou vzhůru a vydechly si teprve, když překonaly vrchol stoupání a otevřel se před nimi daleký výhled. Modroočka cítila volný prostor vonící vlhkostí, tlením a uvadáním. Zavanula k ní povědomá vůně čadících pasáckých ohníčků, v jejichž horkém popeli syčí pukající slupka opékaných brambor. Vládlo tu zamyšlené, nostalgické ticho.

   Myška se rozhlížela po kraji, ležícím v měkkém opalizujícím světle. Mírně zvlněnou plání se táhly nekonečné řady chmelnic: odtud, z dálky, připomínaly drsné, zelené kartáče. Mezi nimi se rděly pruhy čerstvě zorané země: půda tu měla rzivou barvu jak liščí kožich.

   „ Lišky!“ zvolala užasle Myška, „tam dole po cestě jdou ty lišky!“

   A vskutku: po červené, hluboko rozježděné cestě, která se klikatila svahem a ztrácela se kdesi mezi chmelnicemi, se pohyboval zvláštním vlnivým způsobem průvod postav v liščích maskách. Když je Myška chvíli sledovala, pochopila, že ty maškary tančí: postupují sice pořád dopředu, ale přitom poskakují, točí se a navzájem se mezi sebou hbitě proplétají. Za tímhle zmítajícím se klubkem však důstojně a vážně kráčí vysoká bílá postava - Smrtka.

   „ To je zvláštní,“ povzdechla Modroočka zamyšleně, „lišky jsou určitě nějaký symbol. Možná varování… ráda bych se jich zeptala, odkud jdou a kam…“

   „ Tak já se jich doběhnu zeptat,“ nabídla se ochotně Myška, „počkej tu na mě!“ A než se Modroočka stačila vzpamatovat, vyškubla se jí a pelášila jako zajíc.

   „ Stůj!“ vykřikla za ní Modroočka, „stůj, já to tak nemyslela! Nechoď k nim! Nevíš, kdo to může být!“

   Ale Myška už byla daleko a neslyšela ji. Hnala se s kopečku s větrem o závod, přeskakovala kaluže, zakopla o kámen a jen taktak udržela rovnováhu. Po chvíli jí začínalo být divné, že ačkoliv je maškarní průvod nedaleko a nejde nijak zvlášť rychle, nemůže ho dohonit. Začalo jí píchat v boku a jen stěží popadala dech: vlající rubáš Smrtky se přitom zdál být už téměř na dosah. Ještě chvilku… ještě pár skoků… a pak toho nechám, protože už nemůžu…

   „ Počkejtééé na měééé!“ zakřičela z posledních sil, protože lišky už mizely za stěnou mohutných chmelových keřů, které tu šplhaly po tyčkách do mnohametrové výše.

   Jen Smrtka se mírně pootočila, jako by ten hlásek zaslechla. Její dýňová hlava se podivně zakolébala a bílé prostěradlo zavlálo v poryvu větru.

   Myška se k ní zadýchaně blížila.

   „ No táák… počkejte…“

   Udělala poslední skok - a protože měla dojem, že Smrtka chce opět rychle vykročit a uniknout z jejího dosahu, hmátla po ní a pevně sevřela v hrsti cíp jejího hábitu.

   Bílé prostěradlo zplihlo a spadlo jí k nohám na beztvarou hromádku jak vypuštěný měch. Dýňová hlava pleskla na okraj cesty a odkutálela se do kaluže. Cesta byla prázdná. Nikdo tu nebyl, ani pod maskou Smrtky nebylo nic, dočista nic!

Jen závan mrazivého smíchu zafičel povětřím a ztratil se v dálce.

   Myška o krok couvla, jak hypnotizovaná hleděla na tu bílou hromadu plátna a zmocňoval se jí podivný děs. Ustrašeně se ohlédla a teprve teď si všimla, že se na levé straně dotýká cesty hluboká příčná rokle zarostlá trávou a bujnými kopřivami, která při pohledu z dálky splývá s vlnami terénu. Z té rokle k ní dolehlo chroptivé, bolestné zaržání.

Pak její hledající oko zachytilo pohyb škubajícího se kopyta. Ležel tam na boku hnědý kůň zapletený v řemení a kousek níž pod ním převržená bryčka, od níž se táhla cestička rozsypaných věcí: nějaké šaty, truhlice, klobouček zdobený kohoutím perem… Sledovala je hrůzou rozšířenýma očima pořád níž a níž, až na samé dno rokle, kde z uválených kopřiv koukaly lidské nohy a také ztuhlá ruka, jejíž roztažené prsty byly potřísněné krví a vypadaly, jako by se marně pokoušely dosáhnout na zpola rozsypanou, pestrou svatební kytici…

   Teprve teď Myšce došla všechna hrůza toho místa, vykřikla a utíkala zpátky.

   „ Co je?“ zeptala se jí Modroočka znepokojeně.

   „ Nic,“ řekla zadýchaně Myška, „nedohnala jsem je. Šli moc rychle. Pojď radši jinam.“

   „ Něco se ti přece jen stalo. Celá se třeseš!“

   „ To jak jsem rychle utíkala. Neměla jsem za nimi radši utíkat. Tetka Smrtka je zlá. Už jí nechci nikdy vidět! Smála se mi, a když jsem po ní sáhla, zmizela. Nechala mi jen svou masku.“

   „ Cože?“ zarazila se Modroočka, „chceš říct, že se rozplynula?“

   „ Ne, to ani ne… ale v té masce nikdo nebyl. Maska šla sama po cestě, víš, úplně samotná maska. Možná, že ani v těch liškách nikdo není… „

   „ Mlč!“ vydechla Modroočka. Náhlá hrůza ji sevřela jak ocelová obruč. „Mlč, ani nevíš, o čem to mluvíš!“

   Prudce k sobě holčičku přitiskla, hladila ji a ohmatávala, jako by se přesvědčovala, že jí zůstala celá.

„ Volala jsem za tebou, ale ty, když nechceš, tak neposloucháš. Nikdy už mi nesmíš utéct, rozumíš? Už nikdy nesmíš nikam beze mne! Mohlo by se ti stát něco hrozného, nechci ani myslet na to, co se mohlo stát… Musíme rychle pryč z téhle cesty, nejspíš i cesta je prokletá… Nejde nikdo proti nám?“

   „ Ne.“

   „ Ani za námi?“

   „Ne.“

   „ Tak rychle! Co je vedle cesty?“

   „ Samé chmelnice.“

   „ Veď mě do nich. Tam se možná schováme. Zlí duchové se prý chmelnicím většinou vyhýbají.“

    Chmelové keře se nad nimi v houstnoucím šeru časného, mlžného večera tyčily jak zástup tiše šeptajících obrů. Ale byli to spíš hořce zamlklí komedianti, zavěšení na provazových žebřících, oddělení jeden od druhého a přesto toužící po vzájemném doteku. Někteří měli dlouhé, plazivé ruce, které se rozlézaly do stran, ovíjely se kolem provazů přidržujících podpůrné tyče - a pak odvážným, visutým obloukem překonávaly uličku a sevřely do objetí svého druha na protější straně.

   Myška mnohokrát zakopla o skrytý šlahoun a málem s sebou strhla i Modroočku. Jiné chmelové ruce po nich chňapaly z výšky, ovíjely se jim kolem krků a šlehaly je po tvářích: byly to doteky drsné a nelichotivé, jakoby se jim chtěly drobnými pilníčky prohlodat až pod kůži.

  „ Proč je ta chmelnice na nás tak ošklivá?“ zakňourala Myška a popotáhla nosem. Už toho na ni bylo trochu moc.

  „ Tak vyber nějaké místo, kde zůstaneme na noc. Myslím, že už jsme dost daleko od cesty.“

   „ Když tady se sedět nedá. Všechno je takové pichlavé… na zemi samé bodláčí…“ Najednou se vrhla k Modroočce, obejmula ji pevně oběma rukama a zabořila jí tvář do náruče.

   „ Ale, no tak…“ řekla Modroočka nejistě a položila jí dlaň na hebké vlásky. Zmlkla v rozpacích.

   „ Bojíš se Smrtky?“ zašeptala Myška po chvíli.

   „ Ani nevím.“

   „ Ta nevěsta se jí určitě moc bojí,“ mumlala Myška rozechvěle, „viděla jsem, jak  se vyděsila, stála jsem zrovna blízko u ní. Myslíš, že umře?“

   „Proč by umírala?“

   „ Ženich už umřel.“

   „ Co to říkáš! Jak tě to napadlo!“

   „ Viděla jsem ho. Tam v rokli. Převrátil se s vozem.“

   Modroočka se zachvěla. „ Nějak se ochladilo. To už zašlo slunce?“

   „ Je skoro tma. Nevidím na cestu.“

   „ Podívej se na oblohu. Nesvítí někde nad námi veliká zelená hvězda?“

   „ Ne. Všude je taková šedivá mlha.“

   Modroočka zhluboka povzdechla.

   „ Víš,“ řekla po chvíli, „nevěsta, až se dozví, co se stalo ženichovi… Nejspíš už ho našli a přijeli na statek s tou hroznou zprávou. Místo svatby pohřeb! Ona si řekne: Jsem asi opravdu prokletá, každého přivedu do neštěstí, radši umřu - a umře.“

   „ Myslíš, že tetka Smrtka se tam vrátí? Když jsem jí strhla masku?“

   „ Ta tetka má hodně převleků, Myško. Někdy je vážná a někdy krutě žertuje.“

   „ Ale na nás nemůže, viď? My už jsme jí utekly!“

   Modroočka cítila, jak se dítě chvěje.

   „ Ano,“ špitla, „my jsme  u t e k l y ...“

   Chmelové listy prudce zachrastily. Myška polekaně zvedla hlavu z Modrooččina klína a spatřila, jak z temného stínu pod chmelovým štokem svítí dva červené body - jako by tam doutnaly žhavé uhlíky z ohniště.

   „ Co se děje?“ zeptala se Modroočka.

   „ Pssst! Něco se na nás dívá. Něco malého. Snad zatoulaná kočka… Ale má červené oči.“

   „ Červené? To přece nemůže být kočka!“

   Najednou se to pohnulo. Do pruhu bledého světla v uličce mezi chmelovými řadami vyšel malý, temný mužíček s velikou hlavou, ve které mu svítily oči jako dvě lampičky.

   „ Trpaslíček!“ vyjekla Myška s radostným překvapením, „přišel trpaslíček, našel moje dárky a přišel za mnou! Přišel, aby mi také něco dal! Opravdu, je to on! Vítám tě, trpaslíčku!“

   „I já vás vítám ve Staré chmelnici,“ řekl mužíček tenkým hláskem, „a jsem vám k službám.“

   Modroočka ucítila radostné pohnutí. „ Ty jsi Gnóm?“ zeptala se.

   „ Jsem Gnóm. Proč bych nebyl?“

   „ Co víš o Janovi? Co se přihodilo? Vyprávěj, prosím! Je živ a zdráv? Tolik jsem pro něj trpěla! Kdes ho nechal? Vracíš se do Údolí? Jdeš pro mě? Jablko shnilo, víš, a dostala jsem hrozný strach o Jana… Kde je teď?“

   „ Chceš toho po mně trochu moc najednou,“ řekl mužík mírně pobaveným tónem, „ale půjdeme za ním, samozřejmě. Proto jsem tady. Zavedu tě rovnou k němu.“

   „ Já si musím sednout,“ řekla Modroočka, „ nohy mě nechtějí nést.“

   „ Ještě chvilku vydrž. Pak si bohatě odpočineš!“

   Popoběhl dopředu a zatahal Myšku za cíp její dlouhé košilky. „Pojď se mnou,“ sykl a spiklenecky přimhouřil oko, „něco ti ukážu.“

   „ Dárek?“ zeptala se rozechvěle Myška.

   „ Přesně tak. Zasloužíš si ho.“

   Míhal se mezi pnoucími se stvoly, ztrácel se ve tmě, najednou někde zasvítily jeho oči, vzápětí se zachechtal na protější straně a pak se znenadání zhoupl na zkroucené větvi těsně kolem její hlavy, až se polekaně přikrčila.

   „ Jsi nějaký veselý, trpaslíčku.“

   „ To já jsem vždycky.“

   „ My jsme teď s maminkou zažily smutné věci.“

   „ Nemysli na ně. Nestojí za to. Když půjdeš se mnou, užiješ si spoustu legrace.“

   „ A s maminkou, s Lesní pannou! Já jsem si ji našla.“

   „ Jí je úplně jedno, kdo ji vodí. Hlavně, že nezakopne, že nikam nespadne… „

   „ To neříkej, nebo se na tebe budu zlobit!“

   „ Už to neříkám. Dělal jsem si legraci.“

   „ Proč nemáš červenou čepičku?“

   „ Odložil jsem jí. Je moc horko. Hop a skok! A jsme tu!“

  Popoběhl kousek dopředu, odhrnul oponu hustě propletených chmelových provazců - a před Myščinýma užaslýma očima se objevil kruh sytě zeleného drnu, nad jehož středem tančil roj modrých plamínků. Ze všech stran se sem skláněly tenké větévky se světélkujícími chmelovými šišticemi, ze kterých se sypal zlatě jiskřící prach. Vonělo to tu hořkosladce, silně a omamně. Odněkud z hlubin země znělo jemné cinkání.

   „ Pohádkový palouček!“ vydechla Myška.

   Trpaslík se před ní hluboce uklonil: „Jen račte, princezno! Je pro tebe! Tohle je tajné místo, o kterém vím jenom já. Začarované místo! Před tři sta lety tu lakomý sedlák zakopal poklad. Vidíš ty modré plamínky nad trávou? To v zemi hoří zlaťáky! A dnes je příhodná noc pro vyzvedávání pokladů, protože jsou nejblíže k povrchu země. To je můj dárek pro tebe. Budeš bohatá, můžeš si koupit statek, můžeš si koupit celou tuhle chmelnici, ale co bys měla tak skromná přání, můžeš si koupit zámek a celé panství k tomu!“

   Myška jenom valila oči. Jak ve snu došla doprostřed paloučku, nevnímala, jak na ni Modroočka, zapomenutá a zamotaná mezi chmelovými šlahouny, naléhavě volá.

   „ Opatrně,“ řekl trpaslík, „nepřekračuj plamínky, nebo se poklad propadne zpátky a to ještě hlouběji, než byl předtím! Jdi zleva a obcházej palouček dokola. Nezůstaly ti v kapse nějaké drobečky?“

   Zalovila v bezedných kapsách své ušmudlané zástěrky a nahmatala ořechové skořápky.

   „ Mám tu jen,“ prohlásila skoro stydlivě, „večeři pro tebe, trpaslíčku: trochu koláče v mističkách… „

   „ Nevadí, směle je hoď přes plamen! Neboj se, ten plamen nepálí, je studený!“

   Myška se rozmáchla, drobečky se vějířovitě rozlétly nad trávníkem a modré světlo pohaslo. Teprve teď, když ji plameny přestaly oslňovat, si všimla, že z trávy vykukuje hrdlo nějakého starého, popraskaného džbánu. Rozběhla se k němu a zjistila, že je zpola zabořený v zemi. Chytla ho za vyčnívající ucho a vší silou škubla. Džbán pukl a rozpadl se na střepy, mezi nimiž se s tajemným cinkáním rozsypala hromada velkých zlatých mincí.

   „ Jé,“ vydechla jen Myška, seděla nad tou blyskotající hromádkou na bobku a omámeně zírala.

   „ Myško!“ volala Modroočka, „Kde jsi? Víš, cos mi slíbila? Že se ode mne na krok nehneš! A už jsi zase pryč!“

   „ Však ona se neztratí,“ uslyšela vedle sebe chlácholivý trpaslíkův hlas, „jen žádné obavy. Odpočiň si, máme před sebou dalekou cestu. Tady si můžeš na chvíli sednout. Prospíš se. Těsně před svítáním vyrazíme. Jan už čeká!“

   „ Ale aby se mi Myška neztratila. Ona je někdy moc dychtivá, do všeho se hrne… „

   „ O tu se bát nemusíš. Zrovna našla svoje štěstí. Celý džbán zlaťáků. Teď už tě nebude potřebovat, už si na tebe ani nevzpomene. A kdo ví, jak by se Jan tvářil, kdyby ses před ním objevila s dítětem.“

   Modroočka zaraženě mlčela.

   „ Co je?“ uchechtl se trpaslík, „nějak jsi ztratila řeč?“

   „ Povídáš divné věci, Gnóme. Zahlédla jsem tě v Chalupě jen párkrát, ale přece jen… „

   „ Co se ti na mně nelíbí? Vyrostl jsem snad?“

   „ Víš dobře, že tě nevidím.“

   „ Nezlob se. To byla legrace. Nemysli už na nic a spi. Hned s ranním sluncem vyrazíme. Ať se ti zdá o Janovi, o velikém štěstí, až bude jen tvůj, až ti bude docela patřit a nic mezi vámi nebude stát.“

   Sugestivní skřítkův hlas uspával, schoulila se do klubíčka u paty chmelového keře, její duše někam odplouvala, někam daleko ode všech strastí světa…

   „ Ne!“ vykřikla najednou a prudce se vymrštila, „nemůžu ji tam nechat!“

   „ Koho zas?“ zabručel rozmrzele trpaslík,“ s tebou je zatracená práce.“

   „ Nevěstu přece! Ona mi uvěřila. Doufala, že jí pomůžu. A já jsem ji zklamala, jí jsem odešla po prvním neúspěchu, já jsem se urazila, že mi spílali, že mě nespravedlivě podezírali. Vždyť jejich zloba nebyla vlastně proti mně - to jen hledali viníka svého neštěstí. Ať mi nadávají, jestli jim to pomůže... Ale budou mě potřebovat, umím vařit odvary proti slabosti, umím masti, co mě babička naučila. Třeba jim stejně nedokážu pomoct, ale musím se alespoň pokusit! Jinak by umřeli a šli by za mnou jako vyčítavé stíny, stáli by mezi mnou a Janem a já bych ho nemohla obejmout!“

   Vzrušeně vstala. „ Myško!“ zakřičela a její hlas se s neobyčejnou silou rozlehl chmelnicí.

   Myška sebou trhla, jako by se probudila z hlubokého snu.

   „ Už jdu, maminko, už jdu!“ Chvatně cpala zlaťáky do kapsiček, byly těžké a studené, padaly jí z rukou a zakutálely se do trávy, ale nehledala se s těmi spadlými, co pobrala, to pobrala a rychle se prodírala chmelovým houštím.

   „ Kde jsi? Lesní panno!“

   „ Tady!“ volala Modroočka, „pojď, ty moje malá Myško, pojď, vracíme se na statek!“

   „ Víš, kolik je na světě nešťastných lidí?“ hulákal trpaslík Modroočce do ucha, div že z toho neohluchla, „nemůžeš přece všem pomáhat! Mysli na své štěstí! Urvi si svůj díl z toho, na co máš právo, nebo ti ho před nosem sebere někdo jiný! Třeba i na tvého Jana už má spadeno nějaká princezna s krásnýma očima!“

   „ Zmiz, ty zatracený trpaslíku! Nechci tě poslouchat! Jsi zlý duch!“

   Trpaslík příšerně zaječel a jeho hlas přešel v táhlé, naříkavé kvílení.

   Myška, která se právě prodrala celá poškrabaná k tomu místu, uviděla něco děsivého: z jejího trpaslíčka začaly šlehat plameny, proměnil se v jakousi sršící a prskající kouli a pak v obrovskou zlatou rybu s plamenným ocasem. Za sykotu a ohlušujícího pískotu vzlétl nad chmelnici, třikrát zakroužil a odletěl nočním nebem k západu. Za sebou zanechal stopu sršících jisker.

   „ To nebyl trpaslíček,“ řekla Myška stísněně.

   „ Ne,“ přisvědčila Modroočka. „Náhodou jsem ho pojmenovala. Byl to potměšilý caboch, rarášek, zlý pavůzník… Pojď, Myško.“

   „ Mám peníze,“ řekla Myška hrdě, zalovila v kapse - a nahmátla tam jen spoustu suchého listí.