Kapitola třetí: VELKÁ NOC

  Jan sice složil přísahu zasvěcených, ale nedokázal se zatím vyznat ve své minulosti ani ve svém poslání. Zneklidňovalo ho to, trápila ho nejistota: někdy mu připadalo, že po hladině času se ženou prudké vlny, které rozbíjejí obrazy příběhů do zcela zmatené a promíchané tříště. Rád by si v klidu promluvil s babičkou, jenže ta po celé dny nevycházela ze Zakázané komory.
     Jednou se tam za ní vydal. Zjistil, že dvířka jsou pootevřená a opatrně nahlédl úzkou škvírou dovnitř. První, co spatřil, byl obrovský stín, rozrůstající se po nízkém stropě komory. Byl to stín stařeny, schoulené nad knihou u prskající svíčky: přesto vypadal, jako by byl na ní zcela nezávislý, jako by pod sebou drtil tu vetchou ženu, která horečně obracela zpuchřelé stránky a usilovně hledala něco, co nemohla najít, co jí unikalo mezi záhadnými značkami, symboly a tajnými hvězdnými mapami.
     Jan už otvíral ústa, aby vyslovil svou otázku, ale pojednou se mu zdálo, že ve své hlavě slyší babiččin hlas: „ Neruš mě, chlapče… neruš mě… mám strašně málo času…“   A tak se tiše po špičkách vzdálil.
     Sekeru zavěsil na stěnu srubu a díval se na ni, když ležel u pece na beraní kožešině.
     „Gnóme!“ zavolal po chvíli, „Gnóme, kde vězíš?“  
    Trpaslík vykoukl ze škvíry za stropním trámem a ospale mžoural dolů. „ Přejete si, pane?“ zamumlal a na celé kolo zívl.
     „Neměl bych obejít hranici?“  
    Trpaslík začmuchal jak větřící pes. „ Vzduch je čistý. Do úplňku času dost. Šetři síly.“ A chystal se znovu zalézt.
     „Tuhle sekeru měl už dědeček?“ nenechal ho Jan na pokoji, „ od koho ji dostal?“
     „Pradědeček, „ opravil ho trpaslík nevrle, „ a dostal ji od krále Arnulfa Prvního.“
     „Tak přece! Víš, když jsem byl malý, myslel jsem si, že král je jen vymyšlená postava ze starých pověstí. Chodili jsme s vesnickými dětmi na Kopec hledat jeho poklad. Stejně si nedovedu představit, kde ve vesnici bydlel. V tom domě s pavlačí, co teď úřaduje starosta?“   
   Trpaslík se pobaveně zachechtal. Trvalo hodnou chvíli, než se uklidnil natolik, aby mohl pokračovat. „U všech vousů starýho Kručinky, to jsem se zase po stu letech pořádně zasmál! Královský hrad je ve vaší představě větší chalupa s pavlačí! Jedno naše přísloví správně říká: Lidská paměť má krátké nohy. Ale vlastně je to pro lidi v Údolí štěstí. Myslí si, že za lesem končí svět, že je tam poušť nebo moře, nebo zkrátka jen tak prázdno… A proto jsou spokojení, netrápí je neklid a netouží po něčem, co je za obzorem. Nesmějí vědět pravdu. Pravdu Velkých Strážců. Tobě už ji říct můžu, protože jsi přísahal.
    Celé naše území je jen nepatrným zbytečkem obrovské říše. Král Arnulf První nikdy nebyl v naší vesnici, možná ani nevěděl, že existuje. Sídlil na svém hradu v mocném městě daleko na západě… Co tak koukáš? Nojo, ty nemáš představu, jak vypadá hrad a jak město, to je pak těžké vyprávění… Mysli si třeba, že město je desetkrát větší vesnice než ta naše a hrad že je taková mohutná skála s okýnky… Tenkrát, když byla říše ohrožena nájezdy krutých nepřátel, ustavil král deset strážců, z nichž každý měl hlídat svěřený úsek hranice. Odznakem jejich moci se stala zvláštní sekera, vyrobená permoníky ze Železných hor. To jsou moji bratranci. Já byl tenkrát sotva padesátiletý klouček, ale už se mi dostalo té cti, že jsem byl spolu s ostatními vyslanci lesních národů na velikém sněmu, kde se probíraly všechny možnosti obrany říše. Hrozně si tam vážili mé moudrosti, dokonce i starý Kručinka povídal: Dám za to všechny své vousy, jestli ještě někdy uvidím tak chytrého trpaslíka, jako je tenhle Gnóm…“
     „A jak to bylo dál?“ přerušil Jan jeho sebezálibné rozjímání.  
     Gnóm se zamračil: „ Nebuď netrpělivý! Jedno naše přísloví říká: Kdo vynechá kus příběhu, spadne do díry! Král Arnulf byl zrovna takhle netrpělivý a to se mu zle vymstilo. Ale jak chceš, vezmu to zkrátka. Strážci svůj úkol nezvládli. Někteří zradili a přidali se k nepříteli, jiní podlehli strachu a zbaběle utekli z místa, na které je král postavil, nemnozí pak vzdorovali přesile a ta se přes ně převalila jak rozvodněná řeka. Říše byla rozbita a už nikdy nepovstala. Každý kraj si žije sám pro sebe a neví nic o tom druhém. Všechny jsou pod nadvládou zla. Jedině tvůj pradědeček uhájil svěřené Údolí. Pomohl mu les.“
    „To si dovedu představit. Cesty zarostly a vojsko neprojde po jeleních pěšinkách.“
     „Máš pravdu, ale ne celou. Uzavřel s lesem smlouvu a já jsem k němu byl poslán jako hlavní poradce, protože hledali někoho opravdu chytrého, kdo by byl schopen tlumočit prastarou moudrost slovy pochopitelnými pro omezenou lidskou inteligenci.“
     „Myslím, že ani líp vybrat nemohli,“ řekl Jan a zakryl si dlaní ústa, aby trpaslík neviděl, jak se směje. „Co se stalo s králem Arnulfem?“ zeptal se pak.
     Trpaslík pokrčil rameny. „Nikdo neví. Spojení s kraji za lesem bylo přerušeno. Přes hraniční hřeben projde občas jenom nějaké zvíře nebo pták, ale ti nerozumí záležitostem lidí.“   
   „A co duchové, přízraky, obludy, netvoři?“
    „ Plní svůj omezený úkol, škodí z čisté radosti ze zla, ale nevědí nic o celku ani o vyšším záměru…“  
   „ A dobří duchové, ti vědí? Je vůbec před lesem i za lesem někdo, kdo to ví?“
    Trpaslík se rozpačitě podrbal pod čepicí. „To je dobrá otázka. U všech vousů starýho Kručinky, to je moc dobrá otázka! Skoro tak dobrá, jako bych ji položil já!“
     Jan měl na jazyku ještě tucet dalších otázek, jenže vtom zaskřípěl žebřík: babička sestupovala z půdy s hořící svíčkou v ruce. Teprve teď si uvědomil, že zatímco byli s Gnómem zabráni do hovoru, růžový odlesk červánků pohasl a do světnice vstoupila tma.  
    „Už vyšla Večernice,“ řekla babička a postavila svícen doprostřed stolu, „nakrájej, Jene, chléb. Je třeba pojíst před Velkou nocí.“                                               
   Z plátěných pytlíků, které také přinesla z půdy, vsypala do dřevěné mísy sušené švestky, sušená jablka, trnky a ořechy. Nasládlá ovocná vůně prostoupila všechny kouty. Had Hospodáříček okamžitě vystrčil hlavu z díry pod prahem a mlsně kmital rozeklaným jazykem. Trpaslík se vynořil za mísou, těžko říct, kde se tam tak najednou vzal, ale černá očka se mu ve světle svíčky leskla jako dva korálky. Chtivě je upíral na džbánek, ze kterého právě babička nalévala do malých hliněných mističek med, sledoval pomalý pohyb husté jantarové tekutiny a povzdechl si: „Medopád je mnohem krásnější než všechny opěvované vodopády!“
     „Hlavně do něj nestrkej nos!“ usmála se stařenka a oddělila porci večeře pro Oheň, pro Studánku, pro Potok, pro Stromy, pro Zemi, pro Vítr, pro náhodné pocestné a bloudící duchy. Najednou se zarazila a ruka se jí zachvěla. Odvrátila tvář do stínu, ale Jan si dobře povšiml lesku jejích očí. Položil dlaň na hřbet její žilnaté ruky.  
    „Otcovu večeři odnesu ke starému smrku.“  
    Vzdychla a pohladila ho po vlasech.
     „Bude jasná noc,“ řekla, „měsíční úplněk o deváté započne svou pouť. Jeho světlo budí mocné síly. Je třeba mít se na pozoru. Vezmi si mušketu nabitou stříbrnou kulí, kdyby se náhodou objevil vlkodlak. A tohle,“ podala mu hebký květovaný šátek, do kterého zabalila červené jablko, „tohle odnes k jezeru. Vysekej v ledu díru a vhoď to do vody.“
    „Zvláštní dar?“ podivil se Jan.                                                 
    „Zvláštní dar,“ přisvědčila babička. „Vzpomeň si přitom na svou matku, na píseň, kterou ti kdysi zpívala…“
   Bílý had se vyšplhal po noze stolu až na jeho desku a obtočil se několika závity kolem velké mísy uprostřed. Olízl trpaslíkovi palec.
   „To je můj med!“ zahudroval trpaslík a honem palec ukryl do svých širokých úst. Pak všichni mlčky jedli, na okenním skle za jejich zády se bujně rozrůstaly Mrtvé květy a skrze ně zelenavě blikala Večerní hvězda.
   „Snažila jsem se poznat a pochopit budoucnost,“ řekla stařena, když dojedli, „ale nacházela jsem jen samá temná a nejasná slova. Bojím se příštích let, chlapče. Odejdeš a já se nedožiji tvého návratu.“
   „Jakže?“ ohradil se Jan dotčeně, „myslíš, že bych mohl zradit slib a opustit strážné místo?“
   Babička s úsměvem zavrtěla hlavou. „Ne, to nemyslím. Ale průsečíky hvězdných drah mluví jasně o posledním z Velkých Strážců. A ty jsi poslední, chlapče. Vstoupil jsi předčasně do svého úkolu. Nemáš žádného potomka, žádného nástupce. Kdybys zahynul, zahyne s tebou i tahle poslední výspa dobré země.“
     Po jejích slovech se kolem stolu rozhostilo stísněné ticho.
    „Mno,“ mlaskl trpaslík, „při tak dobrém medu se ani nedá myslet na hrozné věci. Jedno vím jistě: Gidžich se už tuhle zimu nevrátí. Musí sebrat síly v dalekých severních horách. Ale porážku nám neodpustí. Za rok to zkusí znovu!“   
     Jan se zachvěl. Trpaslíkova slova mu zněla jako ortel smrti. Najednou měl velice živý pocit palčivého ostří sekery, která mu otvírá hruď a obnažuje horké, zoufale tepající srdce. Na okamžik zavřel oči.
     „Můžeš odhadnout, kudy půjde?“ zeptal se. Snažil se, aby to znělo mužně, ale hlas ho zradil, zachvěl se a zlomil se… „Měl bych si už teď na jeho budoucí trase vyhlédnout vhodný strom…“
     „U všech vousů!“ vykřikl trpaslík zděšeně, „já jsem se přilepil! Dočista jsem zapomněl na staré přísloví: Kdo nic nejí, nespadne do polévky!“  Všichni se zasmáli a tíseň byla zažehnána. Babička zvedla skřítka z medové kalužiny, jenže ta ho nechtěla pustit a přidržovala si ho desítkami lepkavých vláken.
     „Zase jako vloni,“ řekla stařenka. „Jistě víš, co tě čeká.“
     „Nic tak nemiluju jako štědrovečerní koupel,“ prohlásil trpaslík s černou ironií, „protože mě blaží vědomí, že to budu mít alespoň odbyto. Tak jako tak se jednou za rok vykoupat musím. To je právě to dilema… I kdyby se Jan příští zimu obětoval, jenom by svou smrtí všechno odložil o další rok. Ale co pak? Co pak? Na to vymyslete nějaké přísloví a teď mě na okamžik omluvte.“
    Se zavřenýma očima se vrhl do velkého hrnce kameňáku a hodnou chvíli se pak zevnitř ozývalo zlověstné klokotání a bublání. Poté se za okraj hrnce zaklesly drobné prstíky a za nimi se vysunula Gnómova zmáchaná hlava. Jak bylo jeho zvykem, koupal se v čepičce. Znechuceně odfrkl „Zatracená voda, málem jsem se utopil! Víte, když je člověk na dně, nemůže na nic čekat. To sice není přísloví, ale je to pravda. My nemůžeme nepříteli dovolit, aby sbíral síly na příští zimu. My musíme za ním do jeho hnízda a tam ho dorazit dřív, než se stačí vzpamatovat!“  
    „Teď jsem pochopila proroctví hvězd,“ řekla stařena, „ano, Gnóm má naprostou pravdu. Jakmile udeří první dech jara, vydáš se, chlapče, na cestu. Děsím se toho, co tě může potkat v temných krajích, o kterých už dvě stě let nemáme žádnou spolehlivou zprávu, jenže nic jiného nám nezbývá. Gnóm tě doprovodí…“
     „Já?“ vyděsil se trpaslík.
     „...on je moudrý a důvtipný…“
     „To jsem, jenže…“
     „ ...nevím, komu lepšímu bych tě mohla s klidným svědomím svěřit.“
     „Komu lepšímu? Samozřejmě, když věc vezmeme z tohoto hlediska, je to moudré rozhodnutí. Radši se vykoupu ještě jednou do zásoby!“
     A zdrceně žblunkl zpátky do hrnce.               
   
     o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o

    Jan přešel hraniční hřeben po celé délce, aniž by narazil na cokoliv podezřelého, a na jižním konci údolí se opět vynořil z lesa. Nebe se nad ním rozprostřelo jak temně fialový plášť posetý brilianty. Po sněhových pláních přebíhalo míhavé jiskření. Obrovský, oslnivě zářící terč měsíce stál nízko nad zubatou linií lesa. Někde v kopcích zavyl osamělý vlk a psi za ploty vesnických chalup se k němu přidali mnohohlasým kvílivým koncertem. Proč je právě úplněk nutí k nářku?  
     Kraj byl plný poklidu a míru a přesto Jan přímo hmatatelně cítil tísnivé napětí. Kolem starých vrb nad potokem se nesl bělavý obláček páry, pohyboval se, ačkoliv nevál ani sebemenší vánek. Jan zbystřil pozornost, rychle se pustil svahem šikmo dolů. Mlha už nabyla tvaru průsvitné, rozevláté postavy, která se melancholicky vznášela kolem stařecky skloněných vrbích hlav.
     „Stůj, ať jsi dobrý nebo zlý!“ vykřikl Jan a rozhalil kožich, aby ukázal lesklou čepel sekery s magickými znaky, odznak svého úřadu. Měl ji na hrudi, topůrkem zastrčenou za opasek.   
   Zjevení táhle zanaříkalo a rozpadlo se, rozplynulo. Zřejmě nějaká nešťastná duše, které pronikavý měsíční svit nedá spát. Nic nebezpečného.
    Vtom z míst stíněných hradbou vrb zaslechl chvatný šepot. Někdo tam vyprskl smíchy.
    Jan proklouzl stínem mezi vykotlanými kmeny a stanul nad zamrzlým jezerem. Z jedné strany vbíhaly na ledovou plochu sněhové jazyky, ale tam, kde ji vrbořadí chránilo před větrem, byla lesklá a temně černá. Pod ledem dřímala tajemná hlubina. A nad ní se vratkými, takřka tanečními kroky pohybovalo několik dívek. Jan ještě nikdy neslyšel o tom, že by rusalky tančily v zimě, ale možná bude muset po dnešku svůj názor poopravit…
     „ Ne, Káčo!“ ozval se z ledu hlas, „ já dál nejdu! Já se bojím!“
     „Tady je to místo,“ řekla jiná, sklesla na kolena a rukávem leštila led. „Vidíš? Jsou tu uvězněné bubliny.“
     „To jsou duše. Až prorazíš led, vyskočí na tebe!“  
    „Třeba mi poděkují za své vysvobození.“
    „ A co když tam uvidíme něco hrozného? Smrťáka! Rakev! Svíčky a černou bábu!!“
    Od vsi se ozvalo klinkání zvonku a pak troubení pastýřského rohu.  
    „Slyšíte, holky? Půlnoc! Hodina duchů!“  
    „Ne… ne… neříkej to, já se bojím!“  
    Janovi už bylo naprosto jasné, že se nejedná o rusalky. Seskočil se břehu na led. Spatřily jeho temnou postavu proti zasněženému břehu, na okamžik strnuly, ale pak jako když do nich střelí.  
    „Pomóóóc! Pomóóóóóóóc…!!!“
    Útěk po ledu jim nešel tak rychle, jak by si přály. Klouzaly, padaly přes sebe, navzájem si podrážely nohy, ale přesto se zoufale draly k protějšímu břehu.
     Jan se rozesmál nad komičností výjevu a docela v té chvíli zapomněl na svůj ostych. Zamířil k jediné dívce, která se před ním nedala na útěk, zůstala klečet na ledě a jenom pozvedla malou sekerku na štípání dříví. Když došel až k ní, poznal ji. Byla to zlatovlasá modroočka.
    I ona ho poznala a rozpačitě se usmála. Sekerku rychle schovala za záda.  
    „Přišly jste čarovat?“ zeptal se Jan.  
    Pokývla. „Podívat se do jezera dírou v ledu…  Abysme věděly, jestli se vdáme…“  
    „S tímhle chceš prosekat led?“ ukázal špičkou boty na její titěrnou sekerku. Najednou ho rozjařovala jakási přímo hrdinská síla. „Uhni!“ řekl velitelsky.
    Pokorně se odsunula stranou.
    Jan vytrhl z opasku svou sekeru, rozmáchl se, ostří pronikavě blýsklo v měsíčním světle a magické znaky jako by se vznášely kousek nad ním. Ledová tříšť zkropila přikrčenou dívku, jezero temně zadunělo a hluboký tón se šířil od břehu ke břehu. Druhá rána dopadla, led pukl, voda vyšplíchla a jezero trhaně vydechlo.
     Dívka se rychle sklonila nad otvorem. Ale i Jana přemohla zvědavost, poklekl vedle ní a nahlížel do hlubiny. Napřed jenom tma plná šálivého mihotání, ale pak se na něj zdola upřely oči. Veliké a krásné, v té vodě jako kdyby neustále slzely. Dívaly se na něj se smutkem a láskou, najednou mu až zatrnulo u srdce. Ovanul ho teplý dech a něco ho zašimralo na krku. Pootočil hlavu a teprve teď si uvědomil, že se tváří dotýká tváře dívky, že ho obklopují její vlasy vonící heřmánkem. I ona teď odtrhla pohled od hlubin jezera a pootočila se k němu.
     „Viděls ty oči?“ zašeptala.
     „Viděl,“ řekl, ale díval se v té chvíli z neuvěřitelné blízkosti do jejích modrých. Ne, ona není jen tak nějaká modroočka, napadlo ho, ale Modroočka…
 Najednou měl pocit, že se ho zmocňuje závrať. Rychle vstal, sáhl pod kožich a vytáhl jablko zabalené ve vyšívaném šátku. Vtiskl ho dívce do náruče.
     „Dárek pro tebe,“ zamumlal a chvatně couval pryč. Styděl se a trnul, že dívka vyprskne smíchy a že to bude hrozné a ponižující.   
     Jenže ona mlčela a pevně svírala jablko na prsou, jako by ho chtěla v tom půlnočním mrazu zahřát.
     Jan se raději neohlížel a prchal od podivných kouzel Velké noci. S hrůzou si najednou uvědomil, že jablko bylo určeno pro matčina ducha.
     „ Zase jsem všechno pokazil!“ vykřikl zoufale, padl čelem do závěje a tiskl si chladivý sníh k rozpáleným tvářím.

Ilustrace: Michaela Brajková