Kapitola druhá: ČERNÝ KOČÁR

   Svah byl plný bělavých kliček a uzlů: teprve při pozornějším pohledu Jan pochopil, že jsou to holé vinné kmínky, které postupující podzim zbavil listí. Pocítil úlevu, i když místo nevyhlíželo nijak přívětivě a ostře profukující vítr se mu dral studenými prsty pod plášť. A nebylo divu: před očima měl pořád hrůzný obraz toho, co dovedou Stíny.
   Stalo se to, když už zdárně pronikl na severní ochoz hradního opevnění a právě se chystal spustit po vílím laně dolů.
   „ U všech vousů!“ vyjekl vtom trpaslík. „Zahlédly nás hlídky ze strážnice!“ a ukázal k nedaleké baště, z níž se vyrojil chumel temných postav.
   „ Stůjte, ve jménu krále!“ ozval se ostrý výkřik.
   Jan neváhal, odrazil se od zdi a sjel po laně jako blesk. Ačkoliv bylo velice jemné, popálil si o něj dlaně. Dopadl do hradního příkopu, který byl vyschlý a zarostlý roštím, překulil se, ale v mžiku byl zase na nohou.
   „ Chytej!“ houkl shora Gnóm a vzápětí začalo lano šustivě padat podél stěny a dole se samo skládalo do spirály jako zavíjející se had. Na horním odvázaném konci letěl volným pádem trpaslík s čepičkou v zubech, aby mu ji nevzal vítr. Jan ho spatřil až v poslední chvíli a prudce zvedl zbytek lana, které si nechával klouzat mezi prsty. Trpaslík na něm zůstal viset sotva půl lokte nad zemí a houpal se jak hodinové kyvadlo. Kupodivu se ani nezmohl na nějakou vtipnou připomínku nebo přísloví: nejspíš proto, že musel v zubech držet čepičku.
   Z ochozu k nim dolehly vzteklé kletby vojáků, pak kdosi vykřikl: „ Nestřílej, blázne!“
   Vzápětí práskla rána. Nějaký nováček se zřejmě neudržel, když viděl pod hradbami tak lákavý terč v podobě zřetelného obrysu Janovy prchající postavy.
   Jan se vrhl stranou a kulka nedaleko od něj cinkla o kámen. Rychle se ohlédl k městu a to, co spatřil, mu snad nadosmrti nezmizí z paměti. Střílejícího vojáka obklopilo něco jako temný kouř. Jeho zoufalý výkřik byl přerván a zadušen, neviditelná pěst ho zmačkala a zmuchlala do malého balíčku. Rozlehl se praskot lámaných kostí a ve větvích pod hradbami zašumělo, jako by padal déšť. Jan si domyslel, co je to za krůpěje a zvedl se mu žaludek.
   Ostatní vojáci mžikem zmizeli v zatemněné strážnici a Jan se už neohlížel a běžel ze všech sil pryč od zlověstného  Tanteru.
   Odtud, z viničních svahů, připomínalo město beztvarou černou hmotu navršenou kolem skalnatého kužele Železné hory. Jan se zachvěl a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Obešel několik kamenných terásek a pátravě se rozhlížel. Nakonec černý kočár málem minul, tak dokonale splýval s temnotou noci. Prozradilo ho zafrkání zapřažených koní.
   Jan se otočil po zvuku a popošel blíž. Srdce mu vzrušeně tlouklo, když stiskl kličku dvířek a prudce je otevřel.
   „Už jsem se bála, že se vás nedočkám,“ ozvalo se z nitra vozu. „Rychle nastupte. Není daleko do svítání a než slunce vyjde, musíme být z dohledu Tanteru!“
   „U všech vousů!“ vykřikl trpaslík. „Tohle mě překvapuje víc, než kdybych viděl sojku sázet žaludy!“
   Jan se nezmohl na jediné slovo. Ohromeně vklouzl do kočáru a ztěžka dopadl na čalouněnou lavici, protože ve stejné chvíli práskl vozka do koní a vůz se skřípavě rozjel. Zmocnil se ho příval protichůdných citů: rozpaky, stud, radostný úžas. Najednou pochopil, že nic se z lidské duše nemůže ztratit, že i zavržené vášně skrytě spí v koutku srdce a čekají na své znovuzrození. Ano, poznal ten hlas! Poznal by ho mezi tisíci podobnými, protože se v něm nenapodobitelně snoubila touha být podrobena se zvykem rozkazovat a vládnout.
  Ztrnule zíral na dámu v dlouhých tmavých šatech, sedící naproti němu: těsný prostor uvnitř kočáru je nutil být tak blízko sobě, že se navzájem dotýkali koleny.
   Pomalu zvedla černý závoj a odhalila tvář. Usmála se.
„Platím své dluhy, lovče! Když vás nezlomily dívčí slzy, snad se to podařilo temným kobkám Železné hory? Nebo jste pořád tak hrdý a nepřístupný?“
  „Lucie!“ vydechl konečně Jan, „jak jste se dozvěděla… Jak se vám podařilo najít mě a podplatit stráže?“
  Šibalsky po něm blýskla okem. „Už tenkrát, když jste mě zachránil z náruče upíra, jsem si myslela, že něco tajíte. Že jste možná zbojník, protože se obáváte královských stráží. Ovšem ani ve snu by mě nenapadlo, že chystáte vzpouru proti králi! Slyšela jsem vyprávění o té vzpouře, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud… Dokud jsem nespatřila svůj prsten s červeným kamenem na prstě jedné z komorných. To mě šokovalo a přiznám se, že jsem se na vás v první chvíli moc hněvala, myslela jsem si, že jste věnoval dárek ode mne jakési prachsprosté ženštině za jednu promilovanou noc! Já vím, křivdila jsem vám, nemusíte nic vysvětlovat. Uhodila jsem na komornou a ona přiznala, že prsten dostala od svého milého, který je vrchním dozorcem žalářů v Železné hoře. A pak už nebylo těžké zjistit, že prsten byl ukraden onomu nebezpečnému buřiči, o jehož smělém činu se vyprávějí stále fantastičtější legendy. Konečně nastala příležitost, abych splatila svůj dluh!“
   „Horší léčka než jsem čekal,“ mumlal Gnóm, „možná, že pomstychtivá Hekáta schválně zauzlovala cesty…“
   „Vidím, že ani ten mrňavý bručoun vás neopustil,“ zasmála se Lucie, naklonila se a laškovně zatahala trpaslíka za čepičku.
  „ Pozor!“ sykl Gnóm, „Opatrně, slečno! Naše vzájemná náklonnost není ještě taková, abyste si mohla dovolovat takhle intimní doteky!“
   „ No tak, Gnóme!“ napomenul ho Jan.
   Trpaslík se zamračil a uraženě zmizel v rukávu Janova pláště.
   Kočár s okny zataženými záclonkami rachotil nocí a unášel je do neznáma. Divoké houpání a naklánění korby svědčilo o prachbídné cestě plné výmolů.
   „ Co se stane, až se král dozví o vašem činu?“ přerušil Jan po chvíli stísněné ticho. „Obávám se, že jeho zloba na vás těžce dopadne.“
  „ Jen ať to zkusí!“ řekla Lucie a její hlas byl najednou ostrý jako břitva. „Vy jste mi dal příklad, lovče! Od chvíle matčiny smrti sním o tom, jak se proti němu vzbouřím! Jenže jsem v sobě nikdy nenašla patřičnou odvahu, tu rozhodnost říct si: Tak a teď to udělám! Musel jste přijít vy - a ukázat mi cestu!“
  „ Vy máte, Lucie, nějaké osobní účty s králem? Z vaší řeči se domýšlím, že nějak ublížil vaší matce…“
  „ Domýšlíte se správně, lovče! Arnulf Třetí je můj otec!“
  Jan měl pocit, jako by do něj udeřil blesk. Otevřel ústa, ale nedokázal se sebe vypravit jedinou hlásku. Strnule zíral do Luciiny tváře a v duchu si pořád dokola opakoval: Královská dcera, královská dcera…  Už je to tak: Královská cesta končila jen zdánlivě ve slepé uličce!
  Lucie se usmála: „Překvapuje vás to, lovče? Představoval jste si princeznu jinak?“
   „ Ne… vlastně ano… totiž…“
   „ Jan vám chtěl právě poděkovat a vystoupit,“ ozval se Gnóm zpod pláště, který se zmítal a nadouval, jak trpaslík v rozčilení hledal cestu ven. „U všech vousů starýho Kručinky, už jsem zase v nějaké děravé kapse! Proč máš tolik kapes! Halo, slyšíte mě tam nahoře, slečno? Čeká nás s Janem spousta nutné práce, tak už nás nezdržujte a přikažte kočímu, ať zastaví to bláznivé spřežení! Drncání kočáru mi zpřeházelo všech sedm životních drah v těle! Nerad bych se předčasně proměnil v Ostnáče nebo Valibucha!“
   „ Gnóm má pravdu,“ vzpamatoval se Jan a zalovil pod děravou podšívkou, aby odtamtud vysvobodil trpaslíka. „Mám před sebou velký úkol a bojím se, jestli už není skoro pozdě. Musím na sever, do Ledových hor, váže mě přísaha Nositele sekery. Pokud ten nebezpečný boj přežiji, vrátím se a pak…“
  „ Pak bude všechno jinak,“ dokončil za něj Gnóm mnohoznačně.
  Lucie pevně sevřela rty a zamračila se, její bělostné čelo proťala svislá vráska. V očích jí zlobně zablýsklo. Několikrát se zhluboka nadechla, a pak řekla s úpornou snahou, aby její hlas zněl klidně: „Uhýbáte, vymlouváte se… Nechci vás k ničemu nutit, lovče se sekerou! I já plním své sliby a vím, co je to vděčnost. Jste volný! Ale promluvme si o vašem poslání: možná máme společné cíle. Dcerám králů Tanteru není dovolen přístup k vládě: jsou výhodně provdány výměnou za území, majetek a spojenecké smlouvy. Vládnou jenom synové s dědičným jménem Arnulf. Jenže Arnulf Třetí se nemohl dočkat syna. Přinutil proto moji matku, aby se podrobila magickému rituálu v kruhu čarodějnic. Mocné sémě vstoupilo do jejího lůna. Po devíti měsících porodila ohavné zvíře, rohatého kozla s tváří přemoudřelého starce. Když se ten netvor dral na svět, roztrhal tělo matky. Zemřela v mukách a já otce nikdy nepřestanu proklínat za to, že matku k něčemu takovému přinutil. Podivného syna hodili do Studny Zapomnění - ale zapomenout se nedá… Stalo se to právě v oněch dnech, kdy já v šatech nevěsty čekala na plesnivém svatebním loži Gedeona z Černých vrchů. Po návratu jsem se dozvěděla děsivou novinku, i když otec se to snažil přede mnou zatajit.  Vidíš, lovče, že mé důvody nejsou jen tak ledajaké. Tuším, proč putuješ k severním Ledovým horám a proč máš pradávnou Sekeru. Nechala jsem si vyprávět legendu o desíti Strážcích od své staré chůvy a leccos jsem pochopila. Můj otec a Pán Nicoty jsou silní, protože mají Gidžicha, a tak udržují celou říši ve strachu z přicházející Zimy. Kdo se stane pánem Gidžicha, ten bude i pánem světa! Půjdu s tebou, Velký Strážče. Lidé ti věří! Už teď si o tobě vyprávějí pohádky plné naděje. Doprovodím tě k Ledové hoře, kde Gidžich přespává léto. Pěšky bys tam do příchodu zimy nikdy nedošel. Potřebuješ mě, abys splnil svůj úkol! A já potřebuji tebe, aby můj život konečně dostal smysl!“
   Chvěla se vzrušením a rozčilením, oči se jí horečně leskly. Naklonila se blíž k Janovi a v obou dlaních křečovitě sevřela jeho ruku.
   „ Ano,“ řekl jako ve snách, „máš pravdu, Lucie… Musíme být včas u Gidžichova hnízda… na tom teď všechno závisí…“
   Ulehčeně se usmála a položila si hlavu na jeho rameno.
   „ Je dobré cítit blízkost silného muže,“ zašeptala a zavřela oči.
   Jan se zamyšleně díval na záplavu bronzových vlasů, na dlouhé řasy, chvějící se jako křídla motýlů. Prvotní vzrušení z nenadálosti setkání už pominulo, cítil se pouze zvláštním způsobem dojatý. Ženskými zbraněmi už mě nezdoláš, řekl si v duchu. Už jsem toho hodně zažil. Jako by se nade mnou přehnaly celé věky… Připadám si starý, velice starý…
  „U všech vousů starýho Kručinky,“ zamumlal Gnóm, „tuším, že mě čeká zatraceně perná práce. Na to abych se pořádně vyspal. Ještě, že se kočár tak příjemně pohupuje. Jako kolíbka…“ Schoulil se v rohu lavice, zabalil se do čepičky a přijal tvar červeného podzimního listu.
   Kočár hřmotil šedavým svítáním po opuštěných blátivých cestách a směřoval k severu.