Kdo vládne začarovanému lesu?

Přišel mi zajímavý dopis, přímo magická zpráva, ze které mě trochu mrazí v zádech. Jde snad o zónu takzvaného „bludného kořene“? Bezděky jsem si také vzpomněl na Holdstockovu románovou sérii „Les mytág“. V těchto anglických příbězích kus dávného lesa, jehož se netkla lidská ruka, koncentruje životní energii a oživuje dávné mýtické bytosti, jejichž předobrazy bere z lidské mysli, z nejhlubších zákoutí podvědomí. Můžeme si také představit, že v tom kousku lesa ožil jeho v pověstech tradovaný strážce, tajemný zelený muž, hejkal, lesapán? Podivná náhoda: nedávno dokončená studentský film, krátký horor mladého režiséra Pavla Soukupa LESAPÁN, jako by mluvil právě o tomto tajemství. V tom příběhu hajný, žijící na hájovně sám jen s desetiletou dcerkou, se utká z dávným mýtickým hejkalem… A nedopadne to pro něj zrovna dobře, i když dva pytláci skončí mnohem hůř… Zdálo se nám, že jde o smyšlený příběh (trochu jsem pomáhal se scénářem jako odborný poradce přes mýtické bytosti), ale najednou se ukazuje, že to může být realita! Zde je tedy ten pozoruhodný dopis od jednoho čtenáře:

Dobrý den,
je to jako z jiného světa. Doufám, že moji zprávu nebudete brát za výplod bujné či choré fantazie. 
Strašně rád chodím na hledačku s detektorem kovů. A vím, že když se zeptám virgule, tak mám větší úlovek. Beru to jako hru.:-) Ale nějak se to změnilo. Ptal jsem se, kam mám jet, a ukázala mi směr asi tak 2,5 km od  města. Tak jsem tam jel. Nenašel jsem tam nic než starou nábojnici a minci od Masaříka. Chodím s virgulí rád a často. Děda byl studnař a proutkař. A teď to hlavní.

Když jsem do toho lesa vlez, tak jsem byl v jiném světě. Všechny stromy, v místech kam mě to táhlo, byly zkroucený. Byly tak jako do vrtule. A navíc ošoupaný od prasat. Ten les ke mě mluvil. A když jsem se ptal virgule, tak tancovala, jako bych byl na magnetu. Přišla mi asociace, že jsem si šlápnul na bludný kořen. 

 Tak jsem si vzal příště s sebou svoji 9-ti letou dceru, která toho dost „vidí“. Asi po mně něco zdědila. A šli jsme nakrmit do lesa zvířátka. Vzali jsme si sebou čubu. Čuba kolem nás lítala v osmičkách. A ač jsem dceři neřekl, kam jedeme, tak po chvíli povídá, že ten les je čarovnej.  V autě při návratu  říkala, že jí hřejou nohy a strašně se jí chce spát.

 Byl jsem se tam podívat několikrát a pořád mě to tam táhne. Je to, jako když máte milenku a chcete se s ní setkat. Ptal jsem se, co nebo kdo tam je. Doufám v to, že to tam je, ale nevím, jestli na to mám.

Když jsem si vlezl mezi 7 stromů, tak dcera říkala, ať se podívám okolo - a pak je začala počítat. Už si nepamatuji, co dál říkala, ale vím, že jsem měl husí kůži.  Od té doby co jsem do toho lesa vlezl, mám chuť ho koupit od paní, co se o něj nestará, a mám nutkání v něm zakázat lov. Táhne mě to do něj. Připadám si v něm na některých místech, jako když mě někdo táhne výtahem. A o kus dál mám těžký nohy, tak těžký nohy, jako by byly v betónu. A když jsem se ptal na místo s propojením do jiného světa, tak mě ho to ukázalo. Fakt si nemůžu pomoct, ale tohle jsem ještě nezažil. Je to cesta?
Asi jsem tenhle konec neměl psát, ale nemůžu si to odpustit.
Hledám průvodce. Neznáte někoho, co podá ruku?  Možná i…  Je to jako takový: Neotvírejte kůzlátka vrátka. Třeba je tam…
Děkuji za odpověď.

 Šolim