Kapitola prvá: NOC RUSAlLEK

09.09.2009 23:09

  „Modroočko!“

Ozvěna se zmocnila jednotlivých slabik slova a hrála si s nimi na schovávanou mezi tlustými kmeny, podpírajícími staletou klenbu lesa.

   Dívka zaváhala. Měla bych se vrátit, uvědomila si, stařenka mě jistě nevolá bezdůvodně. V jejím hlase je něco naléhavého, jakási skrytá obava…

   Pokusila se proniknout pohledem hlouběji do chvějivého šera, kde po sytě zeleném mechu běhaly míhavé sluneční skvrny. Zarděl se tam vznosný, bíle puntíkovaný klobouk muchomůrky… a druhý… třetí… Houby se draly ven z mechových polštářů a jejich řady se stáčely do tajemných kruhů, které navzájem prolínaly a svými oblouky zabíhaly hlouběji a hlouběji do lesa, ztrácely se v jeho věčně zeleném přítmí. Tam úplně vzadu se pohybovaly vysoké bílé postavy. Snad to byly jen břízy, svítící svou hladce hebkou kůrou skrze temné modříny, ale dívka najednou pocítila prudkou touhu rozběhnout se k nim, dotknout se jich, obejmout je a tančit s nimi trávou i mechem v kruzích, které vymezuje nepostižitelný Pán lesa pro všechno živé i neživé.

   „Modroočko!!“

   Ne, tohle nebyla ozvěna. Stařena se prodírala k ní skrze houštiny lemující kraj lesa, hlasitě oddychovala a snažila se uchránit košíky s čerstvě natrhanými bylinami před chňapavými šlahouny šípků a ostružin.

   „Modroočko, vrať se na louku!“

   „Proč, babičko? Tady je to takové… takové krásně tajemné…“

   „Právě proto, děvenko. Rusalčí sny jsou zrádné, ještě jim neumíš vzdorovat. A dnes je předvečer letnic, je před námi noc zpívající vody a tančících pramenů, noc, kdy rozmlouváme s dušemi, které opustily náš svět… Pojď,“ podala dívce ruku,“ je nejvyšší čas vrátit se do Chalupy, uplést čerstvé věnce z devatera kvítí, připravit do misek kozí mléko a trnkové víno.“

   Modroočka se bez odporu nechala vést zpátky do slunečního jasu rozkvetlé louky, ale neodolala, aby se ještě jednou neohlédla po kruzích krvavě rudých muchomůrek.

   Na úvozové cestě pod lesem bylo živo: vesničtí chlapci nesli na ramennou dlouhý, doběla oloupaný kmen. Spěchali vztyčit svou letošní májku, smáli se a žertovali. Naráz však zmlkli, když spatřili Stařenu v doprovodu Modroočky. Zamumlali něco na pozdrav a přidali do kroku. Blízkost těch dvou jako by je tísnila: a tak se snažili být od nich co nejdál.

   Modroočka pocítila trpkou hořkost. Čím jim ublížila? Vždyť ještě vloni touhle dobou tančila s děvčaty kolem ozdobeného stromu, aby svým tancem přivábily do vsi plodivou sílu lesů. Ale od chvíle, kdy se přestěhovala do Chalupy, se jí někdejší kamarádky vyhýbají. Ano, i ty nejdůvěrnější přítelkyně, s nimiž sdílela svá dětská tajemství, zůstaly náhle odděleny podivnou mrazivou stěnou. Poznala to na nich, když jim jednou úmyslně vkročila do cesty. Neměly už kam uhnout a tak jenom klopily oči.

  „Nezlobíš se na nás, viď?“ zeptala se nakonec ta nejkurážnější.

  „Proč bych se měla zlobit?“

  „No… jak jsme se třeba jednou pohádaly… jak jsme tě ošidili při rozdílení koledy… nebo jak ti Kačka přebrala tanečníka…“

   „To přece byly hlouposti!“

   „Opravdu si to myslíš? Nezlobíš se? Nebudeš se nám mstít, až se staneš mocnou čarodějnicí, až tě Stařena naučí svému umění?“

   Modroočce to přišlo k smíchu. Dívky se také ulehčeně pousmály, ale jejich obavy se jí zřejmě zahnat nepodařilo.

   Modroočce bylo líto ztraceného přátelství. Často se v noci probouzela, dívala se otevřeným okénkem na hvězdné nebe a plakala tichými slzami. Nikdy se už nevrátí časy bezstarostných radovánek a bláznivých her. Je třeba se s tím smířit. Stařena pochrupávala, zvenku vášnivě vrzali cvrčci a od jezera doléhal skřehot žab. Modroočka si v těch chvílích připadala nesmírně osamělá. Právě tak osamělá, jako ta velká Zelená hvězda vysoko nad lesem. Hvězda, na kterou se možná právě teď kdesi daleko v divokých krajích dívá Jan.

   Vyklouzla zpod ovčí kožešiny a tiše se plížila do své tajné skrýše za trámem, kde schovávala jablko zabalené v bílém šátku. Jeho lesklá, voňavá slupka ji uklidnila. Vzala si jablko s sebou na lůžko, hladila ho a líbala.

   „ Vrať se mi,“ šeptala mu,“ vrať se mi brzy!“

   Pak konečně usínala s jablkem přitištěným k tváři, uloženým jako ptáče v hnízdě rozhozených vlasů.

   Stařeně se ani slovem nezmínila o svých probdělých nocích, ale když se setkala s jejím pohledem, bylo jí jasné, že všechno ví.

   Jednou se Modroočka doopravdy polekala: to, když se na pěšině stoupající ze vsi objevil její otec. Zůstal stát v bezpečné vzdálenosti od Chalupy a jen stěží se držel na široce rozkročených nohou. Klátil se dopředu a dozadu, jako by s ním cloumal vítr. Zase byl opilý.

„Ukradla jsi mi dceru, Babo!“ začal vykřikovat, „ mou jedinou dceru! Koukej ji vrátit, nebo… „

   „Nebo co?“ řekla Stařena, která stanula mezi dveřmi. Její rty byly pevně sevřené a hluboko zapadlé oči zeleně světélkovaly.

   Dívčin otec polekaně couvl a zapotácel se.

   „Svou dceru jsi ztratil o rusalčí noci před patnácti lety, kováři!“ pokračovala Stařena mrazivě. „Ztratil jsi ji dřív, než se narodila. A přesto je v ní naděje i pro tebe! Kdybys nebyl hlupák, už dávno bys to pochopil. Opravdu si myslíš, že hrůzu sám ze sebe utopíš v kořalce? Takhle běsům neutečeš! Uštvou tě a tvůj duch bude až do skonání věků sténat na křižovatkách nesnesitelnou žízní. Dej si pozor, kováři!“

  Dívčin otec se chytil za hlavu a utíkal pěšinou pryč, několikrát klopýtl o vlastní nohu a upadl, ale opět se vratce zdvíhal a úzkostně se přitom ohlížel k Chalupě, odkud za ním Stařena, opřena o hůl, zamračeně a nepohnutě hleděla.

   Modroočka se cítila trapně za něj. Současně ji znepokojovala otázka: co se vlastně stalo před patnácti lety? Co zlého tehdy kovář spáchal?

   Neodvažovala se zeptat, když viděla strnulý pohled stařeny, směřující někam do prázdna, do jiného světa, kde zřejmě viděla věci tajemné a hrůzné, věci, které nebyl schopen spatřit nikdo kromě ní.

   A tak se Modroočka raději vrhla do práce, rozvěšovala na trámy svazečky bylin, jejichž hořkosladká vůně vbrzku zaplnila všechny kouty Chalupy, zatopila v peci a vařila nápoje plné mocných sil. Třela hojivé masti a myslela přitom na nejkrásnější chvíli svého nedlouhého života, na onu čarovnou zimní noc na zamrzlém jezeře, kdy tiskla svou tvář k Janově horké tváři, kdy dýchala jeho kouřící dech a cítila, jak se jeho vlasy proplétají s jejími… A když se jim srdce rozbušila společným rytmem, když spolu hleděli do jezerní hlubiny plné očí, pak jí do ruky vklouzlo jablko…

   Okamžitě přerušila práci a šla se na jablko podívat. Zneklidnilo ji, že slupka je matná a trochu svraskaná. Dýchala na plod a tiskla ho v dlaních, dokud neucítila mravenčení v konečcích prstů. Jablko tepalo stále silněji a zřetelněji: život se do něj zvolna vracel.

   Zahřeji tvé srdce, Jene…

   S úlekem se teď probudila ze zmateného proudu vzpomínek. Zatěkala pohledem po žlutých svícnech divizen, vévodících kamenitým mezím. Připadlo jí, že roje včel bzučí kolem nich temně a zlověstně, jak bouře sbírající se kdesi za obzorem.

   „ Pojďme rychleji, babičko! Mám strach, že s jablkem se něco děje!“

   Stařena se na ni ostře podívala. Pak pokývala, přisvědčovala vlastním nevysloveným myšlenkám. „Tolik jedovatých muchomůrek,“ zamumlala,“ to nemůže být náhoda…“ Ztěžka se opřela o hůl, jako by jí nohy najednou vypovídaly službu.

   „Běž napřed, děvče, já už nedokážu spěchat.“

    Modroočka se pustila rovnou dolů příkrým svahem, napříč posečenou loukou mezi omamně vonícími kupkami sena, jejichž vrcholky zbarvilo zapadající slunce nádechem starého bronzu. Chalupa už se celá potopila do modrého stínu vrhaného lesem.

Dívka bez dechu rozrazila dveře, které nikdy nezamykaly: ve vsi nebylo člověka, který by se sem odvážil vstoupit. V horečném rozechvění sáhla za trám a z otvoru vystlaného slámou vylovila jablko…

   Srdce se jí sevřelo a svět se s ní zatočil: v temnotě plné duhových mžitek vnímala jen svoji dlaň a na ní ležící plod, jehož polovina zčernala ošklivou hnilobou a skvrna plísně se kruhovitě šířila dál a dál… Musela se opřít o stůl, aby neupadla: úzkost a zoufalství z mrazivého doteku smrti ji svíraly tak prudce, že nebyla schopna vydechnout.

   „ Ne… já nechci… to nesmíš!“ vykřikla a příval slz konečně protrhl hráz rdousivého sevření.

   A pak v ní uzrál vzdor.

   „ Najdu tě! Nikdy nebudeš tak mrtvý, abych tě nemohla vzkřísit!“

   Rozrazila opět dveře a vyšla z Chalupy jako ve snách, směřovala k lesu a jablko tiskla v obou dlaních.

   „ Modroočko!“

   Volání ji zarazilo. Zastyděla se, že chtěla odejít bez rozloučení, bez poděkování za všechno dobré, co jí tu bylo dáno.

   Stařena se zvolna dobelhala až k ní. V té krátké chvíli zestárla o sto let. Tvář měla rozrytu vráskami tak, že připomínala kůru usychajícího stromu, ústa se jí křivila bolestí a jen v očích žhnulo světélko podobné zapomenutému uhlíku pod vrstvou šedého popela. Hrbila se, jako by na svých bedrech nesla z posledních sil nesmírnou tíhu.

   „ Počkej, Modroočko,“ vydechla, „počkej ještě chvíli, než ti řeknu pár posledních slov. Pojď se mnou k jezeru. Nastává rusalčí noc a tak tě musím svěřit do jejich ochrany, aby tě bez úrazu převedly přes les. Ano, stalo se to, čeho jsem se nejvíc bála. Jan ještě nebyl dost zralý pro tak náročný úkol. A jedině ty ho teď můžeš zachránit a vrátit ho na správnou cestu. Právě ty, Modroočko, protože jsi dítě nenávisti… „

   „ Nenávisti?“

   „ Pochopíš to, už brzy to pochopíš.“

   Položila jí svou suchou, horkou ruku na temeno hlavy a dívka cítila, jak do ní proudí uklidňující, konejšivá síla. Vracely se spolu kolem potoka, který zurčel a klokotal ve stínu starých vrb. Tma houstla každou minutou a po vlhkých lukách se vinuly lehké cáry par, jako by tam někdo neviditelný rozvěšoval krajkové svatební závoje.

   Modroočka měla pocit, že k jejím uším dolehla ozvěna vzdáleného zpěvu dívčích hlasů:

      „Strom života, když usíná,

        hřeje ho sněžná peřina,

        všechno, co dříme v semeni

        se s novým jarem promění...“

   „ Přišel čas, svěřit ti staré tajemství,“ promluvila opět Stařena po dlouhém mlčení, „protože tohle je poslední příležitost. Nikdy se víckrát nesetkáme, děvenko. Ani Jana se už nedočkám, i když bych tolik, tolik chtěla…“

   Pevně stiskla dívčinu ruku a zhluboka povzdechla.

   „Je to tak psáno ve hvězdách a můj úkol v tomhle Údolí končí. O všechno jsem přišla -- a teď ztrácím i tebe, ty moje sluníčko… Ne, ne, už žádné slzy! Rusalky jsou z lidských slz neklidné, připomínají jim rosu, ale jsou slané a to je mate. Ony totiž žijíjen pokud se smějí: jakmile zapláčou, zemřou. Nebo se promění. Tam se to chápe jinak než mezi lidmi. Janova matka byla z rodu jezerních rusalek. Velký Strážce ji jednou za úplňku spatřil tančit na lukách a propadl jejímu kouzlu. Srdce mu zahořelo plamenem lásky. Zmocnil se jejího odloženého závoje a ona ho pak musela následovat v lidské podobě. Nakonec jí závoj vrátil, ale ona s ním přesto zůstala. Dobrovolně. Porodila mu syna. Pán lesa přál tomu svazku, protože věděl, že když se spojí síla člověka s duší čistých pramenů, nemá zlo naději.

   A přesto si temná síla našla skulinu, kterou do chráněného Údolí vnesla nenávist. Vesnický kovář Strážci velice záviděl krásnou rusalku. Zasáhla ho také bleskem lásky, ale jeho láska byla zlověstná, nemyslel na nic jiného, užíral se chorobnou touhou. Vztek si vybíjel na své hodné, trpělivé ženě, posmíval se jí, jak je škaredá, bil ji a pak se s ní ze zoufalství miloval a přitom šeptal rusalčino jméno: Jezerko! Jezerko!

   Narodila ses z té nenávistné touhy - a protože jsi mu připomínala ty chvíle, neměl tě nikdy rád. Nakonec celé dny a noci postával poblíž Chalupy a zíral do oken, jestli za nimi nezahlédne alespoň záblesk rusalčiných vlasů. Číhal na ni, když šla ke studánce a ona jen díky své lehkosti a hbitosti proklouzla mezi jeho vztaženýma rukama, kterýma ji chtěl sevřít a přitisknout k sobě. Ráj se pro ty dva stal peklem.

   Strážce tenkrát přišel za mnou, abych mu poradila, jak by svou ženu mohl nejlíp ochránit. Bydlela jsem tehdy uprostřed lesa, v takové malé chatrči, spletené z větví jako ptačí hnízdo v koruně suchého buku. Velice šikovné pro začínající vědmu. Někteří lidé mému obydlí říkali domeček na muří noze.

Odpověděla jsem jednoduše: Nejlíp ochráníš svou ženu, když budeš ještě lépe střežit les!

   Nevěřil mi. Bál se o svou ženu, nechtěl ji ani na okamžik ztratit z očí. V noci nešel do lesa, zůstal doma, zamkl dveře a držel svou rusalku za ruku. Jenže kovář také hledal radu a dostal ji od jedné poťouchlé babice jménem Vrběna, co bydlela ve skalách až na druhé straně lesa, už za Hranicí, pod vlivem zlé moci. Proto dle jejích pokynů vzal v noci sekeru a pilu, vydal se k jezeru a pokácel tam prastarou mohutnou vrbu, která měla bělavý pruh na temeni. Když strom padal, bolestně zaúpěl - a v téže chvíli se zhroutila i rusalka a její lidská podoba zemřela zoufalému Strážci v náručí. Přiběhl za mnou ještě tu noc.

   Bylo mi ho líto, ale hlavně jsem věděla, že kvůli lidské hlouposti je oslabena poslední síla schopná bránit Údolí. Jen proto jsem vsadila všechno na jednu kartu a udělala nebezpečné kouzlo, jehož postup je v tajné knize Amragiel zapečetěn sedmi pečetěmi. Kdyby se nepovedlo, zničilo by mě navěky. Bylo tak náročné, že jsem na něj nenávratně spotřebovala většinu svých magických schopností. Ale podařilo se mi udržet rusalčinu duši v nádobě s jezerní vodou a zachovat ji tak Strážci, aby s ní mohl kdykoliv rozprávět, hledat u ní radu i útěchu, aby z ní čerpal posilu při svém nelehkém poslání. Já se kvůli tomu přestěhovala do Chalupy, abych byla strážkyní Strážcovy skryté duše a také vychovatelkou jeho a Jezerčina synka. Kdo by si pomyslel, že zvídavost a nerozvážná odvaha toho chlapce mohou znovu neblaze zamíchat kartami? Teď už zbýváš jen ty, Modroočko, jsi moje a Janova poslední naděje, jsi naděje pro všechny lidi v Údolí, i když oni o tom zatím neví…“

   „ Neříkejte mi takové věci, nebo se zaleknu!“

   „ Máš pravdu, nemysli na to, nenech se vyděsit tím, jak se léto kloní k podzimu. Věř, že dokážeš všechno a nebudeš bloudit, když se necháš vést svým srdcem.“

   Hlas se jí zachvěl a prudce se odvrátila, aby zakryla své pohnutí. S náhlým spěchem sestupovala po přirozených schůdcích tvořených vystouplými kořeny vrb až dolů k vodě.

  Teprve teď si Modroočka uvědomila, že se úplně setmělo a jezero se proměnilo v černé zrcadlo, v němž blyskotají hvězdy jak střípky ledu.

   „ Jezerko,“ dolehl k ní od hladiny Stařenin naléhavý šepot, „ Jezerko, přimluv se u mocných ochránkyň studánek a pramenů, u duchů potoků a bystřin, proveď tuto nedotčenou dívku přes svoji Noc!“

   Jezero zhluboka zahučelo. Jedna z hvězd visících nad ním se nečekaně utrhla a řítila se nebem dolů, zanechávaje za sebou ohnivou stopu sršících jisker. Les na protějším břehu vycenil temné zuby špičatých smrkových vrcholků, protože obloha za ním zesvětlela a pak zpoza té zubaté hradby vyšlehlo stříbrné světlo a běželo po hladině jak klikatící se had až k dívčiným nohám.

   „ Hoď jablko Měsíčnímu Hadu!“

   Hlas Stařeny se podobal hukotu větru a rozechvíval větve vrb. Listí osik vzrušeně šepotalo.

   Modročka pocítila mrazivou závrať. Ano, teď se stane něco neodvolatelného, teď vstoupí na cestu, ze které už nelze couvnout.

   „ Doveď mě k Janovi!“ řekla a spustila nemocné jablko do temné hlubiny.

   Stříbrný had po něm hladově chňapl a zazmítal se, jeho tělo se rozpadlo na tisíc úlomků, jak se jezerem rozběhly vlnky, ale vzápětí se opět složilo do jiskřícího hřbetu, který zval a lákal: Pojď, svezu tě, když jsi mne nakrmila tím, co je ti nejdražší!

   Modroočka jak ve snu rozepjala svůj kožený pás, stáhla přes hlavu prosté šaty z hrubého domácího plátna a stanula nahá ve hvězdném svitu. Svěží noční vánek se dotkl jejího těla a ona si bezděčným pohybem zakryla loktem svá drobná prsa.

   Sešla k vodě. Rozechvěle rozbila špičkou nohy černé zrcadlo a vstoupila do něj: mrazivý chlad jí projel tělem jako nůž, ale neucukla, zaťala zuby a šla dál, nořila se hlouběji a hlouběji, stříbrný had se kolem ní ovíjel a jeho mrazivý dotek rozpaloval krev v žilách. Cítila, jak se v ní rozlévá zvláštní, hluboké teplo a údy jí začínaly žhnout, jako by je měla plné ohně. Připadala si najednou lehká, tak lehoučká, jak ještě nikdy v životě. Chtělo se jí plakat, smát se i zpívat. Vzpomněla si, jak staré vesnické ženy vždy varovaly mládež: Nekoupejte se o letnicích, nebo se v hlubině vody zapletete do rusalčích vlasů! Jestlipak ale holky vědí, že lze probudit Stříbrného hada?

   Prošla hloubkou bez jediného záchvěvu strachu, plynula mezi hvězdami nahoře a dole a voda ji sama nesla. V uších jí znělo vyzvánění a cinkání desítek potůčků hrčících přes kameny a spěchajících sem, do bezedné tišiny, do věčného mateřského klína…

   Ale já musím k nim, já musím k pramenům, já musím proti proudu!“

   Vnořila se do šumícího rákosí, prošla jím a stoupala mokřinou. Stříbrný had se rozpustil ve stovkách krůpějí, které se chvěly na každém listu a stéble. Byly to slzy, které Modroočka vyplakala pro Jana, a které tajemný rusalčí síla proměnila v perly, v jiskřivou krásu plnou neklidu, protože rusalky to jinak neumějí. Kdyby doopravdy plakaly, zemřely by.

   Teď je zahlédla: poloprůsvitné vlající postavy se míhaly na louce pod lesem, točily se v kruzích, v bláznivých vírech a jejich předlouhé vlasy se podobaly letícím pavučinám babího léta, zableskly a opět potemněly, vyšlehly krvavým plamenem a přešly do modři horských vodopádů, pak se zbarvily průzračnou mladou zelení a ta se při další otáčce čarovného kruhu změnila ve žlutou barvu zrání. Modroočka ve snovém opojení hleděla na duhový tanec rusalek, zatoužila připojit se k němu, točit se a točit až k závrati a rozplynout se ve věčnosti.

   Nad vrcholky stromů smutně zablikala Zelená hvězda. Modroočka sebou trhla, jako by se probudila. „ Já vím, Jene. Jdu za tebou, neboj se, jdu a ani smrt mě nezastaví!“

   Byla ještě plná hadí síly, spíš běžela, než šla, připadalo jí, že se špičkami nohou sotva dotýká země. Žádný oděv ji netížil a mocná voda s ní smyla všechnu tíhu času. Kdyby mě někdo potkal, napadlo ji, nepozná mě. Dá se na útěk… Nebo padne tváří k zemi a bude prosit, abych ho zachovala při životě… Ano, mám v sobě nějakou moc, možná jen pro tuto chvíli, ale nevím co s ní. Les se mě dotýká tolika hlasy, všem rozumím a všechny chápu - a přesto bych nedovedla lidskými slovy říct, co znamenají…

   Spatřila bránu v neprostupném houští. Tvořil ji potok, vytékající v těchto místech z lesa. Vstoupila do jeho bystré vody a kráčela po ohlazených oblázcích, pořád proti proudu. Ano, potůček je cesta, jediná schůdná cesta pro rusalky - a já jsem jejich sestra…

   Voda se smála a žertovala, chňapala po ní zpěněnými jazýčky a vedla ji pořád dál, do temné strže, jejíž strmé stěny tvořilo bizarní nakupení mechem obrostlých balvanů.

Z puklin mezi nimi vyrážely vějíře kapradí. Jindy by tu na ni jistě padala tíseň a hrůza, ale této noci plálo kapradí tisící modrých jisker, světlušky jí vzlétaly vstříc, kroužily kolem ní, usedaly jí do mokrých vlasů a zdobily ji zářivým diadémem, jak lesní královnu.

   Na převislé větvi nad potočním korytem zableskly oči divoké kočky: zlobně zaprskala, prohnula hřbet do oblouku a splynula s temnou kůrou. Houštinou ve svahu se hlučně prodíral funící divoký kňour, rozrýval svými kly mech a vyvracel mladé stromky, medvěd se s temným mručením kolébal z maliní, kde mlsal na zrajících plodech, stádo srnek pasoucí se na měsíční mýtině zvedlo ostražitě hlavy a dívalo se za ní, dokud nepřešla.

   Noc kypěla mnohotvárným životem, ba i ty balvany a skalky, svírající stále těsněji úžící se stružku potoka, jako by zhluboka vydechovaly: občas v nich křuplo a uvolněné úlomky, právě zrozené kamínky, skotačivě utíkaly dolů strání. Modroočka cítila, jak skály vzpomínají, jak si svým pomalým způsobem, pro jehož naslouchání nemá člověk dost trpělivosti, vybavují pocity, které se jich dotkly docela nedávno: snad před tisícem, snad před milionem let…

   Najednou stříbrné měsíční světlo pohaslo, jásavý zpěv vody přešel do šepotu a Modroočka se nejistě zastavila.

   Kde to jsem? Potok dočista zmizel pod listy devětsilu, které se nad ním z obou stran skláněly jak obrovské deštníky. Bělavé skalky trčely z mechem pokrytého svahu jak rozviklané zuby, opíraly se o sebe navzájem a mezi nimi zůstávaly tajemné černé otvory, k nimž se klikatily vyšlapané cestičky. Doupata lesních tvorů: ale jakých?

   Zachvěla se: žár jejího těla vyprchal a opět pocítila zimu. V rozpacích si uvědomila, že je nahá. Kde se obleču?

Co se to se mnou dělo? Vždyť jsem se ani nerozloučila s babičkou…

   „ Jdi dál,“ šeptal potůček pod jejíma nohama,“ jdi dál, jdi dál, jdi dál…

   Nejistě vykročila. Bosé nohy se jí smekaly po ohlazených kamenech na dně a bolestivě se zraňovaly o ostré hrany. Po rusalčím snu si připadala nesmírně těžká. Opět se váhavě zastavila, když v mechovém svahu nad potokem spatřila „staré známé“. Krvavě zardělé muchomůrky na bledých nožkách obkružovaly kameny a lákaly svým jedovatým půvabem někam do stínů, do blízkosti těch drobných tajemných otvorů. Byl to klam, nebo vskutku z děr zazářila spousta dychtivých očí, které se rázem zavřely a zhasly, jako když někdo sfoukne svíčku, jakmile se na ně podívala?

   Co mi les chce říct? Proč mu přestávám rozumět? Je to snad tím, že už jsem příliš daleko od jezera?

   „ Jdi dál, jdi dál…“ vrněl potok.

   Rozhodla se, že ho poslechne, když vtom se listy devětsilu rozvlnily a přímo před Modroočkou se z nich vynořila veliká napuchlá hlava s vypoulenýma, žlutě svítícíma očima bez panenek. Na všechny strany se kolem ní ježily zapletené a zcuchané vlasy plné jehličí, listí a lopuchových kuliček. Široká ústa se roztáhla do neuvěřitelné šíře a odhalila blýskavou řadu zubů špičatých jak jehly. Z hrdla té bytosti vybublal pisklavý smích, který rostl a šířil se dokola.

   Ne, to nebyla ozvěna! Z lopuší, z děr a z puklin pod kořeny stromů vylézaly další a další podobné bytosti, byly jich desítky a možná stovky, stahovaly se k Modroočce ze všech stran, kňučely, hýkaly, smály se a skřípěly zuby.

   Zmocnila se jí úzkost. Ano, byly to jezinky, zlé divoženky s chlupatými těly v barvě trouchnivějícího dřeva, na nízkých šmajdavých nožkách, s vytahanými, svraskanými prsy, které jim sahaly až k pasu. Některé nesly na zádech hlavaté, pronikavě vřeštící děti, jiné ve spárovitých prstech zakončených zahnutými drápy svíraly klacky, ovinuté zlobně syčícími zmijemi. Šířil se od nich pach plísně a tlejícího listí.

   „ Pusťte mě,“ řekla Modroočka chvějícím se hlasem, „spěchám…“

   „ Zaplať!“ zapištěly škodolibě jezinky.

   „ Nic nemám… „

   „ Ale máš, máš, máš… neseš poklad, neseš… nic krásnějšího, nic modřejšího jsme už sto let neviděly!“

   „ Jsem pod ochranou Jezerky a jejích rusalek!“

   „ Pchá!“ vyprskla jedna z jezinek, „sem už jejich moc nesahá, jsi za Hraničním kamenem! Ty namyšlené rusalky! Ty nafoukané víly!! Myslí si, že sežraly všechnu krásu světa! Jenže i ten nejvoňavější květ má kořeny v hnilobě a tlení mezi hemžením červů! Jsme ti odporné? Nechceš se na nás dívat? Nemusíš!“

   „ Nemusíš se dívat, nemusíš, nemusíš, nemusíš!“ začaly všechny skřehotavě prozpěvovat, chytila se za své pokroucené ručičky a roztočily se kolem Modroočky v dusavém, těžkopádném tanci.

   „ Co chcete?“ vydechla Modroočka s hrůzou, protože tušila… Slýchala už od dětství spousty příběhů o zákeřnosti těchto ošklivých bytůstek.

                   „Však ty víš, dobře víš,

                   víš, víš, všechno víš:

                   Modroočko, dej nám očko,

                   dej nám jedno nebo dvě,

                   budou dobré obě dvě!“

   „ Ne!“ vykřikla Modroočka a chvatně si zakryla oči dlaněmi.

   Bláznivý tanec se zastavil a nastalo ticho, rušené jen sykotem zmijí a kňouráním jezinčat.

   „ Nechceš?“ promluvila pak první jezinka docela tiše a nečekaně vážně. „Opravdu nechceš? Rozmysli si to dobře. Jistě máš v duši nějakou otázku, která tě trápí. Odpovíme ti na ní. Nám můžeš věřit. Nejsme zlé, to je pomluva. Jsme ubohé vyhnankyně z říše vil, jsme prokleté, jsme zatracené - ale známe pravdu, protože se díváme mnoha očima. Sbíráme lidské oči, milujeme lidské oči, máme jich už plné jeskyně, ale pořád nám některé cenné exempláře chybí.

Například ty tvoje by byly ozdobou naší sbírky… Ne, neodmítej, vyslechni mě až do konce. My se všema těma očima díváme, a proto všechno vidíme. Známe minulost a známe budoucnost, víme, co se děje právě teď ve všech úhlech a koutech světa. Odpovíme ti pravdivě na jakoukoliv tvoji otázku. Ale pod jedinou podmínkou. Když nám za to věnuješ své oči, Modroočko!“

   Dívka se roztřásla zimnicí, zuby jí jektaly. Když přistoupí na tu strašlivou podmínku, nikdy už nespatří Janovu tvář. Co bude z Modroočky bez očí, bez toho, co Jana nejvíc poutalo a mámilo? Možná mnou opovrhne… A přesto: musím vědět, jestli je ještě nějaká naděje, jestli nejdu pozdě…

   Pomalu spustila dlaně z tváří. Ještě naposledy se rozhlédnout. Jenže tady není na co se dívat, kolem dokola jen kruh odporně rozšklebených tváří… A proč vlastně: vždyť všechny krásné obrazy jsou ve mně, v mé duši, a tam mi je nikdo nemůže vzít!

   „ Tak pojďte. Dám vám to, po čem tolik toužíte.“

   Lopuší se zaplnilo radostným vřískotem. První jezinka se vytáhla na špičky, aby dosáhla až k dívčině tváři a svými spáry nečekaně jemně přejela po jejích víčkách.

   „ Je to klenot,“ sykla vzrušeně.

   „ Opatrně!“ volaly její družky, „nepoškoď je!“

   Najednou vyšlehl před Modroočkou oslepivý bílý blesk a s pronikavou bolestí se zařízl do její hlavy. Vykřikla a zatápala rukou v prázdnu. Kolem ní se uzavřela černočerná noc, noc bez jediné hvězdy, věčná noc, noc hluboká jak bezedná studna.

   „ Žije Jan?“ vykřikla.

   „ Žije,“ slyšela vzdalující se hlasy jezinek,“ trpí, ale žije…“

   „ Počkejte, prosím! Kde ho najdu?“

   „ Jen jedna otázka a jedna odpověď!“ zachechtaly se jezinky.

   „ To mi přece musíte říct!“

   „ Nemusíme. Jsi neskromná. Když jsi objevila hnijící jablko, naříkala jsi nad ním: Dala bych všechno na světě, jen kdybych věděla, že ještě žije! Tak teď to víš! Taková jistota přece stojí za to, ne? Měj se dobře, bývalá Modroočko!“

   Dívka by se rozplakala, ale chyběly jí slzy.

   Zhroutila se do své tmy a chladila si pálící oční důlky v konejšivě šeptající vodě potůčku. 


    Něco v ní zacukalo a probudilo ji z dlouhé mdloby. Měla pocit, že roste, že její tělo se prodlužuje do nekonečna a mění se v dlouhé, tenké vlákno, prodírající se podsvětními temnotami lesa. cítila, jak se dotýká jiných živě tepajících vlásků, jak ovíjí lepkavě chvějivé kořeny stromů, jak ji vzrušující pach tlení nutí postupovat rychleji, uzavírat kruh, větší kruh, ještě větší kruh, semknout všechno do jednoho objetí, propojit tohle místo s jiným místem --

a tam, kam už nedosáhne její provazčité tělo, tam musí poslat své děti. Příjemná vláha, dusno, stoupající měsíc a hebké doteky rusalčích prstů ji nutí k horečné činnosti... Teď, právě teď je příhodná doba, kterou nesmí promeškat! Na těle se jí vytvářejí uzly, bolestivě bobtnají a pak pukají:

bílé hlavičky četných dětí se derou mechem, trávou, vrstvami suchého jehličí a loňským listím vzhůru, pronikají ven se strašlivou silou, kterou by u tak křehkých bytůstek nikdo nečekal... Do rána zaplní celý les, protože přišla jejich chvíle, veliká a slavná chvíle rození!

   Zaúpěla bolestí a trhla sebou.

   „ Kde to jsem?“ vykřikla.

   „ V lese,“ odpověděl dětský hlásek vedle jejího ucha. Ovanul ji vlahý dech, hebká tvářička se přitiskla k té její, kučeravé vlásky ji zašimraly na skráních. Drobná, studená ručka se vsunula do její dlaně.

   „ Kdo jsi?“ zeptala se Modroočka užasle.

   „ Nevím. Říkají mi Myška. Prý už jsem přežila šest zim.“

   „ A čípak jsi, holčičko?“

   „ Tvoje. A ty jsi moje. Našla jsem si tě.“

   „ To je dobře,“ vydechla Modroočka a upadla do hlubokého, klidného spánku.

 

   Když se konečně probudila, připadalo jí všechno jako podivný sen s opojným začátkem a znepokojivým koncem. Ale už to snad měla za sebou. Slyšela teď jásavě se proplétající hlasy ptáků, bzukot hmyzu, tlukot datla, který vášnivým bubnováním láká svoji družku. Na kůře blízkého stromu zachrastily veverčí drápky. Sluneční paprsky se jí teple opřely do tváře. Slastně se protáhla a chtěla otevřít oči.

S překvapením zjistila, že to nejde. Zmateně se posadila a tápala rukou kolem sebe: pod prsty ucítila vlahou měkkost kyprého mechu a pichlavost zlomků suchých větviček. Tak přece jen to nebyl sen...

   „ Snídaně!“ zahlaholil vedle ní veselý hlásek a drobná dlaň jí vsypala do úst hrst ostružin. Voňavě nasládlá kyselost plodů se jí slastně rozlévala po jazyku a po patře. Všechny chutě a vůně jako by najednou získaly na intenzitě.

   „ Do rána narostla spousta hub!“ vykládalo děvčátko nadšeně, „ hříbky, červení křemenáčci, tamhle vzadu vykukujou sameťáci z listí a hrají si se mnou na schovávanou! Bedly jsou v krajkách, jako když se vypravily na ples! Mám už plný šátek, už je nemám kam dávat... Krásně voní, čichni si, voní, viď? A tohle jsou malinký dvojčátka, dvě hlavy a jedna noha - daleko nedojdou!“

   Zvonivě se rozesmála.

   „ Selka bude ráda,“ pokračovala, když se dosyta vysmála,

„ jindy dostanu za houby kousek chleba, ale dneska si určitě pochutnáme na koláči. Ve statku je zrovna velká svatba, víš? A ty jsi od teďka moje maminka. Budu ti říkat Lesní panna, chceš?“

   Modroočka jen s úsměvem pokývla. Vstala ze svého mechového lůžka a nechala se malou ručkou vést do neznáma.

 

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode