KOTEL PLNÝ ZLATA

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

KOTEL PLNÝ ZLATA

Kterého kluka by nevzrušovala představa, že objeví nějaký bájný poklad, ukrytý na tajném, zakletém místě? Jedno takové naleziště vám teď ukážu. Nemusíme se za ním vydávat na pirátské ostrovy nebo do dračí sluje – a přesto jde o něco zcela mimořádného. Neuvěřitelný poklad, největší ve střední Evropě, obsahující téměř půl metráku zlata, se našel před třemi staletími u nás, na Křivoklátsku…

Předehra: Tajemství Zlatého kopce

 Naší první zastávkou bude rozlehlá obec Broumy. Tady, přímo pod vsí, na dně hlubokého údolí Luh, kde se stékají tři potoky, založil počátkem 17. století Kryštof Šírer proslulou sklárnu, která vynikla především tím, že poskytovala služby přímo císaři Rudolfu II. Vybavovala císařské laboratoře roztodivnými baňkami, křivulemi a trubicemi, v nichž tavili alchymisté páchnoucí sloučeniny. Mezi muži zabývajícími se „lučbou“ bylo mnoho podvodníků, ale také jednotlivci upřímně posedlí vidinou přeměny obyčejného olova v cenný kov. Pokusy o výrobu zlata se jim však nedařily, také broumská sklárna později zanikla ve víru třicetileté války. Na jejím místě byl založen hospodářský dvůr. A přesto tady zlato bylo. Jenže v nečekané podobě…

 Přímo nad zarůstajícími troskami sklárny se zdvíhá zvláštní návrší se skalnatou hranou a plochým hřbetem, na němž se rozkládá louka. Kdysi však bývalo porostlé lesem. Dne 16. května roku 1646 se sem vydala jedna vesnická žena sbírat hrabanku - a ke svému úžasu našla pod zetlelým listím kus zlata! Pochlubila se tím ve vsi, zpráva se rychle rozšířila a k místu nálezu se seběhla spousta lidí.

 Překvapivá událost je přesně popsána v dopise křivoklátského hejtmana, jenž podivný nález oznamuje královské komoře. Píše, že na tom kopci rostou silné jedle, lidé kolem nich kopali a dokonce pod kořeny se podkopávali, čímž stromy notně poničili. Někdo našel jeden, jiní až pět kousků zlata; hejtman však ve svém dopise vyjadřuje obavu, že poddaní všechno nepřiznali a zlato potají prodali překupníkům. Proto na návrší zanechal zámeckého úředníka se dvěma dráby, aby tam hlídali a nedopustili další kopání.

 Z Prahy obratem odepsali, že posílají komisi, aby nález prověřila. Slibné naleziště však vydalo jen dvacet kousků zlata. Ve skutečnosti jich asi bylo víc, tohle jsou jen ty přiznané.

 Je zajímavé, že ve zprávě se nemluví o mincích; chyběl totiž na nich erb, portrét panovníka nebo číselná hodnota, a proto je v 17. století za mince nikdo nepovažoval. Teprve my na těchto nepravidelných kotoučcích rozeznáváme symboly slunce, měsíce a hvězdy. Jde nepochybně o první mince ražené na našem území, takzvané keltské „duhovky“.

 Možná vás také napadlo, proč zrovna tady, na pahorku nad močálem, uložil někdo na přelomu letopočtu váček se zlatými mincemi. Možná nám něco napoví výběr místa. Pod špicí plochého ostrohu se nalézá soutok tří potoků a křižovatka cest, které sem podél nich přicházely. Tehdy tudy vedla dálková obchodní stezka, směřující od keltského hradiště Stradonice (kde byl v 19. století také nalezen bohatý zlatý poklad!) a pokračující přes Podmokly a Zvíkovec až k Chebu – a možná ještě dál. Její význam se vytratil teprve ve vrcholném středověku.

Hlavní dějství: Zlatá lavina

  Sledujeme dávnou stezku divokými serpentinami po bocích lesních roklí, až se vynoříme u Podmokel. Vesnice leží na výrazném pahorku nad „podmoklou“, tedy podmáčenou, bažinatou krajinou. Podle její polohy soudím, že mohla být v keltské době nějakou opevněnou stanicí.

 Nenápadná víska zažila 12. června roku 1771, tedy skoro sto let po broumském nálezu, také svůj významný den. Všechno začalo ve chvíli, kdy šel přes náves židovský obchodník a zaujalo ho, s čím si to hrají zdejší děti. Měly totiž plné hrsti malých žlutavých koleček. Vyprávěly, že jsou to mosazné knoflíky, které našel jejich otec rozsypané u potoka pod vsí, když tam po ránu kosil trávu, a přinesl jim je na hraní. Kramář si jeden údajný knoflík důkladně prohlédl a zkušenost mu napověděla, že tohle určitě nebude mosaz. Zanedlouho se po vsi rozkřikla neuvěřitelná novina: místní chalupník Janota našel u potoka zlato. A vzápětí propukla zlatá horečka: celá ves vyběhla do údolí s motykami a košíky.

 Vydejme se ve stopách tehdejších vesničanů…

 Z návsi nás neomylně vedou dřevěné šipky s nápisem „K pokladu“. Sestoupíme polní cestou do poměrně úzké rokle; ve svahu nad levým břehem potoka spatříme dřevěnou ohrádku a v ní kamenný kvádr. Jde patrně o jediný pomník v Čechách, jenž připomíná nalezení pokladu. Na vrchní ploše kamene je jen strohý letopočet 1771, což je pozoruhodné, prý mystické číslo, neboť ho lze číst zprava i zleva.

 Právě na tomto místě vesničané spatřili, že rozvodněný potok podemlel a strhl kus hlinitého břehu. V sesuvu se blýskalo pár dalších „koleček“, některá se vykutálela až na cestu a do potočního koryta. Vesničané brzy zjistili, odkud mince vypadávají, začali odkopávat další kus svahu - a čím hlouběji kopali, tím víc mincí se proti nim valilo, jako by se na ně řítila zlatá lavina. Přímo v extázi se dokopali až k jejich zdroji, k puklému a převrženému bronzovému vědru, pokrytému měděnkou, které bylo doslova napěchováno zlatem. Podle následných propočtů mohlo být těch mincí přes sedm tisíc kusů a celková váha velmi čistého, ryzího zlata byla 46 až 50 kilogramů! Kromě mincí tam prý byl masivní zlatý náramek, snad typický keltský nákrčník. Šlo o poklad, jaký dodnes nemá v celé Evropě obdobu.

 Čím bylo místo tak důležité, že ho dávní Keltové zvolili za úkryt svých cenností? Stopy v terénu naznačují, že tady býval brod přes potok a významná křižovatka cest, propojujících několik hradišť v okolí. Tedy podobná situace jako pod Zlatým kopcem v Broumech. Podle jedné hypotézy tudy prchali obyvatelé stradonického oppida, když bylo dobyto Germány, a ukryli na nenápadném místě své poklady. Ovšem onen bronzový druidský kotel, v němž byly mince uloženy, napovídá, že mohlo jít o rituální oběť, o poslední zoufalou prosbu k bohům podsvětí, aby zasáhli ve prospěch svých uctívačů.

Epilog: Zlé probuzení

A jak to dopadlo se šťastnými nálezci pokladu? Na všechny se dostalo, i ten nejchudší podruh byl teď boháčem. V Podmoklech propukla nevídaná oslava, v místní hospodě se pilo a hýřilo až do rána. O to krutější bylo probuzení. A nejen kvůli kocovině. Vesničané zjistili, že jsou obklíčeni ozbrojenými panskými dráby a pan aktuár jim na návsi přečetl vyhlášku knížete Fürstenberka, že všechno nalezené zlato patří majiteli panství a musí být okamžitě odevzdáno. Vzápětí drábové začali důkladně prohlížet jednotlivá hospodářství; kdo zapíral, byl položen na lavici a bit holemi tak dlouho, dokud si nevzpomněl, kam ta vábivá kolečka schoval. Podařilo se posbírat většinu nalezeného pokladu. Je paradoxní, že unikátní keltské mince nechal poté kníže roztavit a použít pro ražbu nových dukátů. Jen kolem třiceti kousků se dostalo do soukromých sbírek a muzeí. Největší keltský poklad Evropy tedy už neexistuje; zůstal po něm jen pamětní kámen, ukrytý v údolí nenápadného potůčku.