Kritika a "kritika"...

Když se autorů zeptáte, co si myslí o kritických rozborech svých děl, většinou odpoví, že je nečtou, protože se nechtějí rozčilovat. Mě naopak reakce čtenářů vždycky zajímají, protože někdy nastolují překvapivé otázky. Je to samozřejmě vždycky otázka vkusu dotyčného, jeho preferencí, toho, co v dotyčném díle hledá, a jestli vůbec pochopil, v jakém žánru je psáno. Musím říct, že většinou čtenáři na mé knížky reagují kladně, i když občas mají nějakou drobnou dílčí výtku.

 Tentokrát bych se chtěl zaměřit na kritické ohlasy k mým knížkám, spadajícím více či méně volně do literatury faktu. Největší rozruch v poslední době vyvolala má kniha PUSTINAMI STŘEDNÍCH BRD. Zřejmě i proto, že toto téma se stalo aktuálním, i když plán na její napsání vznikl už v době, kdy ještě zdaleka nebylo jisté, jestli budou Brdy zpřístupněny pro širší veřejnost. Většina čtenářů správně pochopila, že to není turistická příručka k putování po těchto horách, ale spíše soubor mých osobních dojmů, zážitků a příběhů, které se mi z těmito horami váží, samozřejmě doplněný o některá fakta. Shrnul jsem do ní i dílčí kapitolky, které jsem během předchozích více než deseti let roztrousil po různých knížkách, začínaje tou první, proslulou, v kapesním formátu, vydanou v jubilejním roce 2000 pod názvem "Tajemná místa mezi Brdy a Berounkou". Nedílnou spoučástí mého pohledu na krajinu jsou i pověsti, lidové zvyky a zvláštní tradice, které se k ní váží. Je jisté, že nejsem faktograf, ale romanopisec. Kdo chce přesná fakta, měl by sáhnout po jiném druhu naučné literatury.

Mé knihy tohoto "cestopisného" zaměření běží ve dvou cyklech: V berounském nakladatelství MH, kde jsou doplněny barevnými fotografiemi spoluautorky a vydavatelky Marie Holečkové, a v pražském nakladatelství Regia, kde je jádrem obrazového doprovodu soukromá sbírka starých pohlednic majitele nakladatelství ing. Martince, sem tam doplněná jím nebo mnou pořízenou fotografií, eventuelně fotografií vzatou odjinud, což bývá uvedeno - v této knize jsou to fotografie mimořádného dokumentaristy Brd, příbramského fotografa Václava Chvála, jemuž je věnován i úvodní medailonek, a fotografie z archivu Hornického muzea v Příbrami.

Většina lidí byla knihou o Brdech nadšena, objevila se dokonce na předních místech žebříčku nejprodávanějších regionálních knih. Samozřejmě, že i při nejlepší vůli se člověk dopustí nějakých nepřesností, navzdory pečlivé korektuře unikne překlep, některé údaje bývají sporné a polemizuje se o nich např. mezi historiky, takže když se přidržím tvrzení jednoho, ten druhý mě zatratí. 

Přesto mi připadá podivné jednoznačné odsouzení, které se objevilo na webových stránkách www.brdy.org. (kterých si mimochodem velice vážím pro dokonalou dokumentaci a šířku záběru při důkladném popisu celého pohoří). V diskusním fóru tam přispěvovatel, vystupující pod jménem Jan Klášterský, napsal:

"Takovým plagiátem brdských nesmyslů jen např. kniha "PUSTINAMI STŘEDNÍCH BRD" od Otomara Dvořáka. Ten se dokonce nezdráhá použít jakoukoliv vydanou fotografii nebo pohlednici bez uvedení pramene. Se svou suitou pak jezdí po vesnicích s preudobesedami a knihy nabízí jako vedlejší produkt. Bohužel s tím se nic neudělá. Obávám se, že literární drancování této oblasti nás teprve čeká a toto jsou jen začátky!"

 Co se týče autorství fotografií, to jsem již, myslím, vysvětlil výše. Nevím, co nesmyslného našel dotyčný čtenář v textu. Ano, možná je tam někde chybný letopočet, vzdálenost, nadmořská výška. Ale že by vše, co řeknu o Brdech bylo špatně? Tomu se mi opravdu nechce věřit. A opravdu bych rád věděl, jestli se kritik osobně zúčastnil nějaké mé pseudobesedy. Čím se pseudobeseda líší od normální besedy? Podle svérázného kritika to je reklamní kampaň na prodej knih, něco jako akce při prodeji nádobí a elektropřístrojů. Začínám pochybovat nejen o tom, že dotyčný na nějaké mé besedě byl, ale i o tom, že kritizovanou knihu vůbec četl. Patrně v ní jen zalistoval, namátkou ji otevřel na stránce, kde zahlédl něco, co se mu nelíbilo, a tím s ní navěky skoncoval. Je to jeho názor; ale škoda, že se snaží odradit od mé knihy i ostatní případné čtenáře. S jeho povzdechu "bohužel, s tím se nic neudělá", jasně vyplývá, že kdyby měl tu moc, určitě by mi veškerou literární činnost zakázal.

Takže na dálku srdečně zdravím pana Klášterského a mám pro něj smutnou zprávu: Bohužel, budu psát dál!