Křty knih a velkolepé akce

Červen, jenž začal chladem a vrcholí ve slunečním žáru, mi přinesl i několik pozoruhodných zážitků. Tak v sobotu 19. června poprvé přijel do Berouna osobně český král Přemysl Otakar II. (v působivém hereckém podání populárního Vladimíra Čecha), aby znovu potvrdil stará městská privilegia. Byla to připomínka první písemné zmínky o městě Berouně. Král vjel na koni Plzeňskou bránou v doprovodu praporečníků a věrných rytířů, kteří mu klestili cestu davem. Byl usazen na trůn pod baldachýnem uprostřed tržiště a uvítán místostarostou Berouna ing. Havlem v dobovém kostýmu purkmistra. Proč ale o této slavnosti píšu; moji čtenáři už vědí, že jsem je zval na křest své nové knížky "PO STOPÁCH ČESKÝCH KRÁLŮ PĚŠKY I NA KOLE". Poté, co zástupci cechu řeznického, sladovnického a keramického předali králi své dary, a co rytíři předvedli kratochvilné klání a šermování, předstoupil jsem před panovníka i já v hnědé mnišské kutně, přepásané provazem a s růžencem na krku, na němž visel velký dřevěný kříž. Paní nakladatelka a fotografka Holečková mě následovala jako jeptiška v bílé kutně. Byli jsme představeni jako městští písmáci a Přemysl Otakar II. pokřtil novou knihu pivem Berounský medvěd z původního berounského džbánu. Ukázalo se, že berounské pivo je opravdu kvalitní, neboť stránky knihy se po styku s ním částečně slepily. Křtěná kniha byla z podpisy všech zůčastněných uložena na radnici jako cenná relikvie. Svérázné oblečení zapůsobilo. Když jsme pak s paní Holečkovou knihu nabízeli k prodeji a podpisu u jednohu stánku a měli jsme na sobě stále mnišské kutny, přistoupil ke mně jakýsi opilý Slovák, políbil mi ruku a řekl: "Otče, požehnejte mi". Inu, požehnal jsem mu, proč bych mu nevyhověl. Převlek byl zřejmě působivý. Také dvojice Holanďanů se doptávala, z kterého jsme kláštera, takže jsme jim lámanou němčinou vysvětlovali, že je to divadelní kostým. Nevím, jestli pochopili. Celý fotopříběh o prostém mnichovi bratru Otomarovi si můžete prohlédnout na mém webovém albu po kliknutí ZDE.

 V následujícím týdnu jsme se v Kublově věnovali instalaci tradiční pouťové výstavy obrazů mé sestry Marie Hoškové a její kolegyně Laďky Kučerové. Už jste se o ní dočetli v aktualitách. Obě výtvarnice se pomocí obrazů pokusily zachytit hudbu, atmosféru lidových písní, které prostupují zdejší krajinou a jejichž úryvky byly na jednotlivých tématických panelech citovány. Myslím, že výstavní síň v prvním patře bývalé kublovské školy se tentokrát podařilo uspořádat velmi malebně, i když s kompozicí některých panelů jsme si pořádně pohráli. Další dny byly ve znamení pečení pouťových koláčků a přípravy dalších dobrot na velkolepé pohoštění. V sobotu odpoledne byla pouťová svatojánská výstava zahájena starostou Kublova JUDr. Josefem Matějkou. Do poslední chvíle jsme trnuli, jestli nebude pršet, ale Pánbůh nad námi držel ochrannou ruku. Nebylo ještě ani přílišné vedro, zkrátka tak akorát. Vernisáž trhla všechny dosavadní trumfy. Dostavilo se přes 150 lidí, zaplnili celý školní dvorek a někteří stáli i za plotem na ulici. Dovnitř už by se zkrátka nevešli. Vyprávěl jsem o zdejším rodákovi Josefu Leopoldu Zvonařovi, slavnostně jsme spolu s majitelem nakladatelství Regia Petrem Martincem pokřtili knižní novinku "KŘIVOKLÁTSKÝM KRÁLOVSKÝM HVOZDEM", jako kmotr ji kublovský pan starosta polil ze starobylého džbánku čistou vodou z lesní studánky, pro kterou jsme se v předvečer vydal až na vrch Velíz. Pěvecký sbor KUBR zapěl směs lidových písní, zakončenou slavnou kublovskou hymnou "Čechy krásné, Čechy mé..." Pak jsem ještě vzpomněl, jak se po čtyřech letech proměnila tradice kublovských výstav a do jakých dimenzí vyrostla. Prohlásil jsem výstavu za zahájenou, načež dav zaplnil chodby a všechny prostory. S nakladatelem jsme si na chodbě před výstavní síní připravili dva stolečky: on prodával a já podpisoval. Okamžitě se nakupila fronta zájemců, balík knih zmizel a inženýr Martinec musel do auta pro další balík deseti knih. Šel ještě třikrát, pak knihy definitivně došly. Vůbec nepočítal s tak obrovským zájmem, prodal jich asi čtyřicet. Je vidět, že regionální knihy vždycky dobře působí na místě, o kterém se v nich vypráví. Potěšilo mě, že jsem po čtyřiceti letech (!) uviděl kamaráda Jendu Landu, s nímž jsme kdysi skládali písničky, a že se akce zůčastnil spolu s manželkou můj věrný čtenář pan Večerka, jenž neváhal přijet za mnou z Prahy s batohem dalších knih k podpisu. Přišel také můj první berounský nakladatel a známý fotograf Vilém Kropp, jenž za pár dní oslaví, ač se to zdá neuvěřitelné, své devadesátiny.  Také Maruščiny a Laďčiny obrazy se těšily velké pozornosti návštěvníků, řada z nich byla hned na místě prodána. Všichni se shodli na tom, že tato výstava byla vyvrcholením dosavadní snahy a nasadila laťku velmi vysoko. POdívejte se na fotoreportáž na mém webovém albu ZDE. Čím ale teď překvapit příští rok? Máme o čem přemýšlet.