Léta 1986 – 1991: Filmové období, vrcholná éra Bártfilmu

 Někdy na podzim roku 1986 jsem v kulturním domě v Libčicích náhodně objevil projekci amatérských filmů. Zašel jsem se podívat a byl jsem překvapen téměř profesionální úrovní a filosofickou hloubkou předváděných děl. Oslovil jsem přítomné autory… A tak začala další významná tvůrčí etapa, moje spolupráce s Pavlem Bártou a Hanou Hrabětovou a jejich studiem BÁRTFILM.
 Pro začátek mi přidělili malou epizodní roličku člena diktátorova doprovodu ve zhruba hodinovém hraném filmu HLEDÁNÍ. Byla to psychoanalitická sonda do duše muže, který promarnil sám sebe a své schopnosti marným hledáním svého místa ve světě. Scény plné snových, surrealistických obrazů a kafkovské hrůzy ukazovaly rub a líc vědy, umění, slávy, moci, sexu… Nakonec, oproštěn od vší marné touhy, zůstává hrdina jako troska a bezdomovec na smetišti. V reálné rovině jsou to vize chovance blázince. Hlavní roli hrál sám autor a režisér Pavel Bárta – a bylo to zřejmě trochu o něm…

Na jaře 1988 jsem si vymyslel cyklus povídek, z nichž každá by byla laděna do atmosféry určitého hudebního stylu. Jako první jsem napsal „blues“ HVĚZDNÍ PAVOUCI, což byla autobiografická povídka o životě ve vile za továrnou, o mém otci posedlém astronomií, o budování hvězdárny a zmarněných „kosmických snech“. Poslal jsem ji do LITERÁRNÍHO MĚSÍČNÍKU – časopisu svazu spisovatelů, do přílohy DÍLNA, určené pro mladé autory. K mému překvapení mi redaktorka oznámila, že povídka je přijata, požadovala jen mírnou změnu závěru, což skutečně ještě zdůraznilo pointu. Byla to moje první věc publikovaná v něčem, co nebyly pouhé noviny, ale co vypadalo jako skutečná brožovaná knížka!
 Nadšen úspěchem jsem napsal pokračování, navazující povídku HAD MĚĎÁK (soul), vyprávějící o prvním doteku dětské lásky v bláznivé atmosféře „kubánské krize“, kdy se každou chvíli čekalo, že vypukne válka. A když už jsem byl v ráži, dopsal jsem do konce léta celou sbírku povídek, kde jsem zachytil i události 68. roku z pohledu učňů ve fabrice - PERNÝ DEN (rock), a nakonec i svůj sentimentální návrat s manželkou Jaroslavou a dcerou Pavlínkou do opuštěné chaloupky po dědečkovi - ČERVENSKÁ CESTA (country). Možná trochu neústrojně jsem k tomu připojil povídku INFERNO (napsanou během povinného nočního hlídání vrátnice) – podivný a téměř hororový příběh dogmatického a komisního inspektora kultury, jenž zabloudil v kulturním domě a dostal se do sklepů, kde nikdy předtím nebyl, objevil tam jakýsi zkoušející divadelní soubor, který nikdy nepovolil, ale nakonec si není jistý, jestli to je skutečnost nebo nějaký mystický rituál. Jeho bludná pouť temnotami „kulturního podsvětí“ skončí v kotelně u podivného mrzáka, který přikládá lopatou do kotle a vše řídí pomocí starožitných parních šoupátek a pákových reostatů – a v tu chvíli inspektor pochopí, že odtud už nikdy nevyjde, že se dostal přímo do centrály pekla… a ráno ho tam najdou mrtvého, skoleného infarktem.
 Sbírku jsem poslal do nakladatelství MLADÁ FRONTA. Redaktorka byla ke mně vlídná, dala to lektorovat Eduardu Světlíkovi. Tomu se nejvíc líbili Hvězdní pavouci, říkal, že mu stylem trochu připomínají Otu Pavla. Jako celek mu to připadalo nevyrovnané, na ostatních povídkách bych měl ještě zapracovat a Inferno vyřadit. Mezi tím však stará paní redaktorka odešla do důchodu a její nástupce mi sbírku vrátil se strohým odmítnutím.
 Tím padl i záměr románu JEZDCI DO NEZNÁMA z prostředí strojírenského učiliště, kde učni, žijící dobrodružstvími westernových hrdinů, měli být postaveni před skutečnou realitu nebezpečného dění srpna roku 68. Ačkoliv ten námět připadal paní redaktorce (jméno jsem zapomněl) zajímavý, nebyl po změně redaktorského postu akceptován.

V létě 1988 jsem se zúčastnil konkurzu Filmového studia Barrandov na plešaté muže a byl jsem vybrán do filmu režiséra Oty Kovala UF-ONI JSOU TADY! Byl to dětský film o partě kluků, kteří dva holohlavé zloděje považují za mimozemšťany. Hrál jsem velitele mimozemšťanů, vyloďujících se z létajícího talíře v televizním filmu, na který se kluci na začátku příběhu dívají.

Od jara do konce léta roku 1988 jsme s BÁRTFILMEM natáčeli vrcholné dílo. Byl to SNAŽIVEC, hudební film (či spíše dlouhý, patnáctiminutový klip) na stejnojmennou píseň Michaela Kocába. Hudebník Kocáb, jenž bydlel v Karlově ulici, v sousedním domě vedle Bárty, nejen, že poskytl hudbu, ale vystoupil též ve filmu v roli skřetovitého Vypravěče a podílel se na konečném střihu. Scénář napsali Hanka Hrabětová s Pavlem Bártou. Bárta se věnoval především kameře a režii, Hrabětová se kromě režie zabývala též produkčním zajištěním. Ve filmu jsem i já uplatnil několik scénických nápadů, především jsem si však zahrál hlavní roli Starosty, profesionálního policejního udavače, infantilního a poživačného blba, který se díky své pilnosti a neodbytnosti stane všemocným a krutým diktátorem. Film, plný tradičních „bártovských“ vizí a symbolických rekvizit, byl zpočátku téměř na indexu (ilegálně, ale s velkým ohlasem se promítal v Praze na rockovém festivalu!). Později však vyhrál všechny možné soutěže, vyšlo o něm mnoho recenzí a rozborů v tisku (zejména na konci roku 1989 a počátkem roku 1990, tedy po listopadové revoluci, kdy byl uveden i v televizi). V recenzích byl kladně hodnocen i můj herecký výkon. V létě roku 1990 jsme se s ním osobně zúčastnili mezinárodního festivalu nekomerčních filmů v italských lázních Montecatini, což byl hezký a dobrodružný výlet, ačkoliv film sám nebyl zdejším obecenstvem příliš pochopen.

Na podzim 1988 natočil BÁRTFILM ještě krátký klip k další Kocábově písni MŮJ KONÍČEK, kde Bárta zobrazil sám sebe jako posedlého filmového amatéra. Zahrál jsem si tu (v paruce) úředníka Krysu.

Na přelomu let 1988 -89 jsem napsal novelu (název??), která se inspirovala skutečnou událostí: znásilněním a zabitím dívky skupinou vysokoškoláků. Složil jsem ji jako řadu subjektivních výpovědí jednotlivých účastníků, z nichž každý se snaží sám sebe obhájit a racionálně zdůvodnit, proč se na tak hrůzném činu podílel a proč se ho pak snažil za každou cenu zatajit. Čišela z toho hrůza z příliš „rozumného“ uvažování. Nikdo to však nechtěl vydat. Nabídl jsem to dokonce Věře Chytilové jako námět pro film, ale ani ta nereagovala. Teprve po dvaceti letech to zpracoval mladý režisér ve filmu BOLERO, ale scénář M. Zinnerové neměl s mojí novelou nic společného.

V létě roku 1989 jsem byl Eduardem Světlíkem přizván do přípravného výboru Klubu mladých autorů, který mělo zaštítit SSM (socialistický svaz mládeže). To už bylo jasné, že se musí mnohé změnit, že vláda komunismu se blíží k závěru. V redakční radě (kde byl také student stomatologie a pozdější osobnost televize Nova dr. Šmucler) jsme připravili a vydali první číslo literárního sborníku MARSYAS. Žádné další číslo už nevyšlo, listopadem se vše změnilo…

V létě téhož roku jsme s BÁRTFILMEM natáčeli v Praze na Jižním městě a v Libčicích ve zchátralém statku (měl jsem to hned vedle bydliště) film ZMATENÍ. Scénář a režie Bárta – Hrabětová. Vyprávěl o zmanipulovaném světě, kde všichni jen zírají na obrovské pouliční obrazovky plné reklam, katastrof, násilí a sexu. Podivínský vynálezce se pokusí zlidštit společnost pomocí krásných robotů, nabízejících cit a pohlazení, je však vládnoucí moci nemilosrdně zlikvidován. Hrál jsem Hlavního likvidátora, se svým hereckým výkonem jsem nebyl zcela spokojen, možná jsem byl příliš křečovitý. V roli půvabné robotky se objevila Gabriela Filippi, Miss Moravy a začínající herečka. V komparsu si zahrála i moje dcera Pavla s kamarádkou.

Současně se začal ve Filmovém studiu Barrandov natáčet podle scénáře Michaela Kocába a Karla Smyczka hudební film PRAŽÁKŮM, TĚM JE HEJ! Byla to stylizovaná historie legendární novovlné rockové kapely Pražský výběr. Režírovali společně Smyczek a Kocáb, kameru měl Malíř, Bárta točil na video průběžný dokument, ze kterého byly některé věci převzaty do filmu. Šlo o nevyrovnaný film, navíc měl smůlu, že byl dokončen těsně po listopadu 1989, kdy už jeho téma ztratilo svou bojovnost a provokativnost. Byly připojeny i záběry z návštěvy Franka Zappy, jenž pro film nazpíval písničku Girl (sympatický pán!). Točili jsme ve zchátralých lázních na Smíchově, v plynojemu a v památníku na Vítkově. Hrál jsem všemocného funkcionáře Velkou kravatu (moji sekretářku hrála skvělá herečka Simona Stašová!).

Právě 17. listopadu 1989, kdy v Praze začal převrat, jsem nic nevěděl, seděl jsem v Libčicích a dokončoval scénář loutkové hry O PAVLÍNCE A ZLÉM ČARODĚJI BETOŇÁKOVI, kterou jsem posílal do soutěže Českého literárního fondu. Byla to dramatizace jedné z mých pohádek. Literární fond ji v roce 1990 ocenil finanční částkou 3000 Kčs (to byla tehdy velmi slušná měsíční mzda). Hra však nebyla nikdy inscenována.

Během roku 1989 jsem navázal spolupráci s humoristickým časopisem DIKOBRAZ. Otiskli mi povídku DOBEJŠEK (o hledání významu podivného názvu), povídku NAPŘED PRÁCE, POTOM ZÁBAVA (o řemeslníkovi, který v divadle drze přeruší představení Hamleta) a povídku ZÁHADA MACOCHY ODHALENA! (což byla mystifikace, tvářící se jako vědecká zpráva a pojednávající o tom, jak díky krátkozraké pravěké ekonomice vznikla propast Macocha). K této povídce byl připojen obrázek pralidí, sedících nad jámou – byl to můj první ilustrovaný text!

V prosinci roku 1989 mě Eduard Světlík přizval do redakční rady nově zakládaného humoristického časopisu ŠKRT. Byl propojen z mystifikační Stranou mírného pokroku v mezích zákona, která navazovala na Haškův odkaz (měl jsem legitimaci číslo 6). Sdružení karikaturistů a autorů kreslených vtipů zastupoval „Kobra“ Kučera. Schůze strany s kulturním programem se konaly v Malostranské besedě, tam byl také stranický ples na jaře 1990, jehož se zúčastnil Václav Havel a tančil rokenrol s Dášou Veškrnovou. V časopise Škrt mi otiskli řadu reportáží, mystifikací, aforismů, humorných fejetonů a recenzí nových filmů. Šéfredaktor E. Světlík zde znovu otiskl moji povídku HVĚZDNÍ PAVOUCI (s ilustrací od Kobry Kučery). Později převzal post šéfredaktora „Kobra“ Kučera. Moje spolupráce s časopisem trvala do roku 1991. Někdy v roce 1992 přestal časopis z ekonomických důvodů vycházet.

1990 – pro Světlíkovo nakladatelství Marsyas jsem zkompletoval, zredigoval a místy upravil rukopisné i tištěné povídky z pozůstalosti divadelníka J. R. Picka. Sbírku povídek jsem nazval podle jedné z nich KABARET S NAHOU SLEČNOU. Kniha vyšla až v roce 1992.

V roce 1990 jsem nastoupil jako herec ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně. V dramatizaci pohádky PRINC BAJAJA (scénář a režie Karel Brožek) jsem hrál roli starého krále. Poprvé jsem hrál s loutkou; byly to dřevěné figury na způsob staroslovanských idolů, které jsme nosili v ruce. Velký, symbolický význam měl na scéně živý oheň a voda. S touto hrou jsme se zúčastnili loutkářského festivalu v Plzni.
 Účinkoval jsem také v zájezdovém představení PERNÍKOVÁ CHALOUPKA, s nímž jsme objížděli mateřské školky v celém kraji; tam jsem spíš za plentou připravoval rekvizity.

Jaro 1990 – Zahrál jsem si v komparsu při natáčení filmu Tomáše Vorla KOUŘ (groteskní rytmíkál o totalitní době). Vynikl jsem v roli tanečníka na diskotéce.

Asistent režie z filmu Kouř (snad se jmenoval Fairaizl?) mě přemluvil, abych si zahrál v jeho amatérském filmu GROTESKA, který chtěl předložit jako ukázkovou práci k přijímačkám na režii na FAMU. Hrál jsem tajemného muže – zlověstný osud.

Květen 1990 – časopis VOKNO (sborník kulturního okraje), který mapoval hnutí uměleckého undergroundu, otiskl moji teoreticko- esejistickou úvahu nad českým filmovým „podzemím“ FILM JAKO ZPŮSOB ŽIVOTA ANEB FILM OFF CINEMA, zaměřenou zejména na rozbor tvorby skupiny BÁRTFILM.

 Protože moje fotografie byla od dob „Pražáků“ v barrandovském hereckém rejstříku, začaly mi volat různé produkce, když chtěly do svého filmu bizarní holohlavou postavu.
1990 – Filmové studio Barrandov v koprodukci s Čs. televizí Praha natáčelo film KLAUNI A VLASTENCI podle Justova scénáře v režii Hynka Bočana. Byl to příběh komika za protektorátu v Praze. Hrál jsem cynického esesáka v mučírně (natáčeno na autentickém místě na Pankráci!) To prostředí bylo silně depresivní. Navíc jsem byl opravdu vtipálek a držel jsem hrdinovi revolver u spánku nad výlevkou, aby se nezasvinila podlaha :-(

1990 - Reklama na inzertní noviny ANONCE v režii Karla Smyczka. Vystupoval jsem jako kat, jenž popravuje hrdinu Martina Dejdara, který si jako poslední přání žádá přečíst Anonci.
V té době jsem se s režisérem Smyczkem domlouval na scénáři podle mé povídky Hvězdní pavouci. Docela ho to zajímalo. Ale pak byly jiné starosti a vyšumělo to do ztracena…

Snažil jsem se uplatnit v soutěži na rozhlasovou hru, napsal jsem psychologicko- mystický příběh DUSBABA, o vyšetřování muže, jenž z nepochopitelných důvodů zapálil vlastní dům, neboť se mu prý zaplnil nepřátelskými bytostmi, vtělenými do předmětů. Inspirací byl můj sen. Námět jsem konzultoval s psychiatričkou dr. Janotovou, se kterou jsem v tu dobu chodil. Ale v soutěži jsem neuspěl.

V rušném roce 1990 jsem také s BÁRTFILMEM (teď již s.r.o.) připravoval poetický dokument STARÝ ŽIDOVSKÝ HŘBITOV. S Pavlem Bártou a Hanou Hrabětovou jsem se podílel na scénáři, zejména jsem napsal komentář. Hudbu složil a doplnil synagonálními písněmi Jiří Helekal, který bydlel o patro výš nad studiem Bártfilmu. Dokument byl uveden v čs. televizi a na videokazetách prodáván v pražském židovském muzeu.

 V únoru roku 1991 se na tankodromu u Žatce a v kasárnách v Berouně natáčel první soukromě produkovaný hraný film v Čechách. Vyráběla ho Kratochvílova firma BONTON a byl to TANKOVÝ PRAPOR podle románu J. Škvoreckého v režii Víta Olmera. Šlo o tragikomedii z vojny 50. let. Zahrál jsem si epizodní roličku jednookého ruského generála, který jako čestný host přihlíží tankovým manévrům. Přesto, že role byla nepatrná, stala se nezapomenutelnou a při častých reprízách tohoto úspěšného filmu mě lidé upozorňují, že už mě zase viděli a že se na mě vždycky těší. Já jsem natáčení v mrazivém počasí odnesl angínou. Premiéra ve sjezdovém paláci na Pankráci však byla velkolepá v hollywoodském stylu: červený koberec pro příchod protagonistů, upomínkové dárky, raut, ohňostroj…  Fotografie z filmu, na níž jako generál hledím z tribuny, byla později použita v teoretické knize o filmech devadesátých let.

Na jaře roku 1991 jsem psal různé články do časopisů o filmech, divadelních představeních, starých řemeslech a dalších zajímavých událostech, zejména do berounského týdeníku ECHO, do časopisu podnikatelů (už nevím název) aj.
 Tehdy televizní redaktor Aleš Jurda z ostravského studia projevil zájem natočit zábavně publicistický pořad o časopisu ŠKRT. Světlík mne doporučil jako scénáristu. Pořad byl podle mého scénáře natočen v ostravském studiu režisérem Růžičkou. Účinkovala celá redakční rada Škrtu, své písničky hrál Josef Fousek se synem Tomášem, scény byly stylizovány do podoby kreslených vtipů. Přesto se tak docela nepodařilo propojit publicistiku s nadsázkou a humorem, výsledek byl poněkud rozpačitý a recenze v tisku negativní. Zahrál jsem si sám sebe jako člena redakční rady. Byla to moje první věc uvedená v televizi!

Zasloužilý člen redakční rady Škrtu, spisovatel Ervín Hrych, pracoval tou dobou jako dramaturg v čs. rozhlase. Navrhl mi, abych napsal rozhlasový kabaret. Tak vznikl MÁJOVÝ POCHOD STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA. Pojednával o tom, jak se zdravé jádro naší strany rozhodlo demonstrovat svoji vizi úsporné „žebrácké ekonomiky“ manifestační poutí do Žebráka. V kabaretu jsem vystoupil s projevem, jímž spolustraníky vítám ve svém rodném městě Žebráku. Bylo to mé první vystoupení v rozhlase. Domnívám se, že můj scénář působil vtipně, byl nabitý absurdním humorem a spoustou satirických šlehů. E. Hrych ho však doplnil vlastními neústrojnými vložkami, režisér leccos pozměnil a natočil s nevěrohodnými hereckými šaržemi, takže konečným výsledkem, vysílaným v rozhlase, jsem byl silně znechucen. Škoda…