Léto s královnou Žofií dospělo k nečekanému zvratu

 Přiblížil se termín odevzdání rukopisu mého historického románu - a já jsem ke své hrůze zjistil, že už mám splněno i pensum stránek, ovšem příběh se rozvíjí podle své vlastní logiky, dostává nečekané dimenze a prvky téměř detektivní (Zavraždil král Václav IV. svou první ženu? Kdo přidal do královy číše jed? Kam se poděl právník Jan z Pomuku? A čí je to zohavené tělo nalezené ve Vltavě?... atd.). Také geometrickou řadou mi tam narůstá spousta vášní, gotické erotiky a romantismu.

 Když se mě někdo zeptá, co to zrovna píšu, říkám: takový romantický románek pro ženy. Úvodní scéna se otvírá obrazem, kdy zbrojnoš vykopne dveře, za nimiž se ozývají ďábelské zvuky, spatří roztrhané závěsy lůžka zrudlé krví, ženu ležící naznak s rozervaným hrdlem a krále se zakrváceným tesákem v ruce. Vzápětí se na zbrojnoše cosi vrhne s příšerným zavytím... "Tak takhle vypadá Červená knihovna ve tvém pojetí?" zeptala se mě manželka s významně pozdviženým obočím. Ale abych zase milovníky romantismu neodradil představou, že to bude nějaký drastický horor! Ne, nic takového, hned po tomhle krvavém prologu zavedu čtenáře na utěšené rozkvetlé louky při řece Isaru, kde chůva malé dívence vije věnečky... Ale každopádně Žofie mě chytla. Z toho, co jsem si o jejím životě v historických materiálech nastudoval, jsem pochopil, že to byla plnokrevná ženská, která dokázala zvládnout i hysterického opilce Václava IV., vlastně ho pochopila, i když s ním ve všem nesouhlasila. Dělala vlastní politiku, byla velmi zdatná podnikatelka a byla to vlastně ona, kdo otevřel bránu husitům. Že se jí to všechno nakonec vymklo z rukou, to už je jiná věc. A překvapuje mě, že z ní každý dělá puťku, prostopášnici nebo naopak moralistku, chodící na kázaní do Betlémské kaple. Zejména hrozně je pojatá ve "Václavské trilogii" Ludmily Vaňkové. Paní spisovatelky Vaňkové si vážím, ale opravdu nechápu, proč musela ze Žofie udělat hloupoučkou husičku :-)

  Musel jsem nastudovat spoustu historických reálií, včetně dobového oblékání, jídla, zvyků a zábav. Víte, jaké společenské hry se koncem 14. století hrály na "zahradní párty" pražské smetánky?  A jak se tehdy tančilo na hudbu, o níž pohoršená starší generace prohlašovala, že to zní, jako když jede vůz s kamením a přitom se šlape psovi na ocas? Nevíte? Tak to všechno se dozvíte v mém novém románu.

 Ale abych se vrátil k tomu, co mi způsobilo několik bezesných nocí. Prostě jsem zjistil, že se do tří set stránkové knihy nevejdu! A začal jsem opatrně vyjednával s nakladatelstvím Alpress, jestli by to šlo nějak zařídit... No, nakonec jsme to vymysleli velice šalamounsky, sami uvidíte. Román je svým způsobem uzavřený v určitém okamžiku (přesně řečeno na jaře roku 1394), kdy se vyřešil jeden zásadní problém ve vztahu Žofie a Václava. Ale vzápětí začnou problémy ještě větší a zásadnější - a o nich bude druhý román. Vlastně se ten příběh rozdělí do dvou dílů.

 První díl se bude jmenovat PAST NA KRÁLOVNU a vyjde letos koncem října (abyste měli pěkný dárek k Vánocům!). Druhý díl se bude jmenovat KACÍŘSKÁ KRÁLOVNA a vyjde příští rok počátkem léta (abyste měli co číst na dovolené!).

 Sám se na tu knížku těším. Zatím ji v žánru historické beletrie považuji za svou nejlepší. No, to si člověk myslí vždycky, když něco nového napíše.

 A teď, abych přišel na trochu jiné myšlenky, jsem přeladil na jiný žánr - spekulativní literaturu faktu, kterou , soudě podle výsledků ankety na těchto stránkách, mají ode mne čtenáři nejraději. Pilně přepracovávám svou starší knížku KAMENNÉ OTAZNÍKY ČESKÉ HISTORIE. Zjistil jsem, že došlo k mnoha novým objevům, že například problematika evropských pyramid se nám nečekaně rozrostla. A těší mě, že archeologický výzkum potvrzuje některé mé hypotézy!

Léto mám tedy opravdu dost pracovní. Dostal jsem se jenom na vycházku kolem hory Velízu, zjistil jsem, že tam byla otevřena nová naučná stezka s několika tabulemi, upozorňujícími na okolní zajímavosti, že na vyhlídkových místech nad panoramaty lesů jsou nové odpočinkové lavičky a na staré křižovatce polních cest byl znovu obnoven bývalý křížek. Mraky mi předvádějí úžasné divadlo tvarů, do oken jsem nainstaloval síť, aby mě při psaní neobtěžovaly vosy, ale najednou hrozná rána, vyskočím, koukám, co se děje, a na pavláčce se válí omráčený strakapoud. Chudák nestačil včas zabrzdit. Ale brzy se zmátořil. Doufám, že jak se říká "datla hlava nebolí". Zato mě při těch změnách počasí a plánů trochu rozbolela. Vzal jsem si prášek a datluji dál...