Magical Mystery Tour

 Ráno hrozí deštěm, žádné výletní počasí, ale autobus už čeká U černého koně (i název zastávky jako by dostával symbolický význam!). Je počátek května a vyrážíme na další z výletů, které pořádá neúnavná paní Holečková. Říká tomu „výjezdní klubové besedy“. Někteří účastníci už jsou tradiční, zdravíme se jako staří známí. Občas se objeví někdo nový, dokonce nadšenci, kteří o chystané akci četli v místním tisku či na webových stránkách a doufají, že by se třeba ještě mohli vejít do autobusu. Mrzí nás, že je musíme zklamat. Bratři Fišarové přijíždějí s kamerou, i když Jerrymu pořád není dost jasné, jak ten dokument pojmout. Lze ze zájezdu vytěžit něco víc než fádní reportáž?

 Tentokrát je našim cílem tajemný kraj pod horami Úsvitu, čili, jak píše kronikář Hájek, horami Ausiné. Místní lid si to upravil na selsky znějící Housinu :-) Je to kraj vskutku magický, připomíná mi Mohylové pahorky z Tolkienova „Pána prstenů“. Na dvacetimetrovou mohylu Hrádek u Libomyšle jsme v tom mokru a blátě s ohledem na starší účastníky našeho zájezdu raději nešplhali. Zato jsme si ji prohlédli z hezkého odstupu, z polní cesty vinoucí se za ohradami s pasoucími se koňmi. Kdo by řekl, že právě tato polní cesta je pozůstatkem starověké mezinárodní obchodní trasy? Než jsem dovyprávěl všechny zajímavosti a strašidelné historky, byli jsme pěkně urousaní.

 V Neumětelích mě potěšilo, že kromě tradičních květin a svíček někdo umístil na Šemíkův kámen i malou figurku koníčka. Nevím, jestli tahle trvale uctívaná koňská svatyně není světovým unikátem. Paní Holečková nám u Šemíkova pomníku připomněla, že jeden proutkař a měřič linií určil, že skutečný Šemíkův hrob není pod kamenem, ale pod dnešní asfaltovou silnicí. To je dost pravděpodobné, protože současný hřbitov byl vůči starověkému pohanskému pohřebišti posunut více k jihu. Ale jinak mě tihle měřiči, odchovanci ing. Kozáka, dost unavují. Pořád měří (jen s pomocí intuice a dvou drátů!) a přesně vyčíslují procenta energie, úhly a rozměry různých silových zón a duchovních stop, evidují víly, obry a trpaslíky, jako by to byly nějaké národnostní menšiny, atd. Nejvíc mě pobavilo, že tento mistr, kterého raději nebudu jmenovat, naměřil na vyšehradské skále zónu vzrušení a strachu, kterou zanechal v povětří Horymír, když padal na Šemíkovi do Vltavy!

 Skřipel je úžasný; k unikátním obdélníkovým valům Švédských (správně keltských!) šancí jsme se sice rozbahněným polem nemohli přebrodit, ale rokokový kostelík sv. Judy a Tadeáše nám to plně vynahradil. Hlavně nás místní starousedlíci upozornili na některé věci, které jsem sám nevěděl. Úžasná je například železná klika kostelních dveří, která má podobu trpaslíka v tradiční špičaté čepičce! Mrazivou velebností dýchne na člověka nedávno zrekonstruovaná kostnice na zrušeném hřbitově. Pod podlahou jsou tři metry kostí, ale my můžeme vidět jen povrch té vrstvy, odhalený ve dvou žlabech při protilehlých stěnách. Pohled na tu šedohnědou směs hnátů, žeber a lebek vyvolává v člověku zvláštní pocity; jako by se ho tady dotkla věčnost a úzkost z pomíjivosti našeho světa. Na stropě kapličky je freska posledního soudu, plná děsivých zombií a koster, vyhrabávajících se z hrobů. Vhodné jako ilustrace k hororům…

 Zážitek úplně jiného druhu nám připravily Všeradice s muzeem proslavené vlastenecké kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové. Opravdu pěkná expozice v rekonstruovaném středověkém špýcharu; můžete si tady pohrát s určováním bylinek, koření či staročeských kuchařských výrazů. V hospodě u Magdaleny nás čekala staročeská svíčková s knedlíkem a místní pivo...

 Abychom nezlenivěli, chce to akci a dobrodružství! Toho jsme si bohatě užili při výstupu na Bacín. Když jsme zastavili s autobusem v zatáčce silnice nad Vinařicemi, kde odbočuje kolem lesa polní cesta, ozvaly se zděšené výkřiky vystupujících účastníků zájezdu: „Vlk! Vlk!!!“

 A skutečně; typický, rozježený a vyzáblý vlk, zrovna jako by vypadl z pohádky o Červené Karkulce, vyběhl z houštin, zíral na nás a oči mu svítily pekelným plamenem. Utekl snad ze zoologické zahrady? Nebo se sem zatoulal odněkud z Beskyd? Někteří znalci začali namítat, že je to nová psí rasa, znali i její jméno... Než jsme se stačili dohodnout, vlk opět zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Přesto jsem se během další cesty nemohl zbavit divného pocitu, že nás pozorují skryté oči a že odněkud vyskočí. Vysoká tráva byla mokrá, cesta plná bahna a kaluží. Začínalo drobně mžít, krajina pod kopcem se ztrácela v šedé mlze. Šli jsme za sebou husím pochodem, přestával jsem si být jistý, na kterém místě se musí odbočit z louky do lesa. Nakonec jsme v lese trochu zabloudili, drali jsme se zvířecími pěšinkami vzhůru, z ničeho nic jsme se ocitli na vrcholové skalce, označené triangulační tyčí – byli jsme na nejvyšším vrcholu Českého krasu! Ležel tam jakýsi promáčený modlitební kobereček. A tak nám nezbývalo nic jiného, než se opět spouštět prudkým a kluzkým srázem dolů. Konečně! Kotel obkroužený skalním věncem, uprostřed kalné krasové jezírko, z nějž dýchá nostalgie podsvětí, a ve skalce nad ním puklina s trojúhelníkovým profilem, žravá ústa Matky země, kam lidé po několik tisíciletí svrhávali oběti, dokonce i lidské. Paní Holečková a studio J.O.P. už tady na nás čekali; dorazili na vrchol jinou a mnohem pohodlnější cestou přímo z Vinařic. Podivná energie místa zřejmě zapůsobila i na techniku; Jerrymu náhle a bez varování vypověděla baterie a nemohl spustit kameru.

 Návrat byl veselejší, cesta se vinula dolů ke vsi, teplým mžením prosvítalo slunce, zableskla se duha a kopce s tajemnými názvy Šamor a Mramor vystoupily z mlh. Ve Vinařicích se jásalo, uličky plné krásných dívek v národních krojích s hnědobíle pruhovanými sukněmi. Slavily tady máje, na návsi u kapličky se tyčil kmen ozdobeného Krále, u roubené hospůdky, pozůstatku bývalé kovárny, prodávaly preclíky a koláče, krojovaná kapela Třehusk s tahací harmonikou, flétnou, kytarou a vozembouchem hrála rozverné písničky. A aby jménu obce Vinařice bylo učiněno zadost, vypili jsme s májovníky pár skleniček dobrého, domácího bílého vína.

 Magickou cestu jsme pak ukončili douškem ze zázračného pramene, prýštícího ze srázu nad rozvodněným Suchomastských potokem poblíž Havlíčkova mlýna. Vratká lávka z několika prken vedla k prameni přes ostrůvek, tvořený kořeny dvou stromů, rostoucích přímo uprostřed potoka, který kolem nich výhrůžně hučel a pěnil. Napil jsem se lahodné, studené vody. Dobře ladila s vinařickým vínem; najednou jako bych zaslechl flétnu „muže na pohorku“ a mezi větvemi zahlédl tupého mrože, všiml jsem si, že vlka si odvádí Červená Karkulka na řemínku a on jí líže ruku…

 Inu, Magical Mystery Tour...