Mlhavé ráno

 Dívám se na poslední obraz od mé sestry Marušky, obraz, který už nedokázala dokončit – a přesto ho dokončila. Poslední tahy štětcem, špachtlí a hadříkem provedl podle jejích rad manžel Jirka. Ten obraz se jmenuje Mlhavé ráno v lese – a každý, kdo ho uvidí, se zachvěje nad jeho podivuhodnou silou. Jako by se do něj vtělila veškerá úzkost, smutek i naděje autorky, která věděla, že jí zbývají poslední dny a hodiny života. Šikmo padající snop paprsků prozařuje mlhavou prázdnotu s jenom tušenými obrysy stromů, s tlumeně barevnými skvrnami listí, s modravým odleskem cesty, vedoucí kamsi do neznáma. Ten obraz je na pomezí reality a abstrakce.

 Je pozoruhodné, že švagr (povoláním truhlář), jenž trávil u manželčina lůžka mnoho dlouhých hodin, začal si krátit čas malováním – a vytvořil sérii překvapivě kvalitních olejomaleb! Udivil tím všechny, kdo ho znali. Vždyť štětec držel naposledy v ruce na základní škole při hodině výtvarné výchovy! Ano, jsou chvíle, kdy padnou v duši závory zvyku a uvolní cestu skrytému talentu.

 Díval jsem se v posledních hodinách na tvář své sestry; měla zavřené oči a už nereagovala na okolí; jen její chrčivý dech byl jedinou spojnicí se světem živých. Když vydechla naposledy, těsně před svítáním třicátého července, měla na tváři vyrovnaný úsměv. A mě před očima běžel film; viděl jsem v duchu dávné příhody z našeho společného dětství, výpravy k rybníku do tajemných rákosin, hry ve vysokém borovém lese, kam jsme chodívali s babičkou na borůvky, společné vymýšlení fantastických příběhů...

 Zřízenci Marušku nesli v rakvi po schodech dolů a přes galerii, kde dosud visely obrazy z její poslední výstavy „Toulání krajinou“; šli jsme za ní a byl to bezděčný pohřební průvod, poslední procházka krajinami jejích snů. 

 V pohřební síni v Hořovicích jsme před rakev zavalenou věnci a kyticemi postavili malířský stojan a do něj umístili obraz „Mlhavé ráno v lese“. Byl tam s ní jako symbol. Nechali jsme zahrát její oblíbené písně; zejména jednu, kterou velmi milovala v době dospívání, kdy jsme si za romantických večerů pouštěli ze starého gramofonu desky, docela poškrábané neustálým obehráváním. „Bloudím světem a slunce v zádech mám, už hezkou řádku let, a pořád mě něco táhne někam dál, takovej už je svět...“ zpíval Petr Novák. Řekl jsem na obřadu pár slov rozloučení – a musím se přiznat, že ještě nikdy jsem neměl při veřejném vystoupení takovou trému.

 Ale pohřby mají i druhou, útěšnou tvář. V Kublově se odpoledne sešli příbuzní a známí. Přijeli bratranci až z města Jeseníku, které jsem řadu let neviděl. Všichni jsme zestárli. Nostalgie a úsměvy, vyprávění o všem, co se změnilo. Možná žijeme proto, abychom své životy měnili v příběhy. To je poučné pro spisovatele. Najednou mám chuť psát něco úplně jiného, než jsem dosud psával. Jenže, bohužel, mám povinnosti dokončit to, co jsem slíbil :-(

 Beatlsovská melodie Yesterday zněla, když se zatahovala opona za Maruščiným životem. Včerejšek na mě dolehl a naplnil mé dny hlubokou nostalgií.

 V archivu naši kamarádky Laďky jsme objevili snímek, který mě nadchl. Vyfotila ho před dvěma lety, když společně vyrazily do plenéru. Maruška sedí na stoličce s prknem a paletou a maluje uprostřed obilného strniště. V popředí leží její oblíbený pes, černá fenka křepeláka. Nic víc tam není, žádný obzor, jen to fascinující žlutavé strniště. Bezděčná fotografie má charakter symbolického podobenství o jejím životě.

 Rozhodli jsme se, že tento snímek necháme zvětšit a použijeme ho jako vstupní portrét na výstavě KRAJINY MARIE HOŠKOVÉ, kterou uspořádáme v Městské knihovně v Berouně v měsíci listopadu. Na svátek zemřelých, 2. listopadu, se bude konat vernisáž s vyprávěním, hudbou i recitací veršů mé manželky Evy. Tu výstavu jsme připravili společně s Laďkou Kučerovou jako vzpomínku a rekapitulaci jednoho tvůrčího, předčasně přerušeného života. Vybrali jsme to nejlepší z Maruščiných obrazů. Zjistili jsme, že většina děl ze starší doby je rozprodána – ale přesto se nám nakonec podařilo shromáždit kolem pětadvaceti olejů  a akvarelů. Bude to ukončení jedné etapy. Zůstává prázdno. Občas se přistihnu, když sedím na kublovské zahradě, že mám pocit, jakoby brankou ze dvora vstupovala Maruška se svým typickým proutěným košíkem, v němž nosila skicák, pastely a rozečtený román... Ale je to jen přelud, mihnutí na okraji zorného pole... Nebo se její duše chodí na nás podívat? Kdo ví?