Smrtonosná motýlí křídla

Vážený pane Dvořáku,
ráda bych přispěla příběhem, který se odehrál před 16ti lety, uplynulý čas mi však nikdy žádné vysvětlení nepřinesl. Ležela jsem tehdy v pražské porodnici u Apolináře, třetí nebo čtvrtý den po porodu císařským řezem, na pokoji, který byl určen pro ošetřování pacientek které již nevyžadovaly intenzivní péči, ale ještě nemohly být na standardním pokoji společně s miminky. Moderní pokoj, 3 lůžka, já na prostředním, druhá paní na lůžku u dveří, lůžko za mnou u okna prázdné. Bylo asi kolem 20 hodiny, polovina května. Všude byl klid, paní vedle mě odpočívala otočená čelem ke dveřím, zády ke mě. Byla jsem plně při vědomí, spát se mi nechtělo, nedostala jsem předtím žádné léky. Ležela jsem na boku a pozorovala kulaté nástěnné noční světlo nade dveřmi s vodorovným modrým pruhem, v tu chvíli již rozsvícené tlumeným mléčným světlem. Náhle všechno okolo mě zmizelo, nic jsem kolem sebe neviděla, ve zvláštní mlze jsem se najednou dívala sama na sebe odzadu a pozorovala dvě zvláštní ruce, přiložené k sobě hranou dlaní tak, že tvořily tvar motýlích křídel. Je těžké to přesně popsat - to co jsem viděla, byly ruce i motýl zároveň, obojí najednou, přestože jsou to vlastně dvě věci naprosto rozdílné. Ty ruce/motýl se lehce vznášely nad mojí hlavou , pak se pomalu přiblížily k mé šíji, dotkly se mě a začaly mě hladit. To trvalo blíže neurčenou chvíli. Nikdy ve svém životě jsem nezažila tak nevýslovně nádherný a příjemný pocit, neexistují slova, která by to popsala a bezpochyby ani způsob, jak takového pocitu dosáhnout znovu... v klinické smrti možná, nevím. Vnímala jsem ten pocit, současně jsem si i racionálně uvědomovala, jak divná věc se děje, ale nebyla jsem schopná a hlavně jsem nechtěla tomu jakkoliv bránit. Pak se ale v jeden okamžik ty ruce/motýl na mé šíji zastavily a najednou to byly již pouze ruce, které mě najednou začaly pomalu, ale čím dál více svírat, stisk se stále stupňoval a najednou jsem si uvědomila, že pokud se z "toho" ihned nedostanu, ublíží mi, najednou jsem cítila něco jako čistý strach o život a ze všech sil jsem se snažila vrátit se do reality, silou vůle jsem se z toho stavu - nebo jak to nazvat - vytrhla. Hned jsem byla zpět, ležela ve stejné poloze na nemocničním lůžku. Paní vedle jsem se opatrně zeptala, zda spí, a jestli se jí nezdálo něco divného. Nespala, nic divného nepozorovala, nechápala, o čem mluvím. První, co mě napadlo, byla obava o stav novorozeného chlapečka, ale byl v pořádku, ani v dalších dnech se již nic divného nestalo, naštěstí. Jen dodnes nevím, s jakým podivným jevem jsem měla "tu čest" a co si o tom myslet...???