Něco z Hvězdných pavouků - ukázky z nového románu

HVĚZDNÍ PAVOUCI - podtitul je "román o zrazené generaci". Sledujeme vlastně dvě genarace - rodičů a dětí. Vybral jsem proto záměrně jednu ukázku z první části knihy a druhou ukázku z části poslední. Jsou to ukázky, ve kterých nechci prozradit pointy a vrcholné zvraty příběhu, a přesto ukázat jeho "ducha":

/první ukázka z I. části – ZAHRADA EDEN/

Josef stihl až druhý autobus, a tak do Bořkovic dorazil teprve k večeru. A tam ho čekalo další překvapení. Marušku asi tak před hodinou odvezla sanitka do porodnice!

 Nejradši by se sebral a hned jel za ní, ale stejně by to k ničemu nebylo, do nemocnice by ho nepustili a kromě toho žádný autobus už v tuhle pozdní dobu nejel. Nezbývalo, než čekat. Čekat a čekat… Přecházel po kuchyni jako lev v kleci, odmítl večeři, že nemá chuť, že by nedokázal polknout jediné sousto. Tchýně ho pozorovala soustrastným pohledem.

 Tchán spiklenecky přimhouřil oko. „Pojď, Pepíku, do hospody. Odtamtud si můžeš zavolat do porodnice. A rovnou toho dědice můžeme zapít!“

 „Nepřehánějte to s pitím,“ volala za nimi tchýně. „A až se to narodí, dejte mi vědět!“

V hospodě to hučelo jako v úle, sobotní večer přinášel úlevu po pracovním týdnu, sešli se tu hlavně zaměstnanci pivovaru, zítra si mohou chlapi přispat, to jenom bláznivé ženské vstávají, protože nechtějí zmeškat nedělní ranní mši.

 Sedláci u svého stolu před výčepem polohlasně brumlali a skláněli hlavy k sobě.

 „Podívejte na ty burany!“ vykřikl z druhého konce sálu vyzáblý, skřetovitý chlapík. „Až budou muset do kolchozu, to jim spadne hřebínek!“

 „Cos to řek!“ ozval se od selského stolu chlap s brunátnou tváří a ztěžka se zvedal ze židle, „ty skrčku cestářskej, vždycky ses vyhejbal poctivý práci, a teď se budeš na slušný lidi vytahovat?“

 Ke rvačce nebylo daleko, ale ostatní u stolu rozčileného sedláka tahali zpátky na židli, „Nech ho bejt, Bárto, nech ho bejt, copak nevíš, že on…“ a významně zvedali obočí.

 Josef se mezitím pokoušel z telefonu za výčepem dovolat do porodnice, jednou rukou si tiskl k hlavě sluchátko a druhou si zacpával volné ucho, aby neslyšel ten rámus z šenku.

 „Haló… nerozumím… ano, porodnici, spojte mě, prosím… obsazeno? Aha, chápu… tak to zkoušejte… haló! Haló! Krucinál, to je křáp, ve dvacátým století a takhle předpotopní telefon! Ten nejspíš pamatuje Edisona! Nojo, co taky jinýho můžu čekat v hnojařským zapadákově... Cože? Ne, to neplatilo vám, slečno, já čekám, až mě spojíte s porodnicí… Jó, už jsme spojeni? Promiňte, paní doktorko… Aha, sestřička, no dobře, teď měla rodit MarieVálková… Cože? Cože?!!!“

 Nejistým krokem, snad pod vlivem piva vypitého na lačno, dorazil Josef ke stolu. Zůstal stát, trochu se zapotácel, sundal brýle a čistil je kapesníkem.

 „Tak co?“ dorážel na něj tchán. „Dozvěděl ses něco?“

 Josef se dle svého mínění spiklenecky (ačkoliv ostatní pak tvrdili, že přiblble) pousmál a poté s naprostým klidem prohlásil.

 „Mám syna. Bude se jmenovat Tomáš.“

„Nevěřící Tomáš, jenž vkládá prsty do našich ran!“ ozval se z druhého kouta hostince opět ten vychrtlý střízlík, jenž prve provokoval sedláky. „Moc pěkný jméno. Gratuluju, otče.“

 Co jiného zbývalo, než zaplatit všem rundu? A druhou! Jalovcová prudce čpěla do nosu, Josef už dočista přestával vnímat souvislosti, v krku mu pálilo po nezvyklém destilátu, který snad měl hostinský z tajných zásob, nebo na pokoutně sehnané poukázky.

 Najednou si Josef všiml, že ten střízlík si přisedl k jejich stolu, že mu spiklenecky šeptá do ucha: „Měl bych dárek pro tvýho kluka. Až jednou vyroste, tak to ocení. Kvalitní dalekohled, vojenskej triedr značky Cajs, z válečný kořisti po Němcích, naprosto zachovalej, taková kvalita tady teď dlouho nebude k sehnání, vždyť víme, kam všechno směřuje… Hele, že je dneska taková příležitost, takovej tvůj slavnej den, dám ti ho levně, skoro zadarmo, jako dárek pro tvýho kluka.“

 Magická slova „pro tvýho kluka“ zřejmě Josefa zcela omámila, takže doprovodil neznámého k záchodkům ve dvoře, a ten střízlík tam jako nějaký pouťový čaroděj vylovil z tlumoku triedr, ukázal, jak se zaostřují okuláry, jak se dají obě trubice odtáhnout od sebe a opět přiblížit k sobě podle rozteče pozorovatelových očí, upozornil, že uvnitř je vidět stupnice úhlů, nejspíš ten dalekohled patřil nějakému dělostřeleckému důstojníkovi. Na boku triedru byl zrnitý šedý lak odřený, černala se tam výrazná jizva. „Možná od střepiny granátu nebo kulky,“ podotkl střízlík, když si všiml, na co Josef zaměřil pozornost, „to ukazuje, že ten dalekohled má už leccos za sebou, ale nemělo to vliv na jeho použitelnost, všechno vydržel, je to úžasná kvalita, přesvědč se sám, podívej se na něco.“

 Josef přitiskl okuláry k očím, trochu jimi kroutil - a najednou, z ničeho nic se mu mlhavý obraz projasnil, spatřil kříž na špičce kostela, jak se temně rýsuje proti hvězdnému nebi, jako by ho měl na dosah ruky! Pak se pohledem přesunul k měsíčnímu úplňku a polekaně přimhouřil oči nad nečekaným jasem. To, co vypadalo jako nezřetelné šmouhy, dokonce jako náznak tváře, se najednou proměnilo v krátery, prolákliny a skalnatá pohoří, vrhající dlouhé stíny na bělostné pláně. Josef se díval, žasnul - a byl ztracen. Nejen, že dalekohledem viděl ostřeji, než kdykoliv předtím, že Josefův zesláblý zrak díky tomuto přístroji znovu nabyl ztracenou sílu, ale současně se mu otevřel úplně jiný, dosud neznámý svět. Pochopil, že tento přístroj musí mít, ať to stojí cokoliv, že je doslova ochoten „upsat za něj duši ďáblu“.

 „Koupím ho,“ řekl a sáhl pro náprsní tašku. „Za kolik?“

„Tři stovky.“

Josef horečně přepočítával bankovky i drobné mince. „Mám tady jenom dvě stě osmdesát. Příště donesu…“

 „Žádné příště už nemusí být,“ zasmál se střízlík, „beru, co je!“ Shrábl bankovky, nedbalým pohybem je přepočítal a vsunul do kapsy. „Hodně štěstí, příteli!“

 A zmizel. Opravdu zmizel! Jako by se na místě rozplynul! Snad to bylo tím, že se o Josefa pokoušela závrať, že se s ním opilecky potácel celý svět. Ani nevěděl, jak se dostal domů. Tchán ho patrně přivedl.

 Teprve ráno, když ho slunce zalechtalo pod víčky, otevřel Josef oči a zjistil, že leží v komoře na posteli, stále ještě oblečený v uválených šatech čpících pivem a tabákovým kouřem, leží si tu pod otevřeným oknem s červenými muškáty, na nichž bzučí pilné včelky. Na prsou mu spočívá německý válečný triedr značky Cajs a v hlavě má myšlenku, že nic, vůbec nic už nebude jako dřív. Tohle je prostě začátek nového světa, v němž bude slavně žít jeho syn.

 A pak si bolestně uvědomil, že ty tři stovky byly určeny k nákupu kočárku.

/druhá ukázka z III. části - HELP!/

Sokolovnou vibrovalo dunění bicích a kvílení elektrických kytar, ve stojanech blikaly červené a zelené reflektory. Místo vstupenky dostali u vchodu zelené razítko na hřbet ruky. Byla na něm kopretina. Na pódiu stáli s kytarami, omotáni spoustou kabelů, čtyři proroci v bílých řízách; z bujných houštin splývajících vlasů a vousů jim svítily jen oči. Skutečně svítily…

„To je psychedelickej vodvaz, co?“ řval Šedous kamarádům do uší. Horlivě kývali. Brodili se kouřovou mlhou. Volná židle nebyla. Usadili se na podlahu a opřeli se zády o ribstoly.

„Ahóóój!“ řval jim zas někdo v přívalech decibelů do uší. Tom ho nemohl hned poznat; bylo těžké představit si tohoto vlasatce v docela jiné podobě, s kratičkým ježourem a slunečními brýlemi… Jestlipak se ještě prohání na závodním kole Favorit? Změnil se za ta léta; nechal si dokonce narůst plnovous. Tom věděl, že studuje v Praze na vysoké, bydlí tam na koleji a jmenuje se Pavel. Jestlipak tenhle dnešní Pavel tuší, že je dávným Tomášovým nepřítelem?

 Mnohem překvapivější bylo, že Pavel se držel za ruku s Tomovou dlouhonohou známou z přijímaček. Tvářila se neúčastně, jako krásná sfinga, převalovala v ústech žvýkačku a nalepené dlouhé řasy jí dodávaly vzhled mrkací panenky. Toma ponoukal jakýsi škodolibý diblík, aby se Pavla zeptal, jestli ještě vzpomíná na Milušku. Ale zatnul zuby a neřekl nic.

 Zato Pavel se zdál být v hovorné náladě. „Jak se vám líbějí Královský zvony?“ ptal se. „Dobrý, ne? V Praze mají zakázáno hrát. Ale dlouho už ta diktatura trvat nebude. Události se daly do pohybu. Pak si to někdy povíme!“

A odvlekl svou chladnou, přežvykující krásku na taneční parket. Vinula se k němu jako břečťan.

„Láska, volové,“ řekl jim Šedous v kratičké pauze, naplněné ohlušujícím tichem, „ta spasí svět. Víte, co jsou to hippies?“

 Samozřejmě nevěděli. Jejich zaostalost byla beznadějná. Domů se vraceli rozpolcení vášněmi a touhou, krky vyprahlé, že sotva sípali, oči plné štíhlých dívčích nohou a smyslných, punčochami těsně obtažených stehen, odhalených pod kratičkými, v tanci vířícími minisukněmi, oblin prsou, letmo zahlédnutých za výstřihem blůzky, rozevlátých dlouhých vlasů, perleťově blýskajících zubů a po polibcích toužících rtů, a také těch pohledů vrhaných úkosem, které tak mnoho slibují, ale málokdy sliby plní…

Na opuštěné noční návsi pumpovali ze skřípějící železné pumpy vodu, nořili tváře do ledového proudu a zatínali zuby: ten pramen byl plný bodavých jehliček a hvězdných střepů. Pak se svalili na louce, nahoře na kopci, a rvali kolem sebe trávu i s kořeny, všude vonělo seno, z nebe pršely hvězdy a v hlavách jim bušily ohlušující kovadliny.

Prý nastává čas Vodnáře.