Noční můra - tajemné postavy nad lůžkem

Dobrý den pane Dvořáku,

nejprve vám musím říct, že jsem vaše stránky na internetu vyhledala poprvé, a že mě mimořádně mile překvapilo, jak jsou úžasné! Určitě se na ně budu vracet, a jen lituji, že jsem je nenašla dříve, protože jsem tím pádem "prošvihla" některá virtuální setkání s vámi a vaším povídáním.

K tomu, abych vaše stránky vůbec začala hledat, mě přiměla knížka Největší české záhady, konkrétně kapitola Na stopě kovového přízraku pod Nuselským mostem. Přečetla jsem si ji velmi pozorně, dokonce dvakrát, některé pasáže ještě mnohem víckrát, protože mi byly nesmírně blízké. Nesetkala jsem se sice nikdy s kovovým sloupem, ale přesto mám pocit souznění. Totiž: před cca 12 až 15 lety (neumím blíže určit, paměť je ošidná) se mi začalo stávat totéž co panu Rudolfovi. Uprostřed noci - podle toho kdy jsem chodila spát a vstávala, to muselo být cca mezi 1 až 5 hodinou ranní - jsem najednou procitla a VĚDĚLA jsem, že se mnou někdo nebo něco v pokoji je. Podívat jsem se nemohla, protože stejně jako pan Rudolf jsem byla naprosto paralyzovaná, nemohla jsem hnout ani prstem, natož se otočit. Navíc si nejsem ani jistá, jestli bych se podívat chtěla, protože to byla TAKOVÁ hrůza, jakou jsem nikdy v životě nezažila. Cítila jsem skutečně čiročiré a nefalšované ZLO, jinak to prostě nazvat nejde.  Srdce mi bušilo, jako když běžím maraton do kopce a melu z posledního, adrenalin vyšponovaný na maximum, všechny útěkové reakce v pohotovosti - a nepoužitelné! Naprosto jsem chápala, že někdo může umřít hrůzou. Jediné co mi fungovalo, byl mozek. Skutečně nevím, jak jsem na to přišla, ale měla jsem naprosto jasnou představu 2-3 vysokých černých postav, které stojí kousek od mé postele, o něčem se radí a přitom koukají na mě (asi jako když stojíte v autoopravně s mechanikem, dohadujete se, jaké opravy požadujete a přitom jen tak mimochodem hledíte na předmětné auto). Po nějaké době, která nemohla trvat víc než několik minut, ale mě se zdála být nekonečná, a během které jsem naprosto propotila strachy celou postel, jsem usnula během vteřiny, spíš to vypadalo jako upadnutí do jakéhosi bezvědomí, abych se ráno probudila nepříliš fit. Nikdy jsem neměla dojem, že je přítomná jen jedna postava, nikdy že je jich tam víc, vždycky buď 2, nebo 3.

Stávalo se mi to naprosto nepravidelně, nebo alespoň jsem žádnou souvislost nikdy nenalezla. Někdy to bylo 3x v týdnu, jindy 14 dnů ani jednou, pak třeba zase 2 noci za sebou, prostě naprosto bez řádu.

S nikým jsem o tom nemluvila, vlastně jsem nevěděla ani co říkat, ani jak by na to reagovali jiní. Nejspíš by to považovali za ošklivý sen. Jenže já na hrůzné sny netrpím, jsem v zásadě velmi optimistická osoba a celý život žiji v přesvědčení, že všechno zlé je i pro něco dobré, a že se to časem ukáže. Moje sny mohou být třeba podivné, ale jsou vcelku příjemné a další moje sny jsou tak realistické z běžného života, že občas přemýšlím, zda se mi to opravdu jen zdálo (např. že jsem slíbila něco určitého uvařit k večeři, apod.), čili rozhodně žádné drama. Uvažovala jsem o tom, že si možná ty "postavy" sama přivolávám tím, že na ně myslím, když jdu spát - ona to totiž opravdu byla tak neskutečná hrůza, že jsem se i bávala usnout. Ale ani na tom to nestálo, nezáleželo na tom, zda si večer na tyhle potíže vzpomenu nebo ne.  Když už tenhle stav trval pár let, svěřila jsem se jednou příteli. Víte, on je se vším hned hotový a tak se nijak nepozastavil nad tím, co mu říkám, a rovnou mi poradil, abych ty postavy poslala nevybíravými slovy pryč, abych jim ukázala, že se jich nebojím. Usoudila jsem, že horší už to být nemůže, a opravdu to zkusila. Překonala jsem ten paralyzující strach a v duchu (mluvit jsem nebyla schopná) jsem je opravdu poměrně hrubě odmítla. Téměř okamžitě jsem cítila úlevu, resp. jsem cítila jakési jejich překvapení a znejistění a vzápětí jsem poprvé za tu dobu co se mi tohle stávalo, věděla, že odešli a usnula normálně až potom. Při další "návštěvě" jsem byla ještě důraznější, mohla jsem se i pohnout a úleva byla ještě rychlejší a já se cítila volná. To bylo naposledy, co se mi tohle stalo, bylo jaro roku 2003.

Už jsem o tom nikdy s nikým nemluvila a také jsem neslyšela o ničem podobném mluvit, a tak jsem časem nebyla dojmu, že se asi opravdu jednalo o zlý sen, který jsem si sama podvědomě nějakým způsobem přivolávala, že se zkrátka všechno událo jen v mé hlavě. Proto mě velmi překvapilo, když jsem o naprosto stejném hrůzném zážitku četla cca před 2-3 měsíci v časopise Enigma, a teď ještě ve vaší knize.

Ještě bych chtěla pár věcí dodat:

1. V tom pokoji jsem vždycky spala sama, ale spala jsem v něm i předtím a spím v něm doposud. Postel je pořád na stejném místě, protože pokojíček je opravdu malý a tak nesmyslný, že postel prostě v jiném místě ani být nemůže.

 2. Výše jsem zmínila datum, kdy návštěvy ustaly. Nevím, zda to souvisí či ne, ale v září téhož roku jsem onemocněla se štítnou žlázou, a to natolik těžce, až mě musela být odebrána, a jsem doposud v plném invalidním důchodu. Do té doby jsem byla naprosto zdravá.

 3. Rozhodně se nepovažuji za osobu, která dělá z komára velblouda, vyhledává senzace apod. Jsem ročník 1957 a snažím se žít alespoň trochu v souladu s přírodou tj. neubližovat a uznávám, že ačkoliv lidstvo jako takové toho ví opravdu hodně, je daleko víc věcí, o kterých nevíme vůbec nic.

Pane Dvořáku, moc se omlouvám, že jsem vás připravila o čas, který jste věnoval přečtení tohohle mailu -  a samozřejmě nečekám, že byste mi při vaší vytíženosti odpovídal - jen jsem vám prostě chtěla o tomto zážitku povědět. Třeba se vám bude někdy hodit!

Přeju hodně štěstí a úspěchů ve vaší další práci!!!

Jana

Paní Jano,

váš zážitek spadá do okruhu takzvaných "nočních můr". Někdy má dotyčný dokonce pocit, že tajemná bytost mu ulehá na lůžko, nebo přímo na něj a dusí ho. Typická je vždycky ta nemožnost se pohnout, i když si člověk jasně uvědomuje, že leží na svém lůžku. Odborníci to vysvětlují jako reakci utlumeného mozku na určité nepříjemné vnější podněty: nedostatek kyslíku ve vzduchu, určitá poloha těla, podvědomý strach z nějaké očekávané události či vůbec tíseň z okolního prostředí. To všechno je nepochybně pravda, ale přesto tady funguje ještě něco jiného. Některé z těch hypotéz rozvádím ve svých knížkách. Svůj vliv mají zemské energie, bludné elektrické propudy a negativní elektromagnetické zóny (podobné jako ta pod Nuselským mostem), ale také průniky do dalších dimenzí reality. Každopádně nejsem přívržencem vysvětlení, že nás zkoumají mimozemšťané, ďáblové nebo andělé. Spíše jde o jev, na jehož stvoření se sami svým duchovním stavem podílíme. Souvísí i se změnami našeho zdravotního stavu - někdy mohou být předzvěstí závažné choroby. Některé vize však mohou mít i hmotný základ; jsou to shluky plazmy, projevující se jako ohnivé koule, bludičky, plaménky, kovové pilíře, hořící nebo naopak černé stínové postavy atd.
 Způsob obrany, který vám poradil váš přítel, je velmi účinný. Stejně pomáhá modlitba nebo prosba o pomoc nějaké vlivné bytosti, v níž věříme (ať už je to Bůh, světec nebo duch zemřelé babičky, která nás mívala ráda). Právě tak ochranná znamení, amulety, svěcená voda atd. Důvěra, že jsme silnější než neznámý nepřítel, nás zklidňuje, zbavuje strachu a skutečně ho často zažene. Různé lidové tradice obrany proti démonům také probírám ve svých knížkách. Jejich přehled najdete na internetu nebo na mých stránkách.