Nůž - magický nástroj i zbraň

 Za nejznámější magickou zbraní nemusíme chodit příliš daleko; denně ji bereme do ruky, když krájíme na talíři svou porci masa. Pomyslíme přitom na dávné krvavé oběti? Nejstarší z nástrojů i zbraní, dar bohů, který člověku nahradil drápy a zuby šelem, nás věrně provází už z temnot pravěku…

KAMENNÝ OBĚTNÍ NŮŽ

Historie nože se odvíjí v nepřetržité linii od prvního ostrého odštěpku kamene či kosti. Vlastně ani oštěp a kopí nejsou ve své podstatě ničím jiným než prodloužením dosahu nože jeho upevněním na dlouhou tyč. Vzpomínka na první použití pazourkového nože k usmrcení živého tvora a z toho plynoucí hrůza a krvavé opojení, spojené s radostí nad dostatkem potravy, patrně přežívaly v povědomí lidského rodu po dlouhá tisíciletí a tento akt byl pak neustále rituálně opakován ve svatyních jako poděkování bohům.

Zajímavé je, že právě obětní nože bývaly kamenné i v dobách, kdy se už obecně rozšířilo používání kovů. Zvláště v Egyptě tradice striktně vyžadovala kamenné nože při zabíjení a porcování obětních zvířat. O pravidelné dodávky starobyle vyhlížejících,, ze štípaného pazourku vyráběných čepelí se starala specializovaná skupina řemeslníků. Vykopávky českých egyptologů v poušti u Abu Síru odhalily pozoruhodný Chrám nože (takto je doslova nazván v hieroglyfických nápisech na stěnách). Kamenný nůž tu byl uctíván jako ztělesnění oddělujícího principu, jako nástroj životodárného odříznutí nebe a země, a proto se ostré pazourky takřka bez ustání barvily krví stovek posvátných býků... Ostatně také při obřízce, při tomto pohlavním spojení s božstvem prostřednictvím vlastní krve, se používá kamenný nůž. V jihoamerické kultuře měly velkou tradici nože ze sopečného skla – obsidiánu. Byly tak ostré, že kněží jimi vyřezávali zaživa srdce obětím na oltářích pyramid.   

MÁCHAIRA, KARTTRKA, THOD-PA

V minojské, mykénské, řecké a helénské kultuře se jako obětní nůž používala máchaira. Jak vypadala? Představte si ji jako velký sekací nůž (svým způsobem je to příbuzný klasického řeznického nože). Její železná čepel měla rovný hřbet, snížený hrot a zvlněné ostří. Původně se máchairou prosekávala hrdla většímu dobytku, hlavně býkům, ale sloužila i k obětování lidí. Bývala velmi těžká, ale dokonale vyvážená. Na ovce, kozy a psy se používalo menších nožů. Je paradoxem, že zatímco v jiných případech se z loveckých a válečných zbraní stávaly zbraně rituální, máchaira prodělala přesně opačný vývoj. Z ozdobného obětního nástroje se postupně stala jezdeckou sečnou zbraní. Její variantou je španělská mácheta (mačeta) – a velmi se jí podobal i obávaný „český tesák“, jímž bývala ve středověku vyzbrojena měšťanská pěchota.

Tím se dostáváme k takzvaným sekáčům neboli sekerovitým nožům. Jejich obloukové ostří je kolmé k rukojeti, čímž celá zbraň mírně připomíná sekerku bez topůrka. Něco podobného používá řezník, když při zabijačce takzvanou „kolébkou“ najemno seká vnitřnosti a maso na jaternicový prejt. V podobě posvátného rituálního nástroje se s těmito noži můžeme dodnes setkat v Asii u hinduistů a příbuzných kultů. V hindštině se jim říká karttrka, tibetsky thod-pa. Jsou to nástroje božstev, která prý jimi najemno drtí maso v miskách z lebek. Tento výjev bývá často zobrazován na stěnách hindských chrámů a kněží své bohy symbolicky napodobují se stejnými nástroji při modlitbách. Zdá se, že zde v poněkud zušlechtěné formě přežívá velice dávná tradice, dosahující na obě strany oceánu. Archeologové totiž nalézají zcela obdobné sekerovité nože při vykopávkách zaniklých peruánských kultur Mochitů a následné říše Čimor. Tam tyto magické zbraně, zvané tumi, sloužily kultu lovců lebek.

ZABODNI NŮŽ DO TRÁMU

Nože se běžně nacházejí ve slovanských hrobech z 9. a 10. století. Jako nejosobnější předmět a nejdůvěrnější pracovní nástroj následovaly své majitele i do říše mrtvých. Je to jasný důkaz, že bez nože si naši předkové nedovedli představit život pozemský, natož posmrtný. Častěji býval nůž nástrojem a zbraní žen. Vždyť patřil k nejintimnějším domáckým rituálům. Nejen jako nástroj věštby (Také na štědrý večer rozkrajujete jablko?), ale mohli byste jej kdysi spatřit zavěšený nade dveřmi nebo položený na prahu jako ochranu zamezující ve vstupu do domu zlým silám. Matky vkládaly nože nemluvňatům do kolébky, aby je ochránily před marou (můrou), nočním démonem, který uléhá na dětská tělíčka a dusí je.  Zlé bytosti totiž podle tradic lidové magie nesnášejí ostří a hroty. Jsou do nich vsáváni a „vybuchují“ v jakési obdobě elektrického zkratu. Možná by se dalo pro tento jev najít i nějaké fyzikální zdůvodnění. Vesnické vědmy také vyráběly přeléváním pramenité vody přes ostří požehnaného nože, takzvanou „ostrou vodu“, považovanou za velmi účinný lék.

Zajímavá je pověst z Křivoklátska, že na samotách v lesích se lidé obávali, aby je v noci nenavštívil hejkal. Tenhle škodolibý skřet dovedl spícím zavřeštět do uší tak strašně, že leknutím zešíleli. Nejjistější ochranou proti němu bylo nechat na stole nůž a bochník chleba. Pokud hejkal náhodou vstoupil do světnice, pak překrojil bochník na dvě poloviny a zase v klidu odešel. Zřejmě je to jakási vybledlá vzpomínka na dávný mýtus mocného, ochranného nože, který nám pomáhá vzdorovat chaosu nezkrocené divočiny.

Zajímavý je též osudový vztah nože a člověka, zachycený v některých pohádkách. Hrdina odchází do světa a zabodne svůj nůž do trámu rodné chalupy. Jestli se čepel pokryje rzí, pak je to neklamné znamení, že majitel nože někde v daleké cizině nalezl smrt.

V mohylách střední Anglie, poblíž legendárního kamenného chrámu Stonehenge byly nalezeny přepychové bronzové dýky. Angličtí vědci se shodují v názoru, že mají svůj původ v Čechách…

DÝKY Z BRONZOVÝCH POKLADŮ

V roce 1928 byl náhodně objeven v puklině skalnatého hřebene Kozích hřbetů na severozápadním okraji Prahy jedinečný poklad. Bylo v něm sedm bronzových dýk. Tři z nich mají litou bronzovou rukojeť, jedna dokonce prolamovanou podélnými otvory a zdobenou jantarovým vykládáním. Trojúhelníkové čepele k nim byly připevněny nýty, které jsou u onoho nejkrásnějšího kusu s prolamovanou rukojetí podložené zlatou fólií. Jedna z dýk byla vsunuta do bronzové lité pochvy. Vnější strana pochvy je otevřená, aby nezakrývala rytou výzdobu čepele, zdůrazňující opakujícími se liniemi její trojúhelníkový tvar.

 Proč asi byl tento soubor umělecky zpracovaných zbraní uložen do skalní rokle? Zdá se, že se nejednalo o obyčejný úkryt cenností před nepřáteli, ale spíše o rituální oběť bohům. Už to magické číslo sedm! Že by sedm náčelníků slavnostně položilo na jedinou hromadu odznaky své moci, aby tímto způsobem prosili mocného boha o pomoc v nouzi nejvyšší?

Je to možné. Vždyť podobné poklady šperků, mincí a zbraní bývají velice často nacházeny v místech kdysi zcela nedostupných (v propastech, v močálech, na dně jezer a pramenů), takže je jasné, že tam byly vhozeny bez jakékoliv naděje na pozdější vyzvednutí.

První měděné dýky nacházejí archeologové v hrobech „lidu se zvoncovými poháry“, nazývaného též v některých odborných publikacích „krátkolebí lukostřelci“, který se objevuje v Evropě asi 2000  l.př.n.l. . Tyto dýky, jejichž čepel připomíná spíše lopatku či malý rýček, byly příliš měkké a nemohly v praktickém využití nijak vážně konkurovat osvědčeným pazourkovým hrotům. Vědci soudí, že nesloužily jako skutečná zbraň, ale byly odznakem určitého společenského postavení  svého nositele. Vytvořeny z látky, která se v přírodě nevyskytuje, vzbuzovaly úžas a posvátnou bázeň.

 Právě nedaleko zmiňovaných Kozích hřbetů bylo objeveno rozsáhlé sídliště a pohřebiště, nazvané podle nedaleké osady Únětic kulturou únětickou. Ta se ve vrcholné době bronzové (do roku 1500 př.n.l. ) intenzivně zabývala zpracováním nového, již mnohem tvrdšího a prakticky využitelného kovu, vzniklého spojením sluneční mědi s měsíčním cínem. Stala se centrem rozsáhlého dálkového obchodu. Únětické dýky se velice podobají proslulým krétským a mykénským dýkám. Někteří badatelé soudí na přímé kontakty mezi tehdejší Krétou a obyvateli české kotliny. Existují hypotézy, že Kréťané těžili cín, jehož měli v okolí Středozemního moře nedostatek, u nás v Krušných horách. Bronzové dýky jsou také pevně svázány s kulty býka – mezi krétským Mínótaurem a naším Turským polem lze vytušit skryté souvislosti. Nevznikla snad první dýka ze špičatého býčího rohu? 

Dýka na rozdíl od svého bratrance nože není totiž nástrojem řezacím, ale pouze bodacím; teprve později mívala kromě hrotu i oboustranné ostří. Klasického tvaru dosáhla právě ve vrcholné době bronzové, kdy její čepel získala tvar štíhlého trojúhelníku, onoho magického symbolu mocné triády.  Z její podoby se vyvinul krátký starořecký meč, sekací zbraň se zakulacenou špičkou, ale s typickým nýtovaným jílcem bronzových dýk. V moderní magii je dýka ztotožňována s mužským oplodňujícím principem. V průběhu středověku, kdy se začala využívat i k odrážení úderů nepřátelské zbraně, byla obohacena o záštitu, příčku na ochranu prstů ve tvaru kříže nebo prohnutého měsíčního srpku. Mágové tvrdí, že tak došlo k prolnutí mužského a ženského prvku.  Při evokaci démonů stávají v ochranném kruhu s dýkou v pravé a pohárem v levé ruce.

PHURBU – POSVÁTNÁ TIBETSKÁ DÝKA 

Když se zajdete podívat do expozice asijského umění v zámku ve Zbraslavi u Prahy, můžete si tam prohlédnout jeden velmi zvláštní typ čistě rituální dýky, pocházející z oblasti tibetského budhismu. Má poměrně krátkou trojbřitou čepel a složitou rukojeť ve tvaru trojité hlavy ochranného božstva. Opět tedy tradiční triáda! Je využívána podobně jako magický oštěp – její hrot má přibít k zemi démona tří nejhorších lidských vlastností: chtivosti, nenávisti a náruživosti. Proto bývá před započetím obřadů zaražena do země nebo zatlučena zvláštním kladívkem do hranolu dřeva. K některým dýkám phurbu  patří sada dalších drobných doplňků, například figurka démona s trojúhelníkovým otvorem v hrudi, do něhož se dýka vráží a démon se tak symbolicky spoutává. Sama dýka bývá nejčastěji z klasického materiálu – bronzu. Existují však i varianty dřevěné, nebo naopak z drahých kamenů na bázi křemene (růženín, citrín, křišťál atd.).

KRIS

Kris je typická malajská dýka, často připomínaná v dobrodružných námořnických románech. Její mírně zvlněná čepel je vykována z plátků oceli různého složení, což jí dává mimořádnou pružnost a pevnost. Nejdražší krisy prý mívají vkován i kousek meteoritického kovu. Čepel se směrem k rukojeti prudce rozšiřuje a vytváří tak jakousi záštitu. Dřevěná rukojeť je zakřivená, někdy vyřezaná do podoby silně stylizované postavy. Malajci tvrdí, že jde o podobu jejich ptačího prapředka. Ústí dřevěné pochvy, v níž je kris přechováván, má představovat člun, na němž na tichomořské ostrovy kdysi Ptačí muž připlul. Podle tradice je v čepeli každého krisu zakován duch, a proto se s dýkou musí zacházet velmi opatrně. Pokud je duch uražen, dá to najevo tím, že v pochvě „kloktá“. Charakteristická kresba na čepelích krisů vzniká zajímavým způsobem – je to důsledek mnohaletého omývání zbraní citrónovou šťávou. K tomuto úkonu má každá vesnice svého „omývače krisů“.

 Nepovažuje se také za vhodné vejít do cizího domu s touto dýkou za pasem, proto před každým malajským domem sedí dřevěná figurka nazývaná „strážce krisu“, které se dýka před překročením prahu svěří do ochrany. Je to tradiční bezpečnostní opatření, neboť kris je zbraň velmi ostrá a s jejím temným duchem si není radno zahrávat. Mohl by se vmísit do případné hádky a zatoužit po krvi hostitele.

Kris se používá při rituálních tancích i v boji. Slouží jako doklad sociálního postavení (čím zdobnější a ušlechtilejší kris, tím významnější je osobnost jeho nositele). Je zřejmé, že tím navazuje na pravěkou tradici obřadních bronzových dýk. Používá se také jako platidlo. Jestli je vám kris věnován jako dar, pak je to nejvyšší pocta a příslib přátelství na život a na smrt.

Použito výzkumných objevů externích spolupracovníků magazínu SVĚT MAGIE (1998-2O2)