Období 1997 - 2000; slavná éra časopisu FANTASTICKÁ FAKTA

V srpnu 1997 vyšlo první číslo nového měsíčníku FANTASTICKÁ FAKTA. Jeho šéfredaktorem se stal Vladimír Mátl a vyzval mě ke spolupráci. Zpočátku tam měla vliv plzeňská záhadologická skupina kolem J. Nováka, která se zabývala především kruhy v obilí a občas také paranormálními jevy. Mátl přizval také Vl. Šišku (projekt Záře, zkoumající UFO), navázal spolupráci s legendárním „záhadologem“ Ivanem Mackerlem, který podnikal odvážné výpravy do všech koutů světa, a cestovatelem ing. Marešem, zaměřeným především na záhadná zvířata, ale také magii přírodních národů. Napřed jsme jednali o spolupráci mezi redakcí Fakt a Čtení, kde jsem pracoval. Když Čtení padlo, vzal mě Mátl do redakční rady. Napřed jsem nevěděl co psát. Můj první článek vyšel až před Vánoci – byl inspirován zamrzajícím oknem v Kublově a týkal se tajemství fraktálových útvarů.
 To jsem ještě netušil, že tím začíná další nesmírně významná etapa mé tvorby, která ji trvale poznamená! Do roku 2003, kdy časopis skončil, jsem pro něj napsal desítky článků, reportáží a rozhovorů, vyšla zde řada mých fotografií, včetně několika barevných obálek.
 V roce 1998 vznikl druhý časopis VĚDMA, zaměřený na ženy, na astrologii, magii a přírodní léčitelství. Jeho šéfredaktorem se stal Aleš Česal. Tam mi začal vycházet promyšlený cyklus putování po záhadách české země (dokonce na barevné vložené příloze s mými fotografiemi!).  Ještě důležitějším se stal seriál „Čarodějnice v kuchyni“, který se líbil natolik, že se stal podkladem pozdější knihy. Vědma však po necelém ročníku zanikla, Aleš Česal se stal zástupcem šéfredaktora Mátla ve Fantastických Faktech. Já byl stálým členem redakční rady. Legendárními byla naše pravidelná setkání v hospodě u stanice Hradčanská, kde se při pivě a nakládaném hermelínu vymýšlelo a tvořilo. Měli jsme síť zpravodajů a podnikali výzkumné expedice na záhadná místa (nejúspěšnější byla výprava do Alp ke sledování zatmění slunce a výprava do Waldfiertelu za první evropskou pyramidou.). O natočení cyklu stylizovaných reportáží – např. Po stopách ďábla nebo Po stopách nacistických pokladů – jsme jednali s mladým filmovým režisérem Marcelem Bystroněm. Napsal jsem námět a scénář jedné části. Mělo se to jmenovat EXPEDICE EON. Hlavními hrdiny bychom byli já, Mátl a Česal a jezdili bychom zapůjčeným, reklamně popsaným  gazem. Dostal jsem námět sice zaplacen, ale na realizaci se nenašlo dostatečné krytí...   Fantastická fakta také předávala vlastní cenu (Dračí vejce!) za knihy, které se zasloužily o rozvoj tématiky. Předávala se na festivalu fantastiky v Chotěboři. K významným akcím patřil roku 2001 DEN FANTASTICKÝCH FAKT v Praze v Městské knihovně, kde přednášela řada světových osobností, a pouštěly se filmy. Dekoraci tvořil originální golém z filmu Císařův pekař. Já chystal vystoupení s režisérem Císařovským, ale ten se na poslední chvíli omluvil a tak jsem připravil přednášku o svém výletě do Bretaně TAJEMNÉ MENHIRY, k níž jsem promítal diapozitivy Zdeňka Burdy.

Na fotografie z této slavné akce, která byla prezentována ve všech sdělovacích prostředcích, se můžete podívat ZDE.

  V posledním období jsem byl autorem hlavních článků a s Mátlem jsem spoluurčoval obsah každého čísla (tehdy se A. Česal s R. Herzingerem odtrhli a začali vydávat svoji, prý komerčnější verzi FAKTA PLUS). V posledním období dosáhlo velkého ohlasu moje společné pátrání se čtenáři po stopách bájného hvízdajícího hada. Dá se říct, že tento případ jsme vyřešili a existenci záhadného „hvízdáka“, lezoucího po stromech, prokázali! Také mi začali volat lidé, jimž se dáli podivné věci, v bytě měli duchy atd. Dokázal jsem jim psychologicky účinně poradit, ale začal jsem se toho trochu bát.  Nechtěl jsem, aby mě na potkání obtěžovali psychopati.

Listopad 1997 – v Rodokapsu č. 43 vyšel můj poslední westernový román pod pseudonymem Paul O. Copurtier MSTITEL, napsaný na motivy Hamleta a Stevensonova Černého šípu (jeden čtenář tyto předlohy odhalil a napsal mi kvůli tomu rozhořčený dopis!) Mladý muž Henry zjistí, že strýc, kterého doposud miloval a obdivoval, je vrahem jeho otce. Příběh je situován do doby americké občanské války Severu proti Jihu a napsal jsem ho už na podzim roku 1996. Je také mimořádný tím, že je to poslední můj text, napsaný na psacím stroji – proto si šéfredaktor Doležal strhl z mého honoráře částku za přepis na disketu. Ilustrace byly zredukovány na jedinou v záhlaví (A. Křesala), barevná obálka je převzatá (Becker).
 Napsal jsem pro Doležala ještě jeden western, už ani nevím název, ten rukopis se někde ztratil, protože Rodokaps krátce nato skončil.

V listopadu 1997 vyšla v IKARII moje scifi povídka BOD NÁVRATU. Vypráví o kosmické lodi, která pronikla za hvězdné Heraklovy sloupy (inspirovala mě fotografie těchto útvarů z Humboldtova dalekohledu), byla sežehnuta a vyslána zpět jako fotonové pole, jenže po opačné časové ose. V podobě přízraků se pak tito kosmonauti střetnou s osádkou výzkumné stanice... Dvě ilustrace od Aloise Křesaly.

Na jaře roku 1998 otiskl Jiran v Ikarii můj „klasický“ sci-fi příběh z planety Marsu ÚDOLÍ OBRŮ, o trojici záchranářů, pátrajících po osudu vědecké expedice, která se náhle odmlčela – a oni ke svému překvapení zjistí, že výzkumníky pobily záhadně ožívající kameny! Marťané jsou totiž potomky jakýchsi podmořských korálů, které se přizpůsobily životu v mrazivé poušti, bičované písečnými smrštěmi. Svérázným způsobem spolu komunikují a vytvářejí dokonce svými těly v terénu obrazy, vzkazy, svědčící o překvapivé inteligenci těchto „kamenných bytostí“.
 Povídka se dost líbila, v anketě čtenářů Ikarie o nejlepší povídku roku se umístila jako čtvrtá.

Do soutěže Ikaros, vyhlašované v časopise IKARIE jsem anonymně zaslal delší povídku MANO KANAKA. Inspirovalo mě k ní vyprávění spolupracovníka Fantastických fakt cestovatele Mareše o žraločím démonu z polynéských ostrovů, který žije v lidské podobě, ale dovede se proměňovat ve žraloka. A také mě zaujala zmínka, že místní čarodějové varovali Američany před stavbou základny v Pearl Harbouru, neboť je to posvátné místo a uvrhnou na sebe hněv žraločí bohyně – což se také stalo, následoval nálet Japonců! Vymyslel jsem příběh skupiny amerických námořníků, kteří se zachrání z potopené válečné lodi na malém ostrůvku a upadnou tam do moci ďábelských sil. Jeden za druhým umírají (jako v té písni deset malých černoušků), až na jednoho, kterého si vyhlédla čarodějnice k zplození  nového žraločího člověka. Povídka v soutěži neuspěla a Jirana v Ikarii nezajímala. Zůstala ležet v šuplíku (vlastně teď už na disketě počítače!)

Od jara do podzimu roku 1998 jsem pracoval na poloviční úvazek jako novinář v redakci Berounského deníku. Otiskl jsem v něm řadu reportáží, rozhovorů a fejetonů, doplněných černobílými fotografiemi (které zpracovával redakční fotograf v temné komoře); k nejvýznamnějším patřila velká dvoustrana o chystaném hospicu v Kublově a zvláštní příloha k výročí ruské okupace 21. srpna před třiceti lety, kde jsem uplatnil své vzpomínky na to, jak jsme tyto bouřlivé dny prožívali v Žebráku. Také jsem napsal článek o počátcích hvězdárny v Žebráku podle vzpomínek svého otce. A zkusil jsem si dokonce „pátrací žurnalistiku“, když jsem šel za náhodně zachycenou stopou, až jsem posléze s pomocí čtenářů odhalil utajenou přípravu soukromého pivovaru, „usvědčil“ majitele a vše vyvrcholilo uchutnávkou první várky Berounského medvěda!
  Nejsem ale typ na chvatnou a povrchní novinářskou práci, také mě zatěžovala nutnost vyrážet o nedělích na různé akce a jezdit autem, což už jsem si netroufal, ačkoliv jsem si kdysi v mládí udělal na průmyslovce řidičák. A tak jsem se s redakčním kolektivem raději rozloučil.

V průběhu roku 1998 jsem tiskl pravidelnou přílohu v časopisu RING; cyklus o bájných a strašidelných bytostech z českých lesů, vod a strání, o mystických horách a také různé děsivé zajímavosti. Byl to časopis na hranici bulváru
 „Výprodej“ starých článků ze Čtení, Astra a Berounského deníku jsem později zahájil v křesťanském časopise NAŠE RODINA, kde tyto články vyšly v rozšířené verzi a s více mými fotografiemi.

Roku 1999 mi vyšla v Ikarii povídka NESMRTELNÍ, vyprávějící o obyvatelích zvláštní planetky, obíhající kolem hvězdy - pulsaru. Tato planetka se ve dne taví a v noci mrzne na kámen. Proto jedna generace bytostí, podobných krabům, žije dopoledne (a v poledne shoří), druhá žije odpoledne (a s příchodem noci pomrzne). Krizové chvíle přežívají bytosti v zárodcích, jakýchsi spórách, jimž geneticky předávají i veškeré předchozí znalosti a zkušenosti. Lidští výzkumníci těmto rychle žijícím bytostem připadají jako nesmrtelní bohové...  Jiranovi se tahle povídka líbila nejvíc ze všech.

V tomto roce jsem také zpracovával podklady pro propagační brožuru České cestovní agentury, která vznikla jako „pohrobek“ zrušeného Orbisu. V několika kapitolkách jsem popsal krásy Prahy, památných českých měst, přírodních reservací, lázní, kulinářství a turistických služeb. Text si upravili podle vlastních potřeb, doplnili spoustou fotek a přeložili asi do pěti jazyků.

Od podzimu 1998 začal Vladimír Mátl v rámci časopisu Fantastická fakta připravovat samostatné brožurky MAGAZÍNY ZÁHAD - sborníky delších článků, přesahujících svým rozsahem možnosti časopisu. V prvním čísle jsem otiskl kapitolu PEKELNÁ DĚŤÁTKA, v níž jsem naznačil odvážnou souvislost mezi chorobou svého otce, projevující se úbytkem krve, vizí mojí mámy, která spatřila u postele podivnou bytůstku, a dávnými legendami o nočních můrách a upírech...
 V dalších číslech jsem psal o tajemství jeskyň, o vlkodlacích (KDO PŘICHÁZÍ V HODINĚ VLKŮ), o případu pana Nováka z Kladna – muže bez minulosti ( k tomu mě svým filmem inspiroval režisér Císařovský – a díky tomu jsme se seznámili), o zjeveních ďábelských psů a mnoho dalších příspěvků. K nejrozsáhlejším materiálům patřil „záhadologický“ cestopis z výpravy na menhirová pole v Bretani – CESTA K BRANÁM PODSVĚTÍ . Magazíny pravidelně vycházely až do roku 2001.
 Od roku 1999 začal Aleš Česal redigovat v podobné brožované podobě magazín SVĚT MAGIE, do kterého jsem rovněž pravidelně přispíval. Zejména jsem zaujal čtenáře cyklem článků o lidové magii, o uctívání dávných božstev a démonů, o magii barev a významu obrazových kódů na velikonočních vejcích (což jsem odhalil ve starých spisech prof. Václavíka), o magii spjaté se starými řemesly a s tancem. Mlynářskou magii a problematiku čarodějnických učilišť v některých mlýnech jsem rozvedl na půdorysu lužického mýtu o Krabatovi – ČARODĚJŮV UČEŇ. V anketě čtenářů byly mé články hodnoceny jako nejlepší.
 Také jsme s Mátlem vymysleli projekt beletristický, edici LEGENDA, kde by vycházely fantasy novely, odehrávajících se nikoliv v pohádkových světech, ale v reálné historii. Na festivalu v Chotěboři jsme vedli náborové rozhovory s význačnými autory: spolupráci přislíbil Mostecký, Rečková, Medek aj. Také se tam měly uplatnit Mátlovy šamanské povídky z pravěku, Zajícovy keltské příběhy o Věčném poutníkovi a moje Oči Baziliška a možná i Sekera strážců, rozdělená do několika knih... Ale z projektu nakonec sešlo...

Pro Ikarii jsem napsal povídku ŠPAGETY – byla to výpověď starší ženy, která má pocit, že se světem kolem ní se děje něco divného. Zbláznila se snad? Pointa je však v tom, že ona už neexistuje, zahynula při nehodě autobusu, ale její dcera, výzkumnice, umístila matčinu mysl do počítače. A všechno by bylo v pořádku, kdyby její vnuk Jiřík tolik nemiloval počítačové hry a špagety! Povídka Jiranovi připadalo zvláštní, pro můj styl netypická, jako by ji napsal někdo jiný (ještě nezná všechny možnosti mého výraziva!!!). Do Ikarie ji nevzal. Doporučil mi, abych se obrátil na redaktora Tomana v časopise pro mládež ABC.
 Tam jsem ale nakonec nabídl seriál o tajemných pokladech v Čechách. Byl přijat a vycházel na pokračování s pěknými barevnými ilustracemi. Součástí cyklu byla hra o věcné ceny, v níž čtenáři odpovídali na kontrolní otázky a na herní mapě si nalepovali jednotlivé starobylé mince.
 Nakonec jsem Špagety otiskl v ostravském měsíčníku RAMAX, vydávaném Liborem Marchlíkem, s nímž jsem byl ubytován na jednom pokoji při Festivalu fantazie v Chotěboři. Protože se mu líbila má vyprávění o záhadách, domluvili jsme se na pravidelném seriálu, kde jsem znovu uplatnil Hagena, obry, trpaslíky, upíry atd. Jinak byl tento časopis zaměřen především na recenze nových knih a filmů. Vycházel až do roku 2003. V jednom z pozdějších čísel jsem také napsal své bezprostřední dojmy ze shlédnutí filmu Pán prstenů.

Na vánočním večírku v redakci Fantastických fakt jsme při sklence dobrého vína rozprávěli s Mátlem a Česalem o problematice takzvaných „morfogenetických polí“, objevených anglickým profesorem Sheldrakem a o tom, jak se informace zapisují do krystalických struktur kamenů a jak jsou vodou vtahovány do podzemních dutin. Že je to vlastně jakýsi obrovský počítač. A rozvinuli jsme šamanskou teorii beztělců a duší, které mohou za určitých okolností radit smrtelníkům z „jiného světa“. A já jsem najednou řekl, že by bylo zajímavé pojmout dějiny jako boj o ovládnutí  zemské informační sítě. Mátl se toho nápadu hned chytil, že bychom to měli napsat, že by z toho byl pěkný seriál do časopisu. A musíme si pospíšit, abychom byli první, protože jsou zvěsti, že Wurm připravuje knihu Tajemné dějiny světa...
 A tak vzniklo pozoruhodné dílo UTAJENÉ DĚJINY ČECH. Vladimír Mátl si pohrál hlavně s úvodními, spíše obecně teoretickými kapitolami, já jsem ony teze naplňoval „masem“ konkrétních dějinných událostí, odhalovaných ovšem jako skrytou magickou válku, a Aleš Česal dodával různé podněty o tajných rituálech. Materiál jsem jazykově sjednocoval já a snažil jsem se o čtivý, napínavý styl, kladoucí otázky a hledající odpovědi, postupující jako detektivka a vršící jeden bizarní důkaz za druhým... Napřed Utajené dějiny Čech vycházely jako seriál v časopise Fantastická fakta, na vložené barevné příloze. Speciální ilustrace do něj kreslil Petr Utěšil.
 Jako speciální číslo Magazínu záhad vyšel v roce 1999 první díl – UTAJENÉ DĚJINY ČECH – PRAVĚK, JAK HO NEZNÁTE. ( od roku 5000 př.n.l. až do r. 830). Výtvarník vybral na obálku moji barevnou fotografii, zachycující pohled od Velízu na večerní červánky (což mě také potěšilo). Hned nám nějaký čtenář napsal, že je to blábol a historie z šedesáti procent vymyšlená! Ale prodalo se toho dost, takže v časopise už běžel na pokračování druhý díl VE STÍNU KŘÍŽE, jenž poté opět vyšel v roce 2000 samostatně jako Magazín záhad speciál, opět s vynikajícími ilustracemi od Utěšila. Tam jsme rozvíjeli hypotézu, že církev si sestavovala velký computer s kostely jako přenosovými stanicemi a kříži jako energetickými zářiči a anténami a jejím cílem byl odvážný „projekt Ráj“! Obsáhli jsme období českých dějin od sv. Ludmily až po Karla IV.
 Začali jsme pracovat na třetím dílu. Vyšlo pár pokračování v časopise... Pak to trochu uvázlo. Najednou se však ozval šéf Železný, že magazíny s „Utajenými dějinami“ šly dobře na odbyt a že by je vydal jako vázanou knihu. V něco takového jsme ani nedoufali!
 Hned jsme využili příležitosti k doplnění a úpravám textu (nebyli jsme už vázáni striktním rozsahem magazínů!). Druhý díl jsem mohl doplnit kapitolou o husitských válkách, která byla moje oblíbená a do magazínu se nevešla.
 V roce 2001 vyšly obě části v jednom svazku, v tvrdých deskách, v edici „Knihovna fantastických fakt“ s podtitulem „Historie, o které odborníci nechtějí slyšet“.
 V roce 2002 projevil Železný zájem o další díl „utajenek“ (jak jsme jim familiérně začali říkat). To již bylo v období rozpadu prvotní party kolem Fantastických fakt a Mátl nechtěl do věci autorsky vstupovat. Nakonec jsem použil jeho postřehů o rozvoji knihtisku jako prostředku k vymývání mozků. Druhý díl jsme dali dohromady s Alešem Česalem a Mátl ho jen redigoval. Tentokrát byly ilustrace převzaté ze starých knížek a dokumentů a bohužel, v nekvalitním tisku moc dobře nevyšly – obrázky jsou mlhavé a černé. Obsáhli jsme dobu od roku 1435 do roku 1768; čili atraktivní témata jako rudolfínská Praha, procesy s čarodějnicemi, zednáři, atd... Podtitul zněl: „Temné proudy pod hladinou oficiálních dějin.“
 Železný se poté ještě dohodl s podnikem Levné knihy a v roce 2004 vydal oba dva díly v jednom brožovaném tlustém svazku (za lidovou cenu). Šlo to na dračku, musel se dělat dotisk!
 V roce 2006 odkoupilo vydavatelská práva od I. Železného nakladatelství XYZ a připravilo již třetí vydání Utajených dějin v knižní podobě (a páté vůbec!). Je to šokující fenomén, vůbec nejúspěšnější kniha, na které jsem se zatím podílel, ačkoliv podle mého mínění je to spíš sci-fi než literatura faktu. Lidé prostě chtějí být blbnuti a šokováni! Náklad už celkem dosáhl asi 10000 výtisků, ale my jsme z toho nezbohatli. Za prvé se o peníze dělíme tři, za druhé máme nějaká čtyři procenta dohromady.

Někdy na přelomu roku 1998 – 99 jsem byl pozván na casting na FAMU; nějaký zahraniční student (z nějaké asijská země) mě chtěl do role ve svém ročníkovém cvičení, krátkém hraném filmu. Po letech jsem zase procházel místy, kam jsem kdysi chodíval do školy. Hrál jsem svoji typickou postavu; tupého generála, který žije sám s malým synkem, ale nerozumí mu, vodí si domů milenky a nakonec tomu chlapci ve vzteku rozšlape housle, na které rád hraje. Točilo se v jednom bytě na vltavském nábřeží a na pražských ulicích.

V roce 1999 - 2000 jsem také začal tisknout záhadologické články v časopise SKRYTÉ SKUTEČNOSTI, který vydával ve svém nakladatelství AOS PUBLISHING v Ústí nad Labem J. Mezsáros (původem snad ze Slovenska a také hudebník). Napřed jsme s ním jednali, že bychom přešli s Mátlem a Česalem do jeho redakce, ale pak se z úsporných důvodů rozhodl redigovat nový časopis sám se svojí manželkou. Napřed byl náznak spolupráce, oba časopisy na sebe navzájem uváděly reklamu, ale brzy se ukázalo, že je to tvrdá konkurence. Mezsáros dokonce okopíroval grafickou podobu Fantastických fakt. Proto moje články u něj byly lidmi z Fantastických fakt brány s rozpaky, i když tam zprvu přispíval i Česal, než se pohádali. Zejména tam vyšly moje články z Bretaně, tajemství mykénských hradů, magie labyrintů, předvánoční Tajemné bytosti z království zimy – a také ukázky z připravované knihy...

Od roku 1988 byl v televizi PRIMA vysílán publicistický pořad ZÁHADY A MYSTÉRIA, u jehož zrodu stála šéfredaktorka Jana Kasalová, dramaturg Petr Ballek, záhadolog Ivan Mackerle a moderátor (bývalý středoškolský profesor) Jiří Podzimek. Přizvali ke spolupráci také Aleše Česala, ale ten se s nimi brzy pohádal, neboť zcela překroutili jeho námět a navíc mu nezaplatili. V roce 1999 jim Železný vydal Magazín záhad speciál, zaměřený na vyprávění zajímavých kauz z tohoto pořadu. Já se k nim poprvé dostal koncem roku 1999, kdy mě Mackerle přizval jako „záhadologa“ do studia k televizní besedě o tajemném přízraku Hagenovi z lomu Amerika u Karlštejna.
 V roce 2000 jsem Ballkovi nabídl vlastní námět. Šlo o tajemný les Bor u Českých Budějovic, kde bydlela Zdena Vrzalová, známá mé nevlastní dcery Heleny. Ona byla mystička a psychopatka, možná měla i nějaké zvláštní schopnosti (když byla u nás doma a pila kávu, najednou spadl ze stěny sám od sebe obraz!). V tom lese bývalo vojenské cvičiště a muniční sklad a děli se tam podivné věci, dva vojáci na hlídce se navzájem postříleli, přistálo UFO a podpálilo kus lesa, zjevoval se přízrak černého muže a ozývala se divná flétnová melodie... Námět se v televizi líbil a vyzvali mě, abych zpracoval scénář. To mě ještě nenapadlo, že se vlastně stávám zaměstnancem. Televize Prima totiž měla výrobu postavenou na práci externistů. Vyjeli jsme s režisérem Longinem a kameramanem, (který byl starý známy z dob Bártfilmu!) do Budějovic na obhlídky. Jenže se nám to neskutečně rozplývalo. Nic nebylo možno dokázat a ukázat, ti nejzajímavější svědci se nechtěli nechat natočit. Pátral jsem v armádních archivech, hovořil s generály, dokonce jsem horké léto trávil ve studených slujích archivu Na Invalidovně… A nic! Kasalová to zarazila.
 Longina ale zaujalo mé vyprávění o paní, na jejíhož psa zaútočily u rybníka tři divné červené koule. A tak jsme obratem, aby z toho nebyl průšvih, vytvořili náhradní program. Jmenoval se PRONÁSLEDUJE MĚ KULOVÝ BLESK?  Pořad se skládal z reportážní filmové části, jež byla prokládána živou besedou s obhájci případu a skeptiky, kterou ve studiu vedl Podzimek. V reportážích jsme se vyřádili, dokonce jsme v noci u jihočeského rybníka vyráběli umělý kulový blesk ze žárovky na rybářském prutu a navštívili jsme výzkumný ústav akademie věd, kde nám miniaturní kulový blesk vytvořili pomocí laseru...
 Kulový blesk se povedl a měl úspěch. A tak jsem byl vyzván, abych připravil další scénář. Na základě článku v časopise Květy jsem napsal PROKLETÍ NUSELSKÉHO MOSTU. Tam jsme řešili souvislost mezi tajemnými světelnými a zvukovými jevy v bytě jednoho muže, žijícího pod nuselským mostem, a sebevrahy, vrhajícími se z mostu dolů. Prožili jsme na mostě i pod mostem pár hektických dní, zpovídali jsme lidi i odborníky, s psychotroniky jsme tam měřili, se šamany bubnovali... Longina dokonce napadlo, že bych měl být jedním z průvodců pořadem (druhý byl mladý reportér, jméno jsem už zapomněl). To se ale nelíbilo šéfové Kasalové, tvrdě nás sprdla a záběry se mnou se musely v maximální možné míře z reportáží vystříhat. Že prý lidé jsou zvyklí na své oblíbené reportéry a odmítají vídat nové tváře! Z mnoha důvodů tenhle pořad už nebyl tak dobrý, místy působil rozpačitě. Bylo to psychicky náročné, vlastně jsem také dělal předvýběr natočeného materiálu (hrubý střih) a podílel jsem se na režii ve studiu.
 Byla to zajímavá práce, ale podmínky drsné (seděl jsem v redakci třeba až do půlnoci, dokud materiál nebyl schválen jako dobrý!). Navíc se na poradách pořád hodnotila sledovanost a běda, když klesala! A z důvodů nedostatečné sledovanosti byl pořad nakonec zrušen, ačkoliv měl mnoho přívrženců mezi diváky. Já ovšem odešel o něco dřív...

V roce 2001 jsem jako odpovědný redaktor převzal u Železného vedení edice VĚŘTE – NEVĚŘTE. To byl nápad šíleného dobrodruha Jiřího Zemana, kterého jsem znal ještě z dob Rodokapsu. Inspiroval se stejnojmenným televizním seriálem a přesvědčil Železného (ukecávat, to on uměl), že to bude tahák. Každé dva měsíce nachrlil hromádku textů, kde se svou obvyklou nonšalantností namíchal koktejl z různé literatury a zahraničních časopisů a z vlastních cestovatelských zážitků, a to vše hojně okořenil bujnou fantasií bez jakýchkoliv zábran. Čtenáři měli soutěžit, tipovat, který z příběhů je vymyšlený a který se doopravdy stal. První číslo dělal ještě s Doležalem, ale ten pak odešel a zůstalo mi to na krku. Snažil jsem se vnést do jeho bohémského vyprávění alespoň nějaký řád, rozdělit ho na kapitoly a odstavce, gramaticky srovnat. Barevné obálky a vnitřní ilustrace jsem vymýšlel s Aloisem Křesalou. Celkem vyšlo 6. čísel, pak to vydavatel stopnul.
 Pijácká posezení se Zemanem mi však dodala odvahy, že člověk se má umět prosazovat a přesvědčovat lidi, že právě já jsem ten „pan spisovatel“, na kterého už dávno čekají! On sám se chtěl pustit do vydavatelské činnosti, dokonce zblnul nějakého pracháče, aby to financoval. Nemohlo to samozřejmě dopadnou jinak než špatně. V několika knížkách, které spolu stačili vydat, byla i anotace na můj román Oči baziliška, že vyjde v té jejich edici v příštím roce. Ale projekt zákonitě zkrachoval, sotva začal.
 Úspěšnější byl kontakt s Meszárosem, kterému Zeman osobně zavolal, že mám vynikající knížku, a kdy že mi ji tedy hodlá vydat?!