Po stopách čaroděje Krabata

S Krabatem jsem se poprvé setkal v uhrančivém Zemanově kresleném filmu – a troufám si směle říct, že atmosférou se mu před nedávnem uvedený „hollywoodsky střižený“ německý hraný film ani zdaleka nevyrovná. Příběh čarodějova učně u nás známe především z novely německého spisovatele (a rodáka z Liberce) Otfrieda Preusslera, jenž spoustu informací o lidové mlynářské magii spojil s národní lužickou legendou do dramaticky sevřeného baladického příběhu. Úplně z jiné strany se na příběh podíval srbský spisovatel Jurij Břežan, jenž ve svém obsáhlém románu Krabat líčí osudy vzpurného lužického rodu, jenž v sobě nese krabatovské geny, a tak mu současnost prolíná z dávnou minulostí v jakési „postmoderní“ mozaice.

 Leckdo v Čechách ovšem neví, že příběh čarodějova učně, jenž zvítězí nad temným mágem - „mlynářem z Černého mlýna“ je pouhým začátkem Krabatova osudu, úvodní kapitolou z velkého epického příběhu. V lužické legendě se Krabat stal hrdinou tureckých válek a poté moudrým a spravedlivým vládcem kraje, dobrotivým čarodějem. My si při představě Krabata vybavíme rozcuchaného sirotka, jakéhosi slovanského Harryho Pottera z doby třicetileté války, pro lužické Srby je to však obdoba bájného Merlina nebo Gandalfa, velebný šedovlasý a šedovousý stařec (typický je pro něj mohutný knír pod nosem!) v červeně lemovaném dlouhém bílém plášti, jenž s magickou hůlkou nad hlavou cválá na krásném bělouši vstříc nepřátelům a zahání bouře, povodně, temné čaroděje, zlé saské vévody i machometánské Turky!

 Je zvláštní, že lužickým národním hrdinou je čaroděj, o němž se ovšem jedním dechem tvrdí, že to byl věrný katolík!

 Kde se ta podivuhodná postava vzala? Jméno Krabat jako by znělo krákáním havranů (krkavců), věrných služebníků, kteří ho doprovázejí na jeho poutích. Možná má něco ze starogermánského boha Wodana. Mystické souvislosti mezi „čarujícímu mlynáři“ a skutečně existujícími „tajnými bratrstvy“ a rituály lidové magie jsem kdysi podrobně rozebral v obsáhlé kapitole své knihy ČESKÉ ZÁHADY, kde jsem popsal i podobné české mlynářské tradice a několik dochovaných čarodějných knih. Mlýn času, meloucí na prach kosti mrtvých, se objevuje dokonce už v keltských mýtech.

 Jenže příběh Krabata má i druhý inspirační zdroj, jenž je zcela reálný. Stojí za ním skutečná historická postava Johan von Schadowitz (Jan Šadovič). Byl ti zchudlý šlechtic, pocházející z malé vísky u Záhřebu, původem tedy Chorvat (což se srbsky řekne Krowat, Krbat). Aby se uživil, nechal se naverbovat na vojnu, stal se plukovníkem obávané chorvatské jízdy (Chorvati šířili za třicetileté války děs a hrůzu i v Čechách, byli to „ďáblové na koních“, proslulí nemilosrdnými loupeživými nájezdy). Šadovič se proslavil hrdinskými kousky v boji proti Turkům, a když odcházel do výslužby, byl od saského panovníka odměněn, byl mu darován statek v Horní Lužici, v obci Wulke Ždźary (Velké Žďáry). Zde se stal velmi oblíbeným pánem. Šadovič totiž nebyl jenom statečný voják, ale také velmi vzdělaný člověk, dokonce se říká, že před odchodem do války studoval na univerzitě, ale svá studia nedokončil. Staral se o své poddané, měl pochopení pro jejich problémy, jako první na svém panství zrušil robotu a zaváděl nové způsoby hospodaření. Začalo se říkat, že umí čarovat. Například řekl svým sedlákům, aby urychleně sklidili seno, protože brzy přijdou velké deště. Poslechli ho – a udělali dobře. Sousedům, kteří předpovědi nevěřili a otáleli, seno zmoklo a shnilo. To založilo jeho slávu. Nejen, že ovlivňoval počasí, ale také se vyznal v léčitelství, uměl hojit zranění a zlomeniny (měl praxi jako voják), byl velkým znalcem koní a vůbec uměl spoustu věcí, které prý vyčetl z kouzelných knih, kterých měl ve svém dvorci plnou skříň (což bylo pro venkovany, neumějící číst, opravdu šokující umění!). Šadovič prý dokonce létal na svém husarském plášti, uměl se proměnit v havrana, rozhazoval z pytle zrní, a kam semeno dopadlo, tam vyrostl ze země odhodlaný voják s tasenou šavlí!

 Postava Šadoviče, často zobrazovaného v onom typickém husarském plášti, splynula se staršími legendami o čarodějích a vytvořila národního lužického hrdinu. Připadá mi ovšem podivuhodné, že hrdinou Srbů se stal Chorvat, když si představíme, do jakých konců došla na Balkáně nenávist mezi Srby a Chorvaty! Ovšem Šadovič (který byl už za svého života známější pod přezdívkou Krowat či Krabat ) byl i v tomto případě vzorem tolerance. Ačkoliv sám byl katolík, vůbec mu nevadilo, že v jeho vsi žijí protestanti. Pohřben ovšem musel být na katolickém hřbitově, proto není jeho hrob ve Velkých Žďárech, ale v sousedním městečku Kulově.

 Vydali jsme na výlet po stopách Krabata – toho skutečného, i toho mýtického z děsivých pověstí. Zájezd organizoval Klub přátel Lužice, sídlící na Malé Straně v Lužickém semináři. A temné síly se nám snažily hned od počátku cestu překazit. U Liberce vypověděl motor autobusu, přes hodinu jsme museli čekat na okraji jakési vesničky, než dorazí z Prahy náhradní autobus. Na odbočce cesty se vedle nás otáčela jakási řidička s osobním autem – a spadla do hlubokého příkopu. Tak jsme se během čekání zabavili snahou dostat ji ven, což se podařilo shromážděním prken a trámů ze sousedních domů. Navíc začalo poprchávat, ačkoliv předpovědi slibovaly krásné počasí! Byli jsme celý zmrzlí a otrávení.

 Ale pak se všechno zlomilo. Autobus přijel (dokonce větší a lépe vybavený!), mraky se roztrhaly, slunce vysvitlo… Mihli jsme se přes cíp Polska kolem starobylé Žitavy (kdysi české!), a ani jsme si nevšimli, že už jsme v Sasku. Zato nám neušlo náhlé objevení dvojjazyčných nápisů na informačních cedulích. Větším písmem německy a pod tím dole drobněji lužickosrbsky.

  Budyšín nezůstal nic dlužen své pověsti, že je městem věží. Stihli jsme obejít jen některé z nich.

 Lví věž,  Lawska veža, německy Lauenturm, vznikla v roce 1400. Na průčelí má nápadný reliéf krále Albrechta na koni. Nejslavnější je asi padesát šest metrů vysoká Bohatá věž, Reichenturm. Je šikmá jako věž v Pize, jenže na rozdíl od Pizy se o tom moc neví. Je odkloněná k severovýchodu o téměř půldruhého metru! Přesto se na ní může vylézt a z vrcholku přehlédneme celé město. Mikulášská věž tvořila na počátku 16. století součást městského opevnění. Zajímavý je svorník její klenby. Představuje prý hlavu úředníka Petera Preischwitze, který chtěl město vydat husitům. V jiné věži je prý zazděn hříšný mnich i se svou milenkou, koukají jim ve výši prvního patra jenom zkamenělé hlavy! Průvodce nám ovšem prozradil, že se tu při nějaké rekonstrukci skutečně našla zazděná kostra. A pod hradbami u řeky Sprévy jsme viděli dřevěný domek, který prý jako jediný neshořel při velkém požáru, protože v něm bydlela mocná čarodějnice.

Budyšín má i svoji Daliborku. Nazývá se ovšem Karáskova věž. Jan Karásek byl jakýsi zdejší Jánošík, vůdce velké bandy, která obírala bohaté kupce. Chudé vesničany naopak obdarovával. Musel si je předcházet, aby ho neudali! Byl to ovšem náš krajan (Čech se ve světě neztratí!), pocházel z pražského Smíchova. Vedle Krabata je tedy Karásek další proslulou lužickou postavou, někdy býval také nazýván Lipstulian nebo Záhoř (snad to byly jeho přezdívky). Karásek těžil z toho, že v té době bylo ještě v Lužici několik městeček, která patřila k českému království, a proto tam zbrojnoši saského vévody nesměli vstoupit. V těchto městečkách se vždycky po úspěšném lupu schoval. Nakonec ho však dopadli, když se zdržel na vsi u milenky! „Proradné ženské plemeno“ volal Karásek – Záhoř, když byl přikován ve věži. Tahle budyšínská věž se podle něj nazývá ovšem jen neoficiálně, jinak se jí říká Vodárenská. Je nesmírně vysoká, je předsunutá před hradby, stoupá až od úpatí hradní skály a bývalo v ní umístěno vodní čerpadlo, napájející kašny na hradním nádvoří vodou z řeky Sprévy.

 Procházka po parkánech kolem hradeb nad řekou Sprévou, kde se pohledům vynořují další a další věže, je opravdu malebná, ale naším hlavním cílem byla Srbské muzeum v areálu Budyšínského hradu. Byla tu kromě stálé národopisné expozice i dočasná výstava o Krabatovi; mohli jsme tady vidět oblíbeného hrdinu v bezpočtu zobrazení, včetně velké jezdecké figuríny, a také originální dokumenty, předměty z lidového čarování, amulety, pečetěné „černé knihy“, originály prvních pohádkových sbírek z 19. století atd.

 Zastavili jsme se v Krabatově statku ve Velkém Ždáru; celá zeď je tady pokreslená obrazy z jeho legendy. V sousedním městečku Kulově mají na náměstí nový Krabatův pomník, sloup, na jehož úpatí stojí osoby spjaté s jeho životem, na horní římse sedí dokola jedenáct krkavců, a toho dvanáctého drží na ruce sám Krabat, stojící na vrcholu sloupu. Jeho náhrobek v kostele se nezachoval, ale v kronice je zapsáno, že jako významný muž byl pohřben přímo před oltářem. V zazděné podzemní kryptě tam zřejmě dosud tlí jeho kosti. Informační tabule na chrámovém pilíři připomíná, že právě zde spočinuly jeho ostatky.

 Pahorkatá krajina Budyšínska přešla cestou na sever v mokřinaté lužní lesy, plné potůčků a rybníčků. Na okraji obávaného Černého močálu, přes který nepřešel živ nikdo, kdo neznal stezku, stojí vesnička Čorný Chołmec (Černý Chlumec) a na jejím okraji Černý mlýn! Cítíme vzrušení, když se blížíme k dějišti legendární balady. Kolem úzké silničky leží balvany – a na každém z nich sedí jeden havran (samozřejmě dřevěný!). Čestná stráž až k parkovišti…

 Mlýn je vlastně novostavba, projekt skupiny nadšenců, kteří se pokusili navázat na tradici a vytvořili podle dobových podkladů repliku původního mlýna, jaké se kdysi v tomto kraji vyskytovaly. Je to spíše turistická atrakce, konají se tu každoročně velké Krabatovské slavnosti, vrcholící inscenací výpravné muzikálové hry… Uvnitř je muzeum s mlynářskými památkami, ale také s rekvizitami z natáčení zmiňovaného hraného filmu (místní mají filmařům poněkud za zlé, že jim autentické prostředí nepřipadalo dost atraktivní, a tak příběh přestěhovali do Alp, čímž ztratil autentickou atmosféru mokřinaté Lužice; měli si raději najít nějaký fotogenicky ponurý močál, plný tlení, mlh a bludiček). Lužické mlýny bývaly trochu jiné, než ty české, mívaly vysokou mlýnici, takže vypadají tak trochu jako dřevěná věž. Mlýnské kolo je navíc poháněno svrchní vodou, přiváděnou dřevěným žlabem vysoko na kůlech; vodu do žlabu čerpá větrné čerpadlo, které spíše připomíná stanice z Divokého západu. Pokud nefouká vítr, můžete spustit elektrické čerpadlo, když do kasičky vedle kola vhodíte euro. Uvnitř je leccos zajímavého, včetně sloupů s vyřezanými hlavami krkavců a hadů, funkční mlýnice, kde rachotí dřevěné převody, a tajné komnaty, popsané magickými znaly a muřími nohami, kde před mlynářovým křeslem leží na stolku mocná kniha kouzel KORAKTOR, převázaná řetězem a zamčená na zámek.

 Můžete se vydat do okolí po Krabatově stezce (nebo i cyklostezce), nebo posedět na terase s dobrým pivem Krabat (!). Občas tu uvaří i nějakou lužickou specialitu. Velice mi chutnala načervenalá polévka „soljanka“, v níž jsem rozeznal rajčata, papriky, kyselé okurky, nakládané houby, maso, klobásu a nějaký tvrdý sýr na způsob balkánského.

 Černý mlýn je skutečně jen kulisa, jakýsi „disneyland“, ale má svůj půvab – a snad vzbudí i představu o dávné lužické magii a starém moudrém čaroději Krabatovi s šedivými rozcuchanými vlasy, výbojnými licousy, snědou tváří a pronikavým pohledem, jímž na nás hledí, ztvárněn nějakým zdejším populárním hercem, z velkých bilboardů!