PO STOPÁCH JANA ŽIŽKY

(úvaha nad připravovaným dokumentárním seriálem pro televizní stanici CS film)

 Mrazivý vítr skučel 25. března mezi rybníky Markovcem a Škaredým, koně neklidně pofrkávali a muži svírali zkřehlé prsty kolem ratišť kopí a sudlic. Praporec s rudým znamením kalicha se divoce zmítal pod nízko letícími mračny zachmuřeného nebe. Na krajní vůz, označený hejtmanskou zástavou, vystoupil vousatý muž v dlouhé šubě, kožešinové čepici a s černou páskou přes oko. Jediným zdravým okem přehlédl budoucí bojiště a šikující se jezdecké řady nepřátel, obávaných „železných pánů“…

 Ne, nepřenesli jsme se strojem času do roku 1420, neboť pár zneklidňujících prvků kazí iluzi; boží bojovníci se zahřívají horkou medovinou z plastových kalíšků a pořizují si pamětní snímky digitálními fotoaparáty. Velký hejtman sice dorazil k Sudoměři, jak se sluší a patří přímo z Plzně, ale jeho občanské jméno zní Jiří Kunát.

 Naši kameramani odvážně vstupují mezi šikující se vojska, uhýbají cválajícím koním a letícím šípům a málem také schytají nějakou tu ránu husitským cepem… Velkou rekonstrukci první slavné Žižkovy bitvy u jihočeské Sudoměře pořádá už pravidelně bojové historické sdružení Plzeňský landsfrýd, ale mi jsme sem tuhle dubnovou sobotu vyrazili natočit první záběry chystaného dokumentárního seriálu.

 Jan Žižka býval mým oblíbeným hrdinou už od klukovských let – i když tehdy nám ho ve škole prezentovali v podobě přibarvené dobovou komunistickou ideologií, znali jsme ho ve Štěpánkově podání z Vávrových filmů. Rád jsem četl Jiráskovy romány Proti všem a Mezi proudy. A především jsem trávil se Žižkou část každých školních prázdnin, neboť jsem měl babičku a dědu ve městě Táboře, a denně jsem tam chodíval na náměstí kolem jeho sochy. Spletité Táborské uličky dýchaly atmosférou těch dávných časů a jako by v nich dosud dřímala ozvěna chorálu „Kdož jsú boží bojovníci“. S klukovskou partou jsme si rádi hráli na husity, ale nikdo nechtěl dělat křižáky, kteří budou biti!

 Během dalších let jsem byl svědkem toho, jak se proměňovaly názory na Jana Žižku. Jednou ochránce chudého lidu a málem komunistický stratég, vzápětí zase náboženský fanatik, tu příkladný vlastenec a obránce českého jazyka, a jindy zase loupežník, zákeřný terorista, ničitel památek a masový vrah… Tolik protikladných přívlastků, tolik bezvýhradného obdivu na straně jedné a vzteklé nenávisti na straně druhé!

 Jenže pod všemi těmi nálepkami byl člověk se svými city, emocemi, s nelehkým osudem a hlubokou vírou v Prozřetelnost Boží. O mnohém svědčí jeho osobní dopisy, které sice diktoval písařům, kteří je přizdobili typickými dobovými obraty korespondenčního slohu, ale přesto jimi prosvítá jeho myšlenkový svět – a svědčí to o člověku, který bytostně toužil nastolit v té hrozné době čestný a spravedlivý řád. Jak třeba zapřísahá „všechny bratrské obce, pány i rytieře“, aby se sešli na sněm do Německého Brodu a vzali tady v potaz „radu chudých i bohatých“, aby se na místě, kde jim dal Bůh slavně zvítězit, káli ze svých hříchů, neboť svými hádkami, rvačkami, kyselostmi, nenávistmi, zradami, pomluvami, podvody a loupežemi si sami přivodili mnohé nesnáze, jimiž je teď Bůh trestá. A podpisuje se tentokrát nikoliv jako obvykle „správce lidu táborského v naději Boží“, ale velmi pokorně „sluha nestatečný v naději Boží“.

 Pozoruhodné svědectví o lidskosti je osobní Žižkův dopis husitské radě města Domažlic, neboť se na něj obrátila jakási vdova se stížností, že jí vojáci pobrali všechno živobytí, dokonce i peřiny, a ona teď nemá se svými dětmi „kam by hlavu složila“. Žižka připomíná domažlickým bratřím Kristův příklad a přikazuje, aby jí všechno neprodleně vrátili a postarali se o ni.

 Za jiných okolností dovedl být ovšem nemilosrdný, ba až krutý. Když se ho někdo snažil oklamat, protivil se mu, nebo se choval jako hlupák, Žižka dovedl vybuchnout cholerickým záchvatem vzteku. Je známo, jak nesnášel náboženské extrémisty a fanatiky; když před tažením na Beroun jakýsi kněz prohlásil, že vojsko nepůjde tam, kam chce bratr Žižka, ale pouze tam, kam jim ukáže Bůh, Žižka ho na místě před nastoupenými šiky zfackoval. Nikdo si už netroufl další námitky. Víme, jak zatočil se sektou adamitů. Ale není pravda, že je nechal rovnou upálit. Zřídil pro ně jakýsi internační tábor v Klokotech (nemohl je vodit do Tábora, odkud je před časem nechal vyhnat) a tam je po několik týdnů táborští kněží přesvědčovali o jejich omylu a poblouznění. Mnozí z adamitů odvolali své bludy a požádali o návrat mezi bratří. Jen několik nejzatvrzelejších, v čele s Janem Kánišem, odmítlo usmíření s táborskou obcí a bylo upáleno.

 Často je také Žižkovi vytýkána „zrada“ spáchaná na Diviši Bořkovi z Miletínka, kterého poslal na vojenskou výpravu na Moravu a mezitím se svými přívrženci obsadil jeho město Hradec Králové. Rozčileného hejtmana Bořka, jenž se urychleně vrátil, aby bránil své pozice, porazil v bitvě. Byla to první bitva mezi husity a zapříčinila krvavý svár, jenž vrcholil bitvou u Lipan v níž právě Bořek z Miletínka, jako velitel „zemského vojska“, dokonal svou pomstu a lstí krvavě zničil polní vojska táborů a někdejších Žižkových „sirotků“.

 Každý člověk je neopakovatelným obrazem, skládaným z různobarevných plošek jako mozaika. Najdou se tam střípky zářivé i temné. Žižkovu povahu bychom mohli lépe pochopit, kdybychom blíže poznali průběh jeho života. Jenže tady nastává určitá potíž. Na první pohled se zdá, že Jan Žižka z Trocnova (později se psával raději z Kalicha, podle nového hradu, který si nechal zbudovat v severovýchodních Čechách) je osoba všeobecně známá. Jenže ve skutečnosti toho o něm víme velmi málo! Průběh Žižkova života se nám ztrácí v mlhách nejistot, dohadů a různých hypotéz. Vůbec netušíme, co bylo motivem k jeho, někdy až překvapivě nečekaným rozhodnutím. A tak mě napadlo, že by stálo za pokus, ukázat místa spjatá s vojevůdcovým životem a nadhodit některé „záhady“ a sporné otázky.

 Přesněji řečeno, na tenhle nápad mě poprvé přivedl spisovatelský kolega Jan Bauer. Když jsme v jižních Čechách společně natáčeli různá témata pro můj pravidelný televizní pořad Magazín záhad, došlo samozřejmě i na zmínky o Žižkovi. Oba už jsme se s ním vyrovnávali ve své tvorbě. Jan Bauer rozvinul ve svých novelách několik záměrně provokativních hypotéz, spojených s úkolem Jana Žižky jako „šéfa tajných služeb“ na dvoře krále Václava IV., včetně toho, že byl nasazen králem jako „záškodník“ na území Rožmberků, že při slavné novoměstské defenestraci přišel z pověření krále hájit konšely, ale když zjistil situaci, přidal se k útočníkům, a nebo nejbláznivější autorský nápad, že skutečný Žižka padl v Polsku v boji proti řádu německých rytířů a později se za něj vydával jeho syn, který ve skutečnosti viděl na obě oči a pásku nosil jen jako součást masky…

 No, držme se raději při zemi! I já jsem učinil Žižku jednou z důležitých postav mé románové trilogii o druhé manželce krále Václava IV. Žofii Bavorské. V románech Kacířská královna a Meč pro královnu jsem se snažil vylíčit Žižku jako starého vojenského veterána, trochu nedůtklivého bručouna, skrývajícího pod drsnou slupkou něžný cit k dceři, která mu zůstala na starost po manželčině smrti. Žižka je rozčilen, když se dozví, že dcera podlehla vlivu blouznivých kazatelů, svolávajících poutě na hory. Je mu líto těch bezbranných idealistů, hlásajících všeobecnou lásku a sbratření; bojí se, že budou hrubou silou zmasakrováni „nepřáteli slova božího“, ale na druhou stranu, že mohou být i zneužiti k politickým cílům různých ambiciózních vůdců. Nakonec právě kvůli těmto obavám se přidá na jejich stranu, i proti královně Žofii, ke které měl sympatie jako k ochránkyni Husovy památky.

 Každý z nás tak nějak v duchu viděl svého Žižku. Diskutovali jsme o něm s Honzou Bauerem před nějakým časem ve Vodňanech na jeho chalupě, na kožešinách u planoucího krbu, a popíjeli k tomu lahodně trpké víno ze středověkých pohárů. A Honza Bauer tehdy jako první vyřkl nápad, že bychom se mohli společně vydat po Žižkových stopách a celou tu anabázi zachytit na filmovou kameru, udělat dokumentární seriál, mapující Žižkův život a kladoucí znepokojivé otázky, které s jeho životem souvisí.

 Téma Žižka jako by právě nyní „viselo ve vzduchu“. Osvědčený režisér akčních filmů Petr Jákl se chystá letos zahájit natáčení historického velkofilmu o „loupežnickém a žoldnéřském mládí“ Jana Žižky. Bude to snad velkolepé, s americkým producentem za zády a s hollywoodskou hvězdou v hlavní roli. Dá se předpokládat (a ti, co měli možnost číst scénář, to potvrzují), že to bude žánrově něco mezi „Statečným srdcem“ a „Robinem Hoodem“.

 My samozřejmě nemůžeme ani snít o tisícihlavém, dokonale vyzbrojeném a vycvičeném komparsu. Ale můžeme využít nadšenců ze středověkých bojových skupin, kteří ve volném čase rekonstruují různé bitvy, předvádějí husitské způsoby boje z vozové hradby, nebo techniku dobývání opevněných měst a hradů. Chtěli bychom totiž vytvořit dokument s inscenovanými vstupy, s dobovou atmosférou a kostýmovanými protagonisty.

 Právě během natáčení bitvy u Sudoměře, která bude vlastně až pátou epizodou seriálu, jsme navázali kontakt s představitelem Žižky Jiřím Kunátem. Není to sice herec, ale má skvělé charisma – ačkoliv dámy tvrdí, že je patrně mnohem mladší a hezčí než byl skutečný drsný válečník Žižka. Antropologickým průzkumem údajných (ale velmi pravděpodobných) zbytků Žižkovy lebky se totiž odborníkům podařilo podle zarůstajících poranění kosti zjistit, že v chlapeckém věku, zhruba tak v 10 -12 letech, utrpěl Žižka ránu (patrně mečem) šikmo přes levou část obličeje: ten úder mu naštípl lebeční kost, vyrazil oko a rozťal tvář. Žižka tedy měl kromě pásky přes prázdný oční důlek ještě křivě srostlý nos, jizvu na tváři a v důsledku toho i povislý koutek. Skutečně tedy do určité míry jeho vzhled odpovídal oné podobě divokého loupežníka, který v karikaturně přehnané podobě zdůrazňovaly portréty z doby baroka. Nejvíce se blížila jeho skutečné podobě malá reliéfní hlavička z výzdoby táborského radnice, použitá kdysi na československé bankovce v hodnotě 25,- Kč.

 A tak jsem byl pověřen připravit scénář dokumentárního seriálu Jan Žižka z Trocnova. Rozvrhl jsem ho zhruba na třináct půlhodinových částí. Hlavním kameramanem a střihačem bude můj osvědčený spolupracovník Jiří Jerry Fišar, já s kolegou Bauerem se jako diskutující a otázky kladoucí průvodci vydáme po Žižkových stopách, abychom odhalili tajemství, zakrývající jeho jednotlivé životní etapy. Už samo Žižkovo zrození je plné záhad a nejasností, nevíme přesně, kde se pohyboval ve svém mládí, jakou úlohu hrál na dvoře krále Václava IV. a jak se dostal do kontaktu s husitským hnutím. Jak ve skutečnosti proběhla slavná bitva na Vítkově? Proč se Žižkovi znechutil Tábor? Zradil Žižka svého druha, vůdce Orebitů Bořka z Miletínka, zmocnil se lstí jeho města Hradce Králové a učinil si z něj úhlavního nepřítele? Jak vypadal jeho soukromý hrad Kalich? Byl Žižka po zranění u hradu Rábí opravdu slepý? Zahynul přirozenou smrtí, nebo se stal obětí úkladné vraždy? To jsou jen některé z otázek, na něž budeme hledat odpověď. Každý díl seriálu přinese nějakou ústřední „záhadu“ z Žižkova života.

 Kromě živého rozhovoru na památných místech budou použity staré kresby, mapky, muzejní předměty, ale také trikové scény a kostýmované bojové střety, včetně dobových obrazů života ve vojenských táborech, hradech a středověkých městech. Natáčet se bude v průběhu celého roku 2018.

Zatím máme vytipována tato místa natáčení:

1) Trocnov

  - legenda a skutečnost Žižkova zrození, dvě tvrze v Trocnově a nalezení jejich ztracených základů, původ jeho přezdívky Žižka…

2) Jihočeské lesy, Prachatice, Budějovice, Krumlov, Zvíkov

 - osudy mladého Žižky, loupežnický život chudé šlechty, hrozba šibenice a královská milost, služba v Polsku a účast v bitvě s řádem německých rytířů u Grunwaldu…

3) hrad Žebrák, Praha (Betlémská kaple, Karlovo nám., kostel P. Marie Sněžné, Novoměstská radnice, Nový hrad u Kunratic)

- Žižka jako člen královské ochranky, jeho vtažení do husitské vzpoury…

4) Praha: Vyšehrad, Karlův most, Malá Strana, Pražský hrad

- první pokus husitů pod vedením Mikuláše z Husi a Jana Žižky ovládnout Prahu, boj s žoldnéřským vojskem královny Žofie, znechucený odchod z Prahy…

5) Plzeň, Nekmíř u Plzně, Sudoměř

- pokus vytvořit husitskou základnu z Plzně, Žižka jako velitel zásobovacích oddílů, první vítězná šarvátka s přesilou u Nekmíře, slavné vítězství u Sudoměře, zvláštní okolností té bitvy, v níž proti všeobecnému domnění Žižka nevelel (ale zřejmě udílel dobré rady)…

6) Tábor, Mladá Vožice, Milevsko, Strakonice

- Žižka jedním ze čtyř hejtmanů v čele Tábora, likvidace nepřátel v okolí…

7) Benešov, Praha: Vítkov a Pankrác

- tažení na pomoc Praze, slavná, i když nepatrná šarvátka na Vítkově a rozhodující bitva na Pankráci…

8) Beroun, Tábor: Klokoty u Tábora, hrad Příběnice

 - dobytí Berouna, likvidace sekty adamitů…

9) Hrad Rábí

- Žižka málem přijde o druhé oko… Nebo opravdu oslepl?

10) Kutná Hora, Havlíčkův Brod

- slavné a lstivé vítězství nad zdrcující přesilou…

11) Jičín: Hořice u Jičína, Hradec Králové, Strauchův Dvůr u Hradce Králové, Česká Skalice

 - boje mezi husitskými frakcemi, Žižkou organizovaný mocenský převrat v Hradci…

12) hrad Kalich, vrch Vladař u Žlutic, Kostelec nad Labem, Malešov u Kutné Hory

- Žižka si buduje rodové sídlo, problém jeho rodiny, boje s pražany…

13) Praha, hrad Přibyslav, Čáslav

- intriky, námezdní vrahové, Žižkova podivná, nečekaná smrt… Kam se stěhovaly jeho ostatky? A máme k dispozici skutečně ty pravé kosti?

Jak je ze schematického nástinu zřejmé, půjde o vzrušující, takřka detektivní pátrání. Snad se nám podaří něco nového vyzvědět od historiků, archeologů a dalších badatelů. Ovšem naším cílem je přinést kromě zajímavých informací také emotivní pohled na Jana Žižku, pokusit se zachytit jeho portrét i pomocí výtvarně komponovaných záběrů, dramatických scén a stylové hudby. Bude to náročný, ale krásný úkol; pociťujeme to jako splátku dluhu vůči této významné osobnosti našich dějin.