Pod obraz a mezi řádky...

Nadpis této mé úvahy ve vás možná vyvolá představu, že jsem slavil bujarého Silvestra a nyní se vzpamatovávám z kocoviny, ovšem musím hned předeslat, že tato představa je mylná. Silvestra jsem prožil ve stavu téměř střízlivém, doma s Evou a sousedkou, s minimem alkoholu, jedním okem a jedním uchem jsem sledoval televizi a rádio a nořil se do nostalgie nad letícím časem, nad vzpomínkami na bláznivé nápady z dob, kdy k nám ještě jezdívala na Silvestra vnučka Magda a vymýšleli jsme společně různé skopičiny, třeba fotografické reklamy na mé knihy... Jen tradiční Méďa, kterého jsem před lety na Silvestra našel na ulici, seděl i vloni-letos (tedy přes půlnoc) na čestném místě na stole mezi sklenkami a chlebíčky.

 A přesto jsem ještě na konci roku zažil přehršel radostí. Občerstvení dodali věrní rodáci z městečka Žebráku, kam mě pozvali na besedu v klubu a na posezení s důchodci, sám pan starosta Havlík mi poděkoval jménem obce za knihu ŽEBRÁK V DOBĚ NAŠICH DĚDEČKŮ a předal mi velký dárkový koš s různými lahůdkami. A v podvečer jsme na Silvestra s Evou poslouchali rozhlasovou stanici Dvojku, kde se od 18. hod. vysílal speciální bonusový pořad z Motlova cyklu "Stopy, fakta, tajemství", který byl ovšem předtočený. Skoro hodinu jsme společně vyprávěli humorné historky z pátrání po záhadách; nejvíc mě ale potěšilo, že jsem mohl do programu vložit šest písní berounského trubadúra Vladimíra Čápa. Písně byly překvapením i pro Motla a režiséra pana Prikazského; vyjádřili se o Čápově tvorbě, že jim připomíná českou verzi legendárního ruského barda Vysockého. Drsný, černý a přesto velmi poetický humor... A navíc někteří posluchači ve svých reakcích na Facebooku ocenili, že písničky nebyly jen samoúčelné vložky, ale svým obsahem navazovaly na naše povídání a doplňovaly ho o další dimenzi.

 Hektický konec roku byl vůbec ve znamení četných besed: promítání filmů studia J.O.P. v částečně rekonstruovaném, tajemném zámku v Králově Dvoře, promítání filmu na mikulášské besedě v Kublově, tamtéž zahájení výstavy obrazů redaktora a spisovatele Oldřicha Seluckého spojené s besedou o našich historických románech, no, a nakonec rovnou dvě besedy v Praze na Smíchově, v nové literární kavárně "Mezi řádky"...

 Už chápete, jak jsem se ocitl "pod obraz a mezi řádky"? Kavárna je pozoruhodná, neboť slouží též jako svérázná veřejná čítárna. Knihy do ní věnovala Bára Nesvadbová, nechala sem přestěhovat knihovnu, kterou zdědila po svém slavném otci, takže samozřejmě převažuje žánr sci-fi. Kromě toho slouží tato kavárna jako chráněné pracoviště pro lidi s lehkým tělesným nebo mentálním postižením. Vyrábějí občerstvení a pečou pečivo ve vlastní pekárně. Obsluha je velmi schopná, šikovná, snaživá - a svérázná :-) Na prvním večeru, uváděném kolegou Lubošem Y. Koláčkem jsem křtil vodou z Prokopovy studánky ĎÁBLA NA ŘETĚZU a HOŘÍCÍ LILII, hudbu obstaral přítel dcery Pavly, italský rocker Frederick Livi. Zahrál s kytarou a anglicky zazpíval vlastní písně; já přečetl český překlad textů. Myslím, že to bylo další působivé propojení mluveného slova a hudby... Na druhém večeru byly křtěny novinky z nakladatelství Regia, tedy Lubošova knížka o severních Čechách a moje knížka STRÁŽCI JIHOZÁPADNÍCH BRD. Jako kmotra jsem pozval dávného kolegu z Fantastických fakt, redaktora Vladimíra Mátla, večer s vtipným nadhledem uváděl herec Čestmír Řanda. Ukázalo se, že ovládá italštinu a tak byl schopen komunikovat přímo s Frederickem, který si tentokrát přivedl na pomoc italského kolegu s kytarou a rozjeli to ve velkém stylu, až s názvuky country (zejména v baladách i Billu Kidovi a o Pražském mostě). Krásný kontrast tvořila vystoupení Lubošova syna, konzervatoristy, jenž se s klasickou kytarou projevil jako skutečný virtuoz. 

 Prostě konec roku byl hektický - a sotva, že jsme si trochu vydechli, už se na nás valí další "projekty". Včera jsme seděli celé dopoledne se Standou Motlem a Evou v kavárně Slávii a kuli jsem plány - rozhlasové i televizní... Zatím nebudu víc prozrazovat, tajemstvím zůstává i smlouva s dalším nakladatelem na jednu zajímavou knížku... Už teď mám plánů víc, než se dá za ten rok stihnout. Jen abych nepropadl mezi řádky... :-)

 Počasí je zvláštní, počátek ledna a venku jaro, dnes jsem odpoledne seděl na lavičce v parku Grébovce, sluníčko pálilo, nebe modré s bělavými třásněmi, nad trávníkem plným sedmikrásek vířily nějaké mušky a opodál rozkvétala okrasná třešeň. Teploměr naměřil ve stínu 12°C. Aby se to vyvážílo, tak v USA jsou třicetistupňové mrazy a New York je pod sněhem. Letos poprvé po téměř sto letech byly sněhem poprášeny i káhirské pyramidy! A v Anglii jsou velké záplavy... Ne, to není konec světa, kdo studuje historii, tak ví, že počasí bývalo často velmi extrémní, dokonce se zdá, že existují jakési cyklické výkyvy od normálu k abnormalitě a zase zpátky...

 Navzdory všemu bych měl psát! Román "1848" utěšeně, ale velmi pomalu narůstá. Objevil jsem úžasné souvislosti... Ne, nechte se překvapit! Jdu se vydat se svými hrdiny na ostrov Žofín a na gigantickou stavbu Negrelliho viaduktu... Schyluje se k neblahým věcem, neboť do Prahy právě dorazil generální komandant Windischgrätz...To nemůže dopadnout dobře! :-)