Podivné kousky duchů a UFO na Hané

Tentokrát mi poslal čtenář Petr Pazderka  zprávu o třech velmi zajímavých setkáních s "jiným světem":

 Právě jsem dočetl Vaši knížku "Démonické pasti". Něčemu bych byl ochoten uvěřit, něčemu ne. Ale vcelku - "si non é vero, bene trovato", jak říkají v Itálii. Gratuluju! Osobně jsem sice s těmito záhadnými jevy do styku nikdy nepřišel, ale třikrát v mém životě jsem o něčem nevysvětlitelném slyšel. Ne "jedna paní povídala", ale od zcela pro mne důvěryhodných osob.

 Tou první byl pan prof. MUDr.Dr. Emil Švagr, zakladatel Kriminalistického ústavu v Praze, přítel mého otce. Jednou, při jeho návštěvě u nás, přišla řeč na nadpřirozeno - a dodnes si pamatuji, co nám vyprávěl. Jako student mediciny se prý jednu dobu zajímal o spiritismus. Byl pozván na seanci do vily jakéhosi movitého pána v Poděbradech, který chtěl svým hostům představit jakési známé médium ze severních Čech. Seance probíhala úspěšně, duchové na dotazy odpovídali uspokojivě; když došlo na Dr.Švagra, ten prý od toho hlavního ducha, který setkání s jinými duchy sprostředkovával, požadoval důkaz, že to není prostě jen nějaká šalba a klam. Duch prý mu řekl: "Co najdeš v kapsách svého kabátu, to si nech." Kabáty visely v šatně v hale vily. Dr.Š. tam šel a v každé z obou kapes našel kus jantaru velikosti přibližně zaťaté pěsti. (Ty jsem později sám viděl. Jeden kus měl jako těžítko doma v pracovně, druhý v kanceláři v Ústavu.)
Pro Dr.Š. to ale stále nebyl důkaz, protože hostitel byl natolik mohovitý, že si takový vtip mohl snadno dovolit, zvlášť, když věděl, že Dr.Š. se ke spiritismu staví skepticky. Duch se urazil, řekl, že odpověď ať si najde nahoře v knihovně, a byl konec seance. Knihovna se nacházela v prvním poschodí, v místnosti se zamřížovanými okny, protože majitel prý tam měl jakési vzácné tisky a pojišťovna trvala na zvláštních bezpečnostních opatřeních. Dveře knihovny nešly otevřít- otevíraly se dovnitř, do místnosti. Hostitel nechal přinést žebřík. Při pohledu oknem Dr.Š. na vlastní oči viděl, že všechny masivní, dřevěné regály, které původně byly umístěny u stěn místnosti, byly i s knihami nastavěny za sebe u dveří. I s knihami, kterých bylo několik stovek.
Na můj dotaz, jestli to teda byl duch, mi řekl: "Nevím, říkám jenom, co jsem na vlastní oči viděl, ale vysvětlit to neumím."

Druhý případ mi vyprávěla moje stařenka, původem ze statku v Ivanovicích na Hané. Jednou přišla řeč na UFO. A ona mi řekla, že to je stará věc, ona jako malá holka tři takové věci viděla přeletět na Ivanovicemi na Hané a viděla to půlka vesnice. "Šak se zepté stréca Jožky, ten to pamatuje taky!" Zeptal jsem se, strýc to povrdil. Navíc mi řekl, že v Ivanovické kronice je záznam, že se někdy v 17. století na poli, kde se říká Na ébisu, za bouřky "ztratil sedlák aj s pluhem aj s koňama. A nigdo ho už nigdá neviděl."

Třetí případ je z Chebu. Jednou mne s maželkou pozval domů tehdejší režisér Chebského městského divadla,jméno už si nepamatuju. Bylo to někdy v roce 1973-74. Bydlel v t.zv. Šlikově domě - na rohu na chebském náměstí. Říkalo se mu tak, protože původně patřil rodině Schlicků -jeden z nich byl kancléřem císaře Zikmunda. V obývacím pokoji na stěně proti oknům panu režisérovi visel starý portrét skutečně odpudivého chlapa. Na můj dotaz vysvětlil, že to je jeden ze Šliků, odporný týpek s charakterem horšího lumpa. A prý je to v chebské kronice zapsáno, že jednou, za bouřky, stál tenhle darebák u otevřeného okna. Vtom udeřil blesk - a přímo do něj, nezbylo z něj vůbec nic. Prý to byl trest boží. Tolik údajná historie.
Režisér i jeho paní se však zapřísahali, že občas se v bytě šíří intenzivní puch spáleného masa, který si nedovedou vysvětlit. Ptali se všech dalších nájemníků, jestli nepekli maso, prý se ptali i v sousedních domech, ale původu zápachu se nikdy nedopátrali. A tak to prohlásili za ducha toho spáleného Šlika, který se tam občas promenuje, hnán špatným svědomím.

Třeba se Vám tyhle historky budou hodit do nějaké další knížky.

P.S. A jednu zajímavou historku o afrických kouzelnících, těch, co umějí spolehlivě zabíjet na dálku, najdete také v knize generála Šnejdárka - "Co jsem prožil". V kontextu s ostatním vojácky suchým vyprávěním o tom, co generál v Africe prožil, mu taky docela důvěřuju.