PODIVNÝ VZKAZ Z PRAVĚKU

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

KOUNOVSKÉ KAMENNÉ ŘADY – PODIVNÝ VZKAZ Z PRAVĚKU

Dračí země

Směrovky u silnice se stylizovanými symboly kamenů lákají automobilisty, aby odbočili s hlavní trasy a zamířili kolem chmelnic a svérázných stodol s neomítnutých opukových kvádříků až k lesnaté terase na severním obzoru. Koho by napadlo, že tahle linie nízkých kopečků je významné pohoří Džbán, dávná zemská hranice mezi knížectvími Čechů a Lučanů? Z geologického hlediska jde o typický zlom, v němž část vodorovné desky pravěkých mořských usazenin byla vulkanickými tlaky šikmo vyzdvižena a oddělena od zbytku krajiny příkrým srázem. Časem byl tento zlom narušen erozí a vytvořilo se z něj souvislé pásmo podivných stolových hor. Když vyšplháte do prudkého kopce, ocitnete se na rovině, vypadá to úplně jako letiště, jako letadlová loď, plující nad krajinou. Letiště mimozemšťanů? Nejvýraznější z těch kopců se nadarmo nejmenuje Rovina. A z něho prý kdysi vzlétal obávaný džbánský drak, netvor jenž požíral dobytek i lidi a svým dechem zapaloval chalupy. Zhoubné nálety, pořádané s oblibou v poledním čase nebo o půlnoci, ohlašoval předem pronikavým, zlověstným hvízdáním. Co si o této pověsti máme myslet? Někdo soudí, že k útokům draka byly kdysi přirovnávány kořistnické nájezdy bojovných Lučanů a ono hvízdání bylo varovným signálem českých hraničářů, takzvaných venátorů. Možné to je…

 Jenže obraz draka má v této krajině mnohem hlubší kořeny.

Proč jsou na Rovině takové divné kameny?

 Přátelé z naší výzkumné skupiny JOP už na mě čekají v malém muzeu ve vsi Kounově. Prostudovali tady mezitím všechny dostupné dokumenty o podivném fenoménu na vrchu nad vsí. Všechno začalo roku 1934, kdy kounovský učitel Patejdl zjistil, že kameny, roztroušené v lese na Rovině, tvoří souvislé, zřejmě záměrně budované řady. Napsal o tom článek do novin – a otevřel tím dodnes nevyřešenou záhadu. Od té doby vzniklo několik pokusů vyložit, k jakému účelu kounovské kamenné řady mohly sloužit. Každý z nich má ovšem nějaké to „ale“…

 Vyšplháme prudkým srázem a ocitneme se na rozlehlé, jako stůl rovné pastvině; teprve na jejím opačném konci čeká les, jenž před námi skrývá tajemství. Noříme se mezi první stromy a naše napětí stoupá. Konečně! Lesní průsek odhaluje řadu různě velkých plochých kamenů, táhnoucích se v pravidelných rozestupech do dálky, jako by to byla řada pochodujících želv. Mají hodně daleko do zástupu obřích menhirů v bretaňském Carnaku - a přesto jsou to nepochybně jejich blízcí příbuzní.

 Kdysi prý i tady bývaly hodně velké kameny, ale kameníci je rozbili a odtěžili jako surovinu pro výrobu ohnivzdorných materiálů. Jsou totiž z temných a velice tvrdých křemenců a slepenců, ačkoliv jinak je celý vrch složen z měkkých vápnitých usazenin, z bělavé opuky. Geolog Antonín Hluštík soudí, že kameny musely být na tohle místo sváženy z dalekého okolí a vybrány právě kvůli své odolnosti vůči povětrnostním vlivům. Řad bylo původně 14, možná dokonce 16. Jsou dokonale rovnoběžné a přetínají nejužší místo plošiny přesně v severojižním směru. Archeologický průzkum odhalil, že větší kameny byly vsazovány do předem vykopané rýhy a utěsňovány menšími kameny v určené poloze. Také se kolem nich našly zbytky zuhelnatělého dřeva. Stopy lesních požárů? Nebo něčeho jiného?

Pravěký kalendář

 V sedmdesátých letech tady prožili několikery prázdniny členové kroužku mladých astronomů z Rokycan pod vedením geodeta Františka Paneše. Ti zjistili, že v rozložení řad je zakódováno mnoho údajů o pohybu slunce a hvězd. Objevili také dva velké kameny, ležící mimo řady a tvořící vůči nim úhlopříčnou linii. Na jihovýchodním okraji kamenného pole je to kámen, který nazvali Gibon, na jihozápadním okraji podobný kámen Pegas. Spojnice mezi nimi a dalšími většími kameny uvnitř řad, které už byly bohužel zničeny, prý vytyčovaly koridory jarní a podzimní rovnodennosti a letních a zimních slunovratů. Podle polohy slunce, měsíce a hvězd se tady určovaly správné termíny k zahájení zemědělských prací a rituálních obřadů. Kameny byly možná součástí kultu mrtvých předků, dokonce mohly být považovány za jejich vtělení.

 Zvláštní je, že Kounovské řady mají pokračování na dalších stolových horách, například nad vsí Nečemicemi. Hned v sousedství, na hoře Špičáku, našli místní nadšenci spoustu rozházených velkých kamenů a pokusili se vytvořit rekonstrukci; padlé obry vztyčili a vytvořili z nich „vojsko“ kamenných bytostí. Když jsem je spatřil v narudlém přísvitu podvečera, vypadaly úplně stejně, jako proslulá kamenná řada v bretaňském „Lese druidů“. Zdálky temně zahřmělo… Znepokojeně jsem vzhlédl k obloze. Přilétá snad džbánský drak?

Zkrocení draka

 Nakonec jsem svoji skupinu zavedl na místo, které považuji za klíč k celé záhadě. Leží v jakési úžlabině mezi jižním srázem Roviny a jejím západním výběžkem, zvaným Písečná. Tady prý od nepaměti tryskal uctívaný pramen. Jenže zlověstný drak vysušil studánku a sežehl celý kraj svým ohnivým dechem. Podle legendy právě tou dobou procházel po úpatí vrchu svatý Vojtěch. Když biskup spatřil žíznící stádo a zoufalé pastýře, zželelo se mu jich, vystoupil na velký kámen u vyschlé studánky, pozvedl dlaně k nebesům a zaklínal oblaka. A vskutku se brzy spustil tak prudký déšť, že studánka se nejen zaplnila, ale v podobě potoka začala vytékat do kraje. V kameni zůstaly otisky Vojtěchových chodidel; vděční pastýři pak nad balvanem postavili kapli. Dnes tady stojí poutní kaple sv. Vojtěcha, barokní stavba, ovšem z velmi dávnými základy. Křesťanské prosby za déšť patrně plynule navázaly na pravěké dešťové rituály. Šlo o věc životně důležitou, neboť Poddžbánský kraj leží v takzvaném „srážkovém stínu“ – většina dešťů spadne na odvrácené severní straně pohoří. Podle mojí hypotézy měly kamenné linie na plošinách Džbánu magicky ovlivnit tažení větrů a příchod životodárných mraků, plujících od severu směrem k jihu. Džbán naplněný pramenitou vodou a palčivý oheň slunečního draka – to jsou dva symboly, které má tento svérázný kraj ve svém erbu.