Přišel čas pro blanické rytíře?

 Srpen přinesl nejen úmorná vedra a divoké bouřky s vichřicemi, které nám pokryly kublovskou zahradu zlámanými větvemi, ale také dva výjimečné zážitky.

 Ten první se nesl ve znamení dávných vzpomínek na časy dětství. Už mnoho let jsem nebyl v Žebráku na zdejší pouti, která se koná vždy první neděli po sv. Vavřinci, jemuž je zasvěcen místní kostel. Různé atrakce a stánky zabraly celé parkoviště před kulturním domem a kus přilehlého parku. Do hudby u střelnic se mísilo hlášení od místní školy, která je na opačné straně parčíku; tam stály také pestré stany plné nápisů a velká nafukovací brána, označená jako START. Všude chodila spousta lidí ve stylových tričkách nebo červených dresech s čísly na zádech, poklusávali a rozcvičovali se, rozhodčí seděli u stolků, u stánků nabízeli přičinliví obchodníci energetické posilující nápoje a speciální běžecké boty. Patrně jste již vytušili, že se chystal tradiční, dnes již celorepublikový a dokonce mezinárodní závod „Žebrácká pětadvacítka“. Okruh, vedoucí vesměs po lesních silničkách křivoklátskými hvozdy, měří skutečně 25 km a dá běžcům pořádně zabrat. Naštěstí nebylo takové horko jako před týdnem, kdy rtuť teploměru stoupala ke čtyřicítce.

 Do tohoto hektického ruchu jsem se vetřel i já, společně s místní knihovnicí Lenkou Raškovou a jedním stolkem, na který nám pomocníci nanosili balíky knih. Paní knihovnice přinesla i lahvinku dobrého moravského vína a křupky, abychom neseděli nasucho. Sotva jsem dosedl, už jsem začal podpisovat - a prakticky po dvě hodiny jsem neodložil propisku! Teprve pak to začalo být trochu volnější, ale přesto se před naším stolkem pořád řadila fronta nejméně pěti lidí. Na pomoc nám přišla manželka Eva, která pořizovala fotodokumentaci a sháněla drobné, abychom mohli lidem při placení vracet. Přicházeli staří pamětníci a jihli při pohledu na fotku svého domku, který už neexistuje, přicházeli i mladí, kteří kupovali dárek pro dědečka, nebo sami chtěli něco zjistit o městě, ve kterém žijí. Nepoznal jsem některé spolužačky ze základní školy, zato spolužáky celkem bezpečně - ženy se asi víc mění :-). Bylo to zvláštní dopoledne, takové opravdu „nedělní“, jako za těch dávných časů, kdy mimořádné chvíle ulpívaly v oparu svátečnosti. Fotky na památku - se spolužákem, s bývalou sousedkou z domu, s kamarádkou z průmyslovky Alenkou, která koupila rovnou balík knížek pro celou rodinu… Přijel Ota Braun, vnuk majitele továrny, v jehož znárodněné vile jsme bydleli, když jsem se narodil, a kde jsem pár let nato začal objevovat tajemný svět pustnoucí parkové zahrady, která jako by vypadla z populární Trnkovy knížky. Ani ten zlý kocour tam nechyběl! Jako kdyby se velký kruh životní cesty vrátil k počátkům - a to právě v tomto roce, kdy jsem dosáhl „důchodového věku“!

 V pátek 17. srpna mě v Kublově naložil do auta s bágly a spacákem kolega od filmu Tomáš Ksandr - a vyjeli jsme do Louňovic pod Blaníkem. Jistě znáte tu starou pověst: když je v Čechách nejhůř, otvírá se na Blaníku hospoda a v ní se zjevují čeští spisovatelé! No, nevím, jestli je tak stará; možná vznikla právě tuhle sobotu :-). Zkrátka kolegyně, autorka historických románů Zuzana Koubková, která nám tak pěkně sehrála v našem knižním traileru královnu Žofii, vymyslela scénář dalšího pokračování cyklu „S kamerou za záhadami“. Pozvala nás - tedy celé studio J.O.P. -  na tři dny do své chalupy v Louňovicích pod Blaníkem a provedla nás se svým dvanáctiletým synem Bolkem po zdejším zajímavém okolí. Příběh je pojat tak, že chlapec chce vidět místa, odkud vyjedou podle pověsti blaničtí rytíři. A cestou se mu rytíři nečekaně zjevují. Žádají ho, aby jim vyčistil zbroj a skočil do restaurace pod blanickou rozhlednou pro pivo. Platí, jak už je jejich zvykem, jen suchým listím. Ale to se nakonec v hospodě šikovně promění… Nebudu prozrazovat pointu. Roli chudé ženy, která oslněna pokladem zapomene v otevřené Veřejové skále dítě, nám krásně sehrála Zuzanina kamarádka z Řevnic. Pojala roli velmi obětavě, protože se umazala hlínou, do vlasů si nechala nasypat suché listí a obtížně schůdným balvanitým terénem plným zlámaných větví chodila bosa. A navíc odložila brýle, takže na cestu skoro neviděla! Její výraz byl však velmi přesvědčivý! Jednoho rytíře nám sehrál místní ochotník a všestranný nadšenec, druhého Zuzanin rodinný přítel, ten třetí byl nejimpozantnější, tlustý a s bílým plnovousem, jako jediný měl správné gotické boty se zahnutými zobanovitými špicemi a na sobě dokonalé brnění, v němž se na Rytířské louce mezi Velkým a Malým Blaníkem statečně rozháněl mečem. Když se pak svlékal a dal mi ty pláty podržet, málem jsem je neunesl. Je neuvěřitelné, jak se s takovou váhou na těle mohli rytíři pohybovat! Přízračného mnicha, zjevujícího se ve zříceninách kaple na Malém Blaníku, si opět střihl Pavel Fispa Fišar - zdá se, že mnichové a poustevníci se stali od chvíle, kdy jsem navrhl, aby ve filmu o Velízu dělal sv. Jana Křtitele, jeho životní rolí :-)

 Malý Blaník na mě zapůsobil mnohem víc než Velký. Vyzařuje z něj úžasná pozitivní síla; dokonce i to, že poutní kaple sv. Maří Magdalény je rozpadlá zřícenina, zvyšuje její magickou působivost. Mnoha otvory do ní vstupuje les, kusy stěn doslova balancují na úzkých pilířích, uvolněné balvany volně leží na jejím vrcholu. A uvnitř nádvoří, jako mocný basový akord, se tyčí dvousetletý obrovský smrk, zvaný Farský nebo Mnich. Jeho kořeny pokrývají celou podlahu kaple a jeho větve nahrazují střechu. K objetí jeho mocného kmene je zapotřebí tří lidí. Mluvil jsem do kamery o polaritě obou vrcholů Velkého Blaníku (mužský princip) a Malého Blaníku (ženský princip). Mezi nimi dochází k pnutí, které může být důvodem řady nezvyklých jevů, které tu byly po celá staletí dokládány.

 Přímo meditačním místem je nádherná Rytířská louka, která se táhne sedlem mezi oběma Blaníky (začíná hned pod turistickým parkovištěm na kraji lesa). Na ní prý čas od času pořádají blaničtí rytíři bojová cvičení, celou noc je odtud slyšet bubnování a hlas trubek a ráno je tráva dočista zdupaná. Že by zde občas vznikalo nějaké místní miniaturní tornádo? Možné to je. Ovšem nedělní ráno, kdy okraj lesa vrhal dlouhé modravé stíny na vysokou, rosou jiskřící trávu, a na svahy, které se sklání k potůčku lemovanému olšemi; to bylo jako z nějakého kýčovitého filmu. Natáhl jsem se na mech na pokraji lesa a díval se, jak se dva rytíři v brnění, metajícím na slunci oslnivé záblesky, snaží do sebe strefovat těžkými meči…

 Na Velkém Blaníku mě ani tolik neuchvátil skalnatý vrchol s dřevěnou rozhlednou, jako o něco níže ve svahu hory ležící Veřejová skála. Ano, právě ta, která se má otevřít, až bude v Čechách nejhůř, a z níž vyjede elitní vojsko bájných hrdinů. Je to také zdejší typický „mrazový srub“, vypadající jako by byl poskládaný s plochých bloků. Je pod ní hluboký převis a v jednom místě je puklá do tvaru, který připomíná zalomený oblouk gotických vrat. Všude kolem kamenná suť, dokonce jakýsi uměle vykopaný příkop. Pod Veřejovou skálou jsem cítil podobnou povznášející sílu jako na Malém Blaníku.

 V Louňovicích jsme si prohlédli jedinou zeď, která tu zůstala z ženského kláštera zničeného husity. Je krásně opravena; původní tabulku, že se tak stalo zásluhou krajského hejtmana Ratha, už vyměnili za obecnější, jmenující pouze krajský úřad. Kult osobnosti se rozpadá, když „osobnost“ tráví čas ve vězení :-( Místní renesanční zámeček s nárožními kulatými věžemi je v majetku Sokolů (dost neobvyklé!). Pracují na rekonstrukci a kulturním využití prostor, našli v jedné z bočních věží zbytky štukové výzdoby kaple a ve sklepích zazděné vstupy do tajných chodeb. A příjemná byla Zámecká restaurace s dobrým pivem Hubertus, kde jsme vždy večer kuli plány na další den a kde jsme také točili závěrečnou scénu s proměnou listí v peníze.

 Vraceli jsme se z hospody v bujaré náladě k chalupě, kde jsme spali, jak se dalo (jeden člen štábu Tomáš si dokonce na dvoře, kde mají potůček, který jim pramení ve sklepu, a nad nímž roste dvě stě let starý, bizarně nakloněný dub, postavil stan). Vyprávěl jsem, že Louňovice leží v lůně mezi oběma Blaníky, v ústí onoho sedlovitého údolí s Rytířskou loukou, a že měsíční kult kněžek tady nahradily křesťanské jeptišky. Byla krásná teplá noc a nad námi se vznášela obrovská, stříbrně zářící luna…

 Fotoreportáž z našeho natáčení na Blaníku si můžete prohlédnout ZDE.