PŘÍŠERY Z PRAŽSKÉHO PODZEMÍ

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

PŘÍŠERY Z PRAŽSKÉHO PODZEMÍ

„Praha podzemní je plná ponurých propastí, kobek, hrobek, katakomb a klikatých chodeb, je tu spousta přirozených i umělých jeskyň, doupat a brlohů, tajemných a hrůzných skrýší, z nichž se skrývají lidé nejubožejší a nejhroznější, podobně jako v Hugových Bídnících. Jsou tam dokonce ke spatření tvorové, které bychom ani nepovažovali za lidské bytosti…“

 Tato slova napsal ve dvacátých letech minulého století Karel Ladislav Kukla ve svém tehdejším bestselleru „Praha podzemní“, v podivné knížce, označované jako reportážní román. Kukla byl ovšem bulvární novinář, který se snažil ohromit čtenáře za každou cenu, takže dodnes není jasné, co doopravdy objevil a co si jen vymyslel. Vypráví příběh uprchlého trestance, jemuž se podařilo projít podzemními kanály a chodbami z jednoho konce Prahy na druhý, dokonce i pod řekou Vltavou.

 Abychom se přesvědčili, jak se věci doopravdy mají, nezbývalo, než zvednout víka kanálů a spustit se do páchnoucích temnot…

Na soutoku podzemních řek

 Dvířka zdobená uměleckým kováním, nenápadně umístěná vedle věže staroměstské radnice, vypadají, jako by skrývala nějakou pokladnici. Jenže zdejší poklad je velice zvláštní. Schody nás přivedou do oválného sklepení s okružním ochozem. Uprostřed se otvírá šachta; když se nahneme přes secesní zábradlí, vidíme, jak se tam dole spojují vyústění tří cihlami vyzděných tunelů, jimiž se valí mléčně bělavá, smrdutá voda ze Starého a Nového města a Vinohrad, aby se smísila v jediném toku, v takzvané „páteřní stoce“, která pokračuje až na Císařský ostrov k ústřední čistírně odpadních vod. Velkolepý projekt, který koncem 19. století navrhl W. H. Lindley, slouží dodnes. Tomuto vstupu se říká „cizinecký“, neboť radní sem vodívali zahraniční návštěvy, aby se pochlubili dílem, jaké tehdy mělo jen málo světových metropolí. Zřízenec, jenž nás sem zavedl, nám vypráví, že pod Prahou je kolem čtyř tisíc kilometrů různých podzemních prostor, samotná kanalizace má 2 900 km a ústí do ní 54 000 vstupních šachet. Já se však nedokážu na odborný výklad plně soustředit. Cítím znepokojivou blízkost čehosi tajemného… Byl to jen přelud, nebo jsem opravdu na opačné straně nádrže zahlédl bizarní postavu v džínách, černém plášti a mušketýrském širáku, která se opírala o středověký meč a na krku měla sluchátka? Chtěl jsem se zeptat, kdo to je, ale neznámý přiložil výstražně prst na ústa. Na jeho prsou jsem zahlédl zvláštní červený odznak s podobou zubaté příšerky s netopýřími křídly…

Hotel Díra

 S naším filmovým štábem putujeme za dalším zajímavým cílem. V Nuselském údolí pod proslulým betonovým mostem hledáme místo, na němž Kuklův příběh začíná. Právě tady, ve skalnatém svahu na úpatí středověkých městských hradeb pod Karlovem se nacházela tajemná sluj, snad pozůstatek dávné těžby kamene. Vchod byl zčásti zavalený odpadem, vyhazovaným tehdy z hradeb, ale úzkou škvírou se dalo po čtyřech prolézt do poměrně rozlehlé dutiny. Tam trvale žila velká komunita bezdomovců, zlověstných tuláků, kteří si vytvořili vlastní organizaci a vycházeli jen za tmy, aby podobně jako potkani, s nimiž se přátelili, zatahovali do podzemí naloupené věci, potraviny, ale i unesené děti, z nichž si vychovávali své nástupce.

Existoval skutečně legendární Hotel Díra?

 Největší znalec pražského podzemí, jeskyňář Vladimír Vojíř ho se svými přáteli objevil někdy v 70 letech minulého století. Našli zašlé nápisy na hradebních kvádrech a pod nimi úzký vstup do chodby dlouhé asi 10 metrů. Na jejím konci narazili na novodobou zeď. Hodlali se skrze ni probourat, ale když se vrátili s nářadím, čekali tam na ně dva pánové, vytáhli odznaky státní bezpečnosti a vyhnali je. Mládenci totiž netušili, že za tajemnou zdí je právě budován největší z pražských krytů Folimanka, zaujímající přes tisíc metrů čtverečních, vybavený vlastním elektrickým agregátem, studnami, vytápěním a přetlakovým odvětráváním. Mohlo se v něm ukrýt až 1 300 lidí! Větrací věž krytu, která se dosud zdvíhá na úpatí nuselského mostu, vypadá jako by vypadla z nějakého scifi filmu. Ta betonová homole z úzkými průduchy mi připomíná špici kosmické lodi deroucí se z nitra země. Ve chvíli, kdy spouštíme kamery, kolem nás projelo policejní auto. Náhoda? A kdo je ten mladík v brýlích, postávající nedaleko za stromem? Proč má na klopě červenou placku s podobou zubaté příšerky s netopýřími křídly?

Zajatci Labyrintu

 Konečně na nás čeká skutečné pražské podzemí. Zřízenci v přilbách a ochranných oblecích odmykají těžké železné poklopy na náměstíčku před smíchovským kostelem sv. Václava. Před námi jsou strmé schůdky do hlubin. Kontrolujeme baterky a reflektory, protože tam dole vládne absolutní tma. Do nedozírné dálky se táhne cihlová štola, pozoruhodný tunel, po jehož dně běží vyzděným žlábkem téměř čistá bystřinka. Ano, tohle není kanál, ale jeden ze skrytých pražských toků, Motolský potok. Celé čtyři kilometry teče v podzemí. Vydáváme se proti jeho proudu. Nad hlavami se nám občas rozlehne zlověstné dunění, to zrovna na povrchu projíždí tramvaj. Místy stékají z bočních otvorů bahnité splašky, musíme dávat pozor na uklouznutí. Hlavně nezůstat pozadu, kdyby mi přestala svítit baterka, byl bych ztracen… Proboha, kdo tady, pod křižovatkou u Anděla, nakreslil na zem obrys ležícího lidského těla? Vyšetřovatelé z Kriminálky Anděl? Hbitý potkan prchá z dosahu světla. Co se to mrsklo ve vodě? Zamířím tam kuželem baterky. Rybka! Zlatavá rybička! Co tady dělá? Strop je plný pavouků, jako hrušky tam visí na vláknech bělavé zámotky. Říše Oduly… Mrtvé slupky pavoučích těl prý tady napadá zvláštní bílá plíseň. Vzpomínám na legendárního tvora, kterého objevil počátkem minulého století biolog František Vejdovský v jedné malostranské sklepní studni. Nazval ho Bathynella natans (Hlubinou zrozený). Ten divný ráček s mnoha nožičkami byl sice jen několik milimetrů velký, ale zato jediný svého druhu na celém světě! Leccos se může v pražském podzemí skrývat… Tunelem se rozlehl podivný skřek a na stěně se mihl stín letící bytosti…

 Teď už je to jasné, sleduje nás imp, zubatá opice s blanitými křídly, která nade vše miluje lidskou krev! A za ní se blíží ponorka Kraksna, sestavená z odpadků a poháněná veslujícími kostlivci, jejíž jednooký šílený kapitán Woody si na můstku prozpěvuje hity Karla Gota…

 Myslíte, že už jsem se dostal mimo realitu? Že jsem se z té tmy a úzkosti dočista zbláznil? Dobře, tak odhalím karty: všechny ty podivné jevy, které nás potkávaly, byly součástí scénáře našeho filmu, v němž jsme hledali vazby mezi dávným autorem Kuklou a dnešním spisovatelem Pavlem Renčínem. Právě jeho fantasy román Labyrint nás inspiroval k návštěvě pražského podsvětí a dali jsme se tady sraz s členy jeho fanklubu, kteří si říkají „sekta Labyrint“.

 Městské podzemí je zvláštní svět, v němž se monumentalita mísí s pocitem hnusu. Jeho využívaná část je dobře zmapována – a přesto ještě zůstává pod Prahou mnoho neodhalených dutin, dávno zapomenutých stok, studní či důlních štol - a v nich… Kdo ví?