Rok 2004 - 2005: K PRAMENŮM ŘEK A CÍSAŘ ALCHYMISTŮ

Už při dokončování Strážců hor a pramenů, při jedné cestě v autě s paní Holečkovou, když jsme po mostě přejížděli Berounku, mě napadlo, že by bylo zajímavé jako jednotící linii příští cesty zvolit řeku, jít podél jejího toku od pramene až k ústí. Ten nápad jsme dále rozvíjeli. A v létě 2003 jsme se vydali k prameni Mže v Bavorsku, objevili jsme jej na jedné louce v lesích, a pak jsme postupně navštěvovali jednotlivá místa: Tachov, Stříbro, Plzeň, Beroun, Karlštejn, Zbraslav; slavné hrady, zříceniny a pravěká hradiště; zahrnul jsem do knihy dějiny, mýty, pověsti, záhady, ale i geologii, hydrologii, přírodní zajímavosti a rezervace (ing. Nekut ze správy povodí nám půjčil obšírnou ekologickou studii povodí), vodáky a lidi na březích...
 V roce 2004 vyšla v NAKLADATELSTVÍ MH v Berouně kniha ŘEKA SEDMI JMEN (Od pramene Mže po ústí Berounky).  Už tradičně celobarevná s množstvím fotografií M. Holečkové, ale tentokrát velký obdélný formát (což nám přidělalo problémy, protože jsem se musel strefovat počtem řádek do sloupců, tam přidat větu a tamhle zase tři věty ubrat!). Navíc tiskař nějak vybílil barvy fotografií a všechno hodil do žlutého nádechu. Škoda, mohla to být jedna z nejkrásnějších publikací.
 Ačkoliv kniha byla poměrně drahá, byl o ní obrovský zájem. První křest (vodou z řeky Mže) proběhl v muzeu v Tachově a byl velmi krásný ( i s varhanní hudbou!). Také jsme měli besedu v Plzni, kde nadšený pořadatel sehrál s dětmi představení na naši počest na motivy z mých knížek – hlavně o brdském duchu Fabiánovi. Vrcholný křest proběhl 9. 9. 2004 v geologickém parku muzea v Berouně za účasti krajského hejtmana Bendla  (jenž na knihu ze svých fondů finančně přispěl!). A ještě předtím byl křest v Karlštejně, kde starostové z regionu Dolní Berounka projevili zklamání, že tam jejich oblast je pojednána příliš stručně. Navrhli jsme jim, že jim uděláme jejich vlastní knihu.
 Špatně naopak dopadl křest v Praze v nové prodejně esoterické literatury na náměstí I.P. Pavlova. Sešli jsme se tam jenom s kmotry, keltologem Svobodou a spisovatelkou Bauerovou, pak přišla také paní Hrušková, co píše o stromech. Popovídali jsme a navzájem jsme si podepsali knížky. A přesto to něco přineslo: zastavil se tam redaktor z českého rozhlasu, který šel náhodou kolem, všiml si plakátku za výlohou a téma ho zaujalo. Pozval nás na natáčení do cestopisného koutku zábavně-naučného programu pro mládež. V rozhlasovém studiu na Vinohradech se mnou a s paní Holečkovou předtočil několik pokračování vyprávění o našem putování po řece Berounce. Vysílalo se to, myslím, každou sobotu dopoledne.

Kamil Machart připravil sbírečku svých komiksů, které během let nakreslil do informačního Zpravodaje berounských hrnčířských trhů na téma berounských pověstí. Požádal mě, abych k nim napsal nějaké vtipné, ale přitom dějepisně správné doplňující a vysvětlující texty. Velký sešit na čtyřech listech vyšel v létě 2004 v nakladatelství MACHART pod názvem BEROUNSKÉ POVĚSTI, HISTORKY A KLÍPKY.

Když jsem byl koncem roku 2003 za Evou v nemocnici, najednou mi zazvonil mobil a volal nějaký producent, že by se chtěl sejít, že by ode mne chtěl napsat scénář. Mluvil o tom, že by do toho chtěli vstoupit Francouzi, že by mělo jít o film s mezinárodním hvězdným obsazením a francouzský partner si jako téma přeje rudolfinskou dobu, alchymisty a magickou atmosféru staré Prahy. To byla skvělá nabídka!
Začátkem ledna 2004 jsme se sešli ve vinárně u nás v ulici, Francouz vypadal velkoryse (zaplatil útratu!). Také jsme se shodli na názvu; Rudolf II. je prý ve Francii běžně znám pod přízviskem „císař alchymistů“. Tím by bylo jasné, o kom ten příběh bude, i když jsem hned říkal, že Rudolfa nechci jako hlavní postavu, že příběh se bude spíše týkat alchymisty Kelleyho a nebude tam také chybět rabbi Low a zcela netradičně pojatý Golem. Francouz mi dal dost šibeniční termín – do měsíce chtěl mít synopsi. Tak jsem se na to vrhl s velkým nasazením, v knihovnách jsem si půjčil stohy historické literatury a také Meerinkovy alchymistické romány a vůbec odborná pojednání o alchymii. Leccos jsem také o tom věděl z dob Fantastických fakt a Utajených dějin Čech.  Začal jsem psát a rozjel jsem se tak, že místo synopse jsem udělal filmovou povídku, místy už rozšířenou do jakéhosi treatmentu i s náznaky dialogů. Předal jsem to včas (počátkem února 2004). A čekal jsem.
 Asi po dvou měsících jsem se přeptával, jak to pokračuje. Bylo mi sděleno, že můj text přeložili do francouzštiny, francouzský partner to četl a líbilo se mu to, až na to, že je to příliš obsáhlé a chtělo by to vybrat jen jednu z mnoha epizod. Nechce dělat vícedílný film, ale normální celovečerák do dvou hodin délky. Jinak je nadšen přesně vystiženou tajemnou atmosférou. Teď zrovna shání peníze a sponzory...
 A zase plynul čas. Zneklidněl jsem. Ptal jsem se. Bylo mi řečeno, že to vázne na penězích, že se nepodařilo sehnat takovou částku, v jakou doufali. A že mě nijak nevážou, pokud bych tu věc chtěl použít jinak...
 To už mi bylo jasné, že z toho nic nebude. Sen o velkém výdělku se rozplynul. Ale začal jsem se bát, aby mi ten dost podrobně rozpracovaný materiál neukradli. Jednal jsem s Dilií o možnostech ochranného uložení za určitý poplatek. A pak jsem si při listování nabídkovým katalogem Knižního klubu všiml, že vyhlašují pravidelnou soutěž na původní české romány. A tak jsem dostal nápad, že to zpracuji jako román a dám do soutěže. Nedělal jsem si naděje, že bych něco vyhrál a byl zařazen do edičního plánu Knižního klubu, šlo mi jen o to, že budu mít oficiálně potvrzeno, kdy jsem tento příběh dal do soutěže, takže získám zadarmo důkaz v případných autorských sporech. A tak jsem se pustil do předělávání filmové povídky na historický román. Přesto v konečném tvaru zůstalo hodně „filmových obrazů“; bylo to celé pojato, jako bych čtenářům promítal nějaký tajemný film, jako bych před jejich očima z různých přísad vařil alchymistický elixír příběhu... Jednotlivé kapitoly jsem uvedl citáty z různých klasiků. Před koncem roku 2004 jsem román odeslal do nakladatelství Knižního klubu a oddechl si, že mám razítko z pošty, které mě kryje. Uvažoval jsem, že bych to pak, až ze soutěže vypadnu, mohl nabídnout nějakému menšímu nakladateli.
 Jaké bylo moje překvapení, když se mi ozvala redaktorka Alena Jakoubková s tím, že cenu v soutěži jsem sice nezískal, ale porota mou knihu doporučila k vydání! To byl trumf! Proniknout s románem do prestižního nakladatelství!  Jejich grafik Miloslav Disman se mnou konzultoval obálku, v podstatě ji udělal podle mého návrhu (reprodukci obrazu života v alchymistické laboratoři jsem objevil v novinové příloze cestou k němu do redakce!). Vázaná kniha CÍSAŘ ALCHYMISTŮ (poprvé s přebalem!) byla hezky vypravena (vyšla v EUROMEDIA GROUP – KNIŽNÍ KLUB v říjnu 2005). Prodávala se v zásilkové službě členům klubu i v přímém prodeji. Nebyla to žádná bomba, žádný bestseller, ale prodalo se jich postupně relativně dost. Stačilo to k tomu, aby Knižní klub měl zájem o moje další díla!
 Připadalo mi, že je málo propagace. Asi se s prvotinami tolik nepářou. Žádný křest ani beseda s autorem – možná oprávněná obava, že by to nikoho nezajímalo.
 Někdy začátkem prosince 2005 mě ale propagační oddělení Knižního klubu doporučilo do nočního vysílání RADIOŽURNÁLU, do pravidelného 45 minutového pořadu NAD VĚCÍ, který se vysílá živě každý den od 23. 15 hod. až do půlnoci. Redaktor Kroc mi kladl otázky, volali posluchači, vyprávěl jsem o všem, čím jsem se zabýval, o krajině, historii a záhadách, ale také o divadle Semaforu. Byl to největší prostor, jaký jsem zatím v rozhlase dostal.
 Zklamáním pro mne naopak byl křest knihy, který jsme přichystali s Holečkovou při zájezdu berounského muzejního klubu na Budyni nad Ohří někdy v březnu 2006. Chtěl jsem, aby tam promluvil Josef Dolejší, mystik a současný alchymista, jenž také napsal a vydal pár knížek s Holečkovou. Předem jsem mu poslal Císaře alchymistů, aby si ho přečetl. Ale on se nakonec vyhnul nějakému doporučení, dokonce při přednášce prohlásil, že je to těžká a depresivní četba, čímž odradil řadu lidí, kteří by si ji možná koupili, takže jsem nakonec prodal a přímo v alchymistické laboratoři na hradě Budyni podepsal jen tři kusy!
 U nikoho z mých známých a příbuzných nevzbudil Císař alchymistů velké nadšení. Kromě manželky Evy mi ji pochválila jen nevlastní dcera Hanka z Brna. Takže na konci je taková rozpačitá radost…
 Ovšem potěšila mě spisovatelka a znalkyně magie (přímo čarodějnice) Neomillnerová svou velmi hezkou a pochvalnou recenzí v časopise PEVNOST!

V květnu 2005 vyšla u Kroppa dlouho slibovaná knížka PUTOVÁNÍ BÁJNOU KRAJINOU (Velká kniha pověstí z Berounska a Hořovicka). Při práci na „malé edici“ jsem totiž zjistil, že pověsti tohoto regionu jsou roztroušené v nejrůznějších sešitcích nebo starých, běžným čtenářům již nedostupných knížkách (např. Kazdovy „Pověsti a staré tradice z Podbrdska“). Rozhodl jsem se proto shromáždit do jednoho svazku všechny pověsti, které se mi podaří zjistit. Přitom je nijak nerozvádět do povídek, jak bývá zvykem, podat je co nejstručněji, ale zato vsazené do rámce doby a geografie místa, současně s pokusem o vysvětlení souvislostí a motivů k jejich vzniku. Členění kapitol je podle jednotlivých oblastí a obcí. Kromě shrnutí pověstí z nejrůznějších sbírek a zdrojů se mi podařilo umístit i několik pověstí dosud nikde nepublikovaných a tradovaných jen ústně (včetně lomozícího ducha u mého dědečka v Cerhovicích!).  Na konci jsem zařadil rejstřík zmiňovaných obcí a míst, sloužící ke snadnějšímu vyhledávání. Mrzí mě, že kvůli grafickému vzhledu vypustil Kropp z textu pověst o Smrtce na křižovatce v Křižatkách (takže to zase není kompletní, ach jo!). Jinak je vzhled pěkný, větší formát, vázaný, na obálce i uvnitř je kniha vyzdobena dobovými rytinami různých démonů a příšer. Kropp byl poněkud otráven z toho, že kniha nešla na odbyt tak, jak by si představoval, že mnozí věrní čtenáři poukazovali na to, že mnohé z těch pověstí už uvádím ve svých předchozích knížkách. Přesto si myslím, že vzniklo dílko trvalé hodnoty, které se docení až časem a z něhož bude čerpat několik dalších generací studentů a badatelů.

Už od léta 2004 jsem připravoval další „obecní knížku“. Obrátili se na mne z Otročíněvsi, že se jim moc líbila knížka o Kublově a že vlastně v té Kosmově kronice je řečeno, že když na památku svého zachránění nechal Jaromír na Velízi postavit kapli, tak k ní ustanovil strážníky z Otročíněvsi. A to se údajně stalo roku 1005. Takže další milénium!
 Zaujalo mě, že vlastně jde o další magický vrch – Krušnou horu s dávnou historií těžby železa v jejích útrobách, kterou začali už Keltové. Ale protože jsem Otročiněves moc neznal, jel jsem tam s Evou na výlet. Pak jsem jezdil na pravidelné schůze přípravné komise na obecním úřadě. Pořád nevěděli, jakého zvolit nakladatele, jak to vydat nejlevněji. Byl jsem tam z Holečkovou (jeli jsme autem v zimě za strašné chumelenice), ta jim nabízela verzi podle vzoru Zbečna. Ale nakonec se raději přiklonili ke Kroppovi. Ti dva (Kropp a Holečková) se měli rádi jako pes a kočka a tvrdě na sebe nevražili. Ale já jsem z toho nějak diplomaticky vybruslil a přivedl tam Kroppa. Dostal jsem také na obecním úřadě různé materiály, členky komise zpovídaly staré pamětníky, něco mi přinesly napsané (třeba i stařeckou rukou a já to pracně luštil a stalo se, že jsem zkomolil jména) a něco na magnetofonových kazetách. Z těch výpovědí jsem udělal „Intermezza“, vložené pasáže, psané kurzívou. Použil jsem tam i báseň rodáka z 19. století, spojil jsem osudy železnorudných dolů na Krušné hoře s osudy obce.  Kropp udělal grafický návrh, opět podélný větší formát, uvnitř černobílé historické fotografie v několika samostatných blocích. Kromě toho jej přemluvili, aby na konec připojil barevnou přílohu „Otročiněves dnes“, kterou sám nafotil. Vzhledem k tomu zvolil i barevnou, tvrdou obálku.
 Knížka pod názvem TISÍC LET POD KRUŠNOU HOROU vyšla v Berouně v září 2005.
 Křest se konal v Otročiněvsi na návsi při velké oslavě 1. října, na niž osobně přijel prezident Václav Klaus, knihu mi na pódiu pokřtil vodou ze studánky a napsal mi do ní věnování!

Od léta roku 2004 jsme podnikali s paní Holečkovou průzkum další řeky. Tentokrát jsme zvolili Ohři. Na přípravě textu spolupracovali Kroča („terénní mytolog“ a znalec, původem z Karlových Varů)  a Svobodová (berounská esoterička). První naše cesta vedla do ciziny; vždyť Ohře pramení v Německu pod horou Sneebergem, 50 km od naší hranice. Ohře, Oharka, Agara, Eger je stále řeka napůl česká a napůl německá (a také z dávna keltská!). Svár vězí i ve zdejší krajině, krásné a přesto člověkem neustále záměrně zraňované... Symbol měsíční bohyně nás sledoval na cestě, která nám přinesla spoustu úžasných zážitků... Sestavování knihy bylo však spíše děsivým zážitkem, neboť jsem si vymyslel, že napřed se udělá fotografická kostra a já pak budu do vymezených políček koncipovat své texty. Počítal jsem znaky a mezery – a šílel jsem! A když už jsem to měl jakžtakž v kupě, paní Holečková si vzpomněla, že dá lepší fotku a změní rozvržení stránky – a mohl jsem začít od začátku! Koncem roku 2005 byla kniha nahrubo zlomena a připravena (velký formát, stejně jako Řeka sedmi jmen). Vydání však uvízlo na finančním krytí, a Holečková tento velkolepý projekt pod názvem AGARA – MĚSÍČNÍ ŘEKA zatím odložila.