Rozhovor ke knize Tábor - tajemné město nad Lužnicí

Před několika měsíci vyšla zajímavá kniha Tábor – Tajemné město nad Lužnicí od českého spisovatele, záhadologa a scénáristy Otomara Dvořáka. V ní se tento všestranně nadaný autor zevrubně zabýval historickými záhadami tohoto nádherného jihočeského města. Jaké to jsou?

--------------------------------------

Začněme názvem města, vinoucího se kolem Lužnice. Nejčastěji se uvádí, že vznikl z hebrejského pojmenování hory Thabor, stojícího v izraelské Galileji. Starozákonní Kniha Soudců se o tomto vrcholu zmiňuje jako o místě, odkud židovský vojevůdce Barak porazil kanánské vojsko. Inspirovali se tímto příběhem i kališničtí zakladatelé českého Tábora v 15. století? A měla tato biblická symbolika naznačovat neporazitelnost husitských „božích bojovníků“?

Byla to jedna z vrstev složité symboliky Tábora. Dalším, neméně významným prvkem je pojetí posvátné hory jako místa „proměnění“. Podle evangelií se na hoře Thabor Kristus ukázal učedníkům ve své pravé božské podstatě, odhodil masku lidského těla a stanul před nimi jako světelná bytost. Právě tomuto „Proměnění Páně“ je zasvěcen táborský kostel. Ovšem podle posledních výzkumů jazykoznalců se výraz „tabor“ užíval už mezi tatarskými kočovníky a starými Maďary a znamenal dočasné opevnění vojska na válečném tažení.

V dějinách obce Hradiště - která byla předchůdkyní jihočeského Tábora - se vyskytují mnohá mystéria. Vskutku ji založili ve 13. století mocní Vítkovci? Jaké další záhady s tímto místem souvisejí?

Tato ostrožna mezi dvěma hlubokými údolími nad soutokem Tismenického potoka s Lužnicí byla patrně využívána jako strážnice nad křižovatkou dálkových cest už od starověku. Svědčí o tom nálezy zbytků neolitických osad, odhalené po nedávném vypuštění rybníku Jordánu. Také po Keltech zde zůstaly stopy, zejména proslulá bronzová soška kance. Je možné, že funkci pohanských svatyní měl vrchol granátové skály v místech zrušeného hřbitova pod dnešním Kotnovem a na protilehlém kopci uctívaný pramen v Klokotech. Právě Klokoty se staly jádrem prvotního osídlení; zřejmě kvůli zmíněnému prameni. Vyprahlá ostrožna, na níž stojí současný Tábor, totiž trpěla nedostatkem vody a tak nebyla zprvu moc vhodná k dlouhodobému pobytu. Přesto tady časem vznikla osada, patřící původně pánům z Klokot, což byla jedna z bočních větví rodu Vítkovců. Ti měli v Klokotech tvrz.

Nějaký čas Hradiště vlastnil i český král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II.  Tento panovník zde nechal vybudovat i mohutný hrad (dnes z něj zbyla jen věž Kotnov s okolím – pozn. redakce) a okolní hradby. Proč na konci Přemyslovy vlády – kolem roku 1278 – Hradiště na čas zaniklo?

Důvodem zvýšeného zájmu o staré Hradiště nad Lužnicí (jak už jeho název napovídá, bývaly tu tehdy patrně k vidění výrazné zbytky pravěkých valů) byl nález stříbra v nedalekých Horkách. Hojnost vzácného kovu slibovala, že by zde mohl vzniknout mocný konkurent Kutné Hory. To samozřejmě krále zajímalo, měl totiž výsadní právo na těžbu, Vítkovci se však výnosného území nechtěli vzdát. Spor přerostl ve válečný střet. Vítkovci byli královským vojskem poraženi – a než by stříbrné doly vydali králi, raději je sami zničili a zavalili. Přemysl poté nechal opevnit ostrožnu, zbudoval tady královský hrad a při něm město, které se nazývalo Hradiště. Byla to královská základna v území Vítkovců, což se těmto mocným šlechticům samozřejmě nelíbilo. Město Hradiště zhruba sedm let skvěle prosperovalo, poté ale bylo při další vzpouře Vítkovců vypáleno – a protože král Přemysl Otakar II. zahynul v osudné bitvě na Moravském poli, nikdo už se o obnovení Hradiště nezajímal. Vítkovci se zmocnili hradu Kotnova a osadili ho svojí posádkou, město však chátralo a zůstalo z větší části ve zříceninách.

Vznik Tábora souvisí s husity, kteří podle informací ve Vaší knize, zde vybudovali cosi jako opevněné centrum kališnické „republiky“. Souvisí s tímto obdobím křivolaké a podivně „rozházené“ táborské domy? Mělo jejich rozestavení znesnadnit nepřátelům případné dobytí města, nebo plnilo zcela jiný účel?

Lépe řečeno, vznik města pod jménem Tábor, které vzniklo obnovením a dostavěním někdejšího Hradiště. Dlouho se tvrdilo, že křivolakost táborských uliček pochází od toho, že „každý si postavil dům na místě, kde měl svůj stan či přístřešek, že tedy to byla výstavba živelná a nahodilá. Jiní zase tvrdili, že uličky měli znesnadnit nepříteli dobývání města, pokud by pronikl za jeho hradby. Hlavní důvod nahuštění domů a spletitosti uliček však vězí v tom, že stavitelé museli ubytovat obrovské množství nových osadníků, město se však, pokud chtělo zůstat pevností, nemohlo rozšiřovat do okolí. Zástavba se tedy musela zahušťovat, nové domy vkládat do bývalých dvorů a zahrad, do širších ulic atd.

Na čí popud vlastně samotný Tábor vznikl a za jakých okolností? Jak jeho počátek souvisel s působením Jana Husa, který v této oblasti před upálením často kázal?

Původně bylo jménem Tábor pokřtěno město Sezimovo Ústí, ležící asi o čtyři kilometry dál proti proudu Lužnice. Zde sídlili Vítkovci, zvaní Sezimové, kteří svůj původ odvozovali od levobočka legendárního Vítka z Prčice. Jan Sezima z Ústí byl ctitelem M. Jana Husa, a po jeho smrti se velkou mecenáškou husitů stala ovdovělá manželka Anna z Mochova. S její podporou se podařilo poskytnout ochranu M. Janu Husovi na nedalekém Kozím hrádku, když na něj byla uvalena klatba. Sezimovo Ústí se díky ochraně paní z Mochova stalo po Husově upálení střediskem radikálních husitů. Ovšem když nenadále zemřela, ujmul se dědictví její nevlastní syn Oldřich, a ten husity nenáviděl a nechal je z města vyhnat. Ti se s tím ovšem nesmířili, města se lstí zmocnili, a vyhlásili v něm prvotní Tábor. Jejich vůdcem byl Hromádka z Jistebnice. Ten také rozhodl přemístit se na lépe hájitelný skalní ostroh Hradiště, protože Sezimovo Ústí, ležící v rovině na říčním břehu, by těžko odolávalo útoku nepřátel. Přestěhování bylo provedeno radikálně a násilně, ten, kdo váhal nebo nechtěl, měl prostě smůlu, radikálové, poté co uplynula lhůta k vystěhování, vstoupili do města s pochodněmi a zapalovaly dům od domu. Zříceniny pak strhli a srovnali se zemí. Město Sezimovo Ústí bylo obnoveno až po čtyřech stoletích.

 Dnes považujeme za samozřejmé, že symbolem Tábora je nejslavnější husitský vojevůdce Jan Žižka. Podle všeobecného mínění zde byl „jako doma“. Vy však v knize uvádíte, že Žižka v Táboře příliš dlouho nepobyl! Navíc měl pravidelné spory s dalším zdejším kališnickým vůdcem Mikulášem z Husi. Proč nakonec získal Mikuláš navrch a Žižka navždy opustil Tábor, aby se přidal k severočeským husitům?

Ano, táborskému náměstí vévodí Žižkova socha a vojevůdce je spojován s osudem tohoto města. On ho však opravdu nezaložil, přišel sem teprve poté, co ho hejtman Hromádka požádal o pomoc, neboť se bál, že Tábor neubrání před přesilou nepřátel. Žižka mu vyhověl, přispěchal, cestou svedl proslulou bitvu u Sudoměře, a byl poté zvolen jedním ze čtyř hejtmanů, kteří spravovali město Tábor. V samotném městě však moc často nepobýval, většinu času trávil na válečných taženích po celých Čechách. Po čtyřech letech vyvrcholily spory mezi různými náboženskými a politickými frakcemi v Táboře. Žižku, jenž byl spíše mužem činu, znechutilo politické intrikaření v Táboře, po čtyřech letech táborský svaz opustil a založil si vlastní bojový svaz ve východních Čechách. Mikuláš se snažil strhnout moc v Táboře na sebe, ale dřív, než k tomu mohlo dojít, zemřel po nešťastném pádu z koně.

Ještě chvíli u Žižky zůstaňme. Jaká největší tajemství obklopují jeho život a smrt? Byl podle Vás kladnou, či spíše negativní postavou našich dějin?

Záhadou je dodnes Žižkova smrt, není jisté, na jakou chorobu vlastně zemřel, objevují se i spekulace, že mohl být otráven, zachovaly se totiž dopisy jeho přátel, kteří ho varují, že byl vyslán vrah, který na něj má spáchat atentát. Žižka je postavou rozporuplnou, byl nepochybně geniální stratég, válečný praktik, možná trochu neurotický vztekloun (ale nelze se divit, když narážel na tupce a fanatiky, je třeba známo, jak osobně před nastoupeným vojskem zfackoval husitského kněze, který prohlásil, že vojsko nepůjde tam, kam chce Žižka, ale jenom tam, kam chce Bůh). Byl to člověk prostý, ne moc vzdělaný (i když číst a psát uměl), měl své představy o morálce a víře, a těch se pevně držel.

Jak to bylo s Adamity, které nechal tento vojevůdce nemilosrdně povraždit, nedaleko Tábora? Šlo podle dnešní terminologie vskutku o náboženské fanatiky, či nebezpečnou sektu?

Adamiti vzešli ze snah různých myslitelů vrátit se k prazákladům křesťanské víry, bylo mezi nimi několik proudů, ti nejkrajnější dospěli ke zbožštění přírody (pantheismu) a dokonce k ateismu (prohlášení, že Bůh a Ďábel přebývají pouze v dobrých a zlých lidech). S dávnými katary a valdenskými je sbližovalo mínění, že tento svět je špatný a musí být zničen. To vedlo ke krutému fanatismu, při svých nájezdech vraždili každého, kdo se k nim nehodlal přidat, vypalovali vesnice, zabíjeli dobytek a ničili pole. Ale i jejich umírněnější skupiny působily rozvratně, zejména v husitském vojsku, kde nabádali k nekázni a anarchismu. To Žižka nemohl jako velitel strpět, protivil se mu ovšem i jejich způsob uvažování. Nechal je pochytat, a protože je samozřejmě nechtěl vodit do Tábora, odkud je před časem dal vyhnat a kde by působili rozkladně na morálku obyvatel, zřídil pro ně jakýsi „koncentrační tábor“ na faře v Klokotech. Zde proběhla přesvědčovací kampaň a mnozí pod vlivem výmluvných táborských kněží odvolali své bludy. Několik desítek nejzatvrzelejších v čele se svým „prorokem“ Kánišem bylo pak v Klokotech upáleno. Před bývalou farou stojí na tom místě pamětní kámen.

S Táborem však souvisí i tajemné středověké podzemí. Jde o částečně propojené sklepy ve třech patrech, kdysi sloužící jako zásobárna potravin, vína, piva, cenností a řemeslných výrobků. Současně však i jako úkryt v případě požárů a obléhání města. Dnes je z něj pro veřejnost přístupná pouze asi 650 metrová část pod Žižkovým náměstím. Jenže celé táborské podzemí dosahuje prý délky přes 14 kilometrů.  K jakým dalším účelům kdysi sloužilo?

Hlavní účel podzemí jste již zmínil. Chodby měly samozřejmě i funkce kanalizační a byly zde také cisterny na nedostatkovou vodu. Soudí se, že tajné větve chodeb byly vedeny do údolí k Tismenickému potoku jako ke zdroji vody. Ty však dodnes nebyly nalezeny. Jedna z nich měla vyúsťovat ve sklepu Housova mlýna. Hrad Kotnov byl nepochybně podzemní trasou propojen s centrem města, tedy ze sklepy pod radnicí. Pověsti o chodbách vedoucích do Příběnic nebo na Choustník jsou skutečně jen báje, ale i propojení s Klokoty se nezdá být pravděpodobné.

 Hovoří se například o ukrytých pokladech. Tábor byl během historie mnohokrát obléhán nepřáteli, takže zde jistě byl důvod proč bohatství měšťanů ukrýt! Byly některé z nich vskutku v táborském podzemí, nebo jinde nalezeny?

Jednotlivých mincí či různých šperků bylo během let nalezeno v táborských domech a sklepích značné množství. K největšímu objevu došlo před pár lety, oři rekonstrukci domu ve Svatošově ulici. Pod podlahou se skrývaly dva džbány obsahující 4000 stříbrných mincí z jagellonského období. Kdo je ukryl? Dům patříval městskému písaři Václavu Churáňkovi. Možná šlo o peníze, o které ošidil obecní pokladnu, nebo které získal z úplatků! Je však záhadou, proč si je nikdy nevyzvedl. Poklad si můžete prohlédnout, je vystaven v renesanční budově sladovny zrušeného pivovaru, v areálu bývalého hradu.

Můžete prozradit, jaká další mystéria táborské podzemí skrývá?

Trochu opomenuto zůstává hornické podzemí v osadách Horky a Větrovy, kde najdeme zbytky štol, odvalů a provozních budov. Nedávno zde byla zbudována naučná stezka. Těžba stříbra zde měla tradici, sahající od středověku až do 19. století. Ze zaplavených štol vyvěrá několik zajímavých pramenů, např. údajně mírně radioaktivní pramen sv. Eleonory u kapličky pod mostem. Na rezavé železité vodě, vytékající z hlavní, takzvané dědičné štoly, byly v 18. století založeny proslulé lázně. Lázeňská budova zde stojí na břehu Lužnice dodnes, je přestavěna na hotel.

V okrajové části Tábora Klokoty – v dříve samostatné obci, stojí poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Nedaleko odsud se u studánky měla odehrát další záhada. Šlo prý o zjevení Panny Marie několika dětem u studánky. Za jakých okolností a kdy se tato událost prý odehrála?

První zprávy o uctívání mariánské studánky v Klokotech jsou ze 12. století. Podle legendy zde děti pásly krávy a náhle spatřily, jak mezi dobytkem prochází bíle oděná dívka, která vypadá, jako by byla v transu, jako by se ani nohama nedotýkala země. Vyprávěly to doma rodičům a ti se druhý den šli přesvědčit, jestli si dětí nevymýšlí. Dívku opět spatřili. Nějaký odvážnější muž se jí zeptal, kdo je a odkud přichází. Ona neodpověděla, ale s velkým hukotem větru odlétla kamsi k nebi. A z výšin ozvěnou zahučel hlas: „Maria je jméno její!“ A na tom místě vytryskl ze země pramen. Později byla u studánky zbudována kaplička a do ní umístěn zázračný obraz. Voda vytéká z terasy pod studánkou dodnes, ale spíše jen odkapává z vyvedené trubky. Zdrojnice pramene byla patrně narušena. Každopádně pramen byl záminkou k vybudování nádherného poutního místa, kláštera z kostelem, který byl postaven tisíc kroků od studánky směrem k vycházejícímu slunci. Z Tábora sem vede před údolí Tismenického potoka nedávno obnovená křížová cesta s alejí starých lip a zděnými kapličkami.

S Klokoty však souvisí minimálně ještě jedno mystérium. Od roku 1389 až do roku 1415 zde na faře působil jako duchovní jakýsi Mikuláš Žižka. Mohlo jít o bratra slavného Jana Žižky, jak míní například historik August Sedláček?

Ano, tohle jméno Sedláček našel ve farních knihách. Je to zajímavá okolnost, která by vysvětlovala i zvláštní vztah Jana Žižky k tomuto poutnímu místu, které nikdy nenechal zcela zničit, i když kostel byl samozřejmě vybit a pobořen.

Mezi záhadné postavy českých dějin, patří také středoškolský profesor, vědec a okultista v jedné osobě – Rafael Maria Boušek. Tento podivínský muž, žijící v letech 1892 až 1969, po sobě zanechal zvláštní hermetický spis, který je dodnes uložen v táborském archívu. Jde o soubor jakýchsi pravidel Bouškova řádu inspirovaného templáři, nebo – jak naznačujete ve Vaší knize – o cosi víc? Může jít o méně známou obdobu slavného Voynichovu rukopisu?

Bouškova kniha je psána směsí češtiny a latiny a je do ní vložena řada záhadných grafických symbolů. Jmenuje se „Armoriale super ordinis militae templi“. Někteří okultní badatelé soudí, že to nejsou jenom soubory řádových pravidel, ale že je v ní zašifrován magický text, odhalující „duchovní poznání“ k němuž Boušek během svých experimentů a vizí dospěl. K jeho vyluštění však je nutná druhá kniha, která obsahuje kódovací klíč; tato kniha se však ztratila a dosud se ji nepodařilo nalézt. Možná byla zničena po Bouškově smrti, kdy jeho rozsáhlou knihovnu bez milosti spálil jakýsi fanatický křesťanský vymítač ďábla. Sám Boušek, jenž zemřel roku 1969, byl do hrobu na klokotském hřbitově údajně uložen v oděvu templářského rytíře s mečem na prsou.

V jakých místech v Táboře má, či mělo docházet k projevu paranormálních sil, či k údajnému zjevení přízraků? Můžete v této souvislosti uvést nějaký zajímavý příběh?

Těch pověstí je celá řada. Zajímavá je ovšem zpráva, otištěna v Národních listech roku 1874, kde se píše, že u Čelkovické fortny na Parkánech se objevilo strašidlo, které děsí chodce, neboť svítí očima z ústí kanálu a vyplazuje krvavý jazyk. Možná šlo o nějaké vznícení metanu, vznikajícího rozkladem v odpadních vodách.

 Na konci našeho povídání odbočím. Můžete prozradit, na jakých knihách právě pracujete? Budou se týkat tajemství naší historie?

Letos chci vydat druhý díl knihy o Táboře, která zahrne širší okolí města, včetně Soběslavska, Bechyňska a Sedlčanska. Chystáme také s J. P. Snětivým pokračování knihy o neznámých, ztracených a utajených hradech a zámcích na území Prahy. A také by měl na jaře vyjít můj životopisný román o Janu Nerudovi pod názvem „Srdce v kleci“.

Děkuji za rozhovor.

Petr Koudy Koutský