ROZHOVOR PRO POHANSKÝ KRUH

Knihy a TV dokumenty pana Otomara Dvořáka jistě čtenáři Pohanského kruhu dobře znají. Je skutečnou „renesanční“ osobností s mnoha zájmy. A právě na některé z jeho zájmů jsem se ho v tomto rozhovoru zeptal. Tak snad se vám bude naše povídání líbit J .

Jak se vlastně člověk stane „záhadologem“? Co vás přivedlo na cestu naslouchání hlasu krajiny a hledače tajemných míst? Jestli se nepletu, jste vlastně původním povoláním filmař?

Výraz „záhadolog“ nemám moc rád, ale je pravda, že jsem zatím nepřišel na české slovo, kterým by šel stručně nahradit. Nepatřím ovšem do kategorie hledačů UFO, rozmlouvačů z mimozemšťany či vymýtačů strašidel. Nejsem ten typ, co měří zemské energie, zjišťuje pomocí obskurních přístrojů procenta siloproudů a údaje sestavuje do tabulek. Prostě mě odjakživa vábily tajemné příběhy a mýty, lákala mě duše krajiny, na jejímž charakteru se podílel člověk v symbióze s přírodou. Když víte, co lidé na určitém místě zažili, o čem tam snili a čemu tam věřili, pak ho vnímáte úplně jinak. Krajina kolem nás je plná dávných vzpomínek.

Prošel jsem mnoha zaměstnáními, ale k filmovému, tedy obraznému vidění, jsem měl nejblíž. Podařilo se mi vystudovat FAMU, obor scenáristika, ale moc jsem se této profesi nevěnoval, teprve v poslední době jsem dostal příležitost natáčet vlastní cyklus dokumentů pro televizní společnost CS film.

Poprvé jsem Vás zaregistroval vlastně někdy v devadesátých letech, kdy vycházel v časopisu Fantastická fakta Váš seriál Utajené dějiny Čech, na kterém jste spolupracoval s dalšími dvěma „záhadology“ Vladimírem Mátlem a Alešem Česalem. Později to vyšlo i jako kniha (s nádhernými pérovkami Petra Utěšila). Přiznám se, že i tohle byla jedna z knih, která mne přivedla k „naslouchání hlasu krajiny“. Doladil byste dnes na této knize něco? Doplnil byste ji nějak o nové poznatky?

Asi bych ji dnes psal trochu jinak. Je to pro mne kus osobní minulosti, vzpomínky na průkopnická léta v redakční radě časopisu Fantastická fakta, kde se tehdy sešlo mnoho významných osobností, např. Ivan Mackerle, Vladimír Šiška, Stanislav Motl, Karel Mareš aj. Utajené dějiny vznikly jako experiment, jako pokus vyložit českou (a zprostředkovaně i světovou) historii z hlediska magie, šamanismu, náboženských systémů a komunikace s paralelními světy, či lépe řečeno s informačním polem, které se ukládá ve struktuře země. Byla to odvážná hypotéza a vzbudila velký rozruch. Překvapilo nás, jaký čtenářský zájem kniha vyvolala, dokonce jsme se až zalekli, když jsme zjistili, že někteří čtenáři ji berou příliš vážně, jako nějakou „zjevenou pravdu“, ačkoliv pro nás to bylo spíše pohrávání si s možnostmi určitého pohledu na svět, říkali jsme, že je to něco mezi literaturou faktu a fantasy.

Věnujete se i psaní fantasy, dokonce jste vstoupil také do světa Roberta Ervina Howarda s románem Conan a tajemství mořských ďáblů. Přiznám se, že Howardův styl je také jedním z pramenů, které mne přivedly k mému vnímání pohanství. Co Vás láká na světě drsného barbara z Cimmerie? A co ostatní Vaši fantasy hrdinové?

Howard vytvořil svůj svět na základě představ o mýtických dobách Atlantidy a Lemurie a zalidnil ho různými variantami starověkých a středověkých civilizací. K napsání příběhu o Conanovi mě přemluvil nakladatel. Není snadné používat postavu, kterou vymyslel někdo jiný, ale nějak jsem se s tím popral a pokusil se oživit stopy mýtů, které Howard nepoužil. Ve vámi připomenutém románu Conan a tajemství mořských ďáblů to jsou reálné kulty „Žraločího boha“, dodnes praktikované na ostrovech Oceánie. Pravdou však je, že do postavy barbara Conana projektoval Howard představu ideálního amerického hrdiny, jehož silné svaly, pádná pěst a zdravá mysl překonají všechny úklady podlých „intelektuálů“, tedy čarodějů. Conan je strhující v tempu vyprávění, napětí, síle a chvílemi téměř hororové atmosféře. Přesto je mi bližší Středozemě pana profesora Tolkiena s jeho hobity a elfy. Díky jeho vlivu ovládly tvorbu fantasy ohlasy keltské a starogermánské mytologie. Nejvíce mě ovšem zajímala možnost uplatnit v románech slovanské bájesloví. Tady patří mezi průkopníky několik ruských autorů, samozřejmě v Polsku Sapkowský, jenž ve svém cyklu o Zaklínači zajímavě použil motivy všeobecně známých pohádek, nebo slovenský spisovatel Juraj Červeňák ve svém cyklu o bohatýru Iljovi Muromci nebo o českém hrdinovi silném Bivojovi. Z českých lidových pohádek, rituálů, zvyků a obřadů jsem vyšel i já při psaní několika knih v žánru fantasy. Zejména je to epos o putování za záchranou světa před zlem věčné zimy, který se mi po mnoha letech konečně podařilo letos na podzim vydat pod názvem Sekera strážců. Hrdina Jan, dědic údělu Velkých strážců, syn člověka a jezerní víly, prodělá zasvěcovací cestu, při níž se z naivního chlapce stane zodpovědným mužem. Musí se střetnout s celou plejádou bytostí, které známe s pohádek a pověstí a které jsou zosobněním dávných sil pohanského pantheonu. Ačkoliv má Jan s sebou moudrého, i když dosti nevrlého a samolibého rádce, miniaturního skřítka Gnóma, dopustí se na své cestě řady osudových chyb a nebýt lásky dívky Modroočky, která neváhá pro něj obětovat své oči, nedosáhl by cíle.

V duchu české fantasy je i novela Ďáblův klíč, která je zasazena do konkrétní krajiny České krasu a Křivoklátska v dobách po třicetileté válce. Malý pasáček Matěj, sirotek sloužící i lakomého sedláka, nalezne náhodně mumii fexta a na jejím hrdle zavěšený zvláštní klíč. Domnívá se, že je to klíč od truhlice s loupežnickým pokladem – a netuší, že tento předmět může odemknout jiné dimenze prostoru a času. Vzápětí zjistí, že zdánlivě mrtvý ho pronásleduje, že záhadný „černý pán“ je mu v patách. Prchá přes lesy a cestou najde společnost poživačného mnicha a studenta, který leccos ví o alchymii a magii. Nesourodá trojice musí svést zoufalý boj se silami pekelnými. V knize je ještě jako „bonus“ připojena krátká povídka Syn řeky, v níž se někdy v sedmém století fanatický křesťan snaží proniknout do posvátného háje u řeky Wildhawy a setnout tam z centrálního dubu „hromovou větev“. Střetne se s ochráncem dubu – a ke své hrůze v něm pozná své druhé „Já“!

Nedávno Vám vyšel román s názvem Země barbarů, který už je ale čistě historický. Mohl byste čtenářům v krátkosti popsat o čem vlastně je a v jaké historické epoše se odehrává?

Odehrává se mezi roky 530 – 560, tedy v době označované jako „stěhování národů“. Tehdy došlo k obrovským přesunům obyvatelstva, podmíněném změnami podnebí a náhlým nedostatkem potravin a vody, ale také pochybnou politikou tehdejších velmocí. Byla to tedy situace v mnohém podobná dnešku. Hrdinou mého románu je langobardský princ Hildigis, jehož královského otce Tatua zavraždil strýc Wacho a pokusil se svést vinu na něj. Hildigisovi se podařilo uprchnout a našel azyl u Slovanů. Časem získal jejich důvěru a díky svým velitelským schopnostem se dostal do jejich čela. Stal se vůdcem obávaných nájezdů na území Byzantské říše, jichž se zúčastnilo několik tisíc slovanských jezdců. Je to tedy první důkladnější zpráva o Slovanech, sto let před mnohem známějším sjednotitelem slovanských kmenů Sámem. Vyprávění o Hildigisovi zaznamenal byzantský kronikář Prokopios. U nás se o tomto Langobardovi příliš neví; vlasteneckým historikům se patrně nelíbilo, že by prvním sjednotitelem Slovanů měl být Germán. Ovšem výrazný pahorek Žuráň u Slavkova, který si vyvolil jako pozorovatelské stanoviště Napoleon v proslulé bitvě „tří císařů“, je ve skutečnosti zbytkem monumentální mohyly langobardského krále, patrně právě onoho uchvatitele Wacha. Centrum langobardské říše bylo totiž tehdy na Moravě. Slované nemohli proto postupovat od jihu, ale obcházeli oblouk Karpat a pronikali na území, které nazvali pro jeho vlhkost Slieza (bláto). Hora Slieža, ležící dnes na území polského Slezska, byla proslulou svatyní a věštírnou, skoro bych ji přirovnal k středoevropské obdobě Delf. A bohové zde byli uctíváni bez ohledu na národy, které postupně osidlovaly okolní území. Germáni právě na svahy Slieži umisťovali posvátný les Acis, který trvá od počátku věků a v němž odpočívají bohové. Slované zde měli v úctě boha Velesa, jenž se zjevoval v medvědí podobě. Dodnes se na Slieže uchovalo několik kamenných medvědích idolů, což je opravdový unikát.

Román Země barbarů tedy popisuje i vztahy Germánů a Slovanů. Naše země byla v historii ovlivněna mnoha národy a etniky, mezi ty nejznámější patří Keltové, Germáni a Slované, ke komu z nich máte vnitřně nejblíže?

Každý z těch národů nás nějak ovlivnil a jeho geny v nás zůstaly. Cítím se být samozřejmě Slovanem, a proto mě nejvíc zajímá slovanská mytologie. Slovanské bájesloví bylo ovšem za národního obrození značně idealizováno, šířila se představa, že Slované nepřinášeli krvavé oběti, neměli otroky, neloupili u sousedů a oplývali holubičí povahou. Kdo to řekl, asi nikdy neviděl, jak se holubi dovedou mezi sebou rvát! Z Prokopiovy zprávy vyplývá, jakou hrůzu šířili Sklaveni, jak jim on říká, v Thrákii, Dalmácii a Makedonii, jak dovedli pomocí válečných lstí zničit mnohem početnější a lépe vyzbrojená vojska a vydrancovat rozsáhlá území. Jasně odhaluje, že to byli skvělí jezdci a lukostřelci, žádná pěchota v plátěných košilích a s mlaty na ramenou! Také pravou podstatu slovanské víry lze odhalit pouze kombinací zpráv starověkých kronikářů a archeologických nálezů s prvky přežívajících lidových tradic.

Váš dokumentární seriál o tajemných místech Čech, který běží na tv kanálu Kino Svět, si jistě také našel mnoho fanoušků. Jak takový seriál vlastně vzniká? Podle jakého klíče si vybíráte témata? Budou ještě další díly? Které z těchto míst máte nejradši?

Natáčení dlouhých půlhodinových pořadů jsme zatím na žádost vedení televize přerušili, ale na tajemná místa jsme nezanevřeli, průběžně se objevují ve čtvrthodinovém pořadu Magazín záhad, v němž se kromě rozhovorů se zajímavými osobnostmi a zkoumání různých jevů věnujeme i návštěvám tajemných míst. V poslední době jsme se vydali po stopách zázračných pražských studánek, zkoumali jsme neobyčejně vysoký val hradiště Chlum u Mladé Boleslavi, podivné kamenné řady na vrchu Rovina u Kounova, posvátnou pražskou soutěsku Motol atd. Premiérové části magazínu se vysílají vždy v úterý od 20:00 hod. Snažím se seznámit diváky s méně známými místy, nebo se naopak podívat z nečekaného úhlu pohledu na místa notoricky známá. Výběr je také často ovlivněn technickými podmínkami a počasím, ale plány máme rozsáhlé. Osobně mám rád horu Velíz v Křivoklátských lesích, na jejímž vrcholu stojí od roku 2003 dřevěná socha staroslovanského boha Velese. Zúčastnil jsem se jejího slavnostního vztyčení. Na úpatí Velízu pobývám celé léto, mám tam chalupu, kde mohu v klidu psát, v ohradách kolem mne se pase obrovské stádo daňků a muflonů, je to stylové prostředí.

Naše stránky jsou zaměřeny především na pohanství a členové Pohanského kruhu jsou etničtí pohané, kteří se snaží oživit víru našich indoevropských předků, za svého patrona jsme přijali Hromovládce. Tento bůh je pod různými jmény znám ve všech pantheonech evropského kontinentu. Co si o pohanství a dnešní době vlastně myslíte? Má smysl oživovat staré, pro někoho možná „mrtvé“, tradice?

Domnívám se, že už nikdy nemůžeme být pohany v tom původním slova smyslu, protože ve své většině nejsme na přírodě a jejích proměnách životně závislí. Když se neurodí dost obilí, nezemřeme hlady. Víme naprosto bezpečně, že blesky z mraků po nás nevrhá rozzlobený Perun. Na druhou stranu může být pro současného člověka velkým přínosem, když se vrátí ke kořenům, neboť bez kořenů strom padne, bez nich nelze najít stabilitu a jistotu ve světě. Dávné mýty nás uchvacují obrazným zpodobením principů, na nichž svět funguje. Je v nich zachycena moudrost mnoha generací předků. Zrození a smrt, neustálé vznikání a zanikání… Velký koloběh, mystický kruh, posvátný kolovrat přadleny osudu… Vřeteno osudu se jmenuje román, který jsem napsal o životě Karla Jaromíra Erbena. Tenhle nenápadný introvert s velkou jasnozřivostí odhalil podstatu pohanského mýtu a jeho sbírka balad Kytice je vskutku náš národní poklad! Přitom však z Erbenových balad – a vlastně i z foklórních tradic obecně – vysvítá zajímavá věc. Ty kladné a lidovému chápání blízké prvky křesťanství (zejména Mariino mateřství, Kristova oběť a odpuštění viníkům) se bez problému vtělily do pohanského základu, což ovšem velmi pohoršovalo církev s jejími mocenskými ambicemi. Přes veškerou snahu, od zákazu svátečních obřadů až po brutální upalování čarodějnic, se však křesťanské církvi nepodařilo onen živelný základ pohanství potlačit. Nakonec přijala i ono zpočátku tak proklínané uctívání studánek, vztyčených kamenů a starých stromů – prostě k nim nechala postavit kříže a kapličky a tím z nich udělala své svatyně. Jenže lidé tam stejně konali staré obřady.

Ve svých knihách se často zabýváte duchovnem našich předků od pravěku, až po ty předky nedávno žijící, jak vás to celé ovlivnilo? Jste věřící? A pokud ano, v co nebo čemu věříte?

Ano, jsem věřící, ale necítím se být členem žádné církve. Věřím, i když to je nepřesné slovo, spíše tuším síly, které nás přesahují a které nikdy nemůžeme zcela pochopit. Všechny naše mýty jsou pokusem o pochopení principu těchto sil, jsou to ale samozřejmě lidské interpretace, odmítám představu, že boží slovo bylo někomu diktováno a on ho zapsal. Pokud měl tehdy dotyčný takový pocit, promlouvalo k němu ve skutečnosti jen jeho podvědomí.

Co chystáte v nejbližší době? Mohou Vás čtenáři někde slyšet přednášet?

Mám v plánu několik historických románů, vlastivědnou knihu o Táborsku, natáčení dalších televizních Magazínů. Přednášku přímo na téma „Tajemství slovanské mytologie“ budu mít ve středu 30. listopadu v pražské městské knihovně na Mariánském náměstí. Jinak jezdívám na různé besedy, snažím se však tyto výpravy omezovat, aby mi zbyl vůbec nějaký čas na psaní.

Chtěl byste čtenářům a členům Pohanského kruhu na závěr něco vzkázat?

Nedovolte, aby se kruh rozpadl, žijte v rytmu jeho otáček a v souladu s cykly vesmíru.

Děkujeme Vám moc za rozhovor a přejeme mnoho zdaru ve vaší práci, ať jsou Vám bohové nakloněni J .