S hobitem a trpaslíky do Středozemě

Tak jsem včera konečně shlédl druhý díl Hobita. Kdyby mi režisér půjčil střižnu, tak bych si z toho několika jednoduchými zásahy udělal film, který by se mi opravdu moc líbil :-). Není to tak zlé, jak tvrdí někteří kritici, zůstal tam duch Středozemí, Tolkieonovská  filosofie, moudro a nástrahy temných pokušení... Dokonce proti rozmarně humorné knižní předloze je film blíž Pánu prstenů. Zapojení Legolase a bojovné elfky do děje se podařilo výborně, situace ve vodním městě je mi až příliš povědomá :-), Černý hvozd je dokonalý a vrcholnou, vskutku "novátorskou scénou" je Gandalfův souboj se Sauronem, kdy se obraz mění v jakési abstrakní vize zápasu světla a tmy. Myslím, že tato scéna bude ještě teoretiky dodatečně oceněna a že vstoupí do dějin kinematografie. Také útěk na sudech, i když dost bláznivý, jak divoká jarmareční jízda, je dobře zvládnutý. Ale co mě totálně zklamalo, to bylo to, čím měl film vrcholit - totiž boj s drakem. Když se Šmak začíná vynořovat z hromad zlata, působí hrůzně, když vede dialog s Bilbem, čiší z něj zlověstná zákeřnost - jenže od chvíle, kdy se proti němu hrdině postaví celá parta trpaslíků s tasenými zbraněmi, začíná jiný film, veselá historka o tom, jak zničit "přerostlou ještěrku". Najednou mě napadlo, že Jackson se zřejmě inspiroval podobnou scénou souboje s dračicí ze Shreka, je to typická demoliční honička, jejím předobrazem jsou animáky Tom a Jerry nebo Jen počkej zajíci. Drak je zde zcela degradován a zesměšněn, stává se z něj nemotorný, ale nezničitelný zuřivec, prostě "přerostlá ještěrka" a démonické zlo jde do háje. Navíc i z dramaturgického hlediska by bylo lepší, kdyby se drak domníval, že trpaslíky zničil a teď se jde ještě pomstít jezernímu městu, které jim pomáhalo, než aby zesměšněn utekl a říkal si, když jsem nezdolal trpaslíky, tak aspoň zničím ty lidi... Prostě závěr, bohužel, celou tu sugestivně budovanou atmosféru shodil, Jackson prostě propadl své neřesti, své obvyklé radosti s klukovsky bláznivých honiček... Nic proti tomu, ale řekl bych, že to patří do jiného filmu. Takže škoda...

 Přimělo mě to sáhnout do knihovny a vytáhnout první české vydání Hobita, to s těmi zvláštními, stylizovanými, skoro abstraktními ilustracemi Jiřího Šalamouna a s vysvětlujícím doslovem hudebního teoretika Lubomíra Dorůžky, vydání, které vyšlo v omezeném nákladu ještě za dob komunismu a dnes se stává sběratelskou raritou. Zavzpomínal jsem na léta, kdy jsem knihu poprvé četl  (někdy v roce 1979) a byl jsem ve vytržení; nejen, že jsem žádnou fantasy do té doby neznal, takže mě ohromilo, že pohádku lze vyprávět stylem dobrodružného románu, ale tenkrát mě velice oslovila zvláštní Bilbova životní filosofie, ta pozice pohodlného zápecníka, který v sobě objeví dobrodružnou jiskru. Trochu mi připadal jako takový anglický pohádkový Švejk. I to jeho jednání, kdy se snaží protivníky zmást hádankami a vychloubáním, kdy je najat jako zloděj, dělá se neviditelným, vyjednává s různými stranami podle potřeby, je to lstivý lidový chytráček, ale vlastně je morálně výš než ta parta trpaslíků, elfů, skřetů a lidí, kteří jsou jako posedlí vidinou POKLADU. A moudrý čaroděj Gandalf, jakýsi vyslanec Boha či Osudu, ví, proč právě nemotorného Bilba zapojil do příběhu, neboť bez Bilba by to dopadlo velice špatně!

Teď, při novém čtení jsem si uvědomil, že Hobit se velice líší od Pána prstenů - a nejen proto, že je primárně určen dětem. Je v něm totiž silný osten společenské satiry, je to na rozdíl od Pána prstenů knížka téměř humoristická, plná vtipných narážek na lidskou závistivost, chamtivost, pomlouvačnost, touhu po moci a politické pletichy, které v pohádkovém podobenství zesměšňuje. Ano, je to výsměch vržený do očí tehdejší konzumní společnosti. Hobit Bilbo byl pro nás typickým hrdinou šedesátých let, malým a nenápadným hrdinou, jenž navzdory tomu bourá všechny představy o spořádaném životě, hrdinou, jenž sní o cestách, které vedou pod hvězdami do kouzelných světů... Stal se biblí, na níž přísahala tulácká generace beatníků i květinové děti století Vodnáře - hipies. Hobití písně se staly součástí repertoáru folkových zpěváků i rockových kapel...

  Dokonce u proslulá skupina Beatles uvažovala ve svém psychedelickém období, po natočení "Žluté ponorky" a "Magical Mystery Tour", docela vážně o tom, že se s novým hudebním filmem vydají do Středozemě. O tomhle plánu se Paul McCartney rozhovořil teprve před pár lety. Byl to prý nápad Johna Lenona, který se nadchl pro Hobita, sám toužil zahrát si Gluma, neustále hledajícího svého "miláška". Uvažovalo se o nějaké nové kompozici s prvků Hobita i Pána prstenů, samozřejmě s písničkami, režií chtěli pověřit slavného režiséra, autora "Vesmírné oddysee 2001" Stanleyho Kubricka. Tehdy ještě žijící Tolkien však takový nápad odmítl, připadal mu jako znevážení díla.

 Navzdory tomu domácí pán Bilbo, jenž sám v sobě ke svému vlastnímu překvapení objevil dobrodruha, a kterého stvořil starý pan profesor, kráčel v těch šedesátých letech v čele zástupů mladých dobrodruhů za poznáním skutečné, ryzí pravdy o světě. A proto se stále znovu vrací, i v našem 21. století... I když je pravdou, že děti a mladší generace ho znají jen z filmů, původní knižní předlohy příliš nečtou, připadají jim zdlouhavé, popisné a málo akční. Jenže jejich postavy žijí dál svým životem, nezávisle na svých tvůrcích i na proměnách dobového vkusu.