Šedé světlo, aneb Zatmění Slunce

Nový rok začíná zatměním slunce... Možná to zní trochu znepokojivě, i když šlo jen o zatmění částečné. Slunce nad Prahou dnes ráno oslnivě zářilo, ale přesto jsem si povšiml, že stíny holých větví na stěně protilehlého činžáku v našem vršovickém dvoře jsou vykresleny s podivnou kontrastní neurčitostí, jako by je namaloval vyschlou tuší nějaký čínský kaligraf. Obloha nad střechami byla modrá, a přesto zvláštně potemnělá. Nastával jev, který moc dobře znám, a jemuž říkám "šedé světlo".

 Naplno jsem ho zažil v poledne dne 11. srpna 1999, kdy jsme se s expedicí časopisu Fantastická fakta vydali do podhůří rakouských Alp, kudy tehdy probíhalo "pásmo totality", tedy úzký pruh, v němž bylo pozorovatelné úplné zatmění slunce. V Čechách přece jen zůstával k vidění úzký srpek - pokud vůbec, neboť bylo zataženo. My jsme měli štěstí. Nejen, že hrozící mraky se těsně před zatměním roztrhly, ale navíc jsme s manželkou Evou a kolegy z redakce Vladimírem Mátlem a Libuší Janýrovou vystoupili až do kopců, vysoko nad údolí s městečkem, v němž jsme zanechali autobus a línější část osazenstva.

Prošli jsme přes pastviny, sledováni pohledy zvědavých alpských krav (žádná z nich nebyla fialová a nejmenovala se Milka!) až k okraji lesa. Měli jsme odtud nádherný výhled na celou kotlinu, lemovanou na obzoru strmými alpskými štíty. Náhlá změna byla cítit; jako by tkvělo něco divného v ovzduší. Sluneční světlo zešedlo, listí stromů se pojednou zdálo stříbrné, jako by na něj svítil měsíc. Zavál chladný větřík, krávy začaly bučet a hledaly úkryt pod stromy. Rychle se šeřilo, na temně šedomodré obloze zazářily hvězdy. V městečku pod námi naskočilo pouliční osvětlení, také vlak, jedoucí zrovna v protilehlé stráni, rozsvítil. Skalnaté štíty velehor zazářily narůžověle zlatavým světlem. Po krajině se rozběhly zvláštní stíny; pochopil jsem, proč je středověcí pozorovatelé přirovnávali k tancům duchů. Jinak bylo obrovské ticho, i ptáci zmlkli. Jako by celá krajina kolem nás zatajila dech. Najednou z křoví vylétla noční můra a třepotala se kolem nás. Upřeli jsme přes černá skla pohledy na sluneční kotouč. Zbývala z něj jenom stříbrná obruč, hořící bílými plameny. Neobvyklý pohled - ale ten můžeme vidět na desítkách publikovaných fotografií, kdežto vzhled krajiny ve světle zatmělého slunce byl prostě neopakovatelný a patrně fotograficky nezachytitelný. Působilo to nesmírně magicky, zejména uprostřed majestátní horské přírody. Ti, kdo zatmění pozorovali na parkovišti před supermarketem, z toho určitě nemohli mít takový zážitek. Dokonce ani ti, kdo jev sledovali pomocí přístrojů na hvězdárnách.

 Podivná "denní noc" trvala jen několik minut, pak světlo opět začalo přibývat. Nad štíty hor se objevil pruh červánků a v nedalekém statku začali kokrhat kohouti! Slunce se měnilo v srpek, půlkruh - a během hodiny už bylo zase celé.

Takový zážitek, který si lidé u nás mohou dopřát jen jednou za 360 let, vás poznamená na celý život. Dnešní částečné zatmění se s ním nedá ani zdaleka srovnávat. Ale přesto mi to nedalo, abych se neoblékl a nevyběhl na ulici. Na křižovatce stálo pár mládenců a dívalo se na oblohu přes kus černého negativního filmu. Jinak město žilo dál svým hektickým tempem, lidé spěchali a auta jezdila. A přesto; ostré dopolední slunce svítilo, jako by před něj někdo vložil kouřový filtr. Šedá modř nebe, šedé odlesky na zbytcích odhrabaného sněhu, šedé stíny a šedé světlo... Úžasné.

Ani raději nemyslím na astrologické důsledky jevu; doufejme, že pro mě nebudou tak šílené, jako po onom roce 1999, kdy se celý můj život obrátil naruby. Je to každopádně předznamenání něčeho významného...