Skrytá a děsivá tvář Mariánských Lázní

Tento příběh poslala jedna členka skautského oddílu z Mariánských Lázní a doplnila ho na moji žádost ještě dalšími, přímo šokujícími vysvětlivkami. Posuďte sami:

Úvodem příběh z deníku jednoho skautského oddílu z Mariánských Lázní

Dne 19. 8. 08 v půl osmé večer se sešlo pět skautíků. Byli pevně rozhodnuti vnést světlo do temných koutů mariánskolázeňských záhad a zůstat hrdinně stát čelem všem nebezpečím, jenže... Jenže tohle není pohádka. Naše zážitky tam nahoře v temných lesích by se spíš hodily do knih z pera Stephena Kinga, i když to tak možná čtenářům sedícím v bezpečí svých domovů nebude připadat. Ale dost už dlouhých nudných úvodů, jak už jsem řekla tohle není pohádka a my bohužel nejsme žádní hrdinové.
Členy expedice jsme tentokrát byli: Bobr, Smíšek (Little), Míša, Chlebíček a já. Fakt, že se nás výjimečně sešlo tolik, nám připadal jako dobré znamení, tak jsme zostra se stany a spacáky (někteří) započali svou cestu do známa-neznáma. Počasí se na nás šklebilo pěkně podrazácky - vítr foukal přímo proti nám, ale přesto jsme z nějakého záhadného důvodu do kopce přímo letěli. A to přitom jediný opravdový nadšenec tohohle výletu byl Bobr. Touhle naší expres chůzí jsme tedy bez problémů dorazili k Nimrodu ještě za světla. Tentokrát na nás zívala jen prázdná okna a ani žádná cedulka nás potměšile nezvala dál. Majitelé v nedohlednu, všechno vypadalo zpustle a opuštěně. Zahnuli jsme tedy na Smraďoch, kde jsme si hodlali dát svačinu a pak vyrazit dál na Farskou. Pěkně jsme se usadili, Bobr tradičně prošťouchal zadní jezírko, aby nám to pod nos jó zavonělo, vystrašil Míšu již legendární Kiwiho maskou (taková lebko-zrůda) a já jsem se pustila do čtení původních výzkumů nám záhadného skautského oddílu. To už se začínalo šeřit, vítr dál foukal, stromy skřípěly a na rukou nám začala naskakovat husí kůže. Prostě ta pravá tajemná atmosféra. Sotva jsem přečetla pár řádek, zaslechla jsem vrnění jakoby od mobilu, a pak něco jako melodické hlasy. Myslela jsem si, že to Bobrovi vedle mě zvoní mobil, ale to nebyl ničí z nás a navíc jediný další kdo něco slyšel, byl Chlebíček, sedící naproti. Ten slyšel jen to brnění. Přisoudila jsem to svým občas-se-objevujícím halucinacím a četla dál. Přitáhly nad nás mraky - tma se prohloubila. Ještě než jsem došla k pasáži výzkumu, kde se mluví o hlasech, které lze v téhle lokalitě zaslechnout, uslyšel je Smíšek. Připadalo mu to jako takový ten dětský smích a pak jakoby lidský křik z dálky. (Tak jsou popsány i hlasy z výzkumů - nikdo z účastníků kromě mě je předtím nečetl…) Částečně tuhle zvukovou kulisu slyšela i Míša, kt. seděla vedle něj. Já jsem byla ohlušená vlastním hlasem, jak jsem četla, takže nic. Chlebíček nemluvil a Bobr byl pořád ještě záhadně dobře naladěn. Čím déle jsem četla, tím víc se na nás ze stran tlačila tma, a dunění vichru ve větvích nám na odvaze moc nepřidávalo. Zničehonic, myslím, že to bylo někdy, když jsem četla pasáž o Nimrodu (ale jistá si nejsem) se zablýsklo na obzoru přímo v mém úhlu pohledu. Musela jsem nadskočit dobrých pět centimetrů do vzduchu a ani ostatní se nezdáli být vidinou noční bouře zrovna nadšení. Ale řekli jsme si, že to nejdřív dočteme. Nevím, jestli to přesně tak cítili i ostatní, takže teď budu psát hlavně z mého úhlu pohledu, ale čím blíž jsem byla ke konci textu, tím víc ve mně vzrůstalo napětí. Takový ten neúnosný nepříjemný pocit, že něco je špatně. U mě to došlo tak daleko, že posledních pár minut jsem četla jaksi automaticky, aniž bych vnímala něco jiného než děsivé záblesky na obzoru a kvílivou temnou píseň větrem ohýbaných smrků. Bylo to jako slyšet skřípot nehtů o tabuli, který se neustále stupňoval. Sotva jsem dočetla, Smíšek vyskočil, že půjdeme domů. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že se to někdo odvážil říct takhle na rovinu nahlas. Bobrovi a Míše se sice chtělo jít ještě na Farskou, ale když jsem je informovala o useknuté hlavě, která tam byla jednou nalezena, alespoň Míša duchapřítomně změnila názor. Každopádně všichni chtěli okamžitě zmizet z toho místa. Všichni měli ten samý pocit, jakoby na nás něco úplně řvalo: "Vypadněte! Utečte! Zmizte, dokud je ještě čas!" Řekla bych, že jsme začli všichni docela panikařit. Hlavně já jsem se bála, protože jak jsem koukala do světla baterky při čtení, teď po zhasnutí jsem nic neviděla a úplně mě děsilo, že než se stačím rozkoukat, už tam nikdo nebude. Jak se ukázalo, toho jsem se bát vážně nemusela, protože ostatní stáli pořád na dřevěné plošince a Smíšek mi navrhl, ať du první. Chápu, že to byl logicky podložený návrh, protože nikdo jiný s sebou koneckonců netáhnul dýku, ale já jsem se cítila jako bych byla první v řadě na popravišti. Nejhorší se mi zdál onen přechod z šálivého bezpečí otevřeného prostranství mezi svěšené ševelící větve jehličnanů. Jakmile jsme tam zkoprněle dokráčeli, vpravo před námi se objevilo pohybující se světlo. Asi není třeba popisovat všechny ty vystrašené výkřiky o oktávu výš typu: "Viděli jste to taky?" a "Co to bylo?" Naštěstí se ukázalo, že to jen za lesem projíždělo auto. Tím pádem jsme také zjistili nejkratší cestu na silnici. Tam se nám už zase trochu ulevilo, i když jsme ještě zdeptaní chvíli před každým autem uskakovali pod stromy. Hned potom jsme pádili dolů do Mariánek - to už i pršelo. Když jsme procházeli kolem Nimrodu, ostatní neměli zrovna dobrý pocit, ale mě přišlo, že tam tentokrát nic zlého není, dokonce jako bych cítila teplo přicházející směrem od domu. Od té chvíle jsem si alespoň já už přišla v bezpečí, což přisuzuju tomu, že s místními duchy/bytostmi se znám už od útlého dětství. Jakmile jsme kousek popošli bouře i déšť záhadně zmizely (Míša a ještě někdo dokonce tvrdili, že vůbec nepršelo.) Pro ostatní ta noční můra ale ještě neskončila. Míša i Smíšek nezávisle na sobě pozorovali jakousi shrbenou postavu, která přebíhala zprava doleva a sledovala nás až k lunaparku. Jednou jí snad zahlédl i Bobr a já jsem párkrát zaslechla něco jako zvláštní cupitání v lese podél asfaltky, po které jsme šli. Chlebíček mlčel a upíral oči dopředu, což mě vedlo k domněnce, že i on něco viděl. To mi později kluci potvrdili - něco o roztékající se ceduli? (Já když si to představím, tak se mi ježí chlupy v zátylku...) Bobr se nás snažil rozveselit různými vtípky, kterým jsem se nepřirozeně nahlas (dobře, tak až hystericky občas) smála. U lunaparku nás opustila i ona podivná bytůstka a my jsme si začali o tom všem povídat. Shodli jsme se, že nejhorší vlna strachu nás zasáhla přímo na Smraďochu. Pocity se víceméně nelišily. Na parkovišti nás pak opustil Chlebíček a my se zbytkem se usadili v amfiteátru u Lesního pramene. Pak už se celkem nic nedělo, až na zahlédnutí černé postavy a podivného blíže neidentifikovatelného zvířátka v dáli, takže jsme pomalu zamířili domů. Většina souhlasí s tím, že už bychom tuhle expedici neměli opakovat (minimálně ne v tak nízkém počtu a bez zkušeného dospělého), protože nás tam očividně něco/někdo nechce, ale kdo ví - až se otřepeme…

PS: Táta mi doma sdělil, že pokud dýcháte ty plyny ze Smraďocha déle než 45 min., mají halucinogenní účinky. Bylo by to jednoduché vysvětlení, ale proč se nám teda něco takového nestalo i minule? Bylo to způsobeno jiným počasím, jiným tlakem, anebo prostě faktem, že při prvním pokusu jsme tam nehodlali zůstat až do půlnoci, jak byl náš původní plán teď?
Na další, doufám klidnější, akci se těší (ještě pořád trochu vystrašená)
Hobit

A další vysvětlivky čtenářky z Mariánských Lázní:

Lesňák = Lesní pramen, který můžete ochutnat hned na dvou od sebe poměrně vzdálených místech - poblíž hudebky a na zdi hotelu Nové Lázně, kde sedí taková roztomilá kamenná žabka.:)Pramen byl nějakou dobu uzavřený, protože ho kontaminoval odpad z nedalekých veřejných záchodků, ale teď už je vyčištěný a znovuotevřený. Smraďoch je naučná stezka nad městem. Je to rašeliniště, kde vyvěrá sirovodík - proto ten název - a kolem se povalují zvířecí kosti, bývá tam strašidelné ticho a pokud tam zůstanete příliš dlouho, může vám zdejší vzduch způsobit mírné halucinace (z vlastní zkušenosti: v noci to není žádná sranda:).  Nedaleko  Smraďochu se nachází ještě Farská kyselka - tam se už taky stalo pár ošklivých věcí, a hotel Nimrod, který už několikrát změnil majitele (momentálně se opravuje pro znovuotevření) a zdejší hosté se často setkávají s lidmi, které nikdo jiný nevidí, popřípadě jsou během jídla rušeni znepokojivými obrazy končetin trčících ze zdi. Kolem Mariánek je takových záhadných míst a pověstí strašně moc.

Stránka, kde je plno pověstí z okolí, je https://www.hamelika.cz/POVESTI/povesti.htm ,ale tam pouze jsou ty starší, ty o Nimrodu a spol. jsou poměrně nové, mimo Popravčí louku, jsou to spíš vyprávění místních, ale náhodou jsme narazili na výzkumy nám neznámého skautského oddílu - pošlu e-mailem jakmile je zase najdu:). Jinak v hotelu Nimrod nejčastěji vidí "neexistující osoby" právě děti, nejspíš, proto, že ty se ještě nenaučili, čeho si nemají všímat. Na taková setkání s divnými cizinci, očima a mávajícíma rukama na zdech si matně vzpomínáme i já a moje sestra -  a jakmile bude Nimrod znovu otevřen, půjdeme to zase ozkoušet.

 Na silničce poblíž se také údajně pohybovala v noci podivná malá stařenka, která se vždy ráda nechala svést do Mariánských Lázní a docela mile si povídala, ale prý na ní stejně bylo něco zneklidňujícího - teď už alespoň rok o ní ale nikdo neslyšel. Smraďoch a přilehlá rašeliniště, bažiny u obce Skláře a také staré vodárenské zásobárny a sklípky, které jsou rozeseté v celém lesním okolí, zase často skrývají ne zrovna pěkná tajemství. Několik zásobáren (jsou to jen rezavé poklopy v zemi, většinou zarostlé, pod kterými leží malá místnůstka napůl zatopená vodou) se nám podařilo otevřít a uvnitř byla spousta prázdných tašek, peněženek, brýle, pouzdra zrezivělé nože atd., takže pravděpodobně slouží místním zlodějům jako odkladiště. A bohužel existují i horší případy. U Farské kyselky byla nalezena hlava cyklisty (ale na tuhle událost nemám spolehlivý zdroj), ztracenou doktorku vytáhli z největšího ze Pstružích jezírek (ta se nalézají pod Golfem) a pár těl už se našlo právě i v bažinách u Sklářů. Pak je tu prokletí hotelů, začínajících na „K“,  a podobné maličkosti, o kterých prostě místní ví, ale nemluví.

Prokletí hotelů na K

 V Mariánských Lázních existují tři takové zásadní stavby. Všechny tři mají společné to, že před pár lety ještě fungovaly, ale teď jen neustále střídají majitele, šušká se, že se tam schází mafiánská elita a pořád dokola se stává, že se začnou opravovat, ale v polovině oprav najednou dojdou peníze. To pak hotel chvíli leží ladem, než ho odkoupí někdo další, a pak hurá zase od začátku - takový začarovaný kruh.

1) Kamzík - Poměrně malá budova, která se schovává v lese nad Mescéryho vyhlídkou (snad to jméno píšu správně) u louky zasvěcené opékání buřtů a trouchnivějícím prolejzačkám.:) Dřív se tam dalo zajít na něco k snědku, potom byl na dlouho dlouho rájem pro paintbalisty, kuličkovníky a jiné bojové skupiny. Hráčům se ovšem občas stalo, že narazili na nějaké podivné individuum a tak tyto aktivity nakonec vyšuměly do ztracena. Nakonec Kamzík odkoupil zase někdo další a od té doby za plotem hlídá "velice milý pejsek". Hrát už se tam tedy nedá, ale přesto jsem poblíž v lese potkala černého zakuklence. Držím se toho, že to byl jen nějaký hráč, který chtěl zavzpomínat na staré časy - to je přece jen bezpečnější dohad.:-)

2) Kavkaz - Nádherný a obrovský hotel přímo na Goethovo náměstí, který poslední léta škodí turistickému ruchu, protože teď už se na pohlednice s výhledem na něj nedá vůbec koukat. (Nemluvě o tom, že straší v pozadí na fotkách Němcům, co se fotí Goethově soše  na klíně - nevěřili byste, kolik z nich to dělá:-))  Přístup do Kavkazu je poněkud složitý, teď už spíše nemožný (teď už se tam opravdu hlídá), ale dříve stačilo přelézt plot z areálu jiného hotelu, projít kolem strašidelných zapáchajících a rozpadlých králíkáren, projít zpustlou zahradou, protáhnout se dírou v plotě, vylézt na balkon a pak už hurá na nádvoří, které rozhodně za tu námahu stojí.:) Vypadá to tam prostě jako na zámku - honosné schodiště, i když pár schodů už chybí, zdobené stěny, tajemná prázdná okna, no prostě ráj pro malé dobrodruhy. Vevnitř se pak nacházejí ty opravdové poklady - zůstaly tam všechny lustry, ozdobné nádobí atd., ale o tom nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti, protože mě vždycky nechali na nádvoří jako stráž.:) Je zvláštní, že se odsud snad nic neukradlo a ani se tenhle hotel nestal útočištěm bezdomovců, i když ve velejších opouštěných domech si vesele bydlí (tentokrát ověřeno osobně).:)

3) Krakonoš - Ten se tyčí vysoko nad městem - vede k němu i lanovka pro líné nohy.:) To je teprve ta pravá Kingovská ňamka! Stačí se podívat na ta úzká hladová okna a už vám běhá mráz po zádech. foto zde: https://rs-atlantis.blog.cz/0901/foto-poznavacka-aneb-jak-dobre-znate-ml -je to ta poslední fotka a zápis jedné z našich ztřeštěných výprav tady: https://rs-atlantis.blog.cz/0902/stara-vyprava-na-krakonos Tady se původně konaly všemožné slavnosti bály, a dokonce od něj vedla i bobová dráha. Ta už pochopitelně dnes nefunguje, nejspíš pro to, že sloužila nejen bobistům ale i podnapilým tanečníkům, kteří si tudy často krátili cestu, a tak tu došlo k celé řadě úrazů a dokonce i úmrtím. To samé se týká postranní silničky, která od Krakonoše vede dolů lesem - jezdí tam běžkaři, lyžaři a motorkáři, a protože tam údajně straší, jezdí rychle a občas tak přidají duchům dalšího do party. (Já jsem taky asi nějak morbidně orientovaná.) Tak už to zkrátím, na Krakonoši se stalo něco ošklivého, ale lidi, co o tom ví, nejsou ochotni sdělit podrobnosti, a současní majitelé jsou hákliví už i na pouhé přiblížení k domu, tím pádem se nám nepodařilo zjistit žádné podrobnosti. Takže všechny tyhle domy si dál potměšila chátrají a drží svá tajemství v pevnosti svých popraskaných zdí.