SRDCE V KLECI - aneb Vánoce Jana Nerudy

Ukázka z připravované knihy SRDCE V KLECI - román o něžném rváči Janu Nerudovi:

Dopoledne Štědrého dne má v sobě jakousi podivnou prázdnotu; ta prázdnota se ještě násobí v liduprázdné kavárně U Čermáků, kde jindy bývá nad obyčej živo, zejména ve čtvrtek, kdy tady s Hálkem vedeme bouřlivé schůzky ‚májové družiny‘ a v sále se tísní doslova hlava na hlavě. Teď jenom sklepníci spolu tiše hovoří, sesedli se u stolku pod barem a drží pro ně tak vzácnou siestu, občas někdo zvenčí vstoupí a projde jako stín, ve stoje si dá svou skleničku jalovcové a popřeje hezké svátky. I já jsem tady jen na skok, jen co vypiju kávu a dokouřím viržinko, mám ještě nějaké pochůzky před sebou…

Jenže na Štědrý den se nedá spěchat, líné zlaté prasátko se prý schovává ve stínu zvonic, které zatím mlčí, připravené na půlnoční „haleluja“. Říká se, že voskové Jezulátko pod Petřínem se bude letos pyšnit zbrusu novými, pravými perlami pošitými atlasovými šatičkami. Věru radostná zpráva, raději nemyslet na chudé dítě, které se musí spokojit s roztrhanými hadry. Navzdory tomu kolem nás jako prachová zrnka ve zbloudilém paprsku víří tisíce andílků s oněmi příznačnými máslově bílými tvářičkami, bavlněnými vlásky a odštípnutým, chvějícím se pozlátkem, kteří nás neúnavně oblékají do svátečního pocitu. Zdá se nám, jako by mrazivým vzduchem hučelo mocné, velebné „glória“, v němž se tóny nejvyšší prolínají s netušeně hlubokými, inu, zní to opravdu jako nebeský chorál v Beethovenově snu.

 Ovšem ten štědrovečerní pocit velikého a rozechvělého očekávání je okořeněn trpkým smutkem nad tím, že toto očekávání nebude zcela jistě naplněno, leda by se stal zázrak. V zázraky jsem jako dítě sice věřil, ale nedoufal jsem, že by se mohly týkat právě mne; maminka také neustále sázela do lotynky, stále nám tvrdila, že jednou přece jen vyhraje, ale kdybyste se to doopravdy stalo, patrně by jí to natolik vyvedlo z míry, že by to zcela rozvrátilo řád a smysl jejího života. Ona žila s předpokladem, že je chudá a bude chudá, s bohatstvím by si nevěděla rady.

 Byl jsem k ní dnes ráno možná trochu krutý, když jsem ji postavil před hotovou věc: „Maminko, chystejte se, po svátcích se budeme stěhovat!“

 „Cože?“ vytřeštila na mne oči, zarudlé od neustálého pláče a bdění, „co tě to napadlo, Jeníku! Já se přece nemůžu stěhovat, jsem tady na Malý Straně zvyklá, krupař mě zná a nebojí se dát mi na dluh, v kostelním bratrstvu se mnou počítají, sousedky mě povědí novinky z celý Prahy a pomáhají mi tahat čísla do lotynky, všem v ulici vykládám sny, vysloužilci kouří jedině tabák od nás, říkají, že jinýho trafikanta by nechtěli, že leckterej trafikant má tabák zatuchlej a vlhkej, protože ho neumí správně uložit, ale ten můj voní po vanilce a třešních - no, a co by si beze mne počali žebráci na mikuláškejch schodech, kdo by jim nosil v poledne polívky? Já se přece, Jeníčku, nemůžu stěhovat!“

 Chápal jsem její důvody, byly důležité a závažné, i když leckterému hlupákovi mohly připadat malicherné. Jenže jsem jí nemohl nechat v komoře, kde dosud setrvával otisk otcovy duše, nemohl jsem ji nechat v tom podivném obcování s opuštěným lůžkem. Ani mně nedělal dobře pobyt v pokojíku, kde jsem zažil tolik dobrého i zlého. Jestli člověk nechce skončit jako zajatec minulosti, jako živý mrtvý, musí vlákna, poutající ho k uplynulému času, nemilosrdně zpřetrhat…

 Usmál jsem se a vzal ji za drobnou, suchou ruku: „Nebojte se, maminko. Nic, vůbec nic se ve vašem životě nezmění - a pokud, tak jenom k lepšímu. Mám pro vás vánoční dárek. Sehnal jsem byt v naší ulici, hned tamhle naproti U tří černých orlů, je tam dost místa na krámek a navíc dva samostatné maličké pokojíky, budete mít svoji ložnici a já pracovnu, prostě přepych, nádhera!“

 „Neblázni, Jeníku, to bude drahý, kde vezmeme na nájem!“

„Na reálce jsem podepsal učitelskou smlouvu, slíbili mi plat čtyři sta osmdesát zlatých ročně!“

„Jeníčku!“ vykřikla matka v krajním úžasu, pak se rozplakala a objala mě. „Škoda, že se toho tatínek nedočkal, ten by měl z tebe radost!“

 „K čemu ty slzy, maminko. Smějte se!“ Otřel jsem jí rukávem tvář, a jak jsem ji držel v náruči, tak maličkou a lehkou jako věchýtek, roztočil jsem ji v tanci.

 „Dost, dost,“ smála se, „dost už, motá se mi hlava. Z toho všeho se mi nějak zatočila hlava!“

Posadil jsem ji na stoličku.

„Odpočiňte si, maminko. Večer se vrátím a přinesu víno. Musíme přece oslavit nový byt. A začátek nového života!“

 „Ty flamendře!“ pohrozila mě žertovně prstíkem, „na co hned nemyslíš! Ale dobře, dám si odlívečku vína, než půjdu na půlnoční, aby se mi trošku rozproudila krev, v kostele bejvá chladno. Půjdeš se mnou, nebo mám říct krupařce a mlíkařce? Ty dvě vždycky táhnou spolu, a tak by mě vzaly do holportu.“

 „Půjdu, maminko, tentokrát s vámi určitě půjdu,“ slíbil jsem.

Nechal jsem ji v radostném rozechvění a spěchal přes most do města, nakoupit ještě pár drobností; nebyl jsem sice zvyklý kupovat dárky, nebyl jsem ani zvyklý nějaké dostávat, veškeré ty podivné vánoční rituály, takzvaná poezie a radostné kouzlo, to vše mě tak trochu míjelo. Já neměl nikdy příčinu, abych se na svátky těšil jako na něco výjimečného, ale neměl jsem ani důvod litovat, že nebyly takové, jak jsem si je vysnil. Ryby jsem znal toliko z trhu, kde jsem vydržel postávat celé hodiny nad káděmi a dívat se na šplouchání těch polapených a v těsném vězení držených tvorů, jejichž tlamičky se rytmicky otvíraly, jako by chtěly do světa vykřičet svůj děs, ale nedostávalo se jim hlasu. Rozzářené vánoční stromky vídal jsem jenom za okny honosných domů a paláců, díval jsem se z potemnělé ulice do šťastného soukromí jiných, s ušima zrudlýma mrazem a rukama vzdorně vraženýma v děravých kapsách; nemohu však říct, že by mě mrzelo, jak je pro mne ten zářící ráj nedostupný. Měl jsem v sobě kus vzdorné zatvrzelosti; kdyby se dveře náhodou otevřely a nějaký anděl mne přece jen pozval dovnitř, pohrdlivě bych odmítl.

 Zadíval jsem se do syčivě tančící plamenné květiny plynového hořáku, bylo v tom něco vábivě vzrušujícího a přesto nesnesitelného; po chvíli jsem dál nemohl a odvrátil jsem zrak stranou, a tu pojednou, v mlhavém jiskření oslněných očí se přede mnou zhmotňoval muž, sedící osamoceně u sousedního stolku. Byl to černovlasý elegán s krátce zastřiženou bradkou a nezdravě bledým obličejem; pod tuhým bílým límcem měl uvázanou sametovou mašli, pravda trochu vyrudlou, na roh stolku si položil cylindr, dávno vyšlý z módy a poněkud ošoupaný; ihned jsem ho odhadl jako člověka, který se společenským oděvem snaží zakrýt ubohost své existence. Držel v rukou rozevřené noviny, ale nečetl, díval se přes ně přímo na mne.

 Pokývl jsem mu na pozdrav s nejistým úsměvem.

 „Promiňte,“ zatvářil se provinile, „že vás tak okukuji, ale jak jste zíral do toho plamene, napadlo mě, že máte za sebou těžké životní zkoušky.“

 „To jste opravdu poznal jen z mého výrazu?“

 Pokýval. „Ano, ve chvílích, kdy člověk přestává hrát sám sebe pro okolní obecenstvo a odloží masku, zjeví se sama podstata jeho existence. Ta vaše je plná vzdoru a nenaplněné lásky.“

 „Jste snad nějaký vizionář?“

 „Ne,“ zasmál se, „pouze studující práv. A soukromý zájemce o psychologii.“ Vstal, a podal mi ruku: „Rudolf Mayer.“

 Upřímně jsem nabízenou ruku stiskl a také se představil. Ten mladý muž, věkem snad můj vrstevník, se mi začínal líbit. Vybídl jsem ho, aby si přisedl vedle mne. Ochotně si ke mně přenesl svůj nedopitý šálek dávno vychladlé kávy a odřený cylindr.

 „Chodíváte sem často?“ zeptal jsem se ho.

Zavrtěl hlavou. „Ne, nemám peněz nazbyt. Využívám laskavosti jednoho přítele, jenž mi propůjčuje pohovku v salonu, ale dnes mají rodinnou návštěvu, a tak tam nechci překážet. Užívám si nostalgické samoty svátečních ulic.“

 Ten mládenec mi byl čím dál bližší!

„Původně jsem studoval práva ve Vídni,“ pustil se do vyprávění „ale rozhodl jsem se pokračovat po letošních prázdninách v Praze. Strýc, který mě až dosud na studiích podporoval, kvůli tomu na mne zanevřel a odmítl mi další peníze. Živím se, jak se dá. První noci v Praze jsem spal na lavičce v parku na baštách, tehdy to šlo, bylo ještě léto a teplo. Ale bylo by nadnesené říkat, že jsem spal, několikrát za noc mě zburcoval strážník, pak se nějaký vagabund se mnou tahal o kabát a dal pokoj teprve, když jsem ho rázně odehnal pěstí, a k ránu si na mne zasedl toulavý pes, nebyl sice zlý, ale pořád mi olizoval obličej a strkal mi čenich do podpaží, asi se chtěl také zahřát. Teď už je to lepší, něco jsem vydělal kondicemi, učím hře na housle, a přítel Durdík mi poskytl onu zmiňovanou pohovku; navzdory svému názvu není sice pohodlná, ale přesto stokrát lepší než lavička v parku! Salónní oblek, který na mně vidíte, je moje jediná vizitka, která mě odlišuje od tuláků a flašinetářů, ale už je na něm znát, že je to falešná maska. Ten oblek je vlastně můj jediný majetek, pak vlastním ještě jednu tužku a pár zápisníků. Knihy a noviny čtu v čítárnách a veškeré vědomosti ukládám sem,“ poklepal si na čelo.

 „Životopisy naší generace vypadají, jako by je někdo tiskl přes kopírák,“ přisvědčil jsem s ironickým úšklebkem. „Vydat je jako knihu, byla by to dost jednotvárná četba. Tragická, ale nudná!“ A pověděl jsem mu něco o sobě, o příteli Hálkovi a dalších členech naší májové družiny.

 Zaujalo ho, že píšeme básně a že dokonce sestavujeme básnický almanach.

„Také se pokouším trochu veršovat,“ poznamenal tiše, a pokud to bylo při jeho bledosti možné, snad se i trochu zapýřil.

 „Přineste, co máte,“ povzbuzoval jsem ho. „Určitě z toho něco do sborníku vybereme. Vsadím se, že při vašich hořkých zkušenostech ani nemůžete psát něco povrchního a plytkého.“

 „No, nevím,“ pokrčil rameny. „Snad by se hodilo pár dojmů z letošních prázdnin, kdy jsem se toulal po Šumavě. Zažil jsem tam takovou divnou chvíli… stál jsem v melancholickém šumění sosen nad Černým jezerem a najednou… najednou jsem měl pocit, že kdybych skočil dolů, do těch temných bezedných vod, že by to byla ohromná úleva!“

  Při jeho slovech se mi sevřelo srdce.

„Kde budete trávit Štědrý večer?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. „Budu se procházet v ulicích. Vdechovat sváteční atmosféru.“

 „Jste blázen, člověče. Půjdete ke mně, pojíte se mnou a mojí maminkou houbového kubu, uvaříme si vinný punč a na půlnoční zajdeme ke svatému Vítu. A povíte mi více o své poezii!“

 „Nerad bych obtěžoval…“

 „Takové námitky nehodlám poslouchat! Do večera máme ještě celé odpoledne, zastavíme se pro Hálka a pak půjdeme společně s ním popřát svátky starému Knoblochovi!“

 Bylo to veselé odpoledne. Přišli jsme, pravda, trochu později k večeři, a v povznesené náladě, maminka se tvářila ustaraně, na čistém ubruse už měla prostřeno, ale jenom pro nás dva, tak honem sháněla další dvě misky. Možná to byl jeden z mých nejhezčích Štědrých večerů.

 Časně ráno, když jsme ještě všichni tvrdě spali, se Mayer tiše vytratil z našeho krámku, zmizel jako duch, jenom na pultě zanechal básničku, která mě i po letech nepřestává dojímat:

Má krásná, drahá otčina, 
za ráj mi Bohem dána, 

je rozkoš a radost jediná 
a nejhlubší má rána.