STRAŠIDELNÝ HŘBITOV V NOUTONICÍCH

S Otomarem Dvořákem po tajemných místech

STRAŠIDELNÝ HŘBITOV

Znáte to: bledý úplněk probleskuje rozervanými cáry mraků, rubáše šedé mlhy se ovíjejí kolem nachýlených křížů a rozvalených náhrobků, od opuštěné zvonice dolehne táhlé zakvílení sýčka… Nezbytná scenérie mnohých hororů. Ale jaká je skutečnost? Pojďme se podívat na jeden hřbitov, o kterém koluje spousta děsivých pověstí…

Pahorek s kostelíkem a hřbitovem, porostlý mohutnými stromy, označovaný ve středověku jako „Hůrka sv. Jana“ a patřící do sítě dávných svatyň knovízské kultury, se tyčí v polích severozápadně od Prahy, na okraji osady Noutonice. Na první pohled docela malebné zátiší – a přesto se na webu rozvíjejí obsáhlé diskuze, v nichž se účastníci předhánějí v děsivosti toho, co zde prožili. Na noutonickém hřbitově se prý za nocí projevují podivné anomálie: lidé tu slyší ozvěny, skřípoty a šepot, kvílení a tichý smích, překvapí je podivné poryvy větru za naprostého bezvětří, mlha, která se drží jen nad některými náhrobky, přebíhající stíny, nemožnost pořídit v určitých místech hřbitova kvalitní fotografie… Na mnohé tu prý padá tíseň a ze zlověstného místa zcela nehrdinsky prchají. A co už se zdá hodně přitažené za vlasy: někteří mrtví se tu prý dokonce stěhují z jednoho hrobu do druhého!

Nepokojní nebožtíci

Slunce zapadá v narudlé mlze, je období dušiček, na hrobech blikají plaménky svíček. Prohlížíme si jednotlivé náhrobky. Najdeme tu skutečné pozoruhodnosti; nejvíc pozornosti poutá neobvyklý náhrobek selské rodiny Poláčkovy, na němž sochy starých manželů, vytesané v životní velikosti, sedí u včelího úlu. V míhavých skvrnách světla a stínu působí jejich deštěm rozleptané tváře dost znepokojivě. My však hledáme jiné tajemství; u zadní zdi kostela se ve stínu tújí skrývá hrobka šlechtické rodiny Dlouhoveských. Na pomníku se dočteme, že tu odpočívá osm členů rodu, mezi nimi jsou uvedeni i dragounští poručíci Fridrich a Oswald Dlouhovesští. Jenže tihle dva bratři mají ještě jeden hrob! Přímo uprostřed hřbitova! Najít ho nebylo snadné; zjistili jsme, že tabulka se jmény je rozbitá, spadlá pod náhrobkem, ale nápisy na ní jsou dosud čitelné. Je to německy napsáno: „Nechť odpočívají v pokoji“, což zní téměř jako černá ironie. Přestěhovali snad příbuzní ostatky těchto dvou důstojníků do později založené rodové hrobky? Ale proč potom nezrušili starý hrob? Kdo je v něm nyní pohřben? Zavdala tato okolnost příčinu ke strašidelným pověstem o bludných nebožtících?

Záhadná smrt hraběnky Barbary

 Ještě jedno jméno chybí v seznamu na hrobce Dlouhoveských. Je to údajná „černá ovce rodiny“, hraběnka Barbara, která sídlila na nedalekém zámku ve Statenicích. Údajně zemřela 13. 4. 1857 při tragické nehodě. Na silnici mezi Velkými Přílepy a Noutonicemi se jí při vyjížďce splašil kůň, spadla a zlomila si vaz. Místo označuje bílá kaplička. Brzy se však začalo říkat, že hraběnčina smrt nebyla náhodná, že u silnice se skrýval najatý vrah. Dokonce začala být její smrt spojována s takzvaným „Hraběnčiným křížem“, který se tyčí na vrcholu příkré skály Kamýku nad Velkými Přílepy. Hraběnka prý prchala na koni před svými vrahy, vyjela až na hřbet Kamýku a v noční tmě se vrhla s koněm do propasti. Hezká legenda, jenže její původ sahá mnohem hlouběji do minulosti. Je spojen s mystikou baroka, se zdejší poutní kapličkou svatojiřských jeptišek, a dokonce lze jeho počátky vystopovat až v pravěku.

 Při stavbě hospodářských objektů pod Kamýkem byl totiž objeven téměř čtyři tisíce let starý hrob a v něm kostra mladé dívky, obklopená pozůstatky několika mladých mužů. Možná šlo o nějakou hromadnou popravu ukamenováním, obětování provinilců, kteří porušili rodová tabu. Kdo ví?

 Je zřejmé, že stín provinění a trestu tady má pozoruhodnou tradici. Otázkou zůstává, kde je záhadná hraběnka Barbara pohřbena. V rodinné hrobce bez uvedení jména? Nebo anonymně v hrobě zděděném po dvojici dragounských důstojníků? Téma, vhodné pro královnu detektivky Agátu Christie…

 Po delším pátrání jsme však našli významnou stopu. Povšimli jsme si, že na rohu šlechtické hrobky leží v mechu a napadaném jehličí nenápadný plochý kámen, na němž se dosud rýsuje cosi vyrytého. Nasvícením z boku se nám podařilo pomocí stínů zdůraznit prohlubně a vyvstaly před námi náznaky písmen. Vyluštili jsme slova Dlauhowessky… Barbara… a také něco o vzpomínajících sourozencích… Byla tato šlechtična opravdu svojí rodinou prokleta, a proto nesměla spočinout ve společné hrobce? Byla zákeřně zavražděna? Je její neklidný duch původcem všech zdejších tajemných jevů?

Zní to romanticky. Musím vás však zklamat, nic strašidelného jsme na noutonickém hřbitově nezažili, vládlo tady nostalgicky zamyšlené ticho, hra stínů a světel mi dokonce připadala velmi malebná. Uvědomil jsem si, že strašidla jsou pouze obrazem úzkosti, která sídlí v našich hlavách. Čím víc se bojíme, tím děsivější nám připadá naše okolí. Prcháme před démony, které jsme sami vyvolali z temnot. Nic víc v tom není. A nedivím se, že místní obyvatelé jsou rozčilení s přílivu mystiků, kteří na hřbitově tráví noci, vyvolávají duchy a ruší klid pietního místa. Zřejmě hřbitovní dvířka již brzy opatří důkladnými zámky.