Tajemství hub

Znalost, uctívání a pojídání hub je spojeno s národy, které žily v lesích. V Evropě jsou nositeli houbařské tradice především Slované; ti ostatní, kteří se trochu, ale ne tak vášnivě, zajímají o houby, se to od nich zřejmě naučili. Románi mají k houbám vztah obezřetný a preferují jen některé druhy (např. Francouzi žampiony a lanýže), Germáni a Kelti je považovali za tajná znamení elfů a místa, kde rostly, nazývali zahrádkami čarodějnic. Většinou se pojídání a sbíráni hub vyhýbali.

 Samotné slovo houba (huba) je odvozeno od představy pohlcování, nasávání, požírání. Naši slovanští předci patrně dobře vypozorovali, jakou činnost houby v přírodě vykonávají, že jsou to vlastně hrobaři biologických zbytků a také do sebe dychtivě sají vodu. Slované však původně pro všechny jedlé houby s výrazným kloboukem užívali jednotný název grib, hřib, který označoval homolovitou čapku, klobouk, možná i přilbici. V takových kloboucích jsou zobrazována staroslovanská božstva, zejména drobné dřevěné idoly, které se uchovaly v močálech; zřejmě šlo tedy o pokrývku, která poukazovala na mimořádné postavení a moc jejího nositele. Hřibovité houby tedy mohly být považovány za vládce podzemí, skřítky, vyslance matky země nebo dokonce vtělení zemřelých členů rodu. V určitých fázích svého vývoje, kdy není ještě klobouk rozvinut, mohly být dokonce houby falickým symbolem, modelem mužského pohlavního orgánu. Houby tedy patřily k rituálům plodnosti. Naši předci také vypozorovali vztah růstu hub k fázím měsíce, k přílivu, rose a dešti; tedy s ženskou symbolikou plodnosti. Spojují se v nich tedy oba prvky – mužský i ženský.

 Dalším magickým atributem, který naše předky fascinoval, byl kruhový růst podhoubí, což se na povrchu země občas projeví růstem plodnic v tajemných kruzích. Věřilo se, že jsou to pozůstatky vílích tanců; zatímco dobrotivé víly zanechávají ve svých stopách houby jedlé nebo alespoň neškodné, pak ve stopách zlých divoženek a baby jagy vyrůstají houby jedovaté. Dobré víly je vhodné přilákat do polí, aby na ně přenesly část plodnosti lesa; je pravděpodobné, že při obřadech a kruhových tancích na jejich počest byly houby rituálně pojídány. Možná u kruhy z kamenů, vymezující taneční pole a patřící dnes mezi významné megalitické památky, byly vlastně jakýmsi modelem houbového kruhu.

Vlastnosti jedovatých hub naproti tomu sloužívaly k velmi zlým účelům. A nebyla to jen muchomůrka, která na misce, namočená v mléce, skutečně kdysi vábila a usmrcovala obtížný hmyz. Červených muchomůrek se hojně využívalo jako prostředku halucinogenního; sibiřští šamani tak činí ještě dnes. Přesně odměřená množství houby vyvolávala věštecký trans. Ostatně obavu ze zlověstné smrtonosnosti hub dodnes slyšíme ve slovech „zahubit, vyhubit, hubit“.

V době středověku patřily houby v našich zemích k běžné součásti jídelníčku. Zachoval se např. popis rostlin od jakéhosi mnicha Klareta ze 14. století, konkrétně z doby císaře Karla IV., a ten již uvádí většinu druhů hub, které známe dnes, dokonce i názvy, až na několik výjimek, jsou podobné. Čím chudší kraj, tím častěji se houby objevovaly v kuchyni. Říkávalo se jim „maso chudých“. Proto nejvíc houbových receptů najdeme v Podkrkonoší nebo Pošumaví, tedy v oblastech horských a lesních, kde se lidé spíše živili dřevorubectvím, uhlířstvím nebo pastevectvím. Velkou pozornost věnovali houbovým tradicím naši obrozenci v 19. století, sbírali pořekadla a písně o houbách. Zachovaly se i prastaré rituály pojídání hub o svátcích slunovratu. Dokladem toho je lidové vánoční jídlo "houbový kuba" nebo hustá štědrovečerní houbová omáčka. A možná právě v 19. století začala jejich obliba, která se z venkova zvolna šířila do měst. Ovšem houby tam přiváželi vesničané a prodávali je na trzích. Sbírání pro zábavu se objevuje až na přelomu 19. a 20. století s rozvojem takzvaného „lufťáctví“, kdy měšťáci se stěhovali do letních bytů, kochali se krásami přírody a nádherný tvar hřibu se tehdy stal také estetickým předmětem a oblíbenou předlohou pro malíře. Naše národní obrození spjaté s oblibou k vesnickému životu zřejmě způsobilo, že znalost základních druhů hub patří u nás k rodinným tradicím a děti se je učí znát už v raném věku. To v neslovanských zemích vůbec není běžné a ani dospělí lidé tam netuší, jak se jmenuje houba, kterou spatřili v lese. Možná jim připadá hezká, ale v žádném případě by se ji neodvážili sníst.