Tajemství světla a mlhy

Včera jsem si dopřál opravdu silný zážitek. Vyšli jsme si s Evou v krásném slunečném podzimním odpoledni do pražské Valdštejnské jízdárny, abychom si prohlédli velkou výstavu obrazů Jakuba Schikanedera (1855 - 1924). Tohoto malíře pozdního romantismu samozřejmě trochu znám, ale poprvé jsem mohl vidět většinu jeho děl a navíc ve velmi působivé instalaci. Některé jeho náměty jsou na hraně naturalismu, krutě morbidní, například slavný velký obraz "Zavražděná", kde leží na dlažbě uličky zakrvácená dívka a nad ní se s děsem zastavuje hlouček lidí. Jindy jsou silně mystické, jako "Kompletace" s postavou osamělého mnicha na mořském pobřeží za úsvitu.

Schikaneder byl zřejmě člověk trpící smutkem, nostalgií a depresemi, neustále se vyrovnával s otázkou loučení a smrti. Jeho malby v první budově Národního divadla shořely při onom neblahém požáru a už nebyly obnoveny. Dlouhá léta byl profesorem na pražské malířské akademii. Mladá generace jím tehdy opovrhovala jako překonaným realistou 19. století. Ale najednou jako by se znovu vynořil ze svých příslovečných mlh a oslovoval nás v 21. století s nečekanou naléhavostí. Po všech ranách osudu, které mě postihly, mu začínám hluboce rozumět. Smutek prázdných pokojů, v nichž září zapomenutá lampa, dveře jsou pootevřené, před chvilkou kdosi odešel - možná se vrátí a možná zmizel navěky... Staropražské uličky se noří do mlhy, v niž se rozpíjí světla plynových luceren a sem tam nějaké ozářené okno. Postavy chodců jsou k nám zády, na odchodu, ztrácejí se za nárožím... Karlův most s vlhkými sochami a ženou hledící přes zábradlí do vody, nábřeží Vltavy, na vodě se rozpíjejí světla, parník se probíjí šerem a chrlí z komína jiskry, zatímco po náplavce kráčí babka s nákladem roští na topení...

A na konci života, kdy navštívil severský ostrov Helgoland, nakreslil potemnělá pobřeží s majáky, kde se studené vlny rozbíjejí o skály. Ta jeho mlha je přímo hmatatelná, syrově vlhká - a přesto krásná, neboť ji proteplují planoucí světla, jakési bludičky naděje. Jeho poslední obraz se jmenuje "Svatební cesta", zachycuje dvojici která odchází od nás pryč po vlhkém deštivém molu, šedé moře se tříští a pění a nízká mračna probleskují narudlými odlesky zapadajícího slunce. Je to on sám se svojí ženou. Jejich svatební cesta byla cestou poslední... Odcházejí spolu do neznáma. Zemřel v 69 letech, nenadále, právě když své ženě hrál na klavír.

 Nostalgie, která konejší a hladí. Obrazy, které souzní s podzimní náladou.