TAJEMSTVÍ ZELENÉHO ĎÁBLA

Ukázka z mé další připravované knihy, která by do konce února měla vyjít v Nakladatelství XYZ v edici České záhady:

Smlouva hříšného mnicha s mocností pekelnou?  

Legenda vypráví o mnichovi, jenž slíbil, že jako pokání za jakýsi hřích napíše během jediné noci největší knihu na světě. Když viděl, že hodina za hodinou ubíhá a on je pořád se svou prací téměř na začátku, propadl zoufalství a přivolal si na pomoc ďábla. Ďábel knihu hravě dokončil dříve, než kohout zakokrhal, jako odměnu si vzal písařovu duši a ještě na jednu stránku v obří knize stačil nakreslit svůj portrét.

 Skutečnost je poněkud prozaičtější, ale neméně záhadná. Nikdo dosud nedokázal vysvětlit, proč se benediktini v celkem nepatrném a bezvýznamném východočeském klášteře Podlažicích u Chrudimi rozhodli vytvořit tak obrovskou knihu. Dnes na místě, kde klášter stával, najdeme jen starý ovocný sad; mezi pokroucenými haluzemi stromů prosvítá dvojice bílých věží osamělého barokního kostela sv. Markéty. Tkví tady zvláštní ticho, jakási nostalgie nad věcmi navždy ztracenými. Historie kláštera je zastřena mlhou tajemství, víme jen, že byl založen někdy kolem roku 1150 šlechticem Vrbatou, že jeden z prvních opatů se jmenoval Hugo, že se klášter v dalších stoletích dostal do finančních potíží, půjčil si peníze od cisterciáků ze Sedlce u Kutné Hory a jako zástavu jim dal právě svoji mimořádnou knihu. Codex Gigas byl od sedleckých cisterciáků vykoupen zpět do benediktinských rukou břevnovským opatem Pavlem II. Bavorem z Nečtin, který pochopil mimořádnou důležitost knihy a jako první ji označil za „osmý div světa“. Během husitských válek se podařilo Codex Gigas přestěhovat do opevněného kláštera v Broumově, a to ho zřejmě zachránilo před zničením. Hned na jaře roku 1421 přitáhly totiž před Podlažický klášter táborské houfy a vydrancovaly ho, vypálily a pobořily tak důkladně, že už se nikdy ze své zkázy nevzpamatoval. Současný kostel sv. Markéty nechal až v letech 1696 až 1721 postavit na zbořeništi biskup Jan Milčín z Talmberka.

 Z původního kláštera se zachovalo jen velmi málo věcí. K nejcennějším patří bronzový křížek, kamenná křtitelnice (dnes umístěná v katedrále Sv.Ducha v Hradci Králové) a samozřejmě Codex Gigas. Pradávnou sílu místa si uvědomovali vlastenci v době obrození; co je asi vedlo k rozhodnutí, že právě kvádr z rozbořeného Podlažického kláštera nechali vložit spolu s ostatními kameny z posvátných míst Čech a Moravy do základů pražského Národního divadla?

 Začínáme tušit, že klášter v Podlažicích nebyl tak bezvýznamný, jak by se na první pohled zdálo a jak si o něm dosud mysleli historici. Během záchranného archeologického výzkumu v zimě roku 2003 se podařilo ve výkopových rýhách prozkoumat několik desítek středověkých kostrových hrobů. Kupodivu tu nebyli pohřbíváni jen mniši, ale také prostí obyvatelé z okolí, dokonce i dvě desítky mladých ženy s malými dětmi! Šlo snad o oběti nějaké epidemie? Nebo hromadné vraždy, pogromu? Již zmiňovaný spisovatel Dübell spekuluje o tom, že příčinou, proč museli tito lidé násilně zemřít, byla právě Ďáblova bible!). Výzkumníci také odhalili základy zdí původního kláštera, včetně gotického a románského předchůdce dnešní svatyně. Překvapila je nejen nečekaná rozlehlost areálu, ale především jeho dávná tradice. Ukázalo se totiž, že na stejném místě se již v době bronzové nacházelo pohanské pohřebiště! Toto zjištění a další okolnosti naznačují, že u starověké dálkové cesty, poblíž významné obchodní stanice Krudum (Chrudim) existovala již před čtyřmi tisíciletími nějaká důležitá svatyně, hrající možná roli kultovního centra celé oblasti. Cosi naznačuje i místní pověst, uvádějící, že první poustevníci a na ně navazující benediktinská komunita se původně usadili na jiném místě, v nedalekém údolí zvaném Podskála, kde u posvátného pramene a jeskyňky postavili kostelík sv. Jana Křtitele. Skála, pramen a svatý Jan – to jsou prvky, které bychom si měli zapamatovat, neboť jsou důležitou stopou, která nás zavede až k tajemství „vládců lesa“.

 I jméno městečka Chrast, jehož jsou dnes Podlažice a Podskála součástí, zní velmi starobyle. Je náhodné, že si ho za své letní sídlo zvolili královéhradečtí biskupové? Za ohradní zdí zámeckého parku lze nalézt ještě jednu překvapivou stopu. Na konci památeční lipové aleje tady stojí kaplička Sv. Jana Nepomuckého, postavená roku 1728 biskupem Václavem z Košínů. A co je na ní zvláštního? Představte si, že tahle nenápadná stavbička byla roku 1907 pobořena divokou větrnou smrští!

 Je jasné, že „ohledání místa činu“ ukazuje na mnohé tajemné souvislosti. Prohlédněme si teď zblízka onu mimořádnou knihu. Knihu? Vlastně je to celá knihovna v jednom svazku, jakási encyklopedie své doby, shrnutí poznatků, které záhadný tvůrce považoval tehdy za nejdůležitější. Proto začíná přehledem různých abecedních znakových systémů (hebrejská, řecká, latinská a staroslověnská abeceda), navazuje Starým zákonem, historickými díly (zejména Židovskými starožitnostmi od Josepha Flavia), fyzikálními poznatky o mechanice a optice, nechybí tu celá Kosmova kronika česká, Nový zákon, Epištoly církevních otců atd. Vložený oddíl Penitenciál je podrobnými návodem pro zpovědníky, jak velké má být pokání za jednotlivé hříchy, uvádí přehled hlavních kněžských nepřístojností, přičemž každý úsek začíná slovy: „hřešil jsem…“ a končí – „v tom vyznávám svoji vinu". Je to čtení chmurné a vyvolává domněnku, že jej opravdu napsal kající se mnich. Že by pověst měla pravdu?

 Ještě temněji působí stránky, umístěné za proslulým „portrétem ďábla“.  Tady, ve zvláštní grafické úpravě, napsány velkými písmeny na barevných plochách, se nacházejí magické zaklínací formule, mocná zaříkávání ve jménu Božím, s jejichž pomocí lze od člověka zahnat zimnici, padoucí nemoc (epilepsii) a další zákeřné choroby. Najdeme tu i kouzla k vypátrání zloděje, k ochraně úrody atd. Jen zaklínání ďábla tu kupodivu není…

 Nedochovaly se žádné doklady o vzniku kodexu, o jeho autorovi či důvodu sepsání. Vzhledem k jednotnosti písma, grafické úpravy a výtvarné výzdoby se však skutečně zdá, že ho vytvořil jediný člověk. Bývá označován jako Velký písař. Muselo patrně jít o celoživotní dílo mimořádně nadaného mnicha.
Kniha je to neobvyklá i na dnešní poměry, a v celé Evropě se nezachovalo nic, co by se jí mohlo rovnat.  Má rozměry 92 x 51 cm. Dřevěné desky, potažené bělavou kůží a opatřené kovovým kováním mají tloušťku 2 cm. Tyto desky nejsou původní; kniha jimi byla opatřena až po velkém požáru, jenž v 18. století postihl švédský královský palác. Tehdy měl Codex Gigas namále; nějací obětaví muži ho v poslední chvíli zachránili tím, že ho vyhodili z okna hořící budovy. Zachovala se záhadná zmínka o tom, že na deskách poškozených ohněm býval reliéf růže. Naznačuje to vztah k zakladatelům kláštera, k písaři, k donátorovi? K šlechtickému rodu Rožmberků? Nebo jde o mystickou růži, významný symbol středověké esoteriky?

 Tvrdí se, že ten, kdo kodex psal, ale i ten, kdo v něm četl, musel v podstatě na knize ležet, aby se vůbec dostal do blízkosti řádek. Domnívám se, že obří kniha byla spíše postavena na výšku ve speciální konstrukci podobné malířskému stojanu a čtenáři před ní stáli. Uvnitř dřevěných desek se skrývá 320 pergamenových fólií (640 stran); k získání tohoto množství bylo zapotřebí kůží asi ze 160 oslů. Bohužel, 8 stránek chybí. Někdo je vyřízl. Kdo? Kdy? A proč? Co na nich bylo? Prý regule benediktinského řádu. Zdá se mi divné, proč zrovna kvůli zničení obecně známých řádových pravidel by někdo riskoval poškození tak cenné knihy. Podle spisovatele Richarda Dübella právě na těchto ztracených listech se nacházela nebezpečná „smlouva s ďáblem“, jakýsi faustovský vzorec, schopný spustit osudné proměny světa… Kdo ví? Možná, že vysvětlení je zcela prozaické, že tyto stránky byly také nevratně poškozeny při zmiňovaném požáru.

 Jsou tu však i další záhady. Znalci potvrzují, že písmo (pozdní karolínská minuskule) jímž je latinský text napsán, bylo již v době vzniku knihy, tedy na počátku 13. století, považováno za archaické, starodávné. Je to podobné, jako když dnešní neonacisté nebo metalisté píší svá hesla a slogany germánským švabachem. Už samo písmo tedy evokuje, že autor se hlásí k jakési dřívější tradici.

 Také náročná ornamentální výzdoba s dominujícím prvkem spirály napovídá, že Velký písař znal nádherné rukopisy vypracované v proslulých irských a skotských klášterech. Keltská inspirace? Možná… Vždyť vzpomínky na první irské mnichy, pronikající během misijních cest do centra Evropy, jako by byly v průběhu věků záměrně vymazávány z naší historie. Symbol spirály nás však vrací ještě hlouběji proti proudu času - až k představě prvotního labyrintu, kosmického víru, v němž vzniká i zaniká svět, k obrazu stočeného hada a zkroucené spirály DNA. Abstraktní spirálovité motivy jsou v iniciálách kodexu hustě protkané stylizovanými rostlinnými úponky s poupaty, lístky a květy.  Jako by nás text vábil do nějakého tajemného pralesa…

  A co asi naznačuje neobvykle realisticky nakreslená veverka, sedící na písmeně „I“ a zabírající celý zbytek stránky? Ve slovníku symbolů se dočítám, že veverka je zosobněním schopnosti překonávat těžkosti hbitostí, obratností a půvabnou lstí. Chytré zvířátko louská ořechy moudrosti, propracovává se k poznání, skrytému pod tvrdou slupkou.

  Neméně zajímavý je „rozlousknutý ořech“ - čili dva kruhové obrázky, ilustrující počátek příběhu o Stvoření světa. Na jednom z nich je modré nebe s hvězdami, Sluncem a Měsícem.  Na druhém vidíme zelený oceán, symbol prapůvodních „kosmických vod“.  Mezi oběma kruhy hlásají krvavě červená písmena „In principio“ (Na počátku), což jsou první slova knihy Genesis.

 Tyto drobnosti, nenápadné, ale velmi důležité pro pochopení celkového smyslu, většinou unikají laikům, toužícím spatřit to hlavní, co dalo kodexu jméno; úžasnou půlmetrovou postavu ďábla, která zabírá celou stranu 290!  Už jeho postoj je zvláštní; sedí na bobku mezi dvěma věžemi, v jakési „pevnosti zla“, která je kromě něj absolutně prázdná. Na protilehlé straně je nakreslena jiná pevnost: Nebeský Jeruzalém, s několika úrovněmi věžovitých staveb (pravděpodobně kostelů), které jsou obklopeny a chráněny vysokými červenými zdmi. Kupodivu tam ale chybí postava Anděla, která by svou ochrannou silou vyvážila protilehlého Ďábla. Jako by záměrně architektura - tedy přehledný, racionální řád - byla postavena proti nevypočitatelné animální bytosti. Souvislost obou stránek je zdůrazněna výtvarnou kompozicí; hustě zastavěný nebeský útulek vyvolených je po stranách rámován naprosto stejnými věžemi jako prázdná ďáblova říše! Jako by divák dostával na výběr: Kterou cestu zvolíš? Město nebo pustinu? Sídlo božího řádu, královského zákona a lidského rozumu nebo chaotickou anarchii přírody s jejími smyslnými démony? Ďábel se krčí v jakési meditační poloze a ruce má vztyčené nad hlavu v adoračním (či proklínacím?) gestu. Na každé z jeho končetin vidíme po čtyřech prstech. Dva vyplazené jazyky zřejmě vyjadřují dvojsmyslnost ďáblovy řeči, dobytčí rohy zase pro změnu odkazují k pohanským rituálům plodnosti. Královský hermelín mu slouží jako bederní rouška, jde tedy o degradaci symbolu moci. Zajímavý je turban na ďáblově hlavě, který jako by měl varovat před muslimským nebezpečím. Někteří badatelé míní, že i proto je ďáblova tvář zelená; jde o symbolickou barvu, kterou si pro své prapory „svaté války“ zvolili přívrženci proroka Mohameda.

 Možná by se tomu dalo věřit, jenže… Jenže zelený ďábel se nevyskytuje jen v legendárním Codexu Gigas! Najdeme ho na mnoha dalších místech Čech a Moravy!

 Zelený plamen a zelený vítr  

Velký zelený čert, jenž sráží vidlemi duše hříšníků do věčného ohně, je vymalován na jedné ze zachovalých fresek v prastarém románském kostelíku Sv. Jana Křtitele v Nudvojovicích u Turnova. Současnému člověku to možná připadá zvláštní; mocnosti ďábelské si spíše spojujeme s černou a červenou barvu. Dávná zeleň však cosi naznačuje; vždyť víme, jak zlověstně působí klubka zelených hadů, draci a bazilišci pokrytí zelenými šupinami, zelené žáby… Známe rčení „jedovatá zeleň“. Je to zvláštní paradox: barva růstu, jarní svěžesti, krásy zelených luk a zelených lesů jako by ukazovala svůj rub plný kyselé nezralosti, ohyzdného kvašení, plísně, šlemovitých povlaků na hladině zahnívajících tůní, zelenavé barvy rozkládajících se mrtvol a zkaženého masa…

 Ve své knize Magická kuchařka jsem zelenou barvu definoval takto:

Kombinace duchovní nebeské modři se sluneční žlutí přináší zelenou barvu svěžesti a růstu, která stojí na samém počátku jako barva příslibu budoucího zrání. Zelený věneček na hlavách dívek byl znakem panenství, právě tak jako zelená kytička za kloboukem mládenců. Tyto atributy se slavnostně odkládaly až při svatbě. Největší úctě se v našich zemích těšily zelené ratolesti (od slova „ratovat“, které ve staroslověnštině znamenalo „chránit“). Májky, létéčka, velikonoční, dožínkové a vánoční věnce a stromky, okrášlené (tedy doplněné o červenou a žlutou barvu) byly nezbytnou rekvizitou všech lidových obřadů.

 Zelená je tedy barvou věčného návratu, znovuzrození a nadějného očekávání, ale v negativním významu též nezralosti a pošetilosti (hanlivý výraz „zelenáč“).  

Vraťme se k zelenému ďáblovi v Nudvojovicích. Je pro nás zajímavý nejen jako doklad středověké tvůrčí představivosti, ale především pro zvláštní legendu, která se k němu váže. Podle pověsti je na kostelní fresce znázorněno varování, vztahující se k nebezpečným zeleným bytostem, které se prý kdysi hojně vyskytovaly v oblasti kolem řeky Jizery a v tajemných skalních labyrintech Českého ráje. Do souvislosti se zeleným ďáblem je dávána i zřícenina hradu Michalovice, zdvíhající se na ostrohu nad údolím řeky Jizery nedaleko Mladé Boleslavi.

 Vypráví se, že za časů císaře Rudolfa II. se v Michalovicích objevila skupina záhadných cizinců, prý vlašských alchymistů, kteří chodili sem tam zpustlým hradem, nahlíželi do černých knih a starodávných svitků a kreslili na rozpadající se zdi tajemná znamení muřích noh. Pak označili jedno místo na úpatí bachraté věže, zvané Putna, a začali kopat. Poté, co pronikli hodně hluboko, stalo se něco strašného. Mohutný výbuch otřásl hradem, z ústí štoly vyrazil sloup zeleného ohně, celá věž se naklonila a pohřbila pod sebou troufalé hledače pokladů. Od té doby stojí napůl zřícená Putna šikmo a svých náklonem směle konkuruje mnohem populárnější šikmé věži v italské Pise.

 Na této pověsti mě zaujala naprostá absence nadpřirozených prvků - pokud pominu následnou zmínku o tom, že duchové rozdrcených Vlachů dodnes za větrných nocí s kvílením bloudí kolem věže. Nečekaná exploze ve štole však poukazuje k nějaké reálné nehodě. Co způsobilo výšleh přízračně zeleného plamene? Došlo snad v hradním sklepení k výbuchu nahromaděných plynů? Nebo tam alchymisté připravovali nějaký tajný experiment?

 Možná se skryté souvislosti stanou zjevnějšími, když si povíme další příběh, který zdánlivě nemá vůbec nic společného se zaklínáním pokladů; naopak, jde tu o obecné ohrožení, jemuž bylo nutno magickým způsobem čelit. Prý se to stalo před třemi sty lety ve Sv. Janu pod Skalou (v Českém krasu, západně od Prahy). Povšimněme si, že i v tomto případě figuruje kostel „pod skalou“, zasvěcený mocného ochránci vody a vládci tajemné noci letního slunovratu – sv. Janu Křtiteli (stejně jako ten v Nudvojovicích, ale i v Podskalí u Chrastu!).

 Na potoce Kačáku, protékajícím pod klášterem hlubokým skalnatým kaňonem, se kdysi během jediného týdne utopily dvě děti. A tentýž pátek zmizel v tůni i sládek z místního pivovaru. To už si obyvatelé klášterní osady říkali, že nejde o náhodu, že ve vodě určitě něco zlého číhá.

 V den pohřbu nešťastných obětí vyšel z kláštera opat s celým konventem, nesli monstranci s velebnou svátostí a za zbožného zpěvu zamířili přímo k nebezpečné tůni. Nad vodou pak dva mniši rozevřeli před opatem jakousi starodávnou, velikou knihu (měli prý co dělat, aby ji vůbec unesli!) a on z ní mocným hlasem začal číst zaklínání v neznámém jazyce. Přitom žehnal potok znamením kříže. A hle! Voda se začala bouřit, klokotala, vířila a pěnila, jako by se vařila. Strhl se hrozný vítr, stromy hučely a praskaly a ohýbaly se skoro až k zemi. A když prelát zmlkl a mniši zaklapli knihu, tu jako by z tůně vyšlehly zelené plameny, vymršťovaly se nad hladinu jeden za druhým a na břehu dostaly podobu neforemného zeleného mužíčka, jenž se točil a prskal a pak popadl za tlapu podobně šerednou ženu, a mezi nohama se jim zahemžily drobné slizké dětičky. Vodník se poklonil prelátovi a tenkým hláskem zahuhlal: „Proč jsi mne o deváté hodině ranní vyhnal? Teď musím až do Oharky a odpoledne zase do neznámé dálky!“

 Zakvílel a za ohromného hukotu zmizel i s rodinou ve větrném víru.

 Jistě už také tušíte zvláštní spojitost zeleného vodního démona se záhadnými vzdušnými a světelnými jevy, o nichž jsme si vyprávěli v předchozí knize. V podobném duchu vyznívá i další pověst, tentokrát z jihočeské vesničky Hůry, ležící kousek od Českých Budějovic:

 V dřívějších dobách se často v Hůrách stávalo, že se nějaké dítě utopilo.  Zvláštní bylo, že neštěstí se stalo vždy v lichou hodinu. A navíc bylo rodičům velmi divné, jak jen se mohly jejich děti utopit v nepatrné hloubce, jakou tehdy rybník měl. Dotazovali se jiných dětí, jak a s kým si hrávají. Děti vyprávěly, že mezi ně chodí nějaký cizí chlapec, který má zelený klobouk a zelený kabát; - a ten kabát má v podpaží pořád promočený, jako by se hrozně potil. Rodiče poznali, že to bude hastrman, a od té chvíle si dávali na chlapce se zeleným kloboukem dobrý pozor. Také se na něj řádně přichystali: opatřili si provaz, potřeli ho křídou a smočili svěcenou vodou. Z díže, ve které byl chleba jen jednou zadělán, sejmuli obruč a šli zeleného chlapce chytat v lichou hodinu.
Opravdu se jim podařilo chytit hastrmana do obruče, přímo u rybníku, naproti statku Šťastných, kde si zrovna hrál s dětmi. Na provaze ho vedli ke Šťastným do světnice, a tam ho dali za pec a tři dni mu pěkně topili. Velké množství lidí se chodilo na něho dívat.
Hastrman seděl za pecí smutně. Čím dál tím více vysychal, jak mu vysychal i sáček s vodou v podpaží, bez které nebylo mu možno žíti ani minutu. Prosil, sliboval a přísahal, že bude-li propuštěn, odstěhuje se odtud daleko. Na tyto prosby a přísahy byl nakonec propuštěn. Při tom hastrmanově propuštění nastal strašlivý vítr, až došky ze střech lítaly, děsný kvikot, jako když se psi a kočky nejvíce perou, a pak šumot tajuplný se roznesl, jako když listí hustě padá k zemi.

 Připadá mi, jako by v této pověsti smísila pověrčivá bázeň vesničanů dohromady několik různých, navzájem nesouvisejících jevů: utopení dítěte, polapení podivného tuláka a nezvyklý meteorologický jev (patrně tornádo). Vodník a vítr? Není to trochu podivné?

Objevuje se před námi další záhada. Ano, že je hastrman spojován se zrádnými vodními víry a nebezpečnými říčními proudy, že způsobuje povodňové přívaly, bourá hráze, zvrhává čluny, topí plavce, trhá rybářům sítě, blokuje mlýnská kola a vaří nad vodou páry, to je snad jasné každému. Jenže do jeho kompetence spadají i světelné jevy! Jen se nad tím zamysleme; z pověstí a pohádek víme, že hastrman chodí za nocí a v mlze kolem vody s lucernou, že rozsvěcí na hladině ve stínu vrb jiskřící světélka, že „pase“ bludičky…

 Už v jedné z předchozích knih, při vyprávění o expedici za kulovými blesky, jsem připomínal zvláštní zážitek svého pradědečka, jenž si prý kdysi, na tovaryšském vandru, ustlal v kupce sena na nějaké louce u jihočeského rybníka. Náhle ho uprostřed noci probudil zvláštní sykot. Na vlastní oči uviděl, jak z vody vyskočil malý zelený mužíček, ne větší než roční dítě, a začal metat kotrmelce přes okolní kupky. Ani jednu nevynechal – jenom té, ve které ležel pradědeček, se velkým obloukem vyhnul. A pak zase žblunkl do rybníka. Byl to jen výtvor staříkovy fantazie? Napadlo mě, jak mohl vypadat takový zelený mužík, metající jedno salto za druhým přes kupky; vždyť si ho mohu představit jako rotující zelenou kouli!