Takhle začíná román "KACÍŘSKÁ KRÁLOVNA"

 „Pekelná země,“ zachmuřil se Fernando z Lucy, mimořádný papežský nuncius, přitáhl uzdu neklidně přešlapujícího koně a zadíval se k bělavým pahorkům na obzoru. Zdejší krajina měla v sobě něco z ducha slunného jihu, ale v časném únoru byla nevlídně mrazivá. Zvedal se vítr a bičoval čekající muže sněhovým přívalem. Městečko Hodonín se ztrácelo v bělavé mlze.

 Nuncius se obrátil k valašskému vojvodovi Stiborovi ze Stiborzse. „Doufejme, že ta domýšlivá a prostopášná kacířka nám už brzy padne do rukou a naše úmorné čekání skončí. Nejraději bych ji viděl na hořící hranici. K čemu nějaké dlouhé soudy?“

 „To nebude tak jednoduché, kardinálská Milosti,“ pousmál se starý, prošedivělý válečník Stibor. „Můj pán ji potřebuje jako spojence.“

 „Nechápu,“ odsekl Fernando, „tohle opravdu nechápu. Někdy mi připadá, jako by římský císař Zikmund nadržoval kacířům. Na jednu stranu vydává výhružné manifesty, že je vyhladí ohněm a mečem, a na druhé straně s nimi potají jedná. Všichni přece dobře víme, co je ta Sofia Bavorská zač. Hadí plémě Wittelsbachů! Je snad náhoda, že její děd Ludvík Bavor zemřel v papežské klatbě? Zahynul na lovu medvědů a klatba z něj nikdy nebyla sňata, opustil pozemský svět jako nejtěžší hříšník, a klatba, jak nás svatí otcové učí, padá v takovém případě na potomky až do sedmého kolena. Běda tomu rodu! A tahle Sofia je pravá vnučka svého děda, úskočná a jedovatá zmije. Stala se zhoubou českého krále Václava Čtvrtého, právě ona držela ochrannou ruku nad zlořečenými kazateli Husem a Jeronýmem, a po jejich zasloužené potupné smrti omámila celou zemi tím zrůdným učením. Uvrhla nešťastný český lid do náruče pekla. Neznám nebezpečnější kacířku, než je česká královna Sofia. To ona teď vládne v Čechách prostřednictvím svého milence Čeňka z Vartenberka, král Václav je pouhý mátožný stín, opilec bez vlastní vůle.  A pokud tuhle kacířskou královnu nestrhneme z českého trůnu, visí nad celou římskou říší zlověstná hrozba!“

 „Vidíš to příliš dramaticky, kardinálská Milosti. Je to jen žena… A císař Zikmund je krásný muž. Neodolatelný muž. Byl jsem svědkem několika jejich setkání – a věru mi to připomnělo scény, kdy se krotitel blíží k divoké lvici, vždy připraven uskočit, když ona sekne tlapou, a přesto krůček po krůčku pořád blíž, až ji nakonec pohladí po hřívě a ona začne příst jako krotká kočička.“

 „Přijíždí,“ nachýlil se nuncius Fernando z Lucy dychtivě proti vánici, „brzy ji pohlédnu tváří v tvář. A přinutím ji k pokoře!“ Křečovitě sevřel v pěsti kříž, který měl zavěšený na prsou.

 Z mlžného víření pod Pálavskými vrchy se vynořili jezdci ve zbroji a nad jejich hlavami se třepotaly korouhve se znakem českého lva.