Ukázka z připravovaného románu VŘETENO OSUDU

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože. Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík, Bach, Sacher-Masoch a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá… Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“

Ukázka je z konce první kapitoly Kmotřička smrt:

 Slunce, ač byla teprve půlka května, nemilosrdně pražilo a rozpálený vzduch se tetelil nad krajinou, jako by se celý svět potápěl do hlubokých vod. Vlnící se topolové stromořadí na hrázi velkého rybníka Penížku, kde prý strýček Vitoch vídal v době žní pobíhat divoženky, působilo takřka přízračně. Z věže na Parkáně, která je posledním pozůstatkem středověké komendy německých rytířů, zaduněl zvon; rozvážnými údery odbíjel poledne.

 Měl bych se vrátit domů; byl to bláznivý nápad, vydat se hned napoprvé takhle daleko. Určitě už mě hledají a já jim zbytečně přidělávám starosti. Jen najít dost síly a zvednout se znovu na nohy…

 Bezděky jsem se ohlédl - a dech se mi zatajil úlekem. Navzdory parnu mi mrazivý záchvěv přejel po celém těle. Odvrátil jsem se, avšak nedalo mi to, abych se nepodíval ještě jednou, abych se přesvědčil… Byla tam! Podivná osoba seděla za sloupem, zpola zakrytá kamenným podstavcem, zdálky vypadala jako pohozený šedý uzel, skrčená, s hlavou položenou na kolena; teď však, jak zpod široké loktušky ke mně obrátila tvář, spatřil jsem malý, žlutý, děsivě vyzáblý obličej s očima zapadlýma hluboko v temných jamkách. Natáhla ke mně kostlivou ruku s dlouhými prsty a v úsměvu rozevřela černý otvor úst, v nichž vpředu trčel jen jeden jediný zub.

 „Přišel jsi za svým bratrem, Karle Erbane?“ oslovila mne skřípavým hlasem.

 „Za svým br…brat… bratrem?“ vykoktal jsem nevěřícně. Vůbec jsem si nebyl jist, jestli tohle není nějaké bájné zjevení, další příšera z mých úzkostných snů…

„Za svým bratrem Janem,“ pokývlo stvoření.

„Ale ten přece…“

„Umřel. Jistě, že umřel, i když neměl umřít, byl silnější než ty a vedl tě na svět, klestil ti cestu, narodil se o nepatrný zlomek chvíle před tebou!“

 „Jak… jak to můžete vědět?“

 „Těmahle rukama,“ pozvedla ke mně opět své hrůzné spáry, „jsem vás dva vytáhla z matčina lůna na světlo boží. Ten první, kterého pak pokřtili po otci Jan, hned hlasitě křičel a dožadoval se pozornosti, zato ty jsi byl takový nedomrdlý, nedovařený, musela jsem tě pořádně plesknout dlaní, abys popadl dech. Všichni se radovali z pěkného, baculatého Jana; jenom já jsem věděla, že ty jsi ten pravý; namazala jsem tě sádlem a šoupla jsem tě dopéct do vyhřáté pece. Tam jsi pospával, trochu jako bys byl na světě a trochu ještě nebyl… Byl čas dušiček, sedmý listopad, na hrobech blikaly plamínky svíček a duše z očistce se k nim přicházely ohřát. Matka se děsila, když tě viděla, jak broukáš a natahuješ ručičky do míst, kde nic nebylo, tedy nic, co by ona mohla vidět; ptala se mě, jestli nemluvíš s mrtvými. Raději jsem jí tenkrát neodpověděla, bála jsem se toho, co přijde. A stalo se! Sotva vás dva pokřtili, hned po vánočních svátcích, kdy se všude zpívalo o radostném narození Syna božího, padlo na tvého bratříčka Jana boží navštívení, strašný božec, zmítal se v křečích, až nakonec vypustil svou malou dušičku k nebi. Zůstal jsi sám, pouhá půlka společné duše a společného těla. Říká se, že když jednoho z dvojčat něco bolí, cítí to i ten druhý. Co cítíš ty? Hledáš svého bratra Jana? Přišel jsi za ním? Víš, že tenhle sloup nechal vztyčit u svého pole hostinský Hlavatý zrovna toho roku, kdy jste se s Janem narodili?“

 „Ale to je jen náhoda… pan Hlavatý nevěděl… nemohl vědět… a měl úplně jiný, vlastní důvod…“

 „Náhoda,“ zašklebila se bývalá porodní bába a s námahou se zvedla, „tolik věcí jsem v životě viděla a slyšela, že už nevěřím na náhody. Jsem ráda, Karle, že jsme se potkali. Asi to bylo naposledy, můj čas se krátí.“

 Belhala se o berličce pryč od božích muk, zatímco já pod nimi otřesen složil tvář do dlaní. Když jsem se po chvíli vzpamatoval a znovu vzhlédl, cesta byla prázdná. Přece nemohla tak rychle zmizet za obzor! Byla tu skutečně? Nebo se mi jen zjevila v horečnaté vizi? Nevěřícně jsem zíral na rozpálená pole, nad nimiž pobíhaly rychle se točící větrné víry, kterým se v našem kraji říká rarášci, a rozhazovaly kolem sebe prach.

Zvon, odbíjející poledne, teprve teď umlkl.

Obešel mě mráz.