ULTIMUM REFUGIUM aneb POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ
Včera jsem prožil zvláštní večer. Z televize zněly znepokojivé zprávy o blížící se vichřici, o zimní bouři s poetickým jménem Jáchym, kolem Prahy prý padaly vyvrácené stromy a přerušovaly dopravu, a já se chystal navšívit premiéru jednoho avantgardního dokumentu. Zamířil jsem do Bartolomějské ulice (vyvolává neblahé asociace se sídlem bývalé Státní bezpečnosti), a k bývalému jezuitskému konviktu, kde v dobách císaře Karla IV. blahé paměti zřídil zanícený moralista Milíč z Kroměříže domov pro padlé dívky a napravené prostitutky a nazval ho honosně Jerusalém. Později se tu konávaly slavné vlastenecké bály a také pan Ponrepo právě tady poprvé předvedl zázračný stroj na zachycení života - kinematograf. Dnes je v rekonstruovaném sálku kino filmového archivu, klubové zátiší pro milovníky chvějících se poškrabaných obrázků, těch stínů zašlého života na bílém plátně. Útočiště v nepohodě světa. Poslední útočíště. Latinsky ULTIMUM REFUGIUM. Právě tak se jmenuje i nový film svérázného mladého dokumentaristy Ondřeje Vavrečky. S tímto vysokým mládencem s vyholenou hlavou a náušnicí v uchu se znám od té doby, kdy jsem v jeho předchozím filmu POČÁTEK A LEV rozprávěl o kultu býka a černém volovi... POČÁTEK A LEV se zabýval hledáním počátků našeho světa, myšlení a mýtů, ULTIMUM REFUGIUM tvoří jeho protiklad, vypráví o hledání konců, o tom, kde je poslední hranice a jak lze tuto hranici překonat, co je pro nás posledním útočištěm... Není náhodné, že jako leitmotiv se vrací muž, jenž technicky řeší a kreslí podobu biblické Noemovy archy. I zde Vavrečka zachovává svůj typický styl filmové koláže, rozmarné hry s lidmi, předměty a motivy. Umí se pozorně dívat a zachytí zdánlivě nepodstatné detaily, které mnohdy hlásaná tvrzení usvědčí ze lži. Směle pracuje s trapností chvíle (třeba při oslavách Baráčníků, kdy kolem projíždí státní návštěva). Úsměv někdy divákovi zmrzne na rtech nad drastickou silou zobrazené scény, ale vzápětí jako by na něj autor šibalsky mrknul a patos zrušil drobným vtípkem. A nejen, že okázale nedbá na technickou kvalitu obrazu, ale z nekvalitního filmového materiálau a selhávající kamery dovede udělat důležitý prvek vyprávění.
Sám Vavrečka svůj film charakterizuje takto: "ULTIMUM REFUGIUM = poslední útočiště. Krajní domoví člověka. Obydlí, místo či gesto skýtající útěchu před nepřízní. – To je naše situace ve světě, zde. Ve filmu běží o konec staroslověnského písemnictví, o to nebýt ve slepé uličce, když během voleb nemáme koho volit, o to zjistit, zda-li elektronická cigareta je koncem klasického kouření, říci, co znamená konec naší národní měny a kdy je konec dinosaurů. Uvidíme bratislavská kamna, které počítají čas zbývající do konce civilizace, pak konec světa, jak ho prorokuje na 21. května 2011 mladá sektářka v pražském parku, a také dlouhý státní pohřeb polského prezidenta a to, jak se Evropa potápí a jak skončil život velkého čínského básníka Li-Po, když chtěl obejmout měsíc zrcadlící se v řece, dozvíme se, kdy bude šmytec s albíny, co si ptáci myslí o smrti, stárnoucí babičku, která se ještě před smrtí naposledy pokusí zahvízdat, jednu paní, za jejíž venkovskou chalupou končí svět, a další a další. Přestože život/film stále nezvratně uplývá, jde o to, abychom hledali spojení, která se mohou stát skutkem..."
A dodává:"Poté bude jak bílé tak červené. Od každého litrů pět."
Já dodávám, že bílé bylo výborné, popovídali jsme po skončení projekce v předsálí o filmu - a také o svatém Prokopovi, kterým Vavrečkův film začíná, o tom, jak si tenhle svérázný český asketa holí vymohl na papeži, aby ho prohlásil za svatého. Odcházel jsem rozehřát vínem a obklopem zvláštním klidem; v pražských ulicích se nehnul ani lísteček, ačkoliv právě procházela nad Čechami sněhová bouře. Že bych díky Vavrečkovu filmu na chvíli nalezl i já své ULTIMUM REFUGIUM?
Vyhledávání
Vytvořeno službou Webnode