UMRLCOVA MILENKA

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

UMRLCOVA MILENKA

Temná oblaka se prudce ženou nad oprýskaným kostelním štítem, z nějž vlhké skvrny na omítce hledí na stísněného poutníka jako vyčítavé ženské oči. Z nachýleného křížku pod smuteční vrbou zavrká bílý holoubek… Jaká to příšerná postava sedí tam ve stínu na puklém náhrobním kameni? Přes ramena jí visí tlející, od hlíny a krve zmazaný starobylý vojenský kabátec, z něj však místo rukou trčí jen kostlivé hnáty a nad límcem se pochmurně bělá lebka. Schoulená postava se opírá o rezavou kosu. I žnec je k smrti unaven…

Erbenova vzpomínka z jeho tajných deníků nás inspirovala, abychom se vydali na průzkum hřbitova, který má velmi strašidelnou pověst. Prý se tady v minulosti stalo něco hrozného, kdosi tady prováděl temné rituály a zahrával si s nebezpečnými silami, snad se tady vraždilo a duch nešťastné oběti nemůže dodnes prokleté místo opustit. Naším cílem je malebné šumavské městečka Velhartice. Většina turistů míří k nedalekému hradu; také se tam podíváme, abychom zjistili, jestli právě tam nevězí počátek zdejšího hororového příběhu.

Hrad divokých srdcí

„Král Karel s Buškem z Velhartic, když zasedli si k dubovému stolu…“ Ze školy známe Nerudovu báseň, která opěvuje svéráznost českého vína a lidu. Je však pravda, že zmiňovaný Bušek byl oblíbeným komorníkem krále a císaře Karla IV. a získal od něj mnohá privilegia; právě on byl asi první, kdo si zvolil přízvisko podle právě dokončeného hradu Velhartice. Název je zřejmě odvozen z německého Wildhart – Divoké srdce. Možná to byla přezdívka temperamentního Buška, ale dobře se hodila do šumavské divočiny.

 Právě s Buškem zažil mladý Karel jednu strašidelnou příhodu. Popisuje ji ve svých pamětech. Přihodilo se to ve Starém purkrabství Pražského hradu, kde je v noci probudil zvuk kroků a jakési tiché šustění. Karlovi se zdálo, že tam někdo je, a potichu vzbudil pana Buška. Ten rychle rozsvítil svíci, ale komnata byla prázdná. Bušek prohlásil, že se jim jen něco zdálo, napil se u stolu vína a otočil se zpátky k loži. Tu Karel ke svému zděšení spatřil, že pohár se za Buškovými zády zvedl, jako by byl uchopen neviditelnou rukou, a poté prudce mrštěn po komorníkovi. Jen o vlas ho minul a s třeskem dopadl doprostřed místnosti. Milovníci záhad to považují za důkaz, že na pražském hradě tehdy řádil poltergeist – hřmotící duch. Nevíme, co se doopravdy stalo, jisté je pouze to, že král Karel neměl důvod si něco takového vymýšlet.

 Vraťme se na Velhartice. Typickou podobu, kterou dnes obdivujeme, jim dal až další z majitelů Menhart z Hradce, jenž byl nejvyšším purkrabím českého království a tvrdým odpůrcem Jiřího z Poděbrad. Chystal proti němu vojenský převrat. Chtěl zabránit korunovaci „husitského krále“ a tak na Velharticích na čas ukryl korunovační klenoty. Z obranných důvodů nechal tehdy propojit palác s předsunutou obytnou věží kamenným mostem, což je v rámci hradní architektury evropský unikát. Právě tento vysoký most s válcovými pilíři a lomenými oblouky se stal typickým symbolem Velhartic; vyzařuje z něj drsná síla rytířské vůle. Je dlouhý 32m, široký 3m a vysoký téměř 10m. Tato stavba umožňovala poměrně zajímavý a progresivní způsob obrany. Kdyby se nepříteli podařilo zmocnit paláce, mohli obránci hradu ustoupit z jeho druhého patra na most, který mohl být dočasně hájen, a tím zpomalit postup nepřítele k poslednímu opěrnému bodu hradní obrany - velké věži (donjonu). V ní mohl zbytek posádky klást poslední odpor. Pochopitelně byl možný i postup opačný, od velké věže k Rajskému domu, přičemž padací můstky na obou stranách mostu dovolovaly přístup oboustranně znemožnit.

 Neblahou stopu zanechal v paměti kraje v dobách třicetileté války další majitel panství, císařský plukovník Martin de Hoeff Huerta, proslulý svou brutalitou. Ten se svými třiceti jezdci doslova terorizoval okolní vesnice, zjevoval se s nimi za noční tmy jako smečka pekelných přízraků, nelítostně pronásledoval nekatolíky, vybíral nehorázné poplatky, nechával sedláky mučit, bičovat a své protivníky zavíral do hradních sklepení, aby tam zemřeli hladem. Říká se, že právě on má na svědomí dívku, jejíž tvář zůstala otištěna na hřbitovní kapli…

Hřbitov zombií

„Pěkná noc, jasná, v tu dobu, mrtví vstávají z hrobu…“ Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, se krčí strmý štít kaple s nízkou střešní věžičkou. Svatyně z roku 1337, která si ještě uchovala gotický ráz, je zasvěcena napravené hříšnici Máří Magdaléně. Jako by v tom zasvěcení bylo něco symbolického. Obklopuje ji malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Ale když vstoupíte, zatají se vám dech. Něco se vám tady nelíbí! Je to snad zchátralostí a oprýskaností areálu? Nebo vlivem tradovaných pověstí?  Prý tady kdysi došlo ke znásilnění a umučení dívky, prý tady byli pomocí černé magie vyvoláváni mrtví z hrobů. Kdo ví? Mnozí citliví lidé říkají, že na velhartickém hřbitově cítí mrazivou přítomnost duchů. Moje babička, pocházející z nedaleké vesnice, vzpomínala, jak se jednou s partou mládeže vraceli z taneční zábavy pěšinou podél hřbitova – a najednou se větve lípy, sklánějící se ven přes hřbitovní zeď, rozšuměly a začaly se zmítat prudkým vichrem. Jenže všude kolem panovalo naprosté bezvětří! Není divu, že nezvyklý jev v nich vyvolal hrůzu a dali se na zmatený útěk. Prý se v koruně toho stromu proháněli duchové…

Říká se, že právě velhartický hřbitov inspiroval Karla Jaromíra Erbena k napsání balady Svatební košile. Sem prý vedl umrlec svoji milou, aby se o její bílé, spanilé tělo podělil s dalšími hladovými zombiemi. Senzibilové dokonce pomocí virgule našli místo, kde umrlec skočil přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu se dodnes tyčí jižně od vstupní brány.

 Proslulý hledač zemských energií Ing. Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kaple již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny na čas zmizí, když štít dostane novu omítku, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naléhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář.

 Každopádně je tajemná pověst velhartického hřbitova dalším důkazem toho, jak energie místa prorůstá s lidskou fantazií, jak příběhy nelze oddělit od tváře krajiny. Jak říká Holdstock ve svých knihách, neustále, někdy záměrně a někdy bezděčně, vytváříme své mytága - a ta pak žijí nezávisle na nás.