Vánoce hrdinů mých románů - tentokrát krále Václava IV.

Ukázka z románu PAST NA KRÁLOVNU (III. část Tajemství neviňátek; kapitola Legenda o dobrém králi), která se odehrává na hradě Žebráku:

U postní večeře se sešla celá družina; stůl byl vyzdobený zeleným chvojím, na zemi rozhozena sláma a zrní, před prahem a pod okny ležely zkřížené sekery, aby se zamezil vstup zlým duchům. Královi oblíbenci byli zamlklejší než obvykle a neozvalo se žádné typické obhroublé žertování. Jako by v tomhle tajemném dni zimního slunovratu všichni zpytovali své svědomí a mysleli na nevinnost nově zrozeného slunečního dítěte, na Spasitele našich hříšných duší, který přišel na svět v dalekém městě Betlémě. Václav podělil mincemi skupinu žebráků, kteří se vplazili do síně po kolenou, samozřejmě pod pozorným dohledem stráží, a hned spustili plačtivými hlasy velké blahořečení dobrotivému králi. Purkrabí je poté odvedl ke kuchyni, kde byli nasyceni kaší a chlebem, a my jsme zatím vyslechli písně malých žáčků, vedených vyzáblým kantorem: zpívali o panně Marii a Josefovi, kteří nevěděli, kam by v noci hlavu složili, až našli útočiště ve chlévě, a tam „panna dítě porodila, do jeslí je vložila…“ A přidali ještě jednu, o dobrotivém knížeti svatém Václavovi, který v kruté zimě obcházel mrznoucí chudáky a na vlastním hřbetě jim nosil dříví k zatopení, aby se ohřáli. I tihle zpěváčci byli za svůj dojemný výstup bohatě obdarováni. Mince a sladké vánoční housky dostali také všichni služebníci a hradní stráž. Kromě toho nechal Václav ve strážnici narazit dva sudy dobrého uleželého piva.

 Před půlnocí zazněl zvenčí jasný hlas zvonu, ostře se rozléhající v mrazivém vzduchu. Zahalili jsme se do teplých plášťů podšitých kožešinou; Václav mě vzal za ruku a vedl mne k brance ve východní zdi. Když nám ji otevřeli, spatřila jsem tajemné zjevení: v temnotě před námi se vznášela zářící kaple. Vedla k ní dřevěná, šindelovou stříškou krytá lávka, zavěšená na ostrém hřbetu skalního hřebene. Tiše chumelilo a skrze jiskřivé míhání padajících vloček prosvítaly jen lomené oblouky vysokých oken, za nimiž plály desítky svící. Hned za kaplí se otvírala propast, černá průrva vylámaného příkopu, a za ní se hřeben prudce zvedal do zamžených výšin vrchu Točníku.

 Cítila jsem, jak se Václavova ruka v mých prstech chvěje. Jako by jím prostupoval nějaký strach a současně vzrušení, jako kdyby ta lávka na skále byla lanem, nataženým přes propast. Buď šťastně přejde, nebo spadne… Působí na něj tak sugestivně atmosféra Štědrého večera? Nebo je v tom ještě něco jiného?

 V kapli, která byla zasvěcena sv. Apolináři, sloužil vánoční mši jeden z kanovníků karlštejnské kapituly. To proto, že tahle kaple byla jejich majetkem. Ano, je to zvláštní, ale opravdu nepatřila k hradu Žebráku, ačkoliv stála těsně vedle něj, ale ke vzdálenému Karlštejnu. Připadalo mi, že v českém království vládne nějaká zvrácená logika, že tady je vždycky všechno naruby a úplně jinak, než by člověk podle rozumné úvahy předpokládal. Mše byla dlouhá; v duchu jsem se spolu s knězem modlila za Richildu, za malou Elišku, ale i za švédského krále – a pak jsem přidala prosby za svého otce Jana Mnichovského, za svoji matku Kateřinu z Gorice a své bratry Arnošta a Viléma, za strýce Fridricha, který na vánoční svátky odjel domů na Landshut…

 Domů… Co to znamená, „být doma“? To slovo jako by dostávalo nějaký nový obsah, jako by se přede mnou najednou zjevilo ve vzduchu napsané zářícím písmem. Přijala jsem od kněze hostii a cítila, jak se mi zvolna rozpouští na jazyku. Mdlá, nasládlá chuť… Chuť krve…

 „Tady jsem umřel,“ zašeptal najednou Václav vedle mě.

 Procitla jsem z omámení a překvapeně jsem na něj pohlédla. Mše už skončila, dvořané i kněz se taktně vzdálili, a zanechali nás soukromému rozjímání. Svíce dohořívaly, jejich plaménky se zmítaly v průvanu a blikavě ozařovaly pestré fresky na stěnách. Zaskučení větru zaznělo jako dětský pláč.

 „Svatý Apolinář je ochránce rodiček a dětí…“ pokračoval Václav tiše, „ale malého Václava nezachránil. Umřel tady na Žebráku a nebyly mu ještě ani dva roky. Bylo to přesně před čtyřiceti lety, na den přesně, také o Vánocích. A pár měsíců po něm umřela i jeho matka Anna Falcká. Bylo jí dvacet tři let. Císař Karel zůstal sám. Ale rozhodl se bojovat s osudem. Vzal si za manželku svídnickou princeznu, která už byla přislíbena jako budoucí nevěsta pro jeho synka Václava. A s ní zplodil nového Václava. Mne! Když jsem se narodil, nechal mě položit na váhy, a na druhou misku přidával zlato tak dlouho, až mě vyvážil. A všechno to zlato obětoval Bohu a Karlu Velikému v jeho kapli v Cáchách. A v Praze nechal postavit nový kostel sv. Apolináře. Vyzval Boha, osud i hvězdy… A zvítězil. Zůstal jsem naživu. Vyvzdoroval si mě. Ale za všechno se platí. Moje matka Anna Svídnická umřela při dalším porodu. Bylo jí přesně dvacet tři let. A mně tehdy nebyly ještě ani dva roky. Kruh se uzavřel…

 Můj otec Karel už nikdy nezavítal na Žebrák. Zanevřel na tenhle hrad. Ale mě jako by sem něco vábilo. Nějaké volání. Někdy za měsíčných nocí se mi zdává, že na můstku před kaplí stojí postavička dvouletého chlapce a kyne mi, abych šel blíž…“

 Zhluboka povzdechl a setřel si pot z čela. Průvan teď zadul tak mocně, že jedna ze svící zaprskala a zhasla. Bezděky jsem sledovala proužek dýmu, jak se vlní a jako šedivý hádek stoupá k potemnělé klenbě.

 „Nepamatuji si na svou matku,“ šeptal dál Václav, teď už tak tiše, že jsem se musela naklonit až k jeho ústům, abych ho slyšela. „Prý byla krásná a veselá. Otec se hned příštího roku znovu oženil. Už počtvrté. Moje vzpomínky začínají tím, že jsem králem českým a římským, že jsem od devíti let ženatý s princeznou Johanou, že si nemohu hrát, jak mě napadne, ale musím se chovat důstojně. Nudím se na sněmech, diplomatických jednáních a zdlouhavých mších. Jsem sám, i když mě otec rozmazluje, zahrnuje mě dary a všude mě vozí s sebou. Jako cvičenou opičku. Jsem tak sám, až bych plakal. Nikdo mě nemá rád. Macecha mě nesnáší, protože jsem její děti připravil o královské pocty, nevlastní bratři a sestry tvoří semknutou tlupu, která se mě straní nebo mi škodolibě ubližuje. Nikdy mě nepřizvali do svých her, i když jsem po tom hrozně toužil. A když pak otec umřel, ztratil jsem v něm svoji jedinou a mocnou záštitu. Zůstal jsem jako trosečník na prámu, co s ním smýkají rozbouřené vlny. Každou chvíli hrozí, že spadnu. Ale držím se. Musím se udržet…

 „Jsem s tebou,“ špitla jsem a pevně jsem mu stiskla ruku, „jsem s tebou, Václave, neboj se.“