VÁNOCE HRDINŮ MÝCH ROMÁNŮ

V předvánoční náladě jsem si uvědomil, že také v mých románech se občas vyskytuje toto tajemné období zimního slunovratu,  jehož něžná poezie vytváří kontrastní pozadí pro dramatické osudy hrdinů. Přijměte tedy jako takový malý vánoční dárek dvě ukázky z "vánočních kapitol" mých knížek. Ta první je z historického románu Hořící lilie. Ta druhá - a to je naprosté překvapení i pro mé věrné čtenáře - je vybrána z knihy, která teprve v nejbližších dnech vyjde, z dlouho očekávaného druhého dílu Ságy provaznického rodu!

Přeji vám hezké počtení ve vůni purpury a smrkového jehličí...

HOŘÍCÍ LILIE
(ukázka z 3. kapitoly)

Praha, vánoce 1688
 Okna paláců zářila do mrazivého šera, jímž se táhla mlha od řeky, promíšená čpavým namodralým dýmem z četných pražských komínů. Město, rozkročené oblouky Kamenného mostu nad zamrzlou Vltavou, působilo zasněně, jako přízrak z pohádek. Sníh roztál před několika dny při náhlé oblevě a nový dosud nenapadl; proto v ulicích chyběly saně s cinkajícími rolničkami, které jindy bývaly naprosto nezbytnou rekvizitou veselých svatoštěpánských jízd. Šlechta a bohatí měšťané se letos museli spokojit s kočáry, bryčkami a koleskami.
 Anetě však připadalo, že ticho, uléhající na Prahu jako šedý plášť a dusící všechny zvuky, má nějakou hlubší příčinu. Jako by ty staré domy s pavláčkami a gotickými arkýři zatajily dech v očekávání čehosi zlověstného a neodvratného… Pokusila se vypudit z hlavy nejasné obavy. Proč propadat chmurám? Vánoce jsou přece svátky radosti! Rozdovádění koledníci táhnou od domu k domu, chudé děti prozpěvují falešnými hlásky o Mariině připálené kaši a plínkách Jezulátka, učitelé s žáky hrají komédii o prorocích z Východu, putujících do Betléma za Hvězdou naděje, pastýři, „kteříž zanechali stáda svého a jdou hledat děťátka pěkného“, se stahují do Starého, Nového i Menšího města Pražského až ze Zadního Ovence, Újezda, Vršovic a Nuslí, v městských branách naříkavě troubí na pastýřské rohy a pak na tržištích tančí v kruhu, buší holemi do rytmu a zpívají prastaré písně, které páchnou pohanským zaříkáváním. Pije se nové víno k poctě sv. Štěpána, léčí se nemocní koně a přibíjejí se podkovy na vrata domů…
 Jistota rok co rok opakovaných rituálů, jistota, z níž vychází klamný pocit bezpečí. Ani letos nechyběly v chrámech kasičky, do nichž po půlnoční mši lidé vhazovali dobrovolné příspěvky na tureckou vojnu, ale nikdo už nebyl tak štědrý, jako před pěti lety, kdy Turci obléhali Vídeň, a celý křesťanský svět strnul úzkostí. Tehdy chybělo tak málo, aby se muslimský půlměsíc vznesl nad věže pražských chrámů! Pražané se předháněli v příkladech obětavosti, všude se vyprávělo o chudé stařence, která věnovala na podporu rakouského vojska poslední ušetřený groš. Teď už jsou Turci vytlačeni až někam na Balkán a zmizeli z obzoru každodenních starostí; navzdory nabádání kazatelů každý minci třikrát obrátí - a pak si raději dopřeje tuplák piva!
 Život se vrátil do normálních kolejí, vše, je tak, jak má být… Opravdu?
 Aneta se nemohla zbavit podivného pocitu tísně. Začalo to právě na půlnoční mši v kostelíku sv. Valentina na Malém rynku. Všimla si, že otec najednou přestal zpívat, pobledl, zhluboka a trhaně se nadechoval a začal se chvět, jako by se do něj dala zimnice. Šeptem se ho zeptala, jestli mu není špatně. Zavrtěl hlavou a pokusil se o úsměv. Zdálo se, že po chvíli se vzpamatoval.
Cestou domů se jí dokonce zeptal, jestli se nechce zastavit v Klementinu, kde žáci jezuitské koleje předvádějí živý Betlém, ale Anetě bylo jasné, že to dělá jen kvůli ní a že by se nejraději viděl v teplé posteli. Řekla tedy, že chce jít rovnou domů, že v tom kostele byl příšerný průvan a cítí se být na kost promrzlá.
 Otec to přijal se zřejmou úlevou. Celou cestu mlčel, ale jakmile za nimi zapadly dveře malé komůrky, kterou měli pronajatou v jednom starém domě poblíž Anenského kláštera, uchopil ji zvláštním, naléhavým gestem za obě zápěstí. Téměř se polekala, když mu pohlédla do tváře; byl v ní výraz strachu, jaký u tohoto veselého člověka, oplývajícího společenským šarmem a pravou francouzskou bezstarostností, nikdy nepoznala. „Předem všeho, Anetko,“ řekl a táhl jí do výklenku v okenním arkýři,“ musíš vědět… kdyby se mi, nedej Bože, něco stalo… tady, víš…“ Sehnul se a pokoušel se vsunout prsty do spáry v podlaze. Ruce se mu chvěly a teprve s Anetinou pomocí nadzvedl uvolněný konec prkna, zalovil v otvoru pod ním a vytáhl na světlo kožený měšec.
„Všechny moje úspory, Anetko… Střádal jsem to jen pro tebe… Abys měla věno… Aby ses jednou dobře vdala, ne jako nějaká chudá pradlenka, ale jako dcera významného tanečního mistra, jako dcera Jeana Favarta, uznávaného umělce, který učil tanci i vévodu Orleánského… Nezapomeň na ty peníze, kdybych třeba najednou zmizel a ty by ses musela sama narychlo odstěhovat z Prahy…“
 „Nechápu, papá… Děje se něco? Hrozí nám nějaké nebezpečí?“
 „Nevím… Minulý týden mi jeden pražský radní, když jsem měl hodinu tance u jeho dcer, v jakýchsi hádankách naznačoval, že Francouzi se v Praze stávají nežádoucí. Nechtěl říct víc. Prý je vázán služebním tajemstvím… Snad se schyluje k nové válce. Mám sice mimořádné vysvědčení o loajalitě od českého místodržitelství, to potvrzení mi pomohlo při prvním úředním vypovězení Francouzů z Prahy před čtrnácti lety, jenže časy se změnily a člověk si nemůže být ničím jist… a navíc…“ naklonil se blíž a ztišil hlas téměř do šepotu, „už pár dní mám pocit, že nás někdo sleduje. A tam v kostele při mši… najednou jsem si všiml divného muže… hezký mladík, elegantně oblečený, ale stál ve stínu, za sloupem, jako by nechtěl být lidem na očích. A díval se přímo na mě! Napadlo mě… Možná se mýlím, ale… Víš, ten náš nešťastný útěk z Francie…“
Útěk z Francie! Pouhá dvě slova – a přesto dokázala vyvolat ze stínů zlé duchy, neblahé útržky dětských vzpomínek…

(Na druhý svátek Vánoční se mistr Favart vypraví v doprovodu dcery, aby řídil tradiční ples v Nostickém paláci. Není však vpuštěn dovnitř a policejní komisař mu oznámí, že je vyhoštěn z Čech a má lhůtu týden, aby se vystěhoval. Psychicky otřesený Favart cestou domů zkolabuje. Zoufalá Aneta se snaží přivolat pomoc, ale všichni od nich prchají, jako od nakažených morem, jakmile jen zaslechnou její typický francouzský přízvuk. Nakonec se jí podaří uprosit jakého záhadného mladého muže, jenž šel zrovna kolem. Ten přislíbí, že jim pomůže, aby jen chvilku počkala…)

Ani ne za půl hodiny se z temného průjezdu vynořila dvoukolá kára. Černý kůň kráčel se sklopenou hlavou a trpělivě táhl skřípající košatinu, mladý muž šel podle něj, vedl ho na krátké oprati a v pozdvižené levici třímal narudle žhoucí lucernu. Vypadali jako nějaké přízračné zjevení, jako vůz mrtvých, vystupující v záři pekelných ohňů z podsvětních bran. Aneta ucítila, jak jí po zádech přejel mráz z neblahé předtuchy. Hloupost, zašeptala, nesmím podléhat přeludům a zlým snům! Papá ještě neumírá a tohle zaručeně není převozník Charón!
 Mladík bezvládného tanečního mistra naložil se stejnou zručností, s jakou mu předtím vrátil ztracený dech. Vykročili pak s povozem přes Kamenný most, který jako by se vznášel v mrazivém prázdnu. Z mlhavých hlubin znělo hučení jezu… Skřípění mlýnského kola… Proč se asi mlýnskému náhonu říká Čertova strouha?… Komu patří ty chechtavé skřeky pod mostním zábradlím?… Kamenný Jan Nepomucký se před nimi vynořil z vířících par uprostřed mostu, v místech, kde bylo jeho zmučené tělo kdysi svrženo do Vltavy, a v obou rukou svíral kříž, jako tonoucí ono pověstné stéblo… Sochu pohltilo bílé prázdno a košatina dál zvolna rachotila po hrbolaté mostní dlažbě… Nekonečná cesta nad řekou zapomnění… Ze všech stran se k nim natahovaly mlžné cáry, jako by po umírajícím tanečním mistrovi Favartovi sahaly zpod mostu stovky bledých paží zatracenců…
 Trochu se jí ulevilo, když konečně prošli bránou staroměstské Mostecké věže a zamířili k Anenskému náměstí; po nedávných zkušenostech se ani nedivila, že její neznámý zachránce se vyhýbá hlavním cestám a volí postraní, křivolaké a do tmy ponořené uličky. Zatrnula však, když v jedné z nich narazili na několik otrhaných pobudů; ti lapkové a zlodějíčci se však téměř uctivě rozestoupili a nechali je projet. A když kolem nich míjeli, všimla si, že jeden z lotrů si uplivl proti uhranutí a druhý se dokonce pokřižoval.
Před domem si mladý muž hodil mistra Favarta přes rameno a s lehkostí, svědčící o jeho neobyčejné síle, jej vynesl po schodech do patra. Položil bezvládné tělo na lůžko, napřímil se – a opět upadl do rozpaků. Sáhl pod krajkovou košili a vytáhl malou skleněnou lahvičku se zabroušenou zátkou. Musel si odkašlat, aby uvolnil stísněné hrdlo. Poprvé za celou cestu opět promluvil.  „Tímhle mu potírejte hrudník, je to výluh z bylin…“
„Ani nevím, jak vám poděkovat, pane!“
Téměř se polekal, když ho prudce chytila za ruce. Vymanil se z jejího sevření. „Ne, to nedělejte… Nejsem zvyklý, aby mi lidé děkovali, cítím se divně… A nedotýkejte se mě. Mohla byste později litovat.“
Chvatně vykročil ke dveřím, ale na prahu se zastavil, zůstal strnulý, zády k ní, jako by sváděl sám se sebou těžký vnitřní boj. „Ráno se přijdu na nemocného podívat!“ zamumlal a vyběhl na schody. Za okamžik zaskřípěla pod okny vzdalující se kára.
Opět jí obešel mráz… Tentokrát to však byl skutečný mráz, jenž vnikal do místnosti rozbitým oknem. Ocpala otvor pokrývkou, zametla střepy a rozdělala oheň v kachlových kamnech. Snad bude všechno dobré…
Ne, ještě nebyl konec všemu pokoření! Objevil se majitel domu, platnéř a cechovní mistr Kirschner, přiběhl jen v županu a pantoflích a jeho kulatý obličej pod noční čepičkou rudl rozčilením. „Kde jste? Celé odpůldne vás marně hledám, přišlo mimořádné úřední nařízení… Kde je pan otec, slečno? Spí? Tancuje si a pak spí a člověk aby se zatím užral starostmi. Nemáte ponětí, co to je, taková zodpovědnost za celý dům! Tak co stojíte jako solnej sloup? Neráčila byste snad pana otce vzbudit? Mám s ním naléhavé jednání!“
„To asi nepůjde, pane. Omdlel na ulici, je vážně nemocný, přivezli jsme ho teď vozem.“
„Zatracení komedianti! Když se to má stěhovat, je to samá výmluva. Ale mě je to jedno. Koukejte zaplatit, co jste dlužni, a zmizte! Za hodinu už vás tu nechci vidět. Pokud nepůjdete dobrovolně, zavolám městské biřice!“
„Pane, mějte slitování, moc vás prosím. Otec je skutečně vážně nemocný. Kam bychom šli teď na noc? Alespoň do rána, prosím! Zaplatím vám dvojnásobné nájemné!“
„Nojo, no… jen jestli máte z čeho! Ale je to hrozné riziko. Nechci být podezřelý z přechovávání francouzských vyzvědačů! Za to jsou vysoké tresty. Nerad bych se kvůli své útrpnosti dostal do spárů kata Mydláře.“
Zmlkl a vyvalil oči, když Aneta v okenním arkýři odklopila prkno a podala mu nadějně chřestící měšec. Vysypal mince na dlaň a horečně je přepočítával.
„Nojo, no… Není to zas tak moc… A také vám účtuji rozbité okno, to není laciná záležitost, pravé benátské sklo… Jsem prostě měkkota, vždycky se nechám ukecat… Tak dobře, ten obnos by celkem mohl stačit pod podmínkou, že brzy ráno vypadnete.“
Byl to zvláštní obchod; za peníze, které měly být jejím věnem, si koupila jedinou noc. Seděla ve tmě, naslouchala praskotu ohně v kamnech a velebnému hlasu zvonů, odbíjejících slavnostně hodinu za hodinou. Slyšela, jak otec na lůžku chroptí, jak těžce zápasí o každé nadechnutí… Možná zemře… A jí nezbylo nic, oprostila se od všeho, vzdala se všeho… Nazí jste přišli na svět a nazí z něho odejdete! Zítřek je v nedohlednu, teď trvá noc pastýřů, kteří bez obav opustili stádo v horách plných vlků, neboť je vedla Hvězda naděje k městu Betlému… Kdo to kráčí ve tmách přede mnou? Je to zářící anděl? Je to statečný rytíř z pohádek? Zítra přijde, slíbil to, ráno určitě přijde… Myslela na neznámého mladého muže s bušícím srdcem a zatím se za okny začaly snášet velké vločky, napřed řídce a pak čím dál hustěji, Praha se ztrácela v chumelenici a neposkvrněný sníh na ni uléhal jako svatební závoj…

SÁGA PROVAZNICKÉHO RODU
II. DÍL – DŮM U ČERVENÉ CESTY
(ukázka z Části třetí: Pták Ohnivák, kapitola čtvrtá)

 Na Štědrý den se stmívá brzy, a přesto se děti nemohly dočkat večera. Co chvíli vybíhaly na verandu, aby se podívaly, jestli už svítí první hvězda. Z maminčiny kuchyně voněla jablečná žemlovka a od babičky houbový kuba; Francek si špital chvíli s Katkou a chvíli s Hankou, chodil sem tam, a když míjel děti, spiklenecky na ně mrkl.
 Připravovalo se něco vskutku mimořádného; večeře, na jejímž počátku se dědeček Martin nezvykle dlouho modlil (tak dlouho, že jídlo jim málem vystydlo!), proběhla v hlubokém tichu. Jen při nalévání do talířů pro zemřelé, se babičce Hance zatřásla ruka a rozlila trochu hrachové polévky na bělostný ubrus; vzlykla a musela si cípem zástěry otřít oči.
 Po večeři byly děti vyslány s výslužkou ke Kukačkovi. Katka zvala hrnčíře ke štědrovečernímu stolu, ale on odmítl, že mu není dobře. „To má z toho mizernýho jídla!“ zlobila se Katka a nandala mu plný kastrůlek žemlovky, která byla tentokrát sváteční, protože v ní byly kromě housky a jablek ještě sekané oříšky, rozinky a kapka rumu. A navrch mu ukrojila plátek vánočky.
 Děti, zabalené do babiččiných starých vlňáků tak důkladně, že spíše připomínaly buclaté medvídky, popadly svázaný uzlík, prolezly mezi plaňkami řídkého plůtku a rozběhly se k temné siluetě masivního hranolu. Komín se ostře rýsoval proti hvězdnému nebi, jeho protáhlý stín běžel daleko po sněžné pláni a ukazoval jako natažený obří prst k Matčině hoře. A ten nepatrný, blikající, žlutý obdélníček, krčící se až docela dole u paty komína – to bylo Kukačkovo okno.
 Kukačka vůbec nemarodil! Dokonce ani nesvětil Štědrý večer! Byl v dílně a něco tam na stole plném hořících svíček usilovně hnětl, plácal a modeloval. Panáka! Vlastně ženskou v dlouhých šatech a s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Měla sice v obličeji i na oděvu jednotnou šedou barvu hrnčířské hlíny, ale děti přesto poznaly nezaměnitelné rysy...
 „To je maminka Kačenka!“ vyjekla Manka.
 „Pssst!“ přiložil Kukačka prst na ústa. „Na Štědrý večer se nesmí křičet! Když budete pěkně zticha, uslyšíte možná i zvířata, protože ta dnešní noci mluví lidskou řečí, a tak se dozvíte, co si o nás lidech myslí. A pamatujte si, že tohle není žádná vaše maminka, ale maminka Ježíškova, Panna Maria.
 „Ale vypadá jako maminka!“
 „To se vám jen tak zdá. Mamince vyřiďte, že děkuji za večeři… Někam to položte. Třeba tamhle. A sypte domů; myslím, že jsem zrovna od silnice zaslechl Ježíškovy zvonečky.“
 Možná řekl ještě něco, ale to už děti neslyšely; zmínka o zvoncích v nich totiž vzbudila strach, aby nepromeškaly Ježíškův příchod, a tak pádily zpátky jako o závod.
 Na pavlači je však zastavila Hanka a nechtěla je pustit dál. Zavedla je k sobě do pokojíku, svlékla je a posadila na kraj postele. Bylo tu krásně, pološero, peřiny se tyčily jako červenobíle pruhované naškrobené hory, piliňáky hučely a na rozpáleném plátu jejich bubínku voněly jalovcové kuličky… Babička začala vyprávět, jak musel Ježíšek prchat před zlým králem Herodesem a jak ho rodiče vezli na oslíku do Egypta… A dětem by se to všechno za jiných okolností moc a moc líbilo, jenže teď se nemohly řádně soustředit; záhadné dění v přední světnici přitahovalo jejich mysl jako magnet.
 „Dary od panstva,“ mumlal zamračeně děda Martin na lavici v koutě, „a navíc ještě od Němců… Copak tohle měli Routové někdy zapotřebí? Takhle se ponižovat?“
 Vtom se ozval křaplavý hlas zvonečku, všechny dveře se otevřely dokořán a všechny prostory domu prozářilo nadpozemské světlo. Závan andělských křídel prošuměl chodbičkou a rozplynul se v temnotách Svaté noci. Děti nevěděly, jestli mají padnout na kolena a modlit se, křičet a skákat radostí, ječet hrůzou, smát se nebo brečet. Nakonec stály v úplném šoku, neschopny slova, a jen zíraly na tu záři, linoucí se z velké světnice. Na stole tam planul smrček; byl to jejich smrček, ten, co Francek dostal od hajného a co se už týden krčil pod pavlačí, jenže teď se s ním udála kouzelná proměna; stal se stromem z ráje, stromem s ohnivými plody; byly tu desítky různobarevných svíček, které hořely na větvích a odrážely se v zrcadlech skleněných koulí. Modré, červené, zelené, zlaté a stříbrné blesky vyšlehovaly mezi jehličím.
 „A tady vám Ježíšek něco nechal! No, pojďte se podívat!“ lákal je Francek blíž, ale děti stály na prahu, jako by zkameněly. A tak sám otevřel jednu krabici a vytáhl z ní panenku v zelenobílém německém kroji, (s porcelánovou hlavičkou a skutečnými vlásky, spletenými do úhledných copů!). V druhé krabici leželo srovnáno asi dva tucty cínových vojáčků (měli na hlavách prušácké helmy a v rukou pušky s dlouhými bodáky).
 Pravda, když se člověk podíval podrobněji, mohl postřehnout, že panenka nemá všechny prsty a ani její nos není docela v pořádku, také výzbroj armády nebyla kompletní a leckterému pěšákovi se zřejmě v lítých bitvách zlomil bodák, některé ze skleněných koulí přišly o zavěšovací ouško a nahrazovala ho šňůrka, přichycená lepicí páskou… Ale kdo by si všímal takových detailů, při pohledu na oslnivý celek?

  Všechno začalo včera večer, kdy do světnice k ustrašeným dětem nahlížel přízračně bledý měsíc (a kdy Anežka, hledící na stejný měsíc, jenž jí připadal jako uťatá hlava, cosi zašeptala a pak unavena životem navždy zavřela těžknoucí víčka). Ano, právě včera večer prošlehly dva stříbrné jazyky světla mezi zahradami, vznesly se vzhůru do sametově jiskřící tmy a olízly psím vínem obrostlé průčelí doktorovy vily.
 Katka, zalévající právě kytky v zimní zahradě, se ulekla. Od branky zaslechla vrčení automobilového motoru a hlasitý německý hovor. Doktorovi přijeli! Neohlášeně, nečekaně! Je to snad namátková kontrola, mající zjistit, zda správcová nezanedbává své povinnosti?
 Katka zatěkala pohledem po hale, jestli je všechno v pořádku… Proboha! Palma má tři suché listy! Jak se to mohlo stát? Možná na ni dýchl ledový průvan, když jsem posledně větrala… Co teď? Uříznout!
 Vrhla se do kuchyně, horečně se začala přehrabovat v zásuvkách. Kde mohou mít nůž?
 Vrzly vstupní dveře. „Katty!“ volala paní doktorová z dolní haly, „Katty, vy být hier?“
 Nějaký pořádný nůž! Jo, tenhle by mohl stačit…
 Ozvaly se kroky na schodech.
 Zatraceně! Nůž se jí vysmekl z rozechvělých prstů a zvonivě třeskl o dlaždice. Rychle se pro něj shýbla – a když se narovnala, stála tváří v tvář paní Hofmannové. Katka zrudla a nasadila rozpačitý úsměv, jako by byla přistižena při loupeži.
 Paní doktorová Hofmannová si naštěstí vůbec ničeho nevšimla. Přijížděla rovnou z předvánoční Prahy, na kožešinové čapce jí ještě tály ledové hvězdičky, tváře měla zardělé mrazem, její velké oči vlaze zářily a v duši jí nejspíš znělo cinkání rolniček a tklivá melodie „stille Nacht, heullige Nacht“. Objala Katku, přimáčkla ji do měkké srsti svého kožichu, vtiskla jí studené polibky na obě tváře a popřála krásné a šťastné svátky. Katka za jejími zády držela nůž, který už nestihla nikam odložit, blýskal se tam jako zlověstná hrozba – a Francek, který právě vešel do zimní zahrady, později se smíchem vyprávěl, že mu to připadalo jako obrázek z jednoho loupežnického románu, kde zrádná milenka objímá a líbá raubmistra loupežnické tlupy Lips Tuliana a přitom se mu chystá vrazit kudlu do zad…
 Ale to už paní doktorová vzala Katku za ruku a táhla ji dolů k autu, aby jí ukázala dary, se kterými schválně přijela až z Prahy na výslovné přání svého synka, neboť Tonánek si prý přál obdarovat Routovy děti, chtěl, aby měly také tak hezký Štědrý večer, jako mívá on, a tak jim posílá ozdoby na stromeček a vojáčky, se kterými si nejraději hrával, ale teď už je „na ně velký“, teď už raději čte cestopisy a etymologii...
 „No, jistě, etymologii, je to chytrý chlapec,“ přisvědčovala Katka, aniž tušila, o čem je vlastně řeč. V ruce ještě pořád z nepochopitelných důvodů držela nůž.
 „A tady pro vaší Manku,“ pokračovala paní doktorová, „aby jí to nebylo líto, to víte, kluci mají své hračky, ale přece jen se mi podařilo něco najít, po naší starší dceři Gertičce, ta už je vdaná, až v Liberci, to víte, její muž dělá do politiky, nemají moc času, navštíví nás málokdy, ale našla jsem po ní tuhle panenku, je docela zachovalá, ona byla vždy pečlivé děvče a na hračky si dávala dobrý pozor, ta i mě napomínala, že nemám v pokoji žádný ordnung, no, zkrátka, jsou to staré krámy, snad se neurazíte, frau Katty, že vám to dávám, ale vím, jak jsou dneska hračky drahé a vy jistě nemáte peněz nazbyt, tak snad to potěší, opravdu se nezlobte, ale vymyslel to náš Tonánek, je to jeho vánoční přání - a vánoční přání se mají plnit, no, nicht recht?“
 „Máte pravdu, milostivá paní,“ hlesla Katka. „Je to od vás moc milé. Děkujeme. Ale nemáme se čím odvděčit…“
 „Prosímvás, co vás napadá! Copak jsou dárky nějaký výměnný obchod? ...Á, výborně, vy myslíte na všechno, frau Katty!“ Vzala z Katčiny ruky nůž a přeřízla motouzek, poutající objemnou papírovou krabici…

 Měsíc se ukryl za mrak, jenž proťal nebe jako dlouhé, roztřepené havraní křídlo; zdálo se, že po hraně toho oblaku stéká roztavené stříbro, odkapává dolů a během dlouhého letu k zemi se rozpráší v drobné víření, v desítky hebkých, tiše se snášejících peříček. „Andělé ustýlají Ježíškovi peřinku,“ řekla babička Hanka, když vyhlédla oknem.
 Děda Martin připomněl, že je nejvyšší čas vyrazit na půlnoční. Štědrý večer už opravdu pokročil a blížila se slavná chvíle Spasitelova zrození; po městečku se ozývaly trouby ponocných a pastýřů.
 Routovy děti se však nemohly odtrhnout od svých nádherných hraček. Jiřík sice tvrdil, že „už jde“, ale dál klečel na podlaze, sestavoval vojáčky do bojových útvarů a z místa se nehnul. Manka mezitím přinesla z pavlače černého kocoura Čerta, aby mu také ukázala nádheru rozzářeného stromku. Měla co dělat, aby ho udržela, protože z roztomilého koťátka už vyrostl pořádný macek; navíc byl nervózní z nezvyklého ruchu, zmítal se, škrábal a pokoušel se vyprostit. A Manka na něj měla jen jednu ruku, protože tou druhou tiskla k hrudi panenku Gertu.
 „Ty hloupej Čerte, kam chceš jít,“ domlouvala mu, „ukážu ti hvězdičky, co Ježíšek nachytal na nebi a pověsil na náš stromek. To se budeš divit! No, jen koukej!“
 Kocour zaprskal, vyděšený z blízkosti svíček, vysmekl se Mance z náruče, skočil na hranu stolu, zaťal drápky do ubrusu, jenže už dávno nebyl malé koťátko, ubrus se pod jeho váhou sesunul dolů a stromeček se začal kácet, skoro jako by ještě chvíli váhal, než se dočista převážil a zřítil se na podlahu mezi jednotku nastoupených pruských pěšáků. Plameny svíček olízly stříbrné řetězy a jehličí, se sykotem po něm vyjely vzhůru a zatočily se ve vítězném ohnivém sloupu, jenž vyšlehl až ke stropu.
 „Ježíšmarjá!“ stačila jen vykřiknout babička Hanka, která právě nesla Jiříkovi a Mance teplé kabátky, aby je oblékla na cestu ke kostelu. Pustila oblečení na zem a strhla plačící děti k sobě. Katka popadla z uhláku pohrabáč a začala tlouct do plamenů; bylo to však ještě horší, jiskry se rozletovaly na všechny strany, zakuckala se dusivým kouřem… Syčící plameny přeskočily na záclony a obklopily okno ohnivou slavobránou…
 „Pomóóc! Hoříme!“ ječela Hanka.
 Děda Martin téměř nadlidskou silou zvedl v síňce kameninový soudek s vodou a vpotácel se s ním do kuchyně, připraven svrhnout jeho obsah do hnízda ohnivých háďat; mezi dveřmi však zakopl o vřeštícího kocoura Čerta a padl jak široký tak dlouhý. Voda vyšplíchla dlouhým pruhem po podlaze, ale k ohnisku požáru nedosáhla.
 Malý Jiřík s hrůzou pozoroval, jak jeho stateční vojáci, kteří ani o píď necouvli (pouze někteří padli, sraženi větvemi), teď tají v pekelné výhni; ještě pořád drží bojovně napřažené bodáky, ale těla se jim zvolna rozpouštějí, až se posléze jeden bojovník za druhým mění v šedou kalužinku olova…
 „Tatínku, zachraň nás!“
 Konečně přiběhl i Francek; byl totiž zrovna na záchodě, když k němu dolehlo volání o pomoc. Chvatně natáhl kalhoty, neměl čas zdržovat se zapínáním pásku, utíkal z budky přes zasněžený dvůr a přidržoval je rukou. Nepřemýšlel o tom, co má udělat; věděl jen jedno – záludný nepřítel musí pryč z domu! Rozrazil okno dokořán, strhal hořící záclony a vyhodil je ven. Jak zvedl obě ruce nad hlavu, spadly mu kalhoty. Odkopl je stranou; v těch bílých podvlékačkách s vlajícími tkaničkami teď možná připomínal anděla, biblického cheruba s ohnivým mečem, neboť chytil stromek za stojánek a zvedl ho jako obří fakuli. Plameny zlobně zahučely – a malý Jiřík teď docela zřetelně viděl, že jsou to majestátně máchající křídla bájného ptáka Ohniváka, jenž odlétá do Svaté noci… Stromek obloukem opustil okno, v roji jisker padl do kypré závěje, hořel tam a jeho záře osvětlila celou zahrádku, vytrhla ze tmy zasněžené stromky a keře a obklopila je dramaticky neklidnými stíny.
 V téže chvíli dolehl od kostela velebný zvuk půlnočních zvonů a děti se hořce rozplakaly…