Vzkazy z jiného světa?

Zajímavé zážitky mi poslala čtenářka V.K. Někteří z nás mají patrně probuzený onen "šestý smysl", schopný zaznamenávat pohyb nehmotných energií a reprodukovat je v podobě různých obrazů či zvuků. Je to nemoc? Či naopak mimořádná vlastnost, uctívaná od pravěku u šamanů a církevních proroků?

Bydlím v jedné vesničce v Moravském krasu, od malička ráda chodím na hezká místa do přírody a skládám básničky. Zajímavých věcí se v mém životě stalo hodně. Napíšu jenom o pár z nich, některé považuji za příliš soukromé.

Nad naší vesnicí postavili malou kapličku sv. Barbory (je to patronka horníků, v naší vesnici se dřív těžila ruda a písek), kolem ní vede cesta okolo vesnice a jedna cesta ke hřbitovu. Podél té cesty je alej bříz. Je to asi 6 a půl roku ( byla jsem zrovna nezaměstnaná a měla jsem za sebou dost stresující období) jsem se  kolem 10. února asi v půl šesté večer vypravila na vycházku po té cestě kolem vesnice. Pár metrů za kapličkou, kterou jsem právě minula, jsem se podívala na cestu vedoucí ke hřbitovu a uviděla jsem, jak se nad jednou z bříz vznáší několik světlých bílých obláčků oválovitého tvaru. Točily se v kruhu, nejdřív na jednu a potom na druhou stranu. Některý z těch obláčků se jakoby uvolnil a šla z něho záře až do nebe, zdálo se mně, že na toto období bylo hodně světla. Necítila jsem vůbec žádný strach, jediné, co mě napadlo, bylo, že to jsou duše zemřelých. Šla jsem dál, obláčky tam pořád byly. Na ulici o kus dál jsem uviděla jednu paní z vesnice, ale jakási myšlenka mi zabránila, abych jí o tom řekla. Nevím jestli to někdo viděl, pravděpodobně ne. Když jsem došla domů, byla už úplná tma, ještě jednou jsem tam zajela autem, ale nic jsem už neviděla.

Jednou jsem čekala uprostřed lesa na svou matku, až půjde od babičky, které zbývalo už jen pár měsíců do smrti. Vedle mne byla mýtina, byl červen. Stála jsem na silnici a měla jsem v uších přehrávač. Najednou jsem si všimla, že je na mýtince hrozná mlha, za ní jsem viděla na cestě dva lidi na kolech. Pak jsem se na chvíli dívala na cestu před sebe, a když jsem se podívala zpátky, žádná mlha na pasece už nebyla...??

Když mně bylo asi 20 let, všimla jsem si, že nějak poznám, sama nevím jak, že někdo umře. Jednou jsem uviděla ve zprávách princeznu Dianu a v duchu sem si řekla, že zemře. Tohle jsem poznala u několika jiných lidí u nás ve vesnici. Když mně bylo 25 let, přesně v den kdy zemřela má teta, jsem napsala na ten den do kalendáře křížek.

Dnes je mně 35, když umírala babička myslela sem na to, ale nechtěla sem jí ublížit, moc jsem plakala když jsem ji viděla v nemocnici tak slabou (určitě si nepřeju, aby ti lidi umřeli) v den, kdy zemřela, mi vykládala matka, že jí dali nějaký přístroj na krmení, ale já jsem si v duchu říkala, že už přece žít nemá, křížek jsem nikam nekreslila, ale jako by mně něco řeklo, tak ho udělej už ted. A ten večer zemřela...Nevím, napsala jsem jí hezkou básen, která se na pohřbu četla. Jedna věc mně mrzí, když mně bylo 18 let, měla jsem bratra, připravovala jsem se na maturitu a neměla jsem moc času s ním mluvit, byla jsem dost nervozní, ptal se mně jestli má někam jet, mrzí mě, že jsem mu v tom nezabránila. Měla jsem takovou předtuchu, že se jednou večer nevrátí. A skutečně: zrovna ten večer ho srazilo auto, když jel na motorce, byl těžce zraněn, sice žije, ale v současné době zcela izolován od okolí, hádky jsou časté, dost pije, tvrdí nám, že má nadpřirozené schopnosti a je agresivní, práci nemá, roky žije u rodičů, já jsem se "musela" z našeho domu i se synem odstěhovat...Ale před tím bratr takový nebyl. Vzpomínám, jak jsme šli jednou za mlada společně v noci ze zábavy, a on si stěžoval, řekla jsem mu tehdy, aby se nerouhal, - no, a za měsíc se mu to stalo. Je možné,že to byl jeho osud, že měl být potrestán za to, že je nespokojený?

Ještě jedna věc je zajímavá, možná je to normální, ale mně se už párkrát stalo, že když někdo známý zemře, tak těsně po smrti slyším zřetelně jeho hlas, někdy to bylo i celkem šílené...Svého syna jsem čekala velmi mladá, bylo již pravděpodobné, že mně jeho otec opustí, v té době jsem byla na pohřbu svého dědečka, kterého jsem měla ráda. Druhý den jsem měla jet do Brna na potrat, slyšela jsem však dědečkův hlas, který se přikláněl k tomu, aby se můj syn narodil...z Brna jsem tehdy nakonec utekla a dnes má syn 15 let...S jeho otcem sice nejsem, ale syna mám upřímně ráda, myslím, že to tak, vzhledem ke všem okolnostem, které jsem nemohla tehdy vědět, mělo být ... :-)