VZPOURA MRTVÝCH

VZPOURA MRTVÝCH - pod tímto názvem jako knižní příloha časopisu Pevnost mi vychází koncem ledna nová knížka. Jsou to tři příběhy s prvky hororu a scifi:
Příšerný jezdec – Zchátralý motorest se stane útočištěm řidiče a stopařky. Z pouště však přichází obávaný přízrak…
Mrtvý luh – Šumavské pohraničí 1946. Starý pašerák zahyne v přestřelce a tlupu německých werwolfů musí vést jeho nezkušený vnuk. Jak dopadne setkání s démony močálů?
Vzpoura mrtvých – V zamořené Zóně bují podivný, skrytý život. Vědci, pověření jeho výzkumem, uvíznou ve smrtonosné pasti.

(ukázka z novely Vzpoura mrtvých)
... Potácel jsem se mezi zahradami, brodil se v kopřivách, občas narazil na kus zkrouceného, dýmajícího plechu – a najednou jsem cítil, že jsem v koncích. Padl jsem tváří k zemi, tekly mi slzy a současně jsem se šíleně smál… A pak jsem se pozvolna utišil a pocítil nesmírnou únavu. Tělem mi proběhlo mravenčení, začal mě svědit každý pór kůže. Chtěl jsem se škrábat, ale neměl jsem ani sílu zvednout ruku. Upadl jsem do podivného polosnu, v němž jsem cítil tisíce kořínků, pučících z mého těla, vnikajících do země a hledajících cestu k vláze. Bylo to opojné – stával jsem se rostlinou, nemusel jsem se starat o jídlo a pití, protože skrze výživnou zeminu ke mně stoupala vláha a shora do mě sestupovala sluneční energie… Byl to nejpodivnější ze snů, jaké se mi kdy zdály. Ještě zvláštnější však bylo to, že když jsem se probudil, necítil jsem už hlad a zmizel i palčivý pocit žízně. Jen svědění trvalo; zjistil jsem, že moji kůži pokrývá spousta červených pupínků.
 Už je to tady, řekl jsem si, reakce těla na ozáření. Musím se vrátit k Pavlovi a začít se chovat rozumně. Využít maximálně času, který mi ještě zbývá. Najít zápisník a sepsat zprávu. Vložit ji do nepromokavého obalu. Zakopat na výrazně označeném místě. Zprávu jako dědictví pro ty, kteří sem přijdou po nás. Třeba jim to pomůže k objasnění toho, co se tu vlastně událo. Měl bych shledat rozházené výzkumné náčiní, prozkoumat vzorky a odborně je zhodnotit. Zprávu doplnit náčrtky a digitálním záznamem. Ano, to všechno musím udělat, dokud mám alespoň zbytek sil. Představa, že moje smrt bude mít alespoň nějaký smysl, mě takřka rozjařila.
 Vydal jsem se zpátky ke kostelu. Den už notně pokročil; podle slunce jsem soudil na dost pozdní odpoledne. Na hřbitově jsem Pavla neviděl. Nejspíš ho najdu uvnitř kostela. Každý máme nějakou tu svoji útěchu pro poslední chvíle. Už jsem se na něj vlastně ani nezlobil.
 Kostelní dveře byly pootevřené. Protáhl jsem se škvírou dovnitř; nechtěl jsem s nimi pohybovat, abych se vyhnul protivnému skřípotu, který vydávaly. Oblouky klenby se ztrácely v šeru chrámové lodi, ozdobné hlavice sloupů vrhaly dlouhé, pitvorné stíny. Slunce sem pronikalo několika světelnými kaskádami; ve spoustě vířících prachových zrnek jsem mohl takřka hmatatelně sledovat pohyb paprsků. Ze začernalých oltářních obrazů probleskovaly tváře světců, tu a tam se v chvějivém světelném mžení mihlo pozorné oko, vztažená ruka, varovně vztyčený prst. Pod nohama mi skřípělo rozbité okenní sklo. Někde od hlavního oltáře se ozvalo poplašené zapleskání křídel. Holub?
 Znepokojilo mne, že jsem nikde neviděl Pavla. Volat na něj jsem si netroufl. Tísnivé ticho, které zde panovalo, jako by mi svíralo krk. Měl jsem pocit, že tu vládne nějaká zvláštní síla, která se mě zmocňuje tím víc, čím víc se vzdaluji od vstupních dveří.
 V bočních kaplích už byla naprostá tma. Občas jsem tam blikl baterkou; v jejím světle stříbrně zazářily celé drapérie pavučin. Ihned mě na nich zaujalo něco zvláštního – jejich nesouměrnost, nahodilost, ba přímo nesmyslnost. Jako by pavouci při jejich tkaní byli opilí.
 Znovu zapleskání křídel. Neviditelný holub tu pořád ještě někde létá. Pokud je to vůbec holub…
 Bezděky jsem sklopil zrak od klenby, kde jsem se snažil objevit zbloudilého ptáka, k zemi před svýma nohama a strnul jsem. V obdélníku posledního narudlého světla, dopadajícího na dlážky, ležel kostlivec. Zaujímal zvláštní postoj – bezmasým obličejem se tiskl k podlaze a loketními klouby se o ni opíral. Vypadalo to, jako by se na toto místo doplazil. Všiml jsem si, že i tuhle kostru už zcela deformovaly podivné výrůstky. Tvář mi ovanul závan nasládle páchnoucího vzduchu. Odkudsi dolehl táhlý, hluboký vzdech, který přešel v chvějivé zaúpění. Zamrazilo mě…
 Hloupost, řekl jsem si, dějí se tu sice neuvěřitelné věci, ale rozhodně to nemá nic společného s nějakými duchy nebo záhrobím. Přesto jsem váhal, bojoval jsem s nutkavým a primitivním strachem zděděným po pradávných předcích, strachem ze tmy a neznáma. Musel jsem sám sebe dlouho přesvědčovat, abych se odvážil jít dál. Vždyť co jsem mohl v téhle situaci ještě ztratit?
 Nakonec jsem se pomalu vydal směrem, odkud zazněl podivný vzdech. Nejspíš půjde o nějaké vanutí vzduchu, o průvan deroucí se úzkou skulinou. Je za oltářem další vchod? Patrně ano. Někde vpravo by měla být sakristie. Pavel nejspíš bude tam.
 Mé kroky však vázly. Zastavil jsem se. Ohlédl. Měl jsem stále naléhavější pocit, že mě zezadu někdo pozoruje. Zase jsem zvolna vykročil… Co bylo tohle?!
 Prudce jsem se obrátil a koutkem oka jsem postřehl pohyb vyrudlého sametového závěsu, zakrývajícího okénko zpovědnice. Byl to jen průvan? Nebo se tam někdo skrývá?
 Popošel jsem k okénku. Vztáhl jsem ruku… Opět jsem zaváhal. Úzkost mnou pronikala od hlavy až k patě. Pak mě napadlo, že by tam mohl být Pavel – a rázně jsem závěs odhrnul.
 Z temna zpovědnice na mne nepohnutě hleděla úzká, křídově bílá tvář s temnými důlky místo očí.