názory čtenářů

Vážený pane Štrosi,
moc jste mě svým dopisem potěšil, jste přímo vzor ideálního čtenáře, jak si ho představuji, tedy čtenáře, který nad příběhem přemýšlí a klade si otázky. Ovšem otázky, které patří "k věci", a ne zpochybňující skeptické poznámky, které občas dostávám od některých věčných "šťouralů".
Divoká honba je skutečně fenomén, který mě od mládí velmi vzrušuje. Moje babička, která pocházela ze Šumavy, my o ní často vyprávěla. Sebral jsem spoustu autentických svědectví z 19. a 20. století, která dokládají, že nejde o výmysl, ale o reálný jev, který se vyznačuje některými typickými a shodnými příznaky. Podle typických projevů má racionální vysvětlení; jde nejspíš o básnivě pojatý obraz tornáda, ženoucího se krajinou. Po nedávných zkušenostech z Moravy už víme, že i u nás se vyskytují silná tornáda a dovedou krutě řádit. Líbí se mi ovšem, jak se skutečný fyzikální jev proměnil v průběhu věků v mýtický obraz, který má v sobě spoustu dalších skrytých významů. Sám jsem se s divokou honbou nepotkal (možná naštěstí), ale slyšel jsem kdysi před pár lety na chalupě na Křivoklátsku, jak se menší tornádo při bouřce žene lesem. Znělo to jako vytí a kvílení při němž ještě někdo tříská do bubnů. A přitom to bylo asi pět kilometrů od nás!
Potěšil jste mě, že se vám líbí druhá část Sekery strážců o putování Modroočky. Čtenáři (a dokonce některé čtenářky!) jsou více uchváceni dobrodružným Janovým putováním a nápady prostořekého skřítka Gnóma. Moje manželka však také tvrdí, že skutečné jádro celého románu je v Modroočce, že Janovo putování je psáno z mužského pohledu a Modrooččino z ženského, a že se ty dvě polohy navzájem doplňují. Skutečně jsem to tak zamýšlel; a skutečně jsem myslel na Erbena, na lidovou baladičnost a sílu bezpříkladné oběti... Teprve slepý doopravdy vidí!
Uhádl jste správně, že mám rád Holdstocka, jeho příběhy z Lesa mytág patří k mé oblíbené četbě. Mytologickou inspiraci jsem čerpal z různých zdrojů, především z českého a slovanského folkloru, ale také trochu z té anglické a starogermánské (i když jsem se záměrně vyhnul už příliš zpopulárněným elfům, trpaslíkům a čarodějům :-) ) a dokonce jsem použil i prvky antické:- např. vládkyně osudu Moira a královna nočních křižovatek Hékáté. Chmelnice mi vstoupila do příběhu víceméně náhodně, protože jsem ze vzpomínek na studentské brigády měl v paměti tajemná mlhavá rána v podivném lese pnoucích se chmelových štoků. A zjistil jsem, že v chmelnicích se prý vyskytoval ohnivý skřítek pavuzník... Takže to souvislost se svatbou, kterou jste objevil, je další rovina, skrytá v příběhu, aniž bych to sám jako autor tušil!
Podobná věc se mi stala s maskami lišek. Dal jsem je tam, protože jejich křepčení kolem Smrtky mi připadalo zlověstné, ale dlouho jsem bádal, co vlastně znamenají. Snad to byla asociace na dětskou pohádku o Budulínkovi, kterého ohrožuje lstivá liška a láká ho do nory, která je vlastně cestou do podsvětí. Teprve pak jsem zjistil, že lišky bývaly u starých Slovanů symbolem ohně, plodnosti, ale i smrti. Do nedávna se před Velikonoci slavívala Liščí neděle (více o tom uvádím v Magické kuchařce).
Rarach, jako vyslanec pekel, je dnes chápán jako malý ďáblík, ale dříve šlo skutečně o dravého ptáka raroha. Ten zvyk z Kašubska, který zmiňujete, určitě pochází ze stejných základů.
Děkuji též za vaši chválu Vřetena osudu. Erben je můj oblíbenec, a to nejen proto, že pocházím ze Žebráku, kde často pobýval a odkud měl svou ženu Barboru (znal jsem se dokonce s jeho pravnučkou!), ale jeho balady mě jako dítě fascinovaly - byly to první horory, s nimiž jsem se setkal. A jsem rád, že jsem se odhodlal ke zpracování jeho životopisu - podnítily mě k tomu hlavně fascinující záznamy z jeho deníků a dopisů. Byla to náročná práce, ale ohlasy jsou téměř bezvýhradně příznivé, mnozí to považují za můj nejlepší román, což mě samozřejmě těší - i kvůli Erbenovi. Škoda, že odborná literární kritika ho zcela nechává mimo svou pozornost; zřejmě jsem ještě nedorostl k jejich požadavkům na kvalitní literaturu :-)
Ďábel na řetězu je právě tak výjimečný tím, že jsem se pokusil podívat realisticky na legendárního světce svatého Prokopa. Dotisk se zatím neplánuje, zkuste se podívat po antikvariátech. K zapůjčení je ve většině městských a obecních knihoven. Moje první záhadologická kniha "Kdo přichází v hodině vlků" je už možná mými dalšími díly překonaná, leccos z toho jsem později upravené použil a rozvedl v dalších knížkách.
Ještě jednou vám děkuji za pěkný dopis
se srdečným pozdravem
Otomar Dvořák