Moje recenze a dojmy z tvorby kolegů

FILMY A TELEVIZE:

TV DOKUMENT BOŽENA NĚMCOVÁ

Právě skončil na ČT2 zajímavý a dobře udělaný dokument o pátrání po záhadném původu spisovatelky Boženy Němcové. Zcela unikátně se štábu podařilo ve spolupráci s genetickou laboratoří kriminalistického ústavu provést výzkum, do kterého se u nás zatím nikdo nepustil. Porovnáním genetických vzorků z rodu Zaháňských (otvírání schránky se srdcem Kateřiny Vilemíny v Zaháni bylo napínavé jak detektivka) se vzorky z uložených Boženiných vlasů vyšlo najevo, že z více než 90% tady neexistuje žádné příbuzenství. Byla tedy vyřešena jedna otázka; Barbora Panklová nebyla potomkem žádné ze sester Zaháňských, ani nejvíce podezřívané Dorothey. Záhada tím ovšem není ukončena, neboť nestandartní péče paní kněžny o Barunku a dodatečně legalizované otcovství kočího Pankla, který sehrál roli podobnou sv. Josefu, jakož i nejistota ohledně přesného roku narození, zůstávají nadále podnětem k různým odvážným hypotézám. Nemění to samozřejmě nic na kvalitě Boženina díla a jejího významu pro vznik národní identity, ale pátrání je prostě vzrušující samo o sobě.

FILM:

Petr Jákl

JAN ŽIŽKA

Tak jsem konečně viděl Jáklova Žižku. Docela se mi to líbilo, je to působivě natočená romanticko-dobrodružná, dost drsná a krvavá pohádka (tedy pohádka bez nadpřirozených bytostí, samozřejmě  Když zapomenete na české dějiny a koukáte na to jako na příběh o králi Artušovi nebo Robinu Hoodovi, a dokážete se vžít do představy, že nějaký Žižka je prostě postavou z bájného příběhu, o které jste nikdy předtím neslyšeli, tak si to užijete. Diskuze o věrohodnosti kostýmů je v tomto případě zcela bezpředmětná, to je jako byste se hádali, jestli má princ Bajaja dobově odpovídající brnění, když bojuje s drakem Zrovna tak jako všechny ty krásně nasnímané české hrady musíte brát jako kulisu z loutkového divadélka, protože nejen, že tehdy ty hrady vypadaly jinak, ale ještě víc mě překvapuje, že jsou napůl zbořené a neomítnuté, aniž by bylo vysvětleno, že zrovna prodělaly požár nebo válečné dobývání Tohle je ovšem častý nešvar i v mnohem ambiciosnějších a historicky věrnějších filmech. Nejvíc se jim povedl Karlův most a silueta Pražského hradu s rozestavěným svatým Vítem, to vypadá dost věrně. Herci hrají dobře, a příběh, ačkoliv se tvrdí, že má chabý scénář, funguje. Nejde o nic víc, než že Žižka pochopí Kateřinu a Kateřina pochopí Žižku. Love story na pozadí všeobecného násilí. Semínka života, která pokládá hrdina k mrtvým, je hezká symbolika. Nejvíc mě snad dráždí, proč ti námezdní žoldáci a povstalci zpívají "Kdož jsú Boží bojovníci" - a to nejen proto, že píseň tehdy ještě neexistovala, ale také k božím bojovníkům mají ještě hodně daleko. Asi, že je to taková patetická a pochodová píseň... Tak to je asi tak všechno, co k tomu můžu říct. Je to dobrý film pro milovníky westernů. Varuji před ním milovníky historie!

Clamor-film

SLOVAN - SYN (první část)

Píše se rok 659 našeho letopočtu, sjednotitel slovanských kmenů Sámo je mrtev. Během rozpoutaného masakru v boji o následnictví prchá šestičlenná družina Slovanů ze své domoviny do neznámé oblasti starého Bavorska. V této zemi hledají před zraky bohů jak nové místo k životu, tak i sami sebe. ​ Historická minisérie Slovan je filmový projekt skupiny Clamor FILM, jehož realizace započala v srpnu roku 2019. Za pomoci sponzorů a finanční podpory dárců z platformy Startovač se nám podařila vybrat částka na natočení prvního dílu. Scénář této série byl jazykovědci zrekonstruován do praslovanštiny a starobavorštiny z poloviny 7. století. ​

Vynikající, přesvědčivé navození dobové atmosféry, lyrický cit pro přírodu a psychologii postav. Velmi mystický příběh. Žádná akční rubačka, jak bývá zvykem, ale pomalé pronikání do hlubin duše. V něčem mi to připomíná Vláčila, zejména jeho Markétu Lazarovou. Jsem zvědav, jak se bude příběh rozvíjet, zatím to je jenom "náladotvorná" expozice. Ale už teď smekám. Na amatérský film špičkové dílo, ale dokonce i profíci by se mohli učit. Skvělá kamera, přesvědčivé herecké výkony, jedinečné použití staré slovanštiny a bavorštiny, které tomu dodává naprostou autentičnost. Pouze ke střihu bych měl pár drobných připomínek, ale opravdu jen drobných. A nesmím zapomenout na skvělou hudbu! Je to film pro náročného, přemýšlivého diváka.

Slovan: první část Syn - amatérský film - YouTube

Václav Marhoul

NABARVENÉ PTÁČE

Moje úvaha o filmu režiséra Marhoula, který vzbudil velké polemiky a vzrušení. Bývá označován jako jedinečné, a současně velmi odporné umělecké dílo. Jsou v něm trápeny děti i zvířata... Kupodivu, na mne ten film zapůsobil docela jinak. Tohle jsem o něm napsal v diskuzi na Facebooku:

Ten film by se dal nazvat podtitulem "putování nevinné duše peklem". Tradiční schéma iniciační cesty, ovšem doslova naruby… Z chlapce se vlivem okolí stává zvířátko, stejně dravé a necitelné, které přijme za své heslo "oko za oko a zub za zub" - ale přesto v něm navzdory všemu přežívá určitý vnitřní smysl pro spravedlnost. Je to svět krajního egoismu – urvat pro sebe všechny slasti a požitky a s nikým se o ně nedělit. Zdá se, že duše toho chlapce, toho nabarveného ptáčete v hejnu nesnášejícím odlišnost, je už odepsaná. Proto jako nejistá, ale úlevná naděje, působí na konci, když chlapec napíše své jméno na zamžené okno autobusu. To je katarze, očištění… Trochu mě zpočátku vadila divná logika příběhu, až neskutečné vrstvení všech forem zla, ale pak jsem pochopil, že jde o podobenství, ne autentický příběh ze života. I když podobné věci se za války na pomezí Polska a Ukrajiny běžně děly. Vesničané tam žili chudě a primitivně jak v 19. století, ve světě pověr, alkoholismu a nespoutaných vášní. K smrti nenáviděli Židy, Rusy a Němce (přesně v tomhle pořadí). Když si třeba přečtete od Šolochova povídky Azurová step, tak tam jsou mnohé podobné situace, včetně krutostí těch kozáckých partyzánů. A kladných postav jsem tam napočetl víc; soucit s chlapcem, i když někdy dost svérázný, tam kromě německého vojáka a starého kněze má i ta vesnická čarodějnice nebo nešťastný ptáčník.

Wojciech Smarzowski

VOLYŇ

Není to tak dávno, co se někteří diváci pohoršovali nad morbidností Marhoulova filmu „Nabarvené ptáče“. Do stejné doby a stejného prostředí na pomezí Polska a Ukrajiny během druhé světové války nás zavádí i proslulý polský režisér Wojciech Smarzowski – a možno říct, že Marhoulovo „Nabarvené ptáče“ je proti jeho filmu „Volyň“ jen slabý čajíček. Ostatně šedesátiletý režisér Smarzowski je proslulý provokatér, který nemilosrdně a brutálně odhaluje temné stránky polského charakteru: alkoholismus, agresivitu, sexuální násilí, pokrytectví, úplatkářství a falešné hrdinství. Nezastaví se ani před sžíravou kritikou katolické církve (např. ve filmu Klér).

 Velké vzrušení nedávno opět vyvolal jeho sedm let starý film „Volyň“ (2016). Ještě před vypuknutím ukrajinské války v něm režisér ukázal kořeny násilí, vězící v primitivním, živelném nacionalismu. V Kyjevě se nelíbí, že film velmi tvrdě útočí proti ukrajinskému vlastenectví a že se stává „ideologickou zbraní“ v rukou nepřátel Ukrajiny. On však nešetří žádnou ze zúčastněných stran; Rusové, Němci, Ukrajinci i Poláci jsou tady stejné bestie, jakmile se zvířecí pudy utrhnou ze řetězu! A přitom mnozí z nich by vlastně mohli být za jiných okolností docela hodní lidé. Nejhorší v tomto období počátků druhé světové války bylo ve Volyni vzájemné vyřizování účtů, které šlo mimo okupační armády, nebo občas v součinnosti s nimi. Německá nadvláda, až na nemilosrdné střílení každého dopadeného žida, se vlastně jeví jako humánnější než předchozí krátké období bolševické nadvlády ruské, spojené s vymýváním mozků dětí v povinné škole, deportacemi Poláků na Sibiř a vymáhání dodávek potravin od zbídačených sedláků. Názornou ukázkou ruské spravedlnosti je přiopilý příslušník KGB, který přijede gazem ke statku, zavolá ven majitele, obviní ho, že se pokoušel uplatit stráž na nádraží vodkou, aby propustili z transportu jednu z žen, střelí ho z revolveru do hlavy, mrtvolu nechá ležet, nastoupí do auta a spokojeně odjede. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.

 A vzápětí sem vtrhnou fanatičtí ukrajinští benderovci. Jejich extatické přísahy kolem ohňů působí člověku husí kůži. Jsou něco jako živelná katastrofa; nelze s nimi vyjednávat, pokus polské povstalecké armády o uzavření příměří skončí katastrofálně a polského vyjednávače ve vojenské uniformě banderovci se smíchem roztrhají mezi koňmi. Nad krvelačností banderovců se v údivu pozastavovali i ostřílení esesáci. Možná proto může pro někoho film vyznívat v silně protiukrajinském duchu. Jenže největší zvěrstva nakonec spáchají polští sedláci, kteří se mstí banderovcům a vůbec všem Ukrajincům. Mají důvod? Mají; ovšem odplata v podobě stínání žen sekerou, zapalování dětí a kuchání mužů kosami (navíc rodině, kde manželka ukrajinského hospodáře, jejíž uťatou hlavu vítězně nosí za vlasy opilý Polák, byla Polka!)

 Z diváckého hlediska, se tomu dlouhému eposu (před dvě hodiny) dá vytknout určitá nepřehlednost, občas jako diváci musíme přemýšlet, kdo je vlastně tohle, v jakém vztahu je k ostatním postavám, kam se děj právě přenesl. Jinak co se týče kamery, střihu, výpravnosti, hereckých výkonů a režie jde o špičkové dílo. Najdeme tu i poetické chvilky, nostalgické záběry krajin a zapadlých osad, v nichž jako by se zastavil čas.

 Je to krutý film, aby se tak řeklo, jen pro silné žaludky, i když začíná docela nevinně folklórními zvyky, tanci a zpěvy při slavné svatbě dcery polského sedláka. Ta mladší s dcer, která je hlavní hrdinkou příběhu, je usmýkána osudem a bloudí s dítětem v náručí labyrintem světa, kde lze jen prchat z místa na místo a v krajním zoufalství nacházet dočasné úkryty, putovat od jedné hrůzy k ještě větší hrůze…

Snad mladý muž, jenž ji odváží na voze se slámou přes hraniční řeku pryč z Volyně, je příslibem katarze a lepších časů.

 Je to film pro silné nervy, ale současně velmi varovné memento; stačí, když padne centrální moc, padne vymahatelnost práva a spravedlnosti, a mezi lidmi, odkázanými jen sami na sebe, se rozpoutá peklo!

KNIHY:

Markéta Harasimová

SLOVO PROTI SLOVU

Právě jsem dočetl knihu Markéty Harasimové SLOVO PROTI SLOVU. Jako podtitul by mohla mít: příběh o znásilnění. A hlavně o tom, jak marná a ponižující je snaha postižené dobrat se spravedlnosti, smýt ze sebe podezření, že si za vše může sama. Je to hodně drsná realita, která odhaluje až na dřeň psychiku lidských vztahů. Zejména první polovina příběhu vtáhne člověka do hlubin deprese, beznaděje a ponížení, až z toho mrazí. Myslím, že to se autorce hodně povedlo. Čtenář hrdince drží palce a spolu s ní prožívá tu zoufalou bezmoc. A je úplně jedno, jestli to čte žena nebo muž, stačí, když je čtenář citově vnímavý. Řekl bych, že je to jeden z vrcholů její tvorby, i když to není moc "zábavné", ba ani vzrušujícím způsobem "erotické", takže někteří čtenáři možná raději sáhnou po jiných knihách Markéty Harasimové, těch romantičtějších a plných dusné erotiky, které stály na počátku její tvorby. Ale pro mne je v tom pochopení, nadhled a patrně i osobní zkušenost s podobnými situacemi. V poslední třetině knihy se příběh mění v akční thriller, v intrikánské drama, které už se svým schématem blíží k některým televizním seriálům a podobným dílkům. Tam chvilkami hrdinka pro mne ztrácí věrohodnost, i když se její konání autorka snaží průběžně psychologicky zdůvodňovat. Dost velké rozpaky u mne vyvolala scéna v kanceláři šéfa policie Slávka. Nezdá se mi, že by to zkušený policista tak snadno vzdal jen pod vlivem jejího sugestivního osobního nátlaku, zvlášť když ona nemá v ruce soudně hodnověrný důkaz. Tam to chtělo promyslet ještě nějak jinak. Každopádně je to velmi vydařený román!

Martin Kuška

LIDÉ LESNÍCH STÍNŮ

Příběh, který před námi autor rozehrává v romantické kulise hlubokých křivoklátských lesů, by se dal zařadit mezi historické romány, neboť se odehrává v druhé polovině 19. století (konkrétně v letech 1867–1869). Velmi plasticky a s mnoha dnes již málo známými detaily zachycuje každodenní život uhlířů, jejich těžké, fyzicky vyčerpávající a často i nebezpečné řemeslo, zajišťující výrobu dřevěného uhlí pro hutní pece.

Při četbě doslova cítíte pach kouře, dehtu a smolného dřeva, máte pocit, že i vám se do kůže zadřel popel a hlína, v duchu vidíte lesní stráně, nořící se do mlžných závojů z dýmajících milířů.
Nahlédneme však i do života hajných a jejich úhlavních nepřátel pytláků. Zdejší muži občas sahali po dobře schované pušce a plížili se lesem, aby ve chvílích nejvyšší nouze nakrmili hladovějící rodinu; jiní si však z pytláctví udělali výnosné řemeslo a prodávali tajně zvěřinu hostinským v okolí.
Hlavním hrdinou je mladík Antonín Kos, syn z uhlířské rodiny, jenž se po smrti matky vrací ze studií na reálce v Rakovníku, aby pomohl otci, jenž si postavil chalupu v nově založené lesní osadě Karlově Vsi.
Chtějí spolu začít nový život. Ale brzy se vše nečekaně zkomplikuje…
Dobře zvolený hrdina dává autorovi možnost (a čtenáři výhodu) dívat se jeho očima – a tak spolu s Antonínem poznáváme postupně zdejší svérázný svět a rázovité postavy. Antonín však není jenom nějakou spojnicí jednotlivých epizod; jeho osud, spějící k dramatickému vyvrcholení, je předznamenán již v první kapitole, popisující setkání uhlířů se skupinou pytláků. Vůdce pytláků, přezdívaný Černý Rys, se střetne pohledem s mladým Antonínem – a jako by přeskočila zlověstná jiskra. Cesty těchto mužů se budou od té chvíle neustále protínat; zprvu zdánlivě nahodile, ale postupem času s čím dál větší neúprosností.
Román plyne zvolna, s mnoha drobnými odbočkami, chvílemi jako by zavládla pohoda, ale nenechme se zmást, poklidná hladina času je ve chvílích, kdy to nejméně čekáme, náhle zčeřena prudkým, v několika případech doslova šokujícím úderem! Tok vyprávění nečekaně zrychlí a mění se takřka v napínavý thriller. Najdeme zde i prvky detektivky, když sledujeme pátrání křivoklátské četnické stanice po pytlákovi Černém Rysovi, obviněném z vraždy. Dramatické přestřelky s pytláky, honičky a plížení v lesích, nebo závěrečný souboj mezi vrahem a mstitelem připomínají scény z dobrých westernů.
Autor se snaží pochopit pohnutky svých hrdinů, nikoho předem neodsuzuje, ani nevyzdvihuje, odhaluje nám jejich myšlení, váhání, obtížné rozhodování; postavy jsou psychologicky věrohodné, spoluprožíváme s nimi každý okamžik a držíme jim palce. Jako motto prolíná příběhem touha vymanit se z pasti osudu, začít nový život… Jenže ta touha je stále znovu zmarňována. Ani závěrečné osvobozující Antonínovo gesto není jednoznačné… Můžeme si jen domýšlet, jak ho to ovlivnilo na zbytek života. Musel se zdát všeho – i lásky k prosté venkovské dívce Aničce, neboť tato láska nemůže být naplněna, ačkoliv oba vědí, jak hluboce jejich duše spolu souzní. Setkali se však příliš pozdě, Annin život se již předtím propojil s životem pytláka Černého Rysa.
Vyzdvihnout musím zejména fakt, že se autor drží drsné reality, dokonce syrovosti, a nesklouzne do sentimentality kdysi oblíbených „pytláckých povídek“, které ještě počátkem minulého století plnily rolnické kalendáře. Samozřejmě, že Kuška se jako autor nepokouší o nějaké „moderní“ literární výboje, je v dobrém slova smyslu tradicionalista, drží se klasické formy realistického románu. Nejvíc jsem si při jeho četbě vzpomínal na Klostermannovy příběhy z šumavské divočiny. Dobrá je forma krátkých kapitol, které i svými názvy navozují čtenářské očekávání a doslova nutí hltat další stránky. Pedantický kritik najde samozřejmě v románě drobné chybičky ve stavbě věty, nebo v dobových reáliích, ale opravdu jen drobné. Zejména by se autor měl zamyslet nad tím, jak se tehdy lidé zdravili. Pozdrav „ahoj“ je naprostý anachronismus, nahradil bych ho třeba familiárním „těbůh“.

Každopádně je úctyhodné, kolik musel autor nastudovat informací o postupech při vypalování milířů, o systému práce v lesích, o způsobech lovu a druzích pytláckých zbraní, o výbavě četníků a postupech při vyšetřování zločinů, ale také o dobovém oblečení, zvycích, slavnostech a historickém místopisu.
Dalším kladem je autorovo poetické vnímání přírody, působivé zachycení jejích proměn v průběhu dne i roku pomocí drobných, přesně odpozorovaných detailů. Zúročil ve vyprávění své zkušenosti nadšeného poutníka křivoklátskými lesy, o nichž psal i ve své předchozí knize „Křivoklátsko – cesta do duše krajiny“, která měla formu cestopisného deníku s mnoha náladotvornými fotografiemi. V tomto románě je však příroda doslova „další vystupující postavou“, spoluhráčem či protihráčem jeho hrdinů.
Pro místní obyvatele a milovníky popisovaných regionů má román ještě jednu přednost; zachycuje tehdejší podobu známých míst od Křivoklátu přes Branov, Týřov, Úpoř, Broumy, Kublov, Karlovu Ves, Nový Jáchymov a mnohá další místa, plasticky popisuje zdejší vrchy, rokle, potoky, studánky, jezírka a buližníkové skalky. Na velké finále nás vezme dokonce do protilehlých Brd, k Jedové hoře a dnes již
zaniklé vsi Hrachovišti. Některá z popisovaných míst se od těch dob nijak nezměnila, jiná jsou již k nepoznání. K přibližné orientaci poslouží čtenáři i mapka na konci knihy. Můžeme se tedy vydat po stopách literárních hrdinů, posedět na místě, kde pálili milíře, kde číhali na stádo laní, nebo kde stanuli s puškami proti sobě v konfliktu na život či na smrt.
Baladického ducha příběhu posilují ilustrační kresby Radima Seydla, včetně zdařilé obálky.
Příjemným překvapením je pro mne zejména fakt, že jde o autorovu románovou prvotinu. První pokus „poprat se“ s velkým románem (dokonce na 450 stranách!) dopadl pro Martina Kušku více než zdařile. Jsem zvědav, čím nás tento talentovaný autor překvapí příště.

Petr K. Procházka

STARÁ ŠKOLA

Dočetl jsem román od Petra K. Procházky STARÁ ŠKOLA. Zaujalo mě totiž téma, které si autor zvolil; tajemství K. J. Erbena a jeho ebenové krabičky se třemi víky a třemi zámky. Děj odehrávající se v letech 1966 až 1969, prolíná s epizodami ze života básníka K. J. Erbena, k nimž došlo o sto let dříve. Pouze jednou za sto let lze totiž získat tři magické klíče a otevřít největší poklad, střežený přímo blanickými rytíři. Žánrově bych to přirovnal k městské fantasy; něco z Foglara (vzpomněl jsem na záhadu hlavolamu) nebo atmosféry městských válek Pavla Renčína, něco záhadologie a zlomků skutečného Erbenova životopisu. Útlak rakouských a komunistických mocipánů je v mnohém podobný. Závěr přerůstá v jakési podobenství o nutnosti naděje, neboť blaničtí rytíři se neskrývají v nějaké jeskyni, ale spí v každém z nás, a jejich těly jsou hory a skály... Nadchla mě podoba pokladu, ukrytého uvnitř hory Blaníku, za to bych dal autorovi jedničku z hvězdičkou. Na jeho místě bych trochu zjednodušil epizodu z Erbenova života, faktografii bych více nahradil básníkovým mystickým vnitřním světem a oprášil ji od dobových archaismů. Dobrodružná klukovská část z Prahy šedesátých let působí proti tomu mnohem živěji. Některé motivy a postavy zůstávají nedotažené, prostě zmizí z příběhu. Trochu jsem na rozpacích, jakým čtenářům je kniha vlastně určena. Spíše jde o literaturu pro starší, dejme tomu desetileté děti, občas se však objeví prvky, kterým děti nemohou rozumět. Ovšem do světa viděného dětským pohledem se jistě s chutí ponoří i leckterý dospělý. Já jsem si početl – a paradoxně jsem byl spíše zaujat tou dětskou foglarovskou záhadou než Erbenem, ačkoliv právě Erben je "můj obor" a kvůli němu jsem to začal číst.